20 C 20/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno , s. r. o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 20 327,63 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od , datum, , části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, , částka, , úroku 14,94 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, , částka, , , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, , sjednané dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , úrokem 14,94 % ročně, měl být splácen 48 měsíců po , částka, . Úvěr byl učiněn věřitelem předčasně splatným dnem , datum, , žalovaný celkem zaplatil jen , částka, , a žalobkyně se domáhala , částka, na jistině, 15 % úroku z prodlení od , datum, do zaplacení, , částka, na nesplaceném smluvním úroku do , datum, a dále v sazbě 14,94 % ročně do zaplacení, nákladů s uplatněním pohledávky , částka, (za dopis a dvě osobní návštěvy), smluvní pokuty , částka, a úroku z prodlení z ní od , datum, do zaplacení. Uvedla obecná tvrzení k posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet s tím, že bylo (nebo přinejmenším mohlo být) nahlíženo zejména do SOLUSu a „externích databází“ bez upřesnění.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaný nereagoval ani na informativní kopii písemnosti na emailovou adresu (vyplývající např. z č. l. 36, 60). Na tel. , tel. číslo, (č. l. 36, 60) byl hovor odmítnut a telefon následně vypnut.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 45, žalobkyně však postoupení prokazovala i jinak (č. l. 22, 33, 42). Smlouvou č. l. 34, formulářem č. l. 36 a informačním letákem č. l. 38 bylo prokázáno, že byla podepisována elektronicky, žalovaný deklaroval příjem zaměstnance , právnická osoba, , ale výše je zapsána jako „příjem domácnosti“: , částka, a není tak zřejmé, zda jde o jeho mzdu či kombinaci příjmů více členů (partnera deklaroval), žádnou vyživovací povinnost, bydlení v družstevním bytě. Úvěr spočívá v čerpání jistiny , částka, a jejím splácení po , částka, + pojistné , částka, 48 měsíčními splátkami při sazbě úroku 14,94 % p. a., vždy k 17. dni každého dalšího měsíce od čerpání. Jsou sjednány smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky, , částka, na náhradě vymáhání závazku. Nejsou sjednány náklady jednotlivých způsobů upomínání, tak jako ani v žádném předchozím analogickém řízení (proto se na ně soud již nedotazuje), kromě , částka, za písemnou upomínku, které se žalobkyně samostatně nedomáhá. Dopisem č. l. 39a bylo prokázáno, že žádost podepisoval i partner žalovaného a úvěr byl schválen (dne , datum, ). Byla předložena úvěrová historie č. l. 40, z níž vyplývá, že žalovaný uhradil celkem , částka, . Dopisem č. l. 43 bylo prokázáno odstoupení od smlouvy původním věřitelem ke dni , datum, . Byla doložena upomínka č. l. 47 ze dne , datum, . Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 48) vypracování i zaslání (č. l. 46) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. a jde o první písemnost, zasílanou do dispoziční sféry žalovaného (, adresa, v Teplicích), když sama původní věřitelka písemnosti zasílala na adresu trvalého pobytu žalovaného, aniž by zohlednila, že pro korespondenci strany sjednaly adresu odlišnou. Výpisem č. l. 50 žalobkyně tvrdí, že žalovanému odeslala upomínku (č. l. 47) a domáhala se „terénním pracovníkem“ něčeho v jeho bydlišti, neuvádí však na které adrese.

4. Soud v rámci pátrání po žalovaném zjistil, že žalovaný k , datum, není nikde zaměstnán. Vyžádal si od tehdejšího zaměstnavatele sdělení mzdy za leden až duben 2022 a obdržel jej (č. l. 58), žalovaný dosahoval průměrného čistého výdělku , částka, , srážky neměl. Dle rejstříku soudu čelil žalovaný exekuci sp. zn. , spisová značka, pro jistinu , částka, , avšak ta byla dle sdělení soudního exekutora ukončena již v únoru 2021, proto soud neměl důvod zkoumat stav CEE, ostatně sám je obecným soudem žalovaného a žádnou pozdější exekuci (zatím) neeviduje. Eviduje toliko souběžné řízení sp. zn. , spisová značka, , kde shodná žalobkyně uplatňuje proti žalovanému plnění z úvěru ze dne , datum, . Soud ověřil stav BRKI (CBCB) a NRKI (CNCB), žalobkyně je nepředkládá a není zřejmé, co si má soud představit pod „externí databáze“. Z CNCB (č. l. 60) vyplynulo, že žalovaný čerpal pouze pozdější úvěr dne , datum, od , právnická osoba, ., k čemuž se nepřihlíží, stejně tak ani k jeho žádosti o úvěr od , právnická osoba, Z CBCB (č. l. 65) vyplynulo, že žalovaný čerpal kromě pozdějších čtyř úvěrů dne , datum, revolvingový úvěr s rámcem , částka, od , právnická osoba, ., který byl v květnu 2022 čerpán v rozsahu , částka, . Dále dne , datum, od BNP Paribas , právnická osoba, SA revolvingový úvěru s rámcem , částka, , který byl v květnu 2022 čerpán v rozsahu , částka, .

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání úvěrových finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci není úroková sazba sama o sobě nijak problematická, avšak i bez toho prověření poměrů mělo dosahovat dostatečné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

7. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými, zvláště pokud již žalovanému poskytla jiných úvěr. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2019 a 2022 proti němu byly povoleny první exekuce.

8. V projednávaném případě žalobkyně velmi obecně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením tvrzení, s nimiž pracovala. Takový postup zjevně nevystihuje smysluplnou metodiku zkoumání úvěruschopnosti, původní věřitelka je však bankou dle cizího právního řádu a takovou metodiku tedy nemá povinnost České národní bance předkládat (jak vyplynulo z vyjádření ČNB v některém z předchozích řízení). To ji však povinnosti dle § 86 ZSÚ nezprošťuje. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

9. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila další úvěrové závazky žalovaného (které žalovaní v zákaznických kartách neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni), případně (pokud si byla vědoma obou úvěrů) když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně - bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela, když formulář č. l. 36 je zjevně nedostatečný. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Příjem žalovaného soud zjistil nižší, formulář se však dotazuje na příjem domácnosti a takový údaj nemá soud jak ověřit (za absolutní procesní pasivity žalovaného). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který případný problém žalovaného z předchozích úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Celkové náklady domácnosti byly vypořádány údajem , částka, , což nelze zcela vyloučit (u družstevního bytu), avšak je to krajně nepravděpodobné, neboť taková částka musí zahrnovat i čerpání služeb spojených s nájmem (družstevního) bytu i přiměřené osobní výdaje žalovaného. Současně není zřejmé, kolik měsíčně hradil žalovaný z předchozích dvou revolvingových úvěrů. Pokud je rozdíl 3 tisíc Kč mezi příjmem a domácnosti a žalovaného vyjádřením příjmu druhého člena domácnosti, je zřejmé, že žalovaný takovou osobu živil – což je třeba u úvěru na 4 roky rovněž zohledňovat.

10. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, tím pak nelze ani posoudit, zda došla ke správnému závěru (další čerpání úvěru a platební neschopnost či neochota žalovaného je samozřejmě ex post známa soudu, nicméně je třeba posuzovat pouze tehdy známé údaje). V tomto případě se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částce , částka, pro celou domácnost nápadně nízké, pak další příjem domácnosti, který (pokud rozdíl v částkách není jen projevem přehánění výše příjmu ze strany žalovaného) sám o sobě svědčí spíše o dalších výdajích žalovaného na potřeby další osoby, která by ze 3 tis. Kč nemohla sama vyžít. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu (minimální čistá mzda v roce 2022 činila asi , částka, ). V neposlední řadě pak výše jeho splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány a pravděpodobně činily nejméně 2 tis. Kč (nejmenší splátka ze dvou revolvingových úvěrů, čerpaných v té době v rozsahu 50 tis. Kč). Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) zpochybňuje a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

11. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která sama sebe řadí mezi banky a je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Nutno však dodat, že obdobně či ještě nedbaleji postupují i právnické osoby se sídlem v České republice.

12. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, například na náklady uplatnění pohledávky, neboť ve smlouvě bylo výslovně sjednáno, že takové náklady činí paušálních , částka, a tuto částku již žalobkyně učinila součástí jistiny při zesplatnění (č. l. 40). Nemůže se tak platně domáhat dalšího plnění ze shodného titulu. Soud se těchto důkazů nedomáhal, neboť žalobkyně ani netvrdila, že by takovou povinnost smluvně sjednala.

13. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky, smluvní pokuta a úrok z prodlení z ní) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Soud krátil i sazbu požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení již od načerpání jistiny z absolutně neplatného závazku, kdy platila sazba 11,75 %. Věřitel nemůže mít prospěch ze skutečnosti, že se úroku domáhá až v pozdější době (kdy již sazba dosahuje 15 % p. a.) z absolutně neplatného závazkového vztahu, tedy úkony (zesplatnění, upomínání), které jsou bez významu, neboť neplatnost věřitel zavinil a musel o ní tedy od počátku vědět.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (64,65 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (29,3 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

16. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a současně původní věřitel a žalobkyně žaluje žalovaného i z dalšího úvěru (který uplatňuje samostatně, zřejmě aby minimalizovala riziko, že se soud bude důsledně zabývat povinnostmi dle § 86 ZSÚ). Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušel.