20 C 201/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl předsedou senátu Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 27 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 982,47 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 857,49 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně 960 Kč, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 17,53 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 1,81 Kč, 21 663,11 Kč, 361 Kč a 9 000 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení 51,42 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (č. [anonymizováno]) s jistinou 18 000 Kč, sjednanou mezi žalovaným a původní věřitelkou, společností [právnická osoba] Žalovaný měl navíc vrátit 17 467,20 Kč na poplatku a dále smluvní úrok za necelý jeden měsíc, uhradil pouze 17,53 Kč. Popsala proces kontraktace na dálku a konstatovala, že došlo k posouzení úvěruschopnosti (neuvedla jak). Žalobkyně nabyla pohledávku ve výši 51 310,01 Kč a domáhala se plnění jak v I. a II. výroku shora s tím, že 9 000 Kč představuje smluvní pokutu a 361 Kč náklady s uplatněním pohledávky. Obchodní úrok v kapitalizované výši je koncipován jako sleva, kterou lze přidělit dle uvážení věřitele, který slevu neudělil. Soud se s ohledem na nebezpečí prodlení, spočívající v pokračování poskytování takto koncipovaných úvěrů, bez dalšího obrátil na Českou národní banku s podnětem ohledně možného porušování omezení výše smluvní pokuty (č. l. 56), ta v odpověď podáním č. l. 68 ze dne [datum] uvedla, že původní věřitelku shledala vinou porušením povinnosti zavést a udržovat řádné postupy a pravidla v oblasti posuzování úvěruschopnosti a uložila jí pravomocně sankci 1,5 milionu Kč. Ohledně soudem oznámeného podnětu (týkajícího se smluvní pokuty a omezení dle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb.) uvedla, že informace využije v další kontrolní činnosti. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení k povinnosti zkoumání úvěruschopnosti, ta podáním č. l. 66 uvedla, že nemá jiné informace či důkazy, než již soudu předložila a neví, zda věřitel nahlížen databází typu [příjmení], NRKI či BRKI.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soudu se jej podařilo aktivizovat informativní emailovou zprávou [email]) a toliko emailovou zprávou bez uznávaného elektronického podpisu uvedl, že nárok uznává, může jej však hradit pouze ve splátkách, nesdělil adresu pro doručování a žádal vše zasílat jen na emailovou adresu. Soud tak přirozeně musí pokračovat ve vypravování písemností do vlastních rukou na jedinou známou adresu – trvalé bydliště žalovaného, současně může zasílat informativní kopie písemností na emailovou adresu. Žalovaný si zjevně odmítá připustit rizika spojená s tím, že se zdráhá informovat orgány veřejné moci o své skutečné adrese (snad v domnění, že nebude vypátrán ze strany soudního exekutora? – v čemž by se samozřejmě mýlil).

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V projednávané věci to platí beze zbytku a soud se obává, že žalovaného lze považovat za oběť lichvy, přinejmenším z perspektivy občanskoprávních vztahů (§ 1796 o. z.) – přesto žalovaný míní závazek hradit. V tomto ohledu bude soud činit další opatření, neboť sjednaný závazek pravděpodobně není ojedinělým excesem společnosti [právnická osoba], či žalobkyně, která pohledávku ve shodném rozsahu uplatňuje svým jménem, a soud tak má obavu, že je zasažena širší skupina spotřebitelů.

4. Soud přirozeně na základě vyjádření žalovaného (ostatně nemělo příslušnou procesní formu a nelze k němu procesně přihlížet) nepostupoval vydáním rozsudku pro uznání, neboť shledal rozpor uplatněného nároku s kogentními ustanoveními hmotného práva, přinejmenším s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 a 1796 o. z. (hrubý rozpor s dobrými mravy a se zákazem lichvy). O věci proto rozhodl dle listinných důkazů, nikoliv dle uznání závazku žalovaným.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 46 s podacím archem č. l. 47 (žalobkyně nicméně doložila i smlouvy, přílohový seznam č. l. 25 a potvrzení o platbě č. l. 42, prokazující totéž).

6. K osobě žalovaného soud (v rámci pátrání po jeho pobytu a při posuzování místní příslušnosti) zjistil ze zprávy OSSZ Teplice (č. l. 53), že nepodniká, není zaměstnán a není příjemcem důchodu. Dle výpisu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 54) se žalovaný stal obětí jednání společnosti [právnická osoba], neboť čelí nároku na zaplacení 35 879 Kč a 14 002 Kč a z desítek obdobných řízení je soudu známo, že se jedná o úvěrovou smlouvu s úročením v rozpětí 59 až 109 % ročně za současného uplatňování smluvní pokuty. Současně soud zjistil řízení sp. zn. 45 EXE 2970/2017, 46 EXE 3212/2016 a 45 EXE 1906/2016 (dřívější již neuvádí), což vedlo soud k dotazu vůči Exekutorské komoře ČR na stav Centrální evidence exekucí („ CEE“), do níž soudům dosud nebyl zřízen dálkový přístup a je třeba se dotazovat individuálně. Dále si soud vyžádal výpisy z databází CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI), neboť je mu z předchozích řízení známo (a žalobkyně to následně výslovně potvrdila), že tehdejší výpisy žalobkyně soudu nikdy nepředkládá.

7. Dle sdělení č. l. 58 žalovaný v databázi BRKI ke dni [datum] (již?) žádný záznam neměl. [příjmení] [příjmení] (č. l. 60) oproti tomu žalovaný měl ke dni [datum] záznamů sedm a to z let 2010, 2011 (2x), 2016 (3x) a 2017. Je tak prokázáno, že v době poskytování úvěru žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu. Dle aktuálního výpisu NRKI (č. l. 63) žalovaný dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba], úvěr s jistinou 30 000 Kč. Soud má k dispozici historii tohoto úvěru jen do června 2021, v němž již byl žalovaný v prodlení 14 dnů, nelze však jednoznačně určit, jak tomu bylo právě ke dni [datum]. Tato nejistota skutkového stavu však tíží žalobkyni, nikoliv soud či žalovaného (viz dále). V červnu 2021 však celkový dluh měl činit jen obtížně akceptovatelných 79 065 Kč, měsíční splátka činila 1 757 Kč. Dále žalovaný před čerpáním předmětného úvěru již sjednal s původní věřitelkou krátkodobý úvěr s jistinou 4 000 Kč dne [datum] a zřejmě jej doplatil částkou 5 800 Kč. Není to tedy poprvé, co se původní věřitelka vůči žalovanému dopustila takového jednání.

8. Byl doložen informační formulář č. l. 26, podepsaný SMS kódem. Byla předložena úvěrová smlouva č. l. 28 v rozsahu 17 stran, podepsaná SMS kódem, shodným ([číslo]) jako informační formulář. Není tak prokázáno, že by spotřebitel byl s informačním formulářem seznámen v předstihu před podpisem samotné smlouvy, na výsledek řízení to však nemělo dopad. Smlouva předpokládá poskytnutí jistiny 18 000 Kč, což je prokázáno potvrzením o transakci na účet č. [bankovní účet] dne [datum] (č. l. 42), za což měl žalovaný uhradit za pouhých 27 dní uhradit 25 199,80 Kč („ po slevě“), resp. 35 999,80 Kč („ před slevou“), přičemž jako úrokové navýšení je sjednáno 40 % ročně, což se však zjevně neodráží ve výši obou poplatků. RPSN díky těmto poplatkům činí astronomických 9 349,10 %. Ujednání ohledně slevy soud nalezl až na 16. straně (nečíslované) smlouvy (bezobsažné zmínky o možnosti poskytnutí slevy také na stranách 4 a 7), když věřitel může dle své úvahy slevu poskytnout v případě, že úvěr bude řádně a včas splacen, ať již dlužníka k jeho žádosti zařadil či nezařadil do„ věrnostního programu“. Listina projektu vnitrostátní fúze sloučením č. l. 37 neměla pro řízení význam, úvěr byl poskytnut [datum].

9. Byla doložena upomínka od žalobkyně č. l. 44, kterou se výslovně domáhala částky 50 088,48 Kč ke dni [datum] s příslibem navýšení o další náklady vymáhání. Výpisem č. l. 50 žalobkyně vyjádřila, že žalovanému dvakráte volala a jednou jej navštívila v terénu. Právní zástupce žalobkyně, advokát JUDr. [jméno] [příjmení], doložil dopisem (č. l. 48) vypracování i zaslání (č. l. 499) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného a i zde se domáhá plnění 50 007,11 Kč s úrokem 500,42 Kč.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než 17,53 Kč) v řízení tížilo žalovaného a ten závazek (byť procesně nepřípustnou formou) uznal.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2010 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

14. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

15. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o snaze původního věřitele vylákat ze žalovaného zcela amorální navýšení závazku (což platí i pro případ, že by žalovaný zaplatil„ jen“ poplatek„ po slevě“), čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému, případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Soud o procesu prověření úvěruschopnosti od žalobkyně žádné informace nezískal, není tak vyloučeno, že reálně žádný neproběhl a pokuta 1,5 milionu Kč od [obec] národní banky je oprávněná i pro projednávaný případ.

16. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně a její právní předchůdkyně mají o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud ani nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti a je otázkou, zda byl vůbec tázán na případné exekuce. Především tak žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Pokus vydělat na žalovaném navýšením jistiny 18 000 Kč na 25 199,80 Kč za pouhých 27 dní však v takovém případě nelze hodnotit jinak, než jako lichvu, přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s extrémně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s vysokou s měsíční splátkou v takové výši, současně pravděpodobně čelil exekučním srážkám (pokud měl vůbec oficiální příjem). Pro absenci důkazních návrhů od žalobkyně ostatně vyvstala pochybnost, zda žalovaný v době čerpání úvěru již nebyl v prodlení vůči společnosti [právnická osoba], a tato nejistota skutkového stavu tíží žalobkyni, která je povinna prokázat, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala jakkoliv, natož řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru – tj. že by byl žalovaný (a většina nízkopříjmové populace) vůbec schopen takový úvěr uhradit a poskytnout výdělek navýšením jistiny o cca 37 % za pouhých 27 dní.

18. Vše výše uvedené bylo samo o sobě (mnohonásobně) dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval extrémní poplatky, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, resp. se zlým úmyslem dopustit se lichvy. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. bezprecedentně nedbalé a má za následek absolutní neplatnost celého závazku bez dalšího.

19. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Pokud soud v minulosti činil trestní oznámení proti společnosti, která neváhá úvěry navyšovat sazbami mezi 59 až 110 % ročně bez ohledu na zjevnou finanční tíseň dlužníků, nemůže než učinit totéž i v aktuální věci.

20. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Poplatek„ před slevou“ je dle svého obsahu zcela zjevně smluvní pokutou, neboť sankcionuje žalovaného za porušení povinností - bez ohledu na to, že věřitel mínil vytvořil smluvní konstrukci, kdy naopak dlužníkovi svým rozhodnutím o„ zařazení do věrnostního programu“ sám musí udělit právo takový poplatek nehradit a hradit„ pouze“ 25 199, 890 Kč. Ostatně takové ujednání je neplatné pro svou zneužívající povahu (§ 1814 odst. 1 písm. g), j) a l) o. z.). Žalovaný se uznáním závazku těchto ujednání sice implicitně dovolal (§ 1815 o. z.), je však zřejmé, že jde pouze o jeden z mnoha právních problémů tohoto závazku. Současně totiž věřitelé porušili kogentní omezení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., když vedle explicitní smluvní pokuty 9 000 Kč, která již dosahuje maximální přípustné výše, požadují navýšení poplatku„ po slevě“ o 10 800 Kč. Takové ujednání je bez dalšího absolutně neplatné, ostatně představuje skutkovou podstatu přestupku původního věřitele ve smyslu § 154 odst. 2 písm. g) zákona č. 257/2016 Sb. Dále lze veškerá ujednání smlouvy podřadit pod lichvu ve smyslu § 1796 o. z., když poskytnutá jistina je v hrubém nepoměru k navýšení závazku a původní věřitel, případně i žalobkyně a její právní zástupce měli a mohli vědět, že žalovaný podléhá exekučnímu inhibitoriu a je tedy s velkým stupněm pravděpodobnosti v kvalifikované finanční tísni. Pokud si skutkového znaku tísně vědomi nebyli, pak se zřejmě (přinejmenším) původní věřitelka dopustila jednání ve smyslu § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, když zjevně zanedbala povinnost zkoumat úvěruschopnost, což s odkazem na správní sankci od [obec] národní banky (č. l. 68) zřejmě nebylo ojedinělým pochybením v toliko zanedbatelném počtu případů.

21. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet, ostatně mínil závazek hradit a uznal jej) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (byť se v tomto případě jedná o pouhých 17,53 Kč – jakkoliv to zní nepravděpodobně) a jeho zápočtu na poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanou úhradou uhrazena v rozsahu 17,53 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 17 982,47 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 1 857,49 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 17 982,47 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil několik exekucí (o kterých věřitel přinejmenším měl a mohl vědět). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem postoupení pohledávky na společnost, která se obdobně navýšené úvěry doslova neštítí uplatňovat hromadně a systematicky a stejně tak je důvodem vedení tohoto nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný o konkrétní splátku nežádal. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

24. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.

25. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná 58,57 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k její tíži žalovanému právo na úhradu poměrné části (17,14 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává z 300 Kč, jelikož vyjádření k uplatněnému nároku vypracoval a podal sám žalovaný, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odtud povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému 51,42 Kč O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť základní třídenní pariční lhůta je nepraktická, plnění je ryze symbolické, žalovaný nechť žalobkyni sdělí údaje k provedení takové platby, když zasílání poštovní složenkou je u takové částky zjevně neekonomické až absurdní.