20 C 205/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované doručovací adresou adresa žalované pro zaplacení 24 560 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18 008 Kč s úroky z prodlení v sazbách: 11,75 % ročně z částky 4 982 Kč od [datum] do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 3 807 Kč od [datum] do zaplacení, 15 % ročně z částky 8 319 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 1 800 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 6 552 Kč s úroky z prodlení v sazbách: 11,75 % ročně z částky 1 908 Kč od [datum] do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 1 458 Kč od [datum] do zaplacení, 15 % ročně z částky 3 186 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení 2 435 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. a II. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (106 dní), od [datum] do [datum] (81 dní) a od [datum] do [datum] (177 dní), když žalovaná jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([anonymizována tři slova]) neuzavřela v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (6 890 Kč, 5 265 Kč a 11 505 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (3x 300 Kč).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila (přestože ji soud instruktivně poučoval již v řízení sp. zn. 20 C 85/2020) a soud tak opět po žalované pátral a doručoval jí na adresu, kterou sdělila jako doručovací v tomto konkrétním řízení (a která se od předchozího řízení změnila).

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení tedy žalovaná jinou adresu pro doručování sdělila a soud jí doručil do vlastních rukou. I nadále je však oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení zdejšího soudu adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu. Soudu není známo, zda předmětné vozidlo v květnu 2022 (kdy jej pojišťoval [jméno] [příjmení], viz dále) již v registru vozidel má nového vlastníka/provozovatele.

4. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaná jako vlastník a provozovatel [značka automobilu] se zdvihovým objemem motoru 1 896 cm3, maximálním výkonem 74 kW a maximální hmotností 1 875 kg s [registrační značka] neuzavřela v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Ani pojistná smlouva [číslo] nevyvrátila předpoklad vlastnického práva žalované, neboť je sjednána až po uplynutí všech tří zde projednávaných časových úseků a není tak vyloučeno, že vozidlo změnilo vlastníka/provozovatele právě tehdy. Výzvou ze dne [datum], [datum] a [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částek 7 190 Kč, 5 265 Kč a 11 505 Kč. Žalovaná na výzvy žalobkyně nereagovala, a proto ji žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne2. 2. 2022, [datum], [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalované. Žalovanou by užití takové adresy nemělo překvapit, neboť ani žalobkyně nemá povinnost pátrat po skutečné adrese vlastníka/provozovatele vozidla (přestože i ona je privilegována přístupem k údajů v registru obyvatel, byť jej nevyužívá). Dále byla dne [datum], [datum], [datum] a [datum] zasílána upomínka od inkasní agentury [právnická osoba], kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o třetí (případně čtvrtou, pokud je u prvního uplatnění nároku žalobkyní zasílána i II. upomínka) výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částku (3x) 300 Kč, na kterou má nárok i bez zasílání této upomínky. Dne [datum], [datum] a [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Ohledně vozidla žalované soud shledal, že uplatnění denní sazby 65 Kč na případ vozidla [anonymizována tři slova] žalované (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů [anonymizováno] spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalované tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru cca 15 Kč denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší.

6. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z Garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a nelze již proto připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb (65 Kč, případně 93 Kč) na sazbu nejblíže nižší, aby nespravedlnost zmírnil do doby, než zákonodárce přijme nápravu. Neschopnost soudu předložit„ lepší“ sazebník nemůže být validním argumentem pro nečinnost. Sankcionování osob na základě nesmyslného diferenciačního kritéria představuje obdobnou nespravedlnost právní úpravy, jakou by bylo určování výše sankce ve správním trestání či v trestním řízení např. vzhledem k rase, náboženskému vyznání nebo hmotnosti pachatele, metrážní velikosti jím užívaného bytu apod. Každé z těchto příkladmo vyjmenovaných kritérií postrádá vztah k běžným parametrům českého právního řádu, podle nichž je určována výše sankce vzhledem k povaze a zavinění skutku, osobě pachatele, způsobeného následku či ohrožené hodnoty. Níže pak soud uvádí, proč zdvihový objem motoru nesouvisí dokonce ani s výší škody na majetku třetích osob.

7. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalované (do něhož je excesivní částka k zaplacení nepochybně významným zásahem) představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné – který se bohužel týká desítek tisíc občanů. Žalobkyně však nezohledňuje enormní sociální aspekty své činnosti a nezajímá se dokonce ani o údaj o trvalém pobytu v registru obyvatel, ačkoliv jí zákon zřídil právo přístupu a především uplatňuje nároky četnými souběžnými žalobami i tam, kde nároky vymáhá souběžně. Jen u zdejšího soudu se jedná o několik tisíc řízení ročně. Ačkoliv se jedná o rozdíly v řádech nižších tisícikorun, soud takové částky nepovažuje za zanedbatelné a nehodné pozornosti soudů, nota bene jedná-li se v důsledku aktuální kombinace právních a společenských faktorů o nejčastější typ řízení ve sporné občanskoprávní agendě. Žalobkyni přirozeně tento stav (koncepce vyhlášky) vyhovuje a v důsledku nespojování nároků nelze v drtivé většině řízení uplatnit dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), neboť nedosáhnou výše 50 000 Kč a nejedná se o spotřebitelský vztah. V odvoláních proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně se nikdy neobrátil na Ústavní soud. Soud konstatuje, že k tomu u podzákonného předpisu není oprávněn (§ 64 odst. 3 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.).

8. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Z nedůslednosti se tvůrce předpisu usvědčuje sledováním parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem, doplněným do předpisu později s nástupem nových prvků pohonu vozidel, aniž by náležitě upravil předchozí metodiku, když není zřejmé, proč by u vozidel na pohon s výlučně vnitřním spalováním nemělo kritérium výkonu hrát stejnou roli, jakou hraje u vozidel s hybridním pohonem (tj. kombinace spalovacího motoru s elektropohonem). Porovnáním těchto sazeb je přitom zřejmé, že je zde výrazný nepoměr, když právě velká část vozidel, které formálně spadají do kategorie nad 1 850 cm3 (a tedy 65 Kč/den), nedosahuje výkonu ani 80 kW, který spadá do kategorie nižší (47 Kč/den), což je případ i vozidla žalované. Ani kritérium výkonu není parametrem, který by bylo možno považovat za optimální a dostatečný, je však nejdostupnějším provizorním kritériem, které má soud prvního stupně k dispozici a u kterého lze předpokládat, že je zohledňováno pojišťovnami při výpočtu komerčního pojistného - což u zdvihového objemu neplatí (viz dále).

9. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („ povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebeposilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. V současnosti je však již toto kritérium neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR ([webová adresa]) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let, nežli vozidla starší. Pokud však způsobí dopravní nehodu vozidlo příslušné obsahové třídy, avšak moderní konstrukce, zpravidla o několik set kilogramů těžší a výkonnostně podstatně silnější, než vozidlo zde projednávané, jedná se zjevně o mísení neslučitelných kategorií vozidel, které může statistiku skutečně vychýlit a založit korelaci zdvihového objemu a výše způsobené škody, nikoliv však ospravedlnit archaickou kategorizaci. Pokud se však soud v minulosti dotazoval [právnická osoba], zda je zdvihový objem motorizací vozidel sledován při vyhodnocování pojistných událostí a zda má vliv na určování pojistného při pojišťování ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. (soud v dotazu výslovně vyloučil vztah k havarijnímu pojištění), zprávou ze dne 9. 5. 2023 (ve sp. zn. 20 C 327/2022) bylo sděleno, že zdvihový objem sám o sobě„ není sazbovacím parametrem při výpočtu pojistného“. Soud tak ověřil, že kritérium zdvihového objemu skutečně není používáno ani v praxi pojišťovny (se značným podílem na trhu), kterou přitom nepochybně nelze podezírat z toho, že by z pojistně matematického hlediska nedokázala identifikovat statisticky významný parametr, korelující s výší škod, způsobovaných ostatním účastníkům silničního provozu.

10. Vozidlo žalované však svým výkonem představuje spíše nižší průměr, odpovídající mnohem lépe kategorii vozidel se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, případně i o kategorii níže. Důsledné uplatnění parametru maximálního výkonu by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb – byť by se i v jeho případě jednalo o kritérium zjednodušující a ne zcela vhodné, zejména (opět) kvůli absenci rozlišování vozidel s přeplňováním od atmosféricky plněných, která maximálního výkonu dosahují až v oblasti nejvyššího spektra otáček a tedy jej prakticky nikdy nevyužívají. Ani to však o zdvihovém objemu motoru nelze říci a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení, neboť tyto detaily jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Soud proto jako pomocné, náhradní kritérium, volí výkonnostní a hmotnostní třídu vozidla, jako nejbližší dostupné kritérium, které netrpí zjevnou neadekvátností k míře způsobení škod ostatním účastníkům silničního provozu, jako zdvihový objem spalovacího motoru. Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne [datum] takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalovaného – právo na majetek. Zásahem do tohoto práva soud prvního stupně samozřejmě nemá na mysli automobil žalované, ale zásah do jejího majetku nepřiměřeně vysokou sankcí.

11. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto relativně nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalované, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z kategorie vozidel nižší střední třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru s výkony mnohdy podstatně vyššími a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti kupónu, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě pozemních komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel, nejvyšší dosažitelné rychlosti či právě zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k nerovné ekonomické zátěži občanů i podnikatelských subjektů, k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje i trhu s automobily, a tím mnohdy k nechtěným účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem - s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly.

12. Tvůrce předpisu zjevně selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu (resp. tepelné účinnosti). Některé z nich, především pak ryze atmosféricky plněné motory s typicky vyšším zdvihovým objemem, přitom svým charakterem nadto vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel a v reálném provozu dosahují vysoké ekonomičnosti. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení, resp. garančního fondu pro vozidla nepojištěná garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) přitom nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným vozidlům/objektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne.

13. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalované na ochranu majetku a zájmem [obec] kanceláře pojistitelů na dostatečném naplnění Garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalované a to do kategorie písm. g) se sazbou 47 Kč za den, které více odpovídá obvyklé velikosti, hmotnosti a výkonu daného vozidla a motorizace. V případě žalované se jedná o vozidlo nižší střední třídy, jehož hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem škod či zvýšených škod, které takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje. Naopak se jedná o vozidlo vysloveně nedynamické, které je ceněno právě pro nízkou spotřebu (TDI-PD). Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení). Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3x 300 Kč.

14. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžité pohledávky, proto jí s odkazem na § 1970 občanského zákoníku svědčí povinnost hradit i úrok z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti dle výzev a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V rozsahu násobku rozdílu těchto sazeb s příslušnou částí úroku z prodlení proto soud žalobu II. výrokem zamítnul.

15. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně sice nebyla ve sporu plně úspěšná, ale výše nepřiznaného plnění závisela na úvaze soudu, proto jí soud i tak přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 983 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. S ohledem na uplatnění tří nároků jediným návrhem soud v tomto případě nepřistoupil k nepřiznání náhrady právně zastoupeného účastníka, jakkoliv nepochybně i v tomto řízení platí, že úkony pravděpodobně nečinila osoba s právnickým vzděláním (kterých by jinak příslušná advokátní kancelář musela zaměstnávat nejméně několik desítek).

16. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná má dvě vyživovací povinnosti, trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2020 a 2021 již 5 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

17. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu [bankovní účet], [variabilní symbol]. Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z její strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinné z úřední povinnosti a na náklady povinné pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.