20 C 207/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce číslo ze dne datum, sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, jako věřitelem, s původní jistinou částka, navýšenou o poplatek částka, z níž se žalovaný zavázal splácet částka v 52 týdenních splátkách. Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu částka a úrok z prodlení z jistiny od datum do zaplacení, když částka již mělo být žalovaným na závazek uhrazeno.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, písemnost se po uplynutí úložní doby na adrese trvalého bydliště vrátila jako nedoručitelná soudu, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, k návrhu se nevyjádřil. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne datum). Soud sice po faktickém pobytu žalované pátral, jiný poznatek však nezjistil, pouze to, že je zaměstnancem právnická osoba 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o půjčce ze dne datum žalobkyně prokázala, že se žalovaný po načerpání částka zavázala uhradit celkem částka v 52 týdenních splátkách po částka Částkou částka je sjednán„ souhrnný poplatek“, který nijak specifikován co do obsahu. Dopisy ze dne datum (č. l. 52) a datum (č. l. 54) žalobkyně prokázala oznámení o postoupení pohledávky a tím i to, že projednávaná pohledávka za žalovaným přešla z původního věřitele na právnická osoba anonymizováno a posléze na ni. Zároveň je zde uvedena i další pohledávka (ze smlouvy číslo s jistinou částka, o jejímž osudu však soudu není ničeho známo a u zdejšího soudu zřejmě dosud uplatněna nebyla). K oběma oznámením byly doloženy podací archy doporučených zásilek (č. l. 53 a 55). Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne datum a podacím archem (č. l. 59) prokázal vypracování a zaslání jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Z databáze příjmení jméno národní banky soud zjistil, že v září 2004 činila obvyklá bankovní sazba UK1 (úvěry na spotřebu, bydlení a ostatní pro domácnosti) 7,47 % ročně.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu sjednali závazek ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku, na které lze s výjimkou ujednání o souhrnném poplatku (viz níže) hledět jako na (ve zbytku, tj. při úročení sazbou 22,41 % p. a. coby trojnásobku obvyklé bankovní sazby) platné. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného (tj. zda již neuhradil více). Tvrzeny byly úhrady v rozsahu částka.

5. Pokud se týká souhrnného poplatku (resp. kapitalizovaného obchodního úroku, jak uvádí sama žalobkyně v návrhu), soud nárok nepovažoval za důvodný nad částku částka. Takové ujednání skrytě obchází ustanovení o zásadě nutnosti zachování dobrých mravů ve vztazích dle občanského zákoníku (tehdy platného číslo Sb.), neboť pohledávku úročí sazbou přibližně 112 % ročně. Souhrnný poplatek není rozložen na konkrétní služby (které by svou povahou skutečně představovaly spotřebitelem volitelné služby k samotné zápůjčce), proto soud vychází z celkového navýšení jistiny. Hotovostní inkaso je zde nezměnitelnou součástí závazku, z desítek řízení ohledně zápůjček stejné původní věřitelky je ostatně patrné, že bezhotovostní forma splácení (s níž se senát 20 C dosud nesetkal) bude v penzu soudně vymáhaných pohledávek z těchto spotřebitelských úvěrů přinejlepším vzácná.

6. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Takto by sazba skutečně činila cca 66,4 %, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN), kterou sama věřitelka vyčíslila jako 199,4 %. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu se však (je-li pojednáváno obecně) nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby tak nelze judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole. Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou (srov. kalkulaci na č. l. 79 s rozpisem jednotlivých splátek), což druhostranným smluvním podmínkám věřitelky neodporuje (v těchto konkrétních soud žádné konkurující ustanovení nenalezl).

7. Uplatněná sazba (112 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze příjmení jméno národní banky. K databázi příjmení soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od datum, kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou ostrakizovány dříve, než mohou vůbec dojít do stádia soudního řízení. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani taková tvrzení, že taková průměrná sazba (příjmení) nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán, což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno až trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocova. Za výslovně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť výsledek lze v řádech desítek až stovek procent ovlivnit právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. příjmení příjmení zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace) na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními doktrínami. Opačným výkladem, tj. dotazování se i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíc se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - které nespočívá pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je pro danou společnost naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů, nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.), o to větší významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele, kterým je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i letitý soudce. Pochybení při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby tedy představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry (a tento důvod neplatnosti není vyjmenován v § 40a tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném ke dni sjednání závazku).

8. Ujednání s obsahem úročení 112 % ročně je proto zjevně absolutně neplatné z hlediska nutnosti zachování dobrých mravů v občanskoprávních vztazích, a nejen v nich (srov. zejm. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 ohledně lichevní úrokové sazby 65 % p. a.). Uplatní se tedy § 577 o. z. (ve spojení s přechodnými ustanoveními aktuálně platného občanského zákoníku číslo Sb.), a soud obchodní úrok poměrně snížil na úroveň trojnásobku průměrné obvyklé bankovní sazby, kterou lze považovat za krajní a ještě spravedlivou hranici platného ujednání (ze kterou však z pohledu soudu nelze považovat takovou sazbu, která by již zakládala důvod třebas jen relativní neplatnosti).

9. Soud zohlednil již provedené úhrady na tento závazek, nemohl totiž i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky/poplatky v rozsahu nad 22,41 % p. a. z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatnou část závazku, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném a znění, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. V době plnění žalovaným byl pro absolutní neplatnost úrokové sazby nad 22,41 % ročně souhrnný poplatek již umořen, stejně tak i celá jistina. Soud proto žalobu včetně úroku z prodlení v plném rozsahu zamítnul.

10. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu zcela neúspěšná, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady s řízením nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.