20 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 37 127,12 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 913,69 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 242,68 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 27 913,69 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 370 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 9 213,43 Kč, 4 218,23 Kč, úroku 12,9 % ročně z částky 32 564,29 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 4 650,60 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 3 377 Kč, a to do 56 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] s jistinou 37 000 Kč, kterou měl splácet měsíčními splátkami po 748 Kč po dobu 72 měsíců. Pro nehrazení splátek žalobkyně dnem [datum] úvěr učinila předčasně splatným. Domáhá se 32 564,29 Kč na jistině, 4 562,83 Kč na poplatcích, kapitalizovaného úroku z prodlení 242,68 Kč a dále z jistiny od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného obchodního úroku 4 218,23 Kč a dále z jistiny od [datum] do zaplacení. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby ohledně způsobu splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta před poskytnutím úvěru, podáním ze dne [datum] bylo doplněno, že věřitelka se domnívá, že taková případně nesplněná povinnost zakládá toliko relativní neplatnost závazku, k požadovanému pak uvedla, že zkoumala bankovní registry, nebankovní registry, ostatní registry, příjmy a výdaje žalovaného, splátky úvěrů žalovaného a pojištění úvěru a poučila soud o podstatě jednotlivých databází. Příjem posoudila dle čestného prohlášení žalovaného o příjmu ze závislé činnosti [částka] a dalšího příjmu [částka], zohlednila výši splátky, skóre bonity a pojištění úvěru a úvěr poskytla, když posoudila i výdaje (uvedl [částka] na bydlení, [částka] na ostatní výdaje, vycházela však z [částka] na bydlení a životního minima [částka] a ostatních výdajů [částka])

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se o probíhajícím soudním řízení ani nemusel nedozvědět), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Doručeno mu bylo na trvalém bydlišti náhradním způsobem, obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky, žalovaný nereagoval ani na zaslanou emailovou zprávu.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Návrhem č. l. 72 a žádostí č. l. 75 (vyplněnou na pobočce žalobkyně v [obec]) žalobkyně prokázala, že neupřesněného dne přijala žádost žalovaného o konsolidaci úvěru 21 356 Kč částkou 37 000 Kč, žadatel měl základní vzdělání, žádnou vyživovací povinnost, byl svobodný, bydlel u rodičů od roku 2015, čistý měsíční příjem za 12 měsíců 15 tis. Kč, ostatní měsíční příjmy prokazatelné (jeho matky) 16 tis. Kč, výdaje s bydlením 3 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, žádné výdaje s předchozími úvěrovými produkty, s vyznačením, že byly kontrolovány databáze [příjmení], BRKI a NRKI. Předložen byl pouze výpis z lustrací v systému žalobkyně (č. l. 77), z něhož vyplývá jediný úvěr, bez negativního příznaku. Bylo předloženo prohlášení o zdravotním stavu č. l. 74 s vyloučením všech dotazovaných zdravotních handicapů.

5. Žalobkyně soudu poskytla přetisky výpisu z účtu žalovaného za období června 2019 až listopadu 2019 (pouze vybrané transakce) dle č. l. 67 p. v. a 68. Z těchto vyplývá, že v červnu 2019 došly platby nemocenské, z nichž byly prováděny srážky„ [anonymizováno] za duben a květen [rok] ve výši [částka] a [částka]“. Soudu z žádného důkazu není zřejmé, o jakou„ [anonymizováno]“ se jednalo, ani koho v domácnosti žalovaného se týkala. Nemocenská byla zasílána i v měsících červenec, srpen a září, není však opět zřejmé, zda náležela žalovanému či [jméno] [příjmení] Vedle příjmu žalovaného [částka] od [právnická osoba], došla ve shodném měsíci [anonymizováno] [rok] od shodné společnosti platba [částka], avšak výslovně adresovaná [jméno] [příjmení] – dle registru obyvatel č. l. 81 jde pravděpodobně o [role v řízení] [role v řízení]. Této na účet chodila obdobně plnění i v dalších měsících. V dalších měsících již tak vysoký příjem žalovaný neměl, došlé platby od [právnická osoba] ([anonymizováno] [částka], srpen [částka], září [částka], říjen [částka], listopad [částka]) nejsou specifikovány a není tak zřejmé, zda jde o mzdu či jiné plnění, ani komu je určena. V říjnu a listopadu [rok] již nedocházejí platby od [právnická osoba], ale od [anonymizována tři slova], opět pro žalovaného i [anonymizováno] [role v řízení]. Dne [datum] došla platba od [právnická osoba], [příjmení], [částka], označená jako výplata [anonymizována dvě slova], bez uvedení, komu domácnosti je určena. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 53 byl dle zjištění soudu žalovaný od [anonymizováno] ledna do [datum] v evidenci uchazečů o zaměstnání, poté byl sankčně vyřazen. Dle registru obyvatel č. l. 80 od [anonymizováno] [rok] adresu svého trvalého pobytu nezměnil, je i v současnosti svobodný a bezdětný, [role v řízení] [role v řízení] (č. l. 81) má trvalý pobyt tamtéž. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že [role v řízení] [role v řízení] podstupovala od roku [rok] [anonymizováno] (sp. zn. [insolvenční spisová značka]) a ten byl v roce [rok] [anonymizováno] po splnění rozvrhového usnesení.

6. Úvěrovou smlouvou č. l. 15, úvěrovými podmínkami č. l. 20 a sazebníkem č. l. 18 žalobkyně prokázala, že [datum] poskytla žalovanému úvěr s jistinou 37 000 Kč, když v rozsahu 22 000 Kč byla účelově vázána na splacení předchozího úvěru u žalobkyně. Žalovaný měl úvěr splatit anuitními splátkami po 748 Kč za 72 měsíců. Výpisem č. l. 31 prokázala, že na konsolidaci bylo téhož dne převedeno 21 920,52 Kč, zbytek byl zaslán žalovanému k volnému využití. Úvěrovou historií č. l. 32 až 43 bylo prokázáno, že žalovaný celkem uhradil na úvěr 9 086,31 Kč (suma transakcí„ TC11“). Dopisem ze dne [datum] č. l. 44 prokázala, že žalovaného upomínala. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 45) vypracování i zaslání (č. l. 46) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Soud si vyžádal výpisy BRKI a NRKI, na které žalobkyně odkazovala (aniž by však takový důkaz předložila). Z NRKI č. l. 60 skutečně vyplynulo, jak tvrdila žalobkyně, že zde žádnou skutečnost o žalovaném nezjistila, úvěr z prosince 2019 byl až následnou skutečností, stejně jako tři neúspěšné žádosti o další úvěry z roku 2022. Z registru BRKI (č. l. 56) vyplynulo, že žalovaný u shodné žalobkyně čerpal úvěr [datum] s jistinou 25 000 Kč a měsíční splátkou (36x) 861 Kč, se kterým se dostal do prodlení již při třetí splátce v červenci 2019 (777 Kč), znovu pak v říjnu a listopadu 2019 (á 861 Kč). Tento úvěr byl ukončen předčasně v prosinci 2019, což odpovídá konsolidaci předmětným úvěrem.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 9 086,31 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. předložené úvěrové historie, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele (ne-) bankovních spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. Soud obvykle nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, stejně jako úplný výpis z účtu žalovaného. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Soud proto považoval za nezbytné chybějící podklady zajistit. Jedině díky tomu zjistil skutečnosti, které žalobkyně soudu neuvedla, ačkoliv se jednalo o údaje, které jí byly dobře známy, jak z vlastní činnosti, tak z databáze BRKI, kterou údajně lustrovala. V případě žalovaného tak byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když se spokojila s údaji, které předložila soudu. Předchozí úvěr s obdobně vysokou měsíční splátkou (pouhých 861 Kč) žalovaný nebyl schopen platit, ze šesti splátek (do poskytnutí předmětného konsolidačního úvěru) se ocitl v prodlení nejméně 10 dnů se třemi z nich. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Poskytnutí dalšího úvěru, který splátky sníží jen nepatrně, není v tomto kontextu konstruktivním řešením. Současně jsou zde údaje o výdajové stránce žalovaného, které sice žalobkyně zcela správně považovala za nerealistické (3 500 Kč + 1 000 Kč) a použila tedy normativní, v kontextu výpisu transakcí z účtu žalovaného však takový postup nelze považovat za dostatečný a mělo být pracováno s reálnými výdaji žalovaného – k čemuž by žalobkyni pravděpodobně postačovala adekvátní analýza transakcí na účtu, který žalovanému sama vedla. Účet žalovaného zjevně využívala i matka žalovaného a soud tak nedokáže rozlišit (a tedy bez dalšího ani žalobkyně), které platby náleží žalovanému, které jeho matce, ani jaká je jejich povaha. Sčítání částek nelze v této situaci považovat za zodpovědné posouzení poměrů, zvláště pokud jsou přítomny údaje o„ insolvenci“, dlouhodobé zdravotní indispozici, čerpání pojistného plnění, výpadku původního příjmu a neznámého charakteru příchozích plateb, které mohou být mzdou zaměstnance, stejně jako (vratnou) provizí či dokonce prostředků třetích osob. Žalobkyně v době poskytnutí úvěru nemohla vědět, že žalovaný se od [datum] stane dlouhodobě nezaměstnaným, z výše uvedeného je však zřejmé, že se měla o poměry žalovaného zajímat více a není vyloučeno, že by takovou skutečnost zjistila (byť soud stále neví, koho se týkala pracovní neschopnost, jaké povahy a jakého pojištěnce bylo pojistné plnění atd.).

13. Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný měl základní vzdělání, nebyl schopen samostatné obživy (s ohledem na minimální příjem) a již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že jej nebyl schopen řádně a včas splácet a zcela zjevně byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti – své matky (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Přitom již z výpisu účtu vyplývalo, že jsou zde prováděny nějaké srážky z příjmu (soudu se nepodařilo zjistit, že by se jednalo srážky v rámci insolvenčního řízení - které mělo u matky žalovaného skončit již v roce 2017). U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. [jméno] se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování žádosti podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

14. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách 3 500 Kč a 1 000 Kč nápadně nízké, natož pak další příjem a především další závazky domácnosti, na které byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, než aby prodloužení délky závazku mohlo garantovat zlepšení jeho bonity. Již tyto okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují – pokud žalobkyně nezjistila více, ačkoliv k tomu měla dostatek možností a příležitostí.

15. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni po zohlednění sumy došlých plateb od žalovaného mohl z celkové jistiny přiznat toliko 27 913,69 Kč (tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb.) a s odkazem na § 1970 tamtéž dále s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 242,68 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 27 913,69 Kč od [datum] do zaplacení. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,97 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (27,94 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 2 620 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 486 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za doplnění návrhu náhrada nepřísluší, neboť taková skutková tvrzení jsou samozřejmou součástí úplné žaloby, domáhající se plnění ze spotřebitelského úvěru a takové vyžádané doplnění tedy nelze považovat za účelný dodatečný náklad řízení.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť trvá energetická, inflační a uprchlická krize a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2022 již 2 exekuce (s jistinami 19 a 7 tis. Kč). Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť (obvykle, v současnosti to neplatí) násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).