20 C 208/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 49 551,77 Kč s příslušenstvím, 94 769,38 Kč s příslušenstvím a 94 902,27 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení 94 902,27 Kč s příslušenstvím, uplatněná v původní spisové značce 25 C 196/2022, se v celém rozsahu zamítá.

II. Žaloba na zaplacení 49 551,77 Kč s příslušenstvím, uplatněná ve vedoucí spisové značce, se v celém rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nároku z původní spisové značky 19 C 206/2022 částky 48 803,30 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2,68 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 48 803,30 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 2 550 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

IV. Co do částky 45 966,08 Kč, 2,52 Kč, 3 720,99 Kč, úroku 9,7 % ročně z částky 93 979,38 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 45 176,08 Kč od [datum] do zaplacení, na nároku z původní spisové značky 19 C 206/2022, se žaloba zamítá.

V. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané s původní věřitelkou, společností [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“), s jistinou 99 000 Kč, kterou měl splácet 84 měsíčními splátkami po 2 574,49 Kč, dnem [datum] však úvěr [anonymizováno] pro nehrazení splátek předčasně zesplatnila a žalobkyně se domáhala 48 751,77 Kč na jistině, 4 482,59 Kč na úroku a dále v sazbě 22,90 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 800 Kč na poplatcích, 6,50 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

2. Jako vždy u této žalobkyně soud prověřil, zda MMB neposkytla dlužníkovi větší množství takových úvěrů a zda tato žalobkyně neuplatňuje více obdobných návrhů souběžně. Zjistil, že tomu tak je, proto s touto věcí spojil věci, vedené zdejším soudem pod sp. zn. 25 C 196/2022 a 19 C 206/2022 (usnesení č. l. 101 ze dne [datum]). Věc sp. zn. 13 C 104/2022 rovněž spojil, následně ji však soud (i k návrhu žalobkyně č. l. 122) opět vyloučil, neboť pominul, že v takové věci je současně žalována i manželka žalovaného, věc pak skončil samostatným rozsudkem - jednalo se o„ [anonymizována dvě slova]“ [číslo] ze dne [datum] s jistinou 50 000 Kč, soud žalobu v plném rozsahu zamítnul, neboť žalovaní nárok v jeho důvodné výši již přeplatili.

3. Pod původní sp. zn. 25 C 196/2022 se žalobkyně domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané s původní věřitelkou [anonymizováno] s jistinou 213 000 Kč a charakterem konsolidačního úvěru, který měl splácet 96 měsíčními splátkami po 4 799,76 Kč, dnem [datum] však úvěr [anonymizováno] pro nehrazení splátek předčasně zesplatnila a žalobkyně se domáhala 94 090,27 Kč na jistině, 7 935,38 Kč na úroku a dále v sazbě 21 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 812 Kč na poplatcích, 12,60 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

4. K úvěrům souhrnně uvedla (č. l. 144 p. v.), že by soud měl zohlednit, že úvěry byly po dlouhou dobu řádně spláceny. Soud nicméně žalobkyni po provedení důkazů vyzval (č. l. 144), aby předložila historii běžného účtu od června 2013 do února 2016, neboť takový žalovanému vedla právě [anonymizováno]. Podáním ze dne [datum] (č. l. 148) dále uvedla, že z historie běžného účtu je patrné, že žalovaný měl dostatečné příjmy, neboť měl mzdy od dvou zaměstnavatelů současně v únoru až dubnu 2015 (od [právnická osoba], a [právnická osoba]).

5. Pod původní sp. zn. 19 C 206/2022 se žalobkyně domáhala zaplacení plnění z revolvingové úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané s původní věřitelkou [anonymizováno] s úvěrovým rámcem 94 000 Kč, který měl splácet minimálními měsíčními splátkami po 1 880 Kč, dnem [datum] však úvěr [anonymizováno] pro nehrazení splátek předčasně zesplatnila a žalobkyně se domáhala 93 979,38 Kč na jistině, 3 720,99 Kč na úroku a dále v sazbě 9,70 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 790 Kč na poplatcích, 5,20 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

6. Soud vyzval právní zástupkyni k vyjádření, v jakém rozsahu je menšinovým vlastníkem žalobkyně, aby bylo upřesněno, v jakém rozsahu je tak zneužíváno právo na zastupování advokátem. Výpis z evidence skutečných majitelů č. l. 116 kvantifikaci neobsahuje. Právní zástupkyně poskytla seznam vlastníků akcií (č. l. 115), čímž ve spojení s výpisem z obchodního rejstříku ke společnosti [právnická osoba], nepřímo připustila, že třetinu vlastní s advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], necelé procento vlastní [jméno] [jméno] [příjmení]. Pro nákladový výrok se to však s ohledem na výsledek řízení ukázalo být nepodstatným a lze očekávat, že pohledávky [anonymizováno] budou v budoucnu uplatňovány jinou společností (např. [právnická osoba]). Dále se žalobkyně vyjádřila dne [datum] (č. l. 196) k aplikaci § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. tak, že u jednotlivých tří úvěrů se žalovaný dostal do prodlení před datem [datum], ustanovení se proto (s přihlédnutím k § 168 tamtéž) neaplikuje a může žádat obchodní úrok do zaplacení v plné výši. Tato okolnost na výsledek řízení neměla vliv, je však třeba konstatovat, že nelze přihlížet k prodlení, na které věřitel nereaguje, ale až k takovému, z něhož věřitel vyvodí právní následek., zejména ve formě zesplatnění úvěru.

7. Soud k projednání věci nařídil jednání na [datum] a poučil žalobkyni, že tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. musí nutně zahrnovat i konsolidované úvěry. Dále bylo jednání odročeno na [datum] a [datum], žalovaný se k žádnému nedostavil, k věci se nevyjádřil, soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

9. Dle aktuálního výpisu CNCB (č. l. 105), který si soud vyžádal, jsou zde již vedeny pouze pozdější úvěry ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Tehdejší stav tak soud nezná. Dle rovněž vyžádaného aktuálního výpisu CBCB (č. l. 108) jsou vedeny předmětné úvěry ze dne [datum], [datum], [datum], dále pozdější ze dne [datum] (rovněž od [anonymizováno], s jistinou 50 000 Kč) a z [datum] (rovněž od [anonymizováno], drobný debetní). Tehdejší stav tak soud rovněž nezná.

10. Výpisem z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] na č. l. 149 až 194 (anachronicky) za období od června 2013 do února 2016 bylo zjištěno následující: V prvé řadě soud ověřil u [právnická osoba], s. r. o. (č. l. 200, dále jen„ ENASPOL“), že žalovaný nikdy nebyl jejich zaměstnancem. Příjmy na tomto účtu od této společnosti tedy soud vyhodnotil jako příjmy jiné osoby (pravděpodobně manželky), nikoliv žalovaného, jak se domnívala právní zástupkyně na č. l. 148 (vyjádření ze dne [datum]). Žalovaný byl zaměstnancem agentury práce [právnická osoba], od května 2014 do listopadu 2015 (sdělení společnosti ze dne [datum] na č. l. 202). Dle výpisu č. l. 149 až 194 pak bylo zjištěno, že od června 2013 do února 2014 zde žádný příjem žalovaného nebyl, pouze příjem od ENASPOL, a žalovaný toliko splácel úvěr [číslo] částkou 3 967 Kč. V únoru 2014 je zde čerpání úvěru 30 103 Kč, pravděpodobně se jedná o část čerpaného prvního předmětného (konsolidačního) úvěru. V březnu až květnu 2014 rovněž žalovaný neměl příjem ze zaměstnání, teprve od června 2014 je vyplácena mzda od [právnická osoba] jak výše, až do prosince 2015, kdy začal čerpat mzdu od [právnická osoba] Dopisem č. l. 99 ze dne [datum] a sdělením Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] (č. l. 96) je prokázáno, že žalovaný k tomuto dni stále pracoval jako dělník v [právnická osoba] Z výpisu je zřejmé, že nejsou generovány žádné úspory na účtu, čerpané jistiny jsou obratem spotřebovány na nezjištěný účel, když v každém měsíci jsou činěny vysoké výběry hotovosti a účet tak neposkytuje dobrý přehled o způsobu hospodaření domácnosti.

11. Žádostí o úvěr č. l. 130 s jistinou 216 000 Kč a měsíční splátkou 4 661,50 Kč ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval vlastní dům/byt, základní vzdělání, manželství, pracovní poměr na dobu neurčitou v gastronomii s příjmem 10 500 Kč měsíčně ve [právnická osoba], s. r. o., absenci srážek ze mzdy či splátek úvěrů, celkový příjem domácnosti 25 000 Kč (byť je uveden jen„ 1“ příjem). Tento příjem není doložen jinak a žalobkyně nedoložila ani žádné předchozí doklady, tj. ke konsolidovaným úvěrům ačkoliv byla soudem výslovně poučena o takové potřebě (č. l. 120). Vyjádřením [anonymizováno] č. l. 131 a 132 pak obsahuje tyto údaje, údaj o dosavadních splátkách vůči [anonymizováno] ve výši 4 596,76 Kč a 219,98 Kč měsíčně. Je zde tvrzení o lustraci databází BRKI i NRKI. Byl doložen informační formulář č. l. 133 ze dne [datum]. Konsolidovány byly dva úvěry, revolvingový či kreditní s rámcem 12 000 Kč, vyčerpaný do výše 11 401 Kč s dosavadní splátkou 600 Kč a běžný s nesplacenou jistinou 170 355 Kč a měsíční splátkou 3 799 Kč. Nově měl splácet 4 597 Kč měsíčně, tedy prakticky stejnou částku a není tak zřejmé, jaký parametr měl být předmětem/účelem konsolidace. Naopak je zjevné, že se jedná o další čerpání účelově neurčených prostředků. Dále žalovanému měl zůstat úvěr„ flexikredit“ s vyčerpanou jistinou 4 785 Kč a měsíční splátkou 223 Kč (č. l. 132).

12. Ze spojené spisové značky 25 C 196/2022 pak dále platí následující: Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního ([anonymizováno]), resp. následného ([anonymizováno] [právnická osoba]) věřitele na č. l. 77 a 78 (žalobkyně k témuž nicméně předložila i další důkazy). Smlouvou č. l. 14 bylo prokázáno, že [anonymizováno] se žalovaným usilovala o sjednání konsolidačního úvěru s jistinou 213 000 Kč a úročením 21 % ročně na 96 měsíčních splátek po 4 799,76 Kč včetně pojištění schopnosti splácet. Konsolidovány jsou předchozí úvěry [číslo] [bankovní účet]. Je doložen sazebník poplatků, produktové podmínky, všeobecné podmínky (nebylo tištěno), avšak na výsledek řízení neměly tyto dokumenty dopad. Výpisy z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za období března 2014 až září 2021 (č. l. 16 až 75, anachronicky) bylo především prokázáno, že žalovaný již na závazek uhradil cca 354 tis. Kč. Dopisem č. l. 76 ze dne [datum] bylo prokázáno, kdy MMB učinila úvěr předčasně splatným. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 82) vypracování i zaslání (č. l. 83) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

13. Žádostí o úvěr č. l. 124 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval vlastní dům/byt, základní vzdělání, manželství, pracovní poměr na dobu určitou dělníka s příjmem 16 355 Kč měsíčně ve společnosti [právnická osoba] (agentura práce – notorieta), absenci životních nákladů, srážek ze mzdy či splátek úvěrů, celkový příjem domácnosti 35 000 Kč (byť je uveden jen„ 1“ příjem). Vyjádřením [anonymizováno] č. l. 125 a 126 pak obsahuje tyto údaje, údaj o dosavadních splátkách vůči [anonymizováno] ve výši 4 596,76 Kč a 219,98 Kč měsíčně. Je zde tvrzení o lustraci databází BRKI i NRKI. Bylo doloženo potvrzení č. l. 129 ze dne [datum], dokládající příjem žalovaného jak výše. Byl doložen informační formulář č. l. 127 ze dne [datum].

14. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního ([anonymizováno]), resp. následného ([anonymizováno] [právnická osoba]) věřitele na č. l. 24 a 25 (žalobkyně k témuž nicméně předložila i další důkazy). Smlouvou č. l. 27 bylo prokázáno, že [anonymizováno] se žalovaným usilovala o sjednání úvěru s jistinou 99 000 Kč a úročením 22,90 % ročně na 84 měsíčních splátek po 2 574,49 Kč včetně pojištění schopnosti splácet. Je doložen sazebník poplatků č. l. 29, produktové podmínky č. l. 31, všeobecné podmínky č. l. 35, avšak na výsledek řízení neměly tyto dokumenty dopad. Výpisy z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za období února 2015 až září 2021 bylo především prokázáno, že žalovaný již na závazek uhradil 150 351,80 Kč. Dopisem č. l. 91 ze dne [datum] bylo prokázáno, kdy [anonymizováno] učinila úvěr předčasně splatným. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 92) vypracování i zaslání (č. l. 93) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

15. Žádostí o úvěr č. l. 135 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval vlastní dům/byt, základní vzdělání, manželství, pracovní poměr na dobu určitou dělníka s příjmem 17 830 Kč měsíčně ve společnosti [právnická osoba], absenci životních nákladů, srážek ze mzdy či splátek úvěrů, celkový příjem domácnosti 35 000 Kč (byť je uveden jen„ 1“ příjem). Vyjádřením MMB č. l. 137 a 138 pak obsahuje tyto údaje, údaj o dosavadních splátkách vůči [anonymizováno] ve výši 4 597 Kč, 2 374 Kč, 214 Kč a 703 Kč měsíčně. Je zde tvrzení o lustraci databází BRKI i NRKI. Bylo doloženo potvrzení č. l. 136 ze dne [datum], dokládající příjem žalovaného jak výše. Byl doložen informační formulář č. l. 139 ze dne [datum].

16. Ze spojené spisové značky 19 C 206/2022 pak dále platí následující: Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního ([anonymizováno]), resp. následného ([anonymizováno] [právnická osoba]) věřitele na č. l. 18 a 19 (žalobkyně k témuž nicméně předložila i další důkazy). Smlouvou č. l. 15 bylo prokázáno, že [anonymizováno] se žalovaným usilovala o sjednání revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 94 000 Kč a úročením 9,7 % ročně po 1 880 Kč měsíčně a dále pojistné za pojištění schopnosti splácet 158 Kč měsíčně. Je doložen sazebník poplatků, produktové podmínky, všeobecné podmínky (nebylo tištěno), avšak na výsledek řízení neměly tyto dokumenty dopad. Platební historií úvěrového účtu za období února 2016 až srpna 2020 (č. l. 27 až 31) a výpisy z tohoto účtu č. [bankovní účet] za období února 2016 až září 2021 (č. l. 32 až 82, anachronicky) bylo především prokázáno, že žalovaný postupně čerpal 149 588 Kč a na závazek postupně uhradil 100 784,70 Kč, rozdíl tak činí 48 803,30 Kč. Dopisem č. l. 17 ze dne [datum] bylo prokázáno, kdy [anonymizováno] učinila úvěr předčasně splatným. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 20) vypracování i zaslání (č. l. 21) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

17. Lustrací v centrální evidenci obyvatel č. l. 119 je prokázáno, že žalovaný má od roku 2001 neměnné trvalé bydliště, má jediné dítě (2011) a je od roku 2011 ženatý s [jméno] [příjmení] (se kterou na straně žalovaných společně vystupoval právě v řízení sp. zn. 13 C 104/2022.

18. Po právní stránce soud všechny tři uplatněné nároky posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a [anonymizováno] spolu postupně usilovali o sjednání tří závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad dle výpisů z účtů/bilance úvěru) z předložených listin od žalobkyně, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. I to však u dvou úvěrů ze tří postačuje k plnému zamítnutí nároku.

19. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci jsou poskytovaná jistina a předchozí závazky tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). V této věci se však opět potvrdilo, že benevolence původní věřitelky ([anonymizováno]) při poskytování úvěrů je bezprecedentní a již byla součástí jednoho z uskutečněných podnětů k [obec] národní bance k prověření, zda banka dodržovala svou vlastní (nebo jakoukoliv reálnou) metodiku posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěry, neboť s obdobnou sérií nezajištěných úvěrů s dechberoucí benevolencí se soud od éry Investiční a poštovní banky nesetkal.

21. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli byly přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaje o předchozích úvěrech jsou tak vágní a vycházejí jen ze zjednodušených výkazů banky.

22. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka ve všech třech případech zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, předložila zákaznické karty/žádosti s vyznačením listin, které jí byly předloženy. Naopak nepředložila ničeho k ke dvěma úvěrům, které byly nejstarším předmětným úvěrem konsolidovány. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka, pokud je právě u této banky zřejmé, že taková metodika je buď nedostatečná, či je (což soud považuje z respektu k profesionalitě [obec] národní banky za pravděpodobnější) systematicky ignorována. Pokud by věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal poměrně vysokých smluvních pokut (které sám považuje za poplatky, což však nelze u částky 600 Kč za prodlení se splátkou ospravedlnit), pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

23. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjmovou ani výdajovou stránku hospodaření žalovaného, resp. když dostupné údaje o předchozích závazcích vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného (který si v průběhu let nemohl nepovšimnout, že utrácí nad poměry a své výdělkové schopnosti, stejně jako jeho manželka, jejíž úvěrovou historií s obdobnou strukturou se soud zabýval v řízení sp. zn. 13 C 104/2022) soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně či její právní předchůdkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela (jedná se o strojově vyplněný formulář, podepisovaný biometricky, nepochybně tedy na pobočce banky), je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Ostatně jinak si nelze logicky vysvětlit, že by údaj o nulových závazcích a nulových výdajích zůstával v každé žádosti prvního žalovaného a stejně tak v předmětné žádosti obou žalovaných nepovšimnut, resp. bez odezvy. Také soudu nebylo ničeho doloženo ke způsobu zkoumání úvěruschopnosti u úvěrů, které byly konsolidovány, není tak známo, zda a jak případně žalovaný dokládal vůči MMB své poměry v minulosti.

24. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaných vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit, pomine-li soud nešvar uvádění nulových výdajů i splátek, což však věřitelka zjevně dlouhodobě tolerovala (což nevyplývá jen z dokazování v této věci, ale také z desítek předchozích řízení) a předchozí úvěr měl žalovaný u téže věřitelky, tedy jen z toho nelze dovodit, že by se dopouštěl úvěrového podvodu. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením a poskytnutím další jistiny k volnému užití, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek předchozích úvěrů i splátky, která se v podstatě nezměnila (nejspíše došlo jen k prodloužení splátkového kalendáře a k dalšímu navýšení jistiny o neúčelově poskytnutou částku na neudržitelné hospodaření domácnosti žalovaného), že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že již měl jiné závazky s měsíčními splátkami v takové výši, že se blížily polovině jeho dlouhodobého příjmu. Existenčně byl závislý na dalším příjmu domácnosti. Pokud by věřitelka tento druhý příjem zkoumala, zjistila by, že i jeho pravděpodobná nositelka (manželka žalovaného) již měla obdobně vysoké pohledávky. Výpisem z běžného účtu žalovaného bylo jasně prokázáno, že zde byl dostatek obav k domněnce, že je hospodařeno krajně nezodpovědně, resp. nad poměry žalovaného, který (pravděpodobně) dlouhodobě nezvládal režii bydlení v rodinném domě a průběžně si tak vypomáhal čerpáním dalších a dalších úvěrů od nepochopitelně benevolentní banky. Nadto jeho příjem nebyl ověřitelný z výpisu účtu, na které figuruje jen příjem jiné osoby (s největší pravděpodobností manželky, od [anonymizováno]). U příjmu v gastronomii je to běžné, tím spíše je však namístě ověřit příjem alespoň takovým způsobem, jakým to [anonymizováno] učinila u následných úvěrů. Již v případě nejstaršího úvěru žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, neboť nelze očekávat, že by žalovaní např. neměli mandatorní měsíční výdaje, aby bylo možno ze zbývající části jejich příjmů ukrojit prostředky na další dlouhodobé splácení.

25. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, které nepochybně nebyly nulové, pokud vlastnil a užíval rodinný dům. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikovaných profesích a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tyto samotná okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly, nebo přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. K behaviorální analýze výpisu účtu žalovaného, na kterém zjevně v předchozích letech hospodařil společně s další osobou, původní věřitelka zjevně nepřistoupila, ač takový účet sama žalovanému vedla. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a pokud ano, nikoliv jen v podobě poskytnutí další jistiny k volné útratě, ale již pouze jako konsolidační úvěr k úhradě předchozích závazků. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí již nejstaršího úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

26. Totéž pak soud vztáhnul k úvěrům následným. I v jejich případě byly poskytovány bez stanovení účelu částky téměř 100 tis. Kč bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Příjem žalovaného již sice byl ověřován, s novou splátkou však činil cca 7 200 Kč, což ostře kontrastuje s příjmem 16 355 Kč a bydlením v rodinném domě a jednou vyživovací povinností. Ověření příjmu je v takovém případě již zjevně nedostatečné a bylo třeba zkoumat i výdaje a použitelnost druhého příjmu domácnosti. A to tím spíše, že z behaviorální analýzy výpisu účtu žalovaného vyplývá zjevná obava, že dlouhodobě hospodaří (bez prodlení ve splácení předchozích úvěrů) pouze za podmínky průběžného čerpání dalších úvěrů (resp. navyšování jistiny čerpaných úvěrů). Takové jednání dlužníka lze tolerovat při čerpání hypotečního úvěru, či jako ojedinělou epizodu, zde se však jedná o období téměř dvou let (pro případ druhého úvěru z května 2015). Ani druhý úvěr tak nebyl poskytnut zodpovědně a tedy platně, tím spíše pak i úvěr třetí, kde žalovaný s příjmem 17 830 Kč měl měsíčně splácet téměř 10 tis. Kč měsíčně. Pokud se žalobkyně domnívá, že dlouhodobé splácení těchto úvěrů je dokladem správného posouzení úvěruschopnosti, pak soud konstatuje, že nikoliv a věřitel zde pouze těžil z faktu, že žalovaný čerpal další a další úvěry, nakonec i od třetích subjektů. Byla to tedy [anonymizováno], kdo (spolu se žalovaným i jeho manželkou) podílel na odčerpání prostředků od jiných věřitelů ve svůj prospěch. neboť tito věřitelé již z obdobně svědomitého splácení těžit nemohli.

27. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jednání této banky v praxi zdejšího soudu statisticky doslova vyčnívá, nikoliv ve smyslu pozitivním.

28. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plněním, která žalovaný dle důkazů od samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

29. V daném případě tak byly jistiny prvních dvou úvěrů deklarovanými úhradami dalece přeplaceny, nároky z prvních dvou úvěrů tak soud I. a II. výrokem shora vůči žalovanému zamítnul celé. I když současně došlo zjevně k přeplatkům poskytnutých jistin, tak jelikož žalovaný nepochybně hradil účelově určené splátky dle jednotlivých splátkových programů vždy na konkrétní úvěr, nemohl soud přeplatky nijak zohlednit pro účel úvěru nejmladšího. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky v rámci dodržování projednací zásady„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze dvou starších úvěrů. V případě nejmladšího (revolvingového úvěru) tak byla postupně čerpaná jistina 149 588 Kč uhrazena v rozsahu 100 784,70 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. nárok pouze na zbývající část 48 803,30 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 2,68 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 48 803,30 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbytku je i tento nárok nedůvodný a byl IV. výrokem zamítnut.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), užitým zde s ohledem sjednání úvěrů v dřívější době pouze analogicky, neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2023 již jinou exekuci. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. S tím ostatně věřitelé měli již od počátku počítat a i dosud přijaté platby byly dle názoru soudu z velké části výsledkem protiprávního jednání [anonymizováno]. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání v rozporu s kogentními předpisy, že toho nebyl schopen. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku), neboť i takovou trestnou činnost soud následně příležitostně z obsahů spisů zjišťuje a oznamuje.

31. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převažující míře neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle V. výroku tomuto hradit ničeho.

32. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F (sp. zn. 19 C 206/2022, kde byl takový nárok uplatněn), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.