20 C 210/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované naposledy bytem adresa pro zaplacení 3 669 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 570 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 1 669 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění dle uznání dluhu ze dne [datum] s tím, že z původně uznané částky 4 669 Kč se splatností ve splátkách a splatné nejpozději [datum], bylo žalovanou uhrazeno toliko 1 000 Kč. Soud žalobkyni vyzval k doplnění žaloby o skutková tvrzení k samotnému závazku (jehož je uznání toliko utvrzením) a ta podáním ze dne [datum] doplnila důkazy a tvrzení v tom smyslu, že závazek vzešel z úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] sjednané prostředky elektronické komunikace na dálku, s jistinou 3 000 Kč, sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], resp. dodatku ze dne [datum], se splatností [datum]. Věřitel prověřoval bonitu žalované včetně nahlížení do registrů, žalovaná zaslala ze svého účtu verifikační platbu 1 Kč. Součástí nároku byla odměna (úrok pevnou částkou) 690 Kč, smluvní pokuta 379 Kč a 600 Kč na sankčních poplatcích za dvě upomínky.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila a soud její pobyt do vydání rozsudku nezjistil ani pátrání, k němuž nebyl povinen.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k tomu však v tomto případě nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Žalovaná nedávno usilovala o oddlužení, v roce 2020 však bylo původně schválené oddlužení zrušeno. Z výčtu závazků žalované je patrné, že procesní aktivita žalované by mohla významně změnit její celkovou dluhovou zátěž, kdy v seznamu věřitelů jsou i společnosti, které jsou známé pro úrokové sazby, běžně překračující sazby pro trestný čin lichvy – 65 % ročně (coby jeden z potřebných skutkových znaků, nikoliv dostačující sám o sobě). V podrobnostech soud odkazuje žalovanou na rozsudek sp. zn. 120 C 9/2021 ze dne 29. 10. 2021, týkající se tří (spojených) nároků, který se žalované pokoušel doručit v minulosti a který byl i základem pro trestní oznámení, podané soudem vůči věřitelce.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Přehledem řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 24) bylo zjištěno, že žalovaná čelila první exekuci v roce 2019, dle registru obyvatel byl zdejší soud žalované vždy jejím obecným soudem. Dle insolvenčního návrhu z [datum] (č. l. 58) byla žalovaná předlužena, po splatnosti měla 12 závazků ze spotřebitelských úvěrů s dluhem ve výši 161 408 Kč, deklarovala invalidní důchod 6 449 Kč měsíčně jako jediný příjem, čerpání příspěvku na bydlení. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 120 C 9/2021-73 (č. l. 62) a výpisem NRKI (č. l. 70), který si vyžádal soud, bylo zjištěno, že žalovaná čerpala revolvingové úvěry od společnosti [právnická osoba], ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Stav čerpání v roce 2015 a 2016 soud nezná (výpis NRKI zahrnuje pouze období posledních tří let), v září 2020 se však jednalo o dluhy ve výši cca 92 tis. Kč, 29 tis. Kč a 37 tis. Kč.

6. Dohodou č. l. 30 až 44 bylo prokázáno, že původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Smlouvami č. l. 45 a 46 ze dne [datum] a [datum] a výpisem transakcí č. l. 49 bylo prokázáno, že žalovaná čerpala dne [datum] nejméně 3 000 Kč, ačkoliv vztah těchto dvou dokumentů není sám o sobě zřejmý. Obsah sazebníku č. l. 47 a obchodních podmínek č. l. 51 neměly pro řízení význam. Dle karty klienta č. l. 50 měla původní věřitelka na žalovanou kontaktní údaje, včetně emailové adresy [email] – což samo o sobě vzbuzuje četné otázky (a podezření). Výzvou č. l. 29 a 57 bylo prokázáno upomínání žalované původní věřitelkou dne [datum] a [datum] Dohodou ze dne [datum] (č. l. 14) se žalovaná zavázala shora uvedený závazek splatit 4 splátkami po 1 000 Kč, resp. 669 Kč v případě poslední. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 1 000 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ostatně sama žalobkyně tvrdí, že nahlížela do databází k bonitě dlužnice, ostatně tvrdí, že úvěr byl zkoumán nejen v lednu 2016 (kdy poskytla jistinu), ale nějakým způsobem i červenci 2016 (soud však pojímá podezření, že jde pouze o neujasněnost skutkových tvrzení a jedná se buď o prodloužení splatnosti, či o zcela odlišný závazek – ostatně v insolvenčním řízení se tato žalobkyně přihlásila s nejméně třemi pohledávkami za žalovanou). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. V projednávaném případě žalobkyně konkrétně netvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s obsahem toliko základních osobních údajů, které jí byly předloženy, včetně emailové adresy, která evokuje, že žalovaná mohla být obchodním zástupce, který spotřebitelské úvěry spotřebovává (či hůře – chystala se čerpat více úvěrů). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že nezjistila základní poměry žalované, případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, viz její přihlášky do insolvenčního řízení.

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti (pochybovat lze toliko o reálnosti její schopnosti hradit splátky), natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a podstata a smysl zkoumání úvěruschopnosti zájemce o spotřebitelský úvěr jí nemusí být známa – k tomu je povinen věřitel. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů pomoci řešit (ačkoliv úvěr od [právnická osoba], je dle zkušeností soudu pravidelně nad možnosti dlužníků), vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na dosavadní existenci nejméně dvou (případně tří, pokud poskytnutí úvěru nebylo vyčerpáno lednem 2016) předchozích úvěrů od společnosti, která je známa (nepochybně nejen soudu, ale i ostatním věřitelům, kteří se závazky této společnosti pravidelně setkávají v insolvenčním řízení), až extrémním navyšováním závazků z čerpaných jistiny (kombinací excesivních úroků a dále smluvních pokut při současně nezodpovědné kumulaci sukcesivních úvěrových smluv) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé bez ohledu na to, že se jednalo o relativně malý další závazek. Pokud by k takovému zkoumání došlo, původní věřitelka by měla zjistit, že žalovaná je odkázána na nezvykle nízký invalidní důchod, čerpá dávku hmotné nouze a nic nenasvědčuje tomu, že by byla schopna s takovým příjmem vycházet i v případě, že by nesplácela předchozí závazky s parametry (přinejmenším po stránce ročního úroku) lichvy.

13. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalované, počet či věk vyživovaných osob (v insolvenčním návrhu uvádí obě své dcery jako vyživované), natož pak další případný příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá (a z insolvenčního návrhu dlužnice je retrospektivně zřejmé, že žádný takový příjem, než čerpání dalších úvěrů, zřejmě neměla). Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly a žalovaná byla již tehdy způsobilá podstoupit oddlužení, pokud takové závazky s [právnická osoba], sjednala a měla splácet. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

14. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

15. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 1 000 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část jistiny 2 000 Kč a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení do zaplacení, když sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a prodlení takového plnění nastalo již ode dne následujícího po čerpání jistiny. Ve zbylé části (zbytek jistiny, úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

16. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť trvá inflační a energetická krize a žalovaná je zřejmě i nadále odkázána na invalidní důchod a (v důsledku zrušeného oddlužení) je masivně předlužena, s četnými běžícími exekucemi, proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl čtyřsplátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. V tomto kontextu soud přihlédl per analogiam k § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn ještě více. K ochraně zájmů žalobce soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije.

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná jen v rozsahu 54,51 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo žádnému z účastníků, neboť rozdíl v úspěchu účastníků nečinil ani 10 %.

18. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu [bankovní účet], [variabilní symbol]. Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).