20 C 213/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 26 292,96 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 348 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 247,44 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 8 348 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 740 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 37 398,07 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 8 670,10 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] na základě které žalovaná v hotovosti načerpala jistinu 26 000 Kč a zavázala se splácet 14 měsíčních splátek po 3 452 Kč. Jelikož žalovaná uhradila 17 652 Kč, žalobkyně se domáhá zaplacení 17 018,10 Kč na jistině, 1 069,91 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku, 8 084,78 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 533,28 Kč na nákladech na vyhodnocení úvěru (které celkem činily 2 405 Kč), 2 969,93 Kč na nákladech inkasního poplatku, 3 811,59 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku, 2 541,06 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále od [datum] do zaplacení z jistiny 17 018,10 Kč, na účelně vynaložených nákladech vymáhání 690 Kč a na smluvní pokutě 9 274,86 Kč.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k tomu zatím ani nedošlo). Soud jinou aktuální adresu nezjistil ani pátráním (k němuž není povinen), má tak k dispozici pouze adresu, kterou použila sama žalobkyně. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 31), totéž je pak prokazováno i smlouvou č. l. 17, dohodou č. l. 28, potvrzením č. l. 30 i dopisem č. l.

38. Žádostí o úvěr ze dne [datum] bylo prokázáno, že se žalovanou byl vyplněn formulář obchodním zástupcem původní věřitelky (shoda v příjmení obchodního zástupce s příjmením soudce je shodou náhod a soudce tuto osobu nezná), uvedla zde, že je svobodná, bydlí od ledna 2018 na odlišné adrese, než je její trvalé bydliště, že bydlí v nájmu s náklady [částka] vč. energií, že vyživuje jedno dítě (což odpovídá registru obyvatel č. l. 63), kód domácnosti je pro soud nečitelný a nesrozumitelný (zřejmě jde o třímístný kód), že od dubna 2018 pracuje u [anonymizováno] [právnická osoba], s příjmem [částka], což mělo být ověřeno a podloženo výplatními páskami a pracovní smlouvou (a potvrzuje to zpráva Úřadu práce č. l. 48). Žalovaná má splácet na jiných úvěrech [částka] měsíčně, nemá se jednat o hypoteční úvěr, má mít svůj bankovní účet, středoškolské vzdělání. Formulářem a smlouvou č. l. 34 a 35 bylo prokázáno, že žalovaná převzala v hotovosti jistinu úvěru a zavázala se uhradit nad rámec jistiny ve 14 splátkách 22 328 Kč, z toho 2 503 Kč činí úrok, 12 740 Kč činí poplatek za poskytnutí úvěru, 2 405 Kč je poplatek za vyhodnocení úvěru, 4 680 Kč je za hotovostní inkaso splátek, neboť dlužník má splácet výhradně v hotovosti a smlouva ani jinou eventualitu nepřipouští. Údaj o úrokové sazbě vyplývá až z druhé strany smlouvy a je uvedena v souvislosti s údajem o RPSN (272,44 %). Výpis úkonů vymáhání (č. l. 37) odpovídá tvrzením žaloby (o třech návštěvách v bydlišti žalované), smlouva však takové náklady nevypočítává, obsahuje údaje o jiných smluvních pokutách (pro výsledek řízení však nic z toho nemělo význam). Byly doloženy upomínky č. l. 39 a 40. Dle Úřadu práce (č. l. 44 a 46 až 48 žalovaná nečerpá dávky státní sociální podpory ani hmotné nouze.

4. Z řízení zdejšího soudu sp. zn. 10 C 29/2020 vyplývá, že žalovaná sjednala dne [datum] smlouvu o zápůjčce s [právnická osoba], s jistinou 30 000 Kč, která měla být uhrazena 60 týdenními splátkami po 919 Kč, uhrazeno však bylo pouze 13 220 Kč a to do [datum], žaloba se tak domáhá 41 862 Kč s úrokem z prodlení od [datum] z jistiny 24 504,42 Kč. Totéž vyplývá i z příslušné smlouvy o zápůjčce č. l.

51. Z přehledu řízení zdejšího soudu č. l. 66 vyplývá, že tento rozsudek je pro shodnou částku petitu exekučně vymáhán pod sp. zn. 69 EXE 2853/2020 a soud v dokumentech k této spisové značce neeviduje došlé sdělení o skončení této exekuce. Soud pro ověření těchto informací vyžádal výpisy BRKI a NRKI. V databázi NRKI k aktuálnímu datu žádný záznam neexistuje (soud se dotazoval na stav ke dni poskytnutí úvěru) s tím, že po 4 letech od„ ukončení úvěrového produktu“ jsou klientská data vymazávána. S ohledem na odměnu za posouzení úvěrového případu soud dotázal i provozovatele BRKI, takto bylo zjištěno (č. l. 60), že žalovaná čerpala v říjnu 2014 úvěr od [právnická osoba], který k dubnu 2019 trval s měsíční splátkou 1 474 Kč a z číselné řady lze odhadnout, že dlužná jistina převyšovala 25 tis. Kč. Dále k dubnu 2019 žalovaná čerpala u shodné banky kontokorentní úvěr a měla načerpáno téměř 20 tis. Kč.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 17 652 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. V projednávané věci odpovídá navýšení jistiny úvěru 115 % ročně, což je téměř dvojnásobkem sazby, kde je judikaturou již rozpoznávána lichevní sazba. Poplatky přitom soud považuje za součást úrokového navýšení, neboť je zřejmé, že nepředstavují skutečnou volitelnou službu (vč. hotovostního inkasa, které je nepochopitelně vnuceno i žalované, která má bankovní účet a má legitimní příjem od zaměstnavatele), ale toliko součásti zisku věřitele, ovlivněné toliko výší čerpané jistiny. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. S ohledem na poměry žalované a celkovou částku ke splacení splátkami, převyšujícími šestinu jediného měsíčního příjmu žalované, mělo být posouzení velmi důkladné.

8. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý, až horentní administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe, když již v roce 2017 byla v prodlení se zaplacením jiného spotřebitelského úvěru.

9. V projednávaném případě žalobkyně povšechně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

10. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné jiné závazky proti žalované (které žalovaní v zákaznických kartách pravidelně neuvádí v plné výši a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když zákazník vyplňuje pouze měsíční splátky, nikoliv závazky po splatnosti). Současně právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála své povinnosti ani tehdy, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány. Nadto soud konstatuje, že oznámení by zde spíše směřoval proti věřiteli, neboť jeden ze skutkových znaků trestného činu lichvy má již za nesporně splněný (excesivní navýšení úvěrové jistiny).

11. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, v žádosti však nepochybně mělo být jinak vyznačeno, že již má závazek po splatnosti ve výši více než dvojnásobku svého měsíčního příjmu a pokud měsíčně skutečně splácí pouze 1 992 Kč, pak ale z důvodu souběhu dvou úvěrů. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiný závazek s měsíční splátkou ve výši jedné desetiny příjmu, na kterém byla existenčně závislá ona i nezl. dítě, a přitom měla splácet dalších 3 452 Kč měsíčně. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách 5 590 Kč (za matku i vyživované dítě) nápadně nízké, natož pak náklady nájemního bydlení v rozsahu 3 000 Kč, které jsou vysloveně nereálné (i v dubnu 2019). Tyto náklady měly být přezkoumány přinejmenším se stejným úsilím, jako příjmy žalované (zde soud opět připomíná, jakou částku si věřitelka formálně účtovala za vyhodnocení úvěrového případu). Žalovaná nadto má pouze středoškolské vzdělání, pracovala ve zřejmě nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě je tu výše dosavadních splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, a pokud by byly řádně prověřeny, vyšlo by najevo, že byly pravděpodobně vyšší, když soud zjistil splátku 1 474 Kč měsíčně a současně vyčerpaný kontokorentní úvěr. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v hotovostních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně a současně má bankovní účet) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Ostatně smlouva ani jiný způsob splácení nepřipouští, jen stěží lze tedy takovou položku s hodnotou 4 680 Kč považovat za volitelnou, dodatkovou službu. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatek, ospravedlňující obsáhlé šetření, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

12. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak (115 % p. a.) zcela zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů – srov. UK sazby na č. l. 54, nepřevyšující 8,65 % p. a. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

13. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru (zápůjčky) možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 17 652 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 8 348 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované 1 247,44 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 8 348 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky, smluvní pokuta) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

15. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, žalovaná má nízký příjem a pečuje o nezl. dítě a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil dvě exekuce. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti (zde dokonce v podobě spotřebitelem placený služby) ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem postoupení pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.