20 C 217/2020

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , titul za jménem sídlem tamtéž žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbách: 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka], úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], obchodního úroku v sazbě 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v rozdílu mezi úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit na náhradě nákladů řízení žalovanému ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení dlužného plnění ze smluv o úvěrech [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], s jistinami [částka], resp. [částka]. Konkrétně se domáhala 9 550,03, resp. [částka] na jistinách, 3 027,97, resp. [částka] na souhrnných poplatcích, 3 423,07, resp. [částka] na kapitalizovaných obchodních úrocích v sazbě 23,72 % ročně do [datum] a dále do zaplacení a na úrocích z prodlení 1 210,86, resp. [částka] do [datum] a dále do zaplacení. Uvedla, že žalovaný do postoupení pohledávky uhradil na smlouvy [částka] (z toho na jistinu započteno [částka]), resp. [částka] (na jistinu ani úrok z prodlení z toho nebylo započteno ničeho). Již v žalobním návrhu uvedla skutková tvrzení ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek, uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného, získal od něj informace o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, oba úvěry poskytl. Případný následek nesplnění takové povinnosti považovala za důvod toliko relativní neplatnosti závazku.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, na historické adrese trvalého bydliště písemnosti dlouhodobě nepřebírá, s doručováním na pracoviště zaměstnavatele žalovaného ([IČO]) soud z důvodu nesoučinnosti České pošty, s. p. dvakráte neuspěl, to však tíží stranu žalovaného, neboť soud z procesního hlediska doručil na trvalé bydlišti náhradním způsobem. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal po načerpání jistiny 10 126 v hotovosti a [částka] na úhradu dřívějšího úvěru u žalobkyně uhradit celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], když navýšení jistiny tvoří [částka] na úroku, [částka] na poplatku, [částka] na poplatku za hotovostní inkaso a 348 na pojištění [anonymizována dvě slova]. Ke smlouvě je přiložena karta zákazníka se žádostí o zápůjčku (č. l. 27) s charakterem formuláře k vyplnění. V té žalovaný uvedl, že již je klientem věřitele se splátkou [částka] měsíčně, adresa trvalého pobytu neodpovídá faktickému bydlišti ([ulice a číslo] v [obec]), žije v podnájemním bytě, je bezdětný, má učňovské vzdělání, je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou od roku 2009, u věřitele již jinou půjčku má, u jiného věřitele nikoliv, měsíční příjem má [částka], měsíční výdaje [částka] a předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky a k ověření bydlení nájemní smlouvu a složenku. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal po načerpání jistiny [částka] uhradit celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], když navýšení jistiny tvoří [částka] na úroku [částka] na poplatku, [částka] na poplatku za hotovostní inkaso a [částka] na pojištění [anonymizována dvě slova]. Část o refinancování předchozího závazku zůstala nevyužita. Ke smlouvě je přiložena karta zákazníka se žádostí o zápůjčku (č. l. 33) s charakterem formuláře k vyplnění. V té žalovaný uvedl, že již byl klientem věřitele, adresa trvalého pobytu neodpovídá faktickému bydlišti ([ulice a číslo] v [obec]), tatáž adresa je již deklarována jako nájemní byt, je bezdětný, je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou od roku 2009 (shodný zaměstnavatel), u věřitele již jinou půjčku má (výše celkové měsíční splátky [částka] odpovídá předchozímu úvěru), u jiné společnosti ne, měsíční příjem má [částka], měsíční výdaje [částka] a předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 21) a výňatky (č. l. 25 a 26) ze seznamu postoupených pohledávek žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Totéž prokazuje i dopis původního věřitele č. l.

35. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 39) prokázal vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (na adresu výběru).

4. Z přehledu řízení zdejšího soudu (č. l. 46), opatřeného v rámci pátrání po pobytu žalovaného a zkoumání podmínek řízení, vyplynulo, že žalovaný v roce 2014 čelil exekuci pod sp. zn. 69 EXE 3250/2014 pro jistinu [částka] s příslušenstvím, v roce 2015 exekuci pod sp. zn. 46 EXE 575/2015 pro jistinu [částka] a v roce 2016 exekuci pod sp. zn. 69 EXE 3831/2016 pro jistinu [částka] s příslušenstvím (pozdější čtyři ani předchozích šest exekučních řízení soud nezohledňuje). Jelikož z evidence návrhů na provedení exekuce u zdejšího soudu bez dalšího nevyplývá, zda záznam o takové evidenci v rozhodné době figuroval v Centrální evidenci exekucí (dále jen„ [příjmení]“), vedeném Exekutorskou komorou, oslovil soud jednotlivé exekutorské úřady. Ke sp. zn. 69 EXE 3831/2016 (č. l. 50) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn dne [datum] a byl vymazán až 20. 9. 2017. Ke sp. zn. 46 EXE 575/2015 (č. l. 53) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn dne [datum] a vymazána 17. 8. 2015. Ke sp. zn. 69 EXE 3250/2014 (č. l. 55) bylo zjištěno, že zápis byl vymazán již v roce 2015. [příjmení] [příjmení] k osobě žalovaného figurovala v době sjednávání obou úvěru jedna exekuce.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků ze smluv o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění platném a účinném ke dni sjednávání obou smluv, s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat již z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti, a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum]. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Žalobkyně se tedy mýlí (resp. odlišné posouzení může ojediněle očekávat od jiných soudců, když rozhodovací praxe dosud není jednotná), pokud má za to, že v době sjednání předmětného závazku byla povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet sankcionována toliko relativní neplatností takového právního úkonu. Současně i ze systematického výkladu shora citovaných ustanovení a použití argumentu a contrario třetím citovaným ustanovením vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Na tom nic nemění promlčecí lhůta, stanovená k omezení práva spotřebitele (které se rozhodně netýká jen případného soudního řízení).

6. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení], soud údaje ověřil u příslušných exekutorských úřadů. Takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti.

7. V projednávaném případě žalobkyně neprokazuje pracovní smlouvy, výplatní pásky, nájemní či složenky, v zákaznické kartě je toliko záznam o jejich předložení zástupci původního věřitele. V těchto skutečnostech však soud problematický moment neshledal, ostatně shodný zaměstnavatel žalovaného byl zjištěn i v rámci pátrání po doručovací adrese žalovaného (z čehož následně může těžit sama žalobkyně a soudní exekutor). Soud nemá důvod pochybovat o tom, že žalovaný měl příjem ve výši 19, resp. 27 tis. Kč ze zaměstnání. Za významné však soud považuje především údaj o učňovském vzdělání, toliko podnájemní, resp. nájemní bydlení, svědčící o nemajetnosti, čerpání obou úvěru v hotovosti, požadavek hotovostního inkasa byť za cenu mnohatisícového navýšení závazků, což svědčí především o tom, že žalovaný nemá bankovní účet, ačkoliv je dlouhodobě zaměstnán. Významný je rovněž údaj o předchozím úvěru, který byl prvním z projednávaných úvěrů refinancován a tvrzené snížení výdajů o [částka] měsíčně. Pokud taková kombinace údajů u osoby s dělnickou profesí, která je ochotna za podstatné navýšení splatné částky hradit týdenní hotovostní splátky, nevzbuzuje potřebu důsledně zkoumat i jiné ukazatele bonity žalovaného, pak přinejmenším dotaz na stav [příjmení] nepochybně ano. Formulář se přitom výslovně ani nedotazuje na případné exekuce. Ze zpráv exekutorských úřadů přitom plyne, že nejméně jedna exekuce na majetek žalovaného v té době již probíhala. V případě následného úvěru pak je nápadná již sama neshoda v údajích mezi prvním a druhým úvěrem, zejména nečekané je snížení výdajů žalovaného.

8. Je tedy zřejmé, že posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr před poskytnutím obou úvěrů nebylo řádné. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Podle soudu měl být dotaz do [příjmení] rozhodně učiněn, ostatně věřitel si účtuje nemalý administrativní poplatek (byť je zřejmé, že tento narůstá úměrně s jistinou a pouze maskuje skutečnou cenu úvěru – reálný úrok/RPSN). Již zjištěná kombinace údajů měla právní předchůdkyni žalobkyně vést k vyšší míře obezřetnosti, neboť jde zjevně o kombinaci podezřelou, resp. svědčící o účelovém vyplnění formuláře a byla na místě zvýšená míra opatrnosti. Zejména v projednávaném případě tedy právní předchůdce žalobkyně měl přistoupit k dalším způsobům ověření bonity žalovaného a nespoléhat toliko na údaje, sdělené dlužníkem.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do [příjmení] za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalovaného jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkon rozhodnutí). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaný v době sjednávání závazku již nejméně jedné exekuci prokazatelně čelil. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit a úvěr neposkytnout, případně trvat na konsolidaci takového závazku. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takových úvěrů ve smyslu § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost již z důvodu vzájemného kontrastu deklarovaných údajů a záznamu o probíhající exekuci, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaný v zákaznické kartě samozřejmě neuvádí a ani na ně překvapivě není výslovně tázán). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (soud tak nicméně činí, ovšem v případech, které ve více kritériích vykazují podstatně vyšší stupeň společenské nebezpečnosti, než v projednávaném případě, který je v soudní praxi spíše pravidlem, nežli výjimkou).

11. Z těchto důvodů soud posoudil smlouvu o úvěrech za absolutně neplatnou. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (12 130, resp. [částka]), jejich zápočtu na úroky a poplatky a na straně druhé od absolutní neplatnosti obou ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným u prvního úvěru bylo pro absolutní neplatnost úvěru možno plnit toliko na jistinu. Soud proto od čerpané jistiny odečetl výši plnění ([částka]), které již žalovaný uhradil a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistiny ([částka]), což současně snížilo základ pro výpočet úrok z prodlení, požadovaného od [datum]. Proto soud vedle poplatků a obchodního úroku nepřiznal ani úrok z prodlení v rozdílu mezi úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. V případě druhého úvěru soud započetl úhradu [částka] na kapitalizovaný úrok z prodlení a dále na část úroku z prodlení, běžící od [datum] do [datum] (což odpovídá právě částce [částka]) a proto přiznal s jistinou [částka] již pouze úrok z prodlení, běžící od [datum] do zaplacení. [příjmení] požadovaného plnění pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úroky (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž vznikl, bylo však nutno jej poměrně snížit tak, jak se snížil jeden z jeho základů (jistina), když počátky prodlení i sazby (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými.

12. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný je zjevně předlužen, podléhá exekučnímu inhibitoriu a jeho legitimní příjem (ve své nezabavitelné části) neumožňuje přednostní splácení tohoto značně vysokého závazku, aniž by se tím žalovaný nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Soud však přihlédl k tomu, že se povětšinou jedná o relativně malé závazky, u kterých lze očekávat rychlé ukončení jednotlivých exekucí, s přihlédnutím k tomu, že žalovaný již od roku 2009 pracuje u stejného zaměstnavatele a exekuce jsou tak pravděpodobně realizovány srážkami z této mzdy. Je tedy více než zřejmé, že případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, naopak by zřejmě došlo ke srážkám ze mzdy. Proto soud z důvodu trvajícího nouzové stavu a patřičné ochrany žalovaného (před následky jeho vlastního jednání – navýšením závazků o náklady další exekuce) poskytl přibližně devítiměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu – což tato výše splátky vzhledem k příjmu žalovaného zjevně umožňuje), aby se nedopouštěl výše uvedených trestných činů.

13. O nákladech řízení soud rovněž rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení k tíži žalobkyně žalovanému. Jelikož však žalovaný v řízení nijak aktivně nevystupoval a ani z obsahu spisu nevyplývá žádný účelně vynaložený náklad na jeho straně, soud rozhodl tak, že žalobkyně není povinna hradit žalovanému ničeho.