20 C 217/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ´ Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované předměstí naposledy bytem Adresa žalované pro zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 7,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 7,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kterou se s navýšením o , částka, žalovaná zavázala vrátit ve 59 týdenních splátkách po , částka, . Žalovaná měla celkem zaplatit , částka, . Žalobkyně se tak domáhá , částka, na jistině, , částka, na kapitalizovaném úroku od , datum, do , datum, a úroku z prodlení běžícím v sazbě 7,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek nic neuváděla, předložila zákaznickou kartu.

2. Zda zkoumala externí evidence (při poplatku , částka, a excesivním navýšení jistin to soud považuje za imperativ i v roce 2009 za existence ještě neimplementované směrnice Evropského parlamentu, zvláště pokud své úvěry sama zadává do registru NRKI), neuvedla. Ve shodě s Ústavním soudem to však soud považuje za přirozenou součást úvěrového procesu se spotřebitelem, zvláště pokud se jedná o věřitele, který již druhou dekádu systematicky exploatuje osoby ve finanční tísni, včetně osob v mnohonásobném exekučním inhibitoriu. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že i tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní přesto pátral, zjistil, že naposledy bydlela v Mostě, nebylo však možno takový údaj ověřit ke dni podání návrhu k soudu, natož vyslovit místní nepříslušnost. Jiné úvěry žalovaná nečerpá, registry NRKI a BRKI kontaktní údaje nepřinesly. Nereagovala ani na zaslanou emailovou zprávu. Žalovaná se ani pak nijak nevyjádřila.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v tomto řízení zatím nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – jak by tomu bylo i v projednávané věci, kde však míra porušení povinností dosáhla dokonce úrovně neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto řízení však soud především zohlednil skutečnosti, které musí zkoumat z úřední povinnosti – byť ani na to nemůže žalovaná spoléhat, neboť rozhodovací praxe mezi jednotlivými soudními senáty (soudci) je mírně řečeno nejednotná.

5. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Nejlépe je to patrné v řízení, kde se věřitel přihlásí se závazkem starým 15 let. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb , právnická osoba, ., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postupné dvojí postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 21 a 23 (i když žalobkyně předložila k postoupení jedné z pohledávek i další důkazy – smlouvu a seznamy postoupených pohledávek). Zákaznická karta předložena nebyla (byť je soudu známo, že s ní tento věřitel pracoval i před rokem 2009). Dle úvěrové smlouvy č. l. 17 žalovaná v hotovosti přebrala , částka, a původní věřitelka si nechala přislíbit , částka, , složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za flexibilní splácení v týdenních splátkách, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 224 % (!). Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je však dlužník doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Nebyl doložen přehled splácení, soud si jej však vyžádal, neboť tento věřitel systematicky prokazuje, že splácení probíhá zcela odlišně, než bylo úplatně sjednáno, a to v neprospěch spotřebitelů. Soud se u tohoto věřitele již setkal s vyjádřením spotřebitele, který k dotazu soudu, proč splácel více, než musel, u této věřitelky uvedl, že mu bylo řečeno, že „je pro něj výhodné zaplatit to předem, aby to nemusel platit na konci měsíce“. Zda výběrčí věřitele používají tuto či jinou frázi, soud neví. Situace se však pravidelně opakuje a zcela jistě nejde o náhodnou iniciativu dlužníků. Z něj pak vyplývá (č. l. 43), že prvních pět splátek bylo uhrazeno řádně a včas (což je zcela výjimečné, obvykle je první splátka vybrána již v den sjednání, či placení probíhá po měsíci).

7. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 25) vypracování i zaslání (č. l. 26) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., ale nikoliv na smluvně sjednanou na adresu žalované a i v případě, že byla později sdělena adresa nová (, adresa, u paní , jméno FO, , , adresa, ), nepoužil dovětek „c. o.“ a zásilku tak bez dalšího nelze považovat za dodanou do dispoziční sféry adresáta.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

9. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud tak vycházel z tvrzení, že dosud uhradila pouze , částka, . Dopad povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr soud v tomto případě nedovozuje, neboť jde o období před přijetím a účinností zákona č. 145/2010 Sb. Tento důvod absolutní neplatnosti závazku (nikoliv relativní, jak tito věřitelé s oblibou nesprávně uvádí ve svých podáních), tak soud v tomto řízení výjimečně nedovodil, jakkoliv nebyla doložena ani zákaznická karta.

10. Pokud se týká plnění v rozsahu I. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení , částka, „souhrnného poplatku“ je třeba posuzovat dle svého obsahu. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá sazbě 70 % ročně (případně 118 % ročně při anuitním úročení/splácení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“). Hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

11. Věřitelé s obdobnými predátorskými úvěry se s oblibou odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru by sice odpovídala sazba, která v praxi bank jen výjimečně převyšuje 10 % ročně.

12. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu přinejmenším desetinásobně a proto a proto je s odkazem na tehdy platný § 39 zákona č. 40/1964 Sb. absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Soud by zde přihlédl k tehdejší sazbě UK11, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, nežli kategorii sběrnou („ostatní“). S odkazem na tehdy platný § 41 tamtéž lze závazek půjčky považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku nelze aplikovat, nadto s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 20 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi let 2007 a 2008, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť nový občanský zákoník takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně. , adresa, zoufalejší je situace dlužníka, tím častější je týdenní splácení a hotovostní splácení v místě bydliště dlužníka, čímž věřitelka umožňuje krátit věřitele se staršími pohledávkami a ještě dlužníka dále exploatovat lichevním úrokem. Beztrestnost, systematičnost a dlouhodobost jejího počínání na území České republiky je pro soud šokující.

13. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Absurdně vysoké však obě sazby. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazením úročení „souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, . Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy, upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný „souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající navýšení o přijatelnou úrokovou sazbu, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny. V této věci však míru dobrých mravů překračují oba typy vyjádření ročního úroku.

14. K databázi ARAD soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od , datum, (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce „komu“, tak v otázce „s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele „průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti, resp. náchylnost k podřízení se pokynům při mimosoudním vymáhání těchto závazků, spojených nezřídka i s nepravdivými a neadekvátními pohrůžkami stran možných následků nezaplacení splátek.

15. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za „šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 ZSÚ, které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od , datum, . Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží. Tato ochranná ustanovení však v projednávané věci uplatnit nelze.

16. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle ARAD nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným „kabinetním“ formulacím typu „taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. Bankou v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Databáze ARAD však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného „UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

17. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením „právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními úvěry nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům a je na něj třeba hledět se stejným despektem, jako k jiným majetkovým deliktům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

18. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

19. Soud proto přiznal žalobkyni nárok pouze na zbývající část jistiny a i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení do zaplacení. V této souvislosti lze zmínit rozsudek Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Dle toho totiž platí, že takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

20. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Ani poplatek za hotovostní inkaso splátek (který zaváděla v pozdějších smlouvách právě tato věřitelka) by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Poskytování těchto úvěrů po cca 3 měsících až do výše 4 je v praxi soudu u této věřitelky více než obvyklé.

21. To však nečerpává důvody rozhodnutí v této věci. Podle § 555 občanského zákoníku platí, že (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

22. Soudu je z desítek předchozích řízení známo, že úvěry od , právnická osoba, , (a mnohých dalších současných následníků tohoto úvěrového modelu) mají sériový charakter a projednávanému často předchází bohatá úvěrová historie, kterou se tento věřitel snaží maskovat, či alespoň netematizovat. Přitom však tyto okolnosti mají vliv na skutečnost, zda vůbec lze považovat jistinu úvěru za prostředky, poskytnuté spotřebiteli k volné dispozici. Takovou skutečnost soud již musí zkoumat z úřední moci, aniž by vyžadovala procesní aktivitu spotřebitele. Zakládá se totiž na obchodním modelu, který vyplynul z desítek předchozích řízení, který hrubě porušuje dobré mravy a z materiálního hlediska odpovídá přinejmenším jednání, upraveném od roku 2014 v § 1796 o. z. – lichvě. Spotřebitel je dlouhodobě exploatován a navzdory zjevné neschopnosti hradit sjednané splátky je mu opakovaně úvěr navyšován či přinejmenším prodlužován nad sjednanou dobu původní splatnosti. O shovívavosti věřitele však nelze hovořit v situaci, kdy je požadované příslušenství hrubě rozporné s dobrými mravy a prodlužování úvěru je tak pouhým prostředkem k dokonání takového jednání. Soud tyto informace z předchozích řízení nemůže pominout, jakmile se staly zjevné. , adresa, více se soud o tyto „detaily“ zajímá, tím častěji zjišťuje různé nesrovnalosti v procesech jednání se spotřebitelem, které věřitel před soudy zamlčuje.

23. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Soud vyzval původního věřitele ke sdělení, zda čerpání jistiny , částka, předcházely platby od spotřebitele, aby bylo vyloučeno, že poskytnutí částky , částka, nesloužilo pouze k úhradě příslušenství z předchozího úvěru a že předmětná smlouva je tak ve skutečnosti konsolidačním úvěrem k jinému úvěru mezi týmiž účastníky, tj. ekvivalentem změny (dodatku) původního závazku. Takto bylo z č. l. 63 zjištěno, že úvěru skutečně předcházel úvěr z června 2009, který v listopadu 2009 ještě nebyl doplacen a kde již docházelo k prodlení. Záznam č. l. 63 nevyjadřuje způsob úhrady úvěru, avšak časová shoda s čerpáním předmětného úvěru v tomtéž měsíci je zjevná. Soud proto shledal, že předmětná smlouva je zastírajícím právním jednáním a představuje navýšení původního úvěru, s nímž byla žalovaná již v mírném prodlení. Soud proto zohledňuje i jistinu a celkovou úhradu žalované na tomto předchozím úvěru. Tím žalovaná čerpala , částka, a přeplatila , částka, , které soud dále odečetl z jistiny předmětného úvěru.

24. Dle č. l. 64 pak dokonce i takovému úvěru předcházel dlouhodobý úvěr z ledna 2001, který byl zjevně dlouhodobě splácen s prodlením, kde žalovaná poskytnutou jistinu , částka, nepřeplatila, zřejmě uhradila pouze , částka, , i když není zřejmé, jaký byl další osud závazku po 16. týdnu 2008, kdy záznam končí a dluh trvá. S tímto úvěrem soud přímou návaznost dovodit nemohl, bez vyjádření žalované. Poskytnutí dalšího úvěru po doplacení předchozího je zjevným motivačním nástrojem k exploataci dlužníka, aby předchozí úvěr doplatil, současně mu poskytuje prostředky k jeho doplacení v závěru splácení. V případě úvěru s adekvátním příslušenstvím by se jednalo o legitimní souběh s dalším úvěrem. V případě predátorských úvěrů však takto zjednodušeně zjevně uvažovat nelze, neboť spotřebitel v důsledku lichevního úvěru ztrácí část autonomie vůle při sjednávání dalších úvěrových závazků.

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel.

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je zřejmě nemajetná, a do , datum, byla dlouhodobě v evidenci uchazečů o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti v částkách do 4 tis. Kč. Je současně zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení pohledávky a vedení nalézacího řízení. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalované jakékoliv náklady s tímto řízením vznikly, tomu odpovídá III. výrok shora.