20 C 219/2020

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbách: 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka], úroků z prodlení v kapitalizované výši [částka], obchodních úroků v kapitalizované výši [částka] a dále běžících v sazbě 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v sazbách 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému na náhradě nákladů řízení ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení dlužného plnění ze smluv o úvěrech [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], s jistinami [anonymizována dvě slova], resp. [částka]. Konkrétně se domáhala [anonymizována dvě slova], resp. [částka] na jistinách, [anonymizována dvě slova], resp. [částka] na souhrnných poplatcích, [anonymizována dvě slova], resp. [částka] na kapitalizovaných obchodních úrocích v sazbě 23,72 % ročně do [datum] a dále do zaplacení a na úrocích z prodlení [anonymizována dvě slova], resp. [částka] do [datum] a dále do zaplacení. Uvedla, že žalovaný do postoupení pohledávky uhradil na smlouvy [anonymizována dvě slova], resp. [částka]. Již v žalobním návrhu uvedla skutková tvrzení ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek, uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného, získal od něj informace o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, půjčku poskytl. Případný následek nesplnění takové povinnosti považovala za důvod toliko relativní neplatnosti závazku.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, na historické adrese trvalého bydliště písemnosti dlouhodobě nepřebírá, u zaměstnavatele žalovaného ([IČO]) soud dle č. l. 45 zjistil adresu faktického bydliště žalovaného (a adresu v době pracovní neschopnosti dle č. l. 41), i zde však bylo doručeno toliko fikcí a obálka se soudu vrátila k vyvěšení.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal po načerpání jistiny [částka] uhradit celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], když navýšení jistiny tvoří [částka] na úroku, [částka] na poplatku, [částka] na poplatku za hotovostní inkaso a [anonymizováno] na pojištění [anonymizována dvě slova]. Ke smlouvě je přiložena karta zákazníka se žádostí o zápůjčku (č. l. 26) s charakterem formuláře k vyplnění. V té žalovaný uvedl, že již byl klientem věřitele, adresa trvalého pobytu neodpovídá faktickému bydlišti ([obec]), žije v nájemním bytě, je bezdětný, je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou od srpna 2012, u věřitele již jinou půjčku má, zda u jiné společnosti, ponechal bez volby možnosti ano/ne, měsíční příjem má [částka], měsíční výdaje [částka] a předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky a k ověření bydlení nájemní smlouvu. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal po načerpání jistiny [částka] uhradit celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], když navýšení jistiny tvoří [částka] na úroku, [částka] na poplatku, [částka] na poplatku za hotovostní inkaso a [anonymizováno] na pojištění [anonymizována dvě slova]. Ke smlouvě je přiložena karta zákazníka se žádostí o zápůjčku (č. l. 30) s charakterem formuláře k vyplnění. V té žalovaný uvedl, že již byl klientem věřitele, adresa trvalého pobytu neodpovídá faktickému bydlišti ([obec]), žije u své tety již druhým rokem (adresa je shodná, jako v předchozí žádosti), je bezdětný, je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou od srpna 2013 (shodný zaměstnavatel), u věřitele již jinou půjčku má, u jiné společnosti ne, měsíční příjem má [částka], měsíční výdaje [částka] a předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky a k ověření bydlení„ jinou smlouvu“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 20) a výňatky (strana 183 a č. l. 25) ze seznamu postoupených pohledávek žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Totéž prokazuje i dopis původního věřitele č. l.

37. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 36) prokázal vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (na adresu výběru dle č. l. 30).

4. Z přehledu řízení zdejšího soudu (č. l. 46), opatřeného v rámci pátrání po pobytu žalovaného a zkoumání podmínek řízení, vyplynulo, že žalovaný v roce 2014 čelil exekuci pod sp. zn. 46 EXE 3026/2014 pro jistinu [částka] s příslušenstvím, v roce 2016 exekuci pod sp. zn. 46 EXE 3913/2016 pro jistinu [částka] a v roce 2017 exekuci pod sp. zn. 69 EXE 1862/2017 pro jistinu [částka] s příslušenstvím, 62 EXE 2361/2017 pro jistinu [částka] s příslušenstvím a 45 EXE 2366/2017 pro jistinu [částka] s příslušenstvím (pozdější dvě ani předchozí tři exekuční řízení soud neuvádí). Jelikož z evidence návrhů na provedení exekuce u zdejšího soudu bez dalšího nevyplývá, zda záznam o takové evidenci v rozhodné době figuroval v Centrální evidenci exekucí (dále jen„ [příjmení]“), vedeném Exekutorskou komorou, oslovil soud jednotlivé exekutorské úřady. Ke sp. zn. 46 EXE 3026/2014 (č. l. 54) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn dne [datum] a exekuce nadále trvá. Ke sp. zn. 69 EXE 1862/2017 (č. l. 50) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn dne [datum] a exekuce nadále trvá. Ke sp. zn. 46 EXE 3913/2016 (č. l. 52) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn dne [datum] a exekuce nadále trvá. Ke sp. zn. 62 EXE 2361/2017 (č. l. 56) bylo zjištěno, že zápis byl učiněn až [datum] a byl vymazán [datum].

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze smluv o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat již z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti, a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum]. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Žalobkyně se tedy mýlí (resp. odlišné posouzení může ojediněle očekávat od jiných soudců, když rozhodovací praxe dosud není jednotná), pokud má za to, že v době sjednání předmětného závazku byla povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet sankcionována toliko relativní neplatností takového právního úkonu. Současně i ze systematického výkladu shora citovaných ustanovení a použití argumentu a contrario třetím citovaným ustanovením vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti.

6. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení], soud údaje ověřil u příslušných exekutorských úřadů.

7. V projednávaném případě žalobkyně neprokazuje pracovní smlouvy, výplatní pásky, nájemní či„ jinou“ smlouvu, v zákaznické kartě je toliko záznam o jejich předložení zástupci původního věřitele. V těchto skutečnostech však soud problematický moment neshledal. Soud nemá důvod pochybovat o tom, že žalovaný měl příjem ve výši [anonymizováno], resp. [anonymizována dvě slova]. Kč ze zaměstnání. Nápadná je však kombinace se všemi ostatními údaji. Již v první žádosti je patrné, že výdaje na životní potřeby jsou relativně nízké (náklady bydlení toliko [částka], osobní toliko [částka]), resp. výdaje na splátky činí celých [částka] a sjednaná splátka (týdně [částka]) tak prakticky vyčerpává zbývající disponibilní příjem. Pokud taková kombinace údajů u osoby s dělnickou profesí nevzbuzuje potřebu důsledně zkoumat i jiné ukazatele bonity žalovaného, pak přinejmenším dotaz na stav [příjmení] nepochybně ano. Formulář se přitom výslovně ani nedotazuje na případné exekuce a není ostatně ani řádně vyplněn (chybí údaj, zda je spláceno jiným subjektům). Ze zpráv exekutorských úřadů přitom plyne, že nejméně jedna exekuce na majetek žalovaného v té době již probíhala. V případě následného úvěru pak je nápadná již sama neshoda v údajích mezi prvním a druhým úvěrem, kdy nesouhlasí údaj o délce pracovního poměru, příjem z pracovního poměru se nečekaně snížil, o to více nečekané je snížení výdajů žalovaného (bydlení již pouze [částka]) a to v kalkulaci výdajů není ani zahrnut předchozí úvěr. U shodného bydliště se objevuje údaj o bydlení u tety, ačkoliv o 4 měsíce dříve bylo toto bydliště deklarováno jako samostatné s náklady [částka]. V této době navíc v [příjmení] již figurovaly nejméně 3 probíhající exekuční řízení.

8. Je tedy zřejmé, že posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr před poskytnutím obou úvěrů nebylo řádné. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Podle soudu měl být dotaz do [příjmení] rozhodně učiněn, ostatně věřitel si účtuje nemalý administrativní poplatek (byť je zřejmé, že tento narůstá úměrně s jistinou a pouze maskuje skutečnou cenu úvěru – reálný úrok/RPSN). Již zjištěná kombinace údajů měla právní předchůdkyni žalobkyně vést k vyšší míře obezřetnosti, neboť jde zjevně o kombinaci podezřelou, resp. svědčící o účelovém vyplnění formuláře a byla na místě zvýšená míra opatrnosti. Zejména v projednávaném případě tedy právní předchůdce žalobkyně měl přistoupit k dalším způsobům ověření bonity žalovaného a nespoléhat toliko na údaje, sdělené dlužníkem.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, než-li jiné zmiňované databáze. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do [příjmení] za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalovaného jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkon rozhodnutí). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaný v době sjednávání závazku již nejméně jedné, resp. třem exekucím prokazatelně čelil. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit a úvěr neposkytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takových úvěrů ve smyslu § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost již z důvodu vzájemného kontrastu deklarovaných údajů a záznamu o probíhající exekuci, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaný v zákaznické kartě samozřejmě neuvádí a ani na ně překvapivě není výslovně tázán). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat.

11. Z těchto důvodů soud posoudil smlouvu o úvěrech za absolutně neplatnou. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (11 800, resp. [částka]), jejich zápočtu na úroky a poplatky a na straně druhé od absolutní neplatnosti obou ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost úvěrů možno plnit toliko na jistiny. Soud proto od čerpaných jistin odečetl výši plnění, které již žalovaný uhradil a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušné zbytky jistin ([částka], resp. [částka]), zbytek pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úroky (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Proto je soud výrokem II zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž vznikl, bylo však nutno jej poměrně snížit tak, jak se snížily jejich základy (jistiny), když počátky prodlení i sazby (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými.

12. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný je zjevně předlužen, podléhá exekučnímu inhibitoriu a jeho legitimní příjem (ve své nezabavitelné části) neumožňuje přednostní splácení tohoto značně vysokého závazku, aniž by se tím žalovaný nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Nezbývá tak, než aby se věřitel mohl rozhodnout o dalším osudu (vymáhání) pohledávky již po uplynutí základní zákonné (třídenní) lhůty k plnění.

13. O nákladech řízení soud rovněž rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení k tíži žalobkyně. Jelikož však žalovaný v řízení nijak aktivně nevystupoval a ani z obsahu spisu nevyplývá žádný účelně vynaložený náklad na jeho straně, soud rozhodl tak, že žalobkyně není povinna hradit žalovanému ničeho.