20 C 222/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím a částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], obchodního úroku v sazbě 11,2 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, obchodního úroku v sazbě 21,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum] s jistinou [částka], sjednanou s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Dle smlouvy se žalovaný zavázal hradit 120 měsíčních splátek po [částka], přičemž úvěr byl pro nehrazení těchto splátek předčasně zesplatněn ke dni [datum]. Žalobkyně se tak domáhala [částka] na jistině, [částka] na smluvním úroku, [částka] na smluvních poplatcích, [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 11,2 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Následně soud zjistil, že dne [datum] byl u zdejšího soudu podán návrh mezi týmiž účastníky, kde se žalobkyně domáhá plnění z kontokorentní úvěrové smlouvy k běžnému účtu č. [bankovní účet] ze dne [datum] s úvěrovým rámcem [částka], sjednané se shodnou právní předchůdkyní žalobkyně, který byl zesplatněn ke dni [datum]. Z tohoto závazku se domáhá [částka] na jistině, [částka] na smluvních poplatcích, [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení, a v sazbě 10 % ročně z jistiny dále od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 21,99 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. S předchozím souhlasem předsedkyně senátu 25 C soud tato řízení usnesením ze dne [datum] spojil ke společnému řízení. Následně soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení, týkající se řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena individuálně podle interních i externích databází, bylo vycházeno z příjmu 18 tis. Kč měsíčně (v obou případech), z celkového příjmu domácnosti 30 tis. Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno splácení dvou závazků s jistinami [anonymizována dvě slova]. Kč a [anonymizována dvě slova]. Kč s celkovou měsíční splátkou [částka] (v případě druhého úvěru ze dne [datum] pak pouze [částka]). V případě druhého úvěru pak dále žalovaný dle interních údajů měl splácet [částka] (s odkazem na úvěr s jistinou [anonymizována dvě slova]. Kč).

2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, na adrese trvalého bydliště mu bylo doručeno náhradním způsobem a písemnost se poté celá vrátila soudu, soud jednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k nárokům nevyjádřil dokonce ani písemně.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle č. l. 9 a 69 soud zjistil, že žalovaný je od dubna 2021 ženatý, jeho rodné příjmení je shodné, jako současné, v minulosti však jeho příjmení rovněž znělo„ [příjmení]“ a má dvě nezletilé děti, narozené v červnu 2018 a dubnu 2020. Žádostí o úvěr č. l. 76 ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o úvěr ve výši [částka] ke konsolidaci předchozího úvěru [částka] tis. Kč u [anonymizována tři slova] uvedl, že jeho čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil [částka] z dělnické profese u [právnická osoba], domácnost má pouze jeden příjem, celkový příjem domácnosti je však [částka], deklaroval věk [anonymizováno] let, [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], nájemní bydlení, nesouhlas s prověřením v [anonymizováno]. Dle potvrzení o příjmu č. l. 73 byl žalovaný skutečně zaměstnán u [právnická osoba], po dobu šesti měsíců ke dni vystavení potvrzení jako zámečník, se shora deklarovaným měsíčním příjmem, přičemž jeho příjem nepodléhal žádným srážkám. Žádostí ze dne [datum] (č. l. 80) žalovaný deklaroval shodné poměry, tentokrát souhlasil s prověřením v [anonymizováno], a to vše pro účel zřízení kontokorentního úvěru s rámcem [částka] k běžnému účtu. Smlouvou o postoupení pohledávek č. l. 16, seznamem postoupených pohledávek č. l. 21 a samostatně také oznámením o postoupení pohledávky od původního věřitele (č. l. 25) ze dne [datum] (shodná listina v obou spisech) žalobkyně prokázala, že oprávněně disponuje oběma uplatněnými pohledávkami své právní předchůdkyně. Ze seznamu č. l. 22 p. v. dále vyplynulo, že na shodné adrese je vedena jiná pohledávka proti osobě [jméno] [celé jméno žalovaného], přičemž žalovaný má dle č. l. 65 p. v. otce takového jména a příjmení a ten dle lustrace č. l. 66 (jakožto občan Slovenské republiky) skutečně bydlí na shodné adrese, jako žalovaný.

4. Smlouvou č. l. 27 a informačním formulářem č. l. 74 bylo zjištěno, že žalovanému bylo přislíbeno na úvěru poskytnout [částka], které měl žalovaný splácet částkou [částka] (včetně pojištění s měsíční splátkou [částka]), přičemž [částka] je účelově vázáno na doplacení předchozího úvěru, spojeného s účtem č. [bankovní účet] a zbytek má být vyplacen na účet žalovaného, z něhož má být následně spláceno. Všeobecné obchodní podmínky ani ceník nebyly pro věc významné. Výpisem z účtu č. l. 42 a 43 bylo prokázáno, že žalovaný dnem [datum] čerpal [částka] shora sjednaným způsobem. Výpisy č. l. 44 až 57 bylo zjištěno, že na úvěrový účet žalovaného došly pouze první dvě splátky úvěru ([datum] a [datum]), poté již pouze jedna částečná splátka ve výši pouhých [částka]. Oznámením č. l. 58 žalobkyně prokázala, že měla úvěr za předčasně zesplatněný dnem [datum] Smlouvou č. l. 16 a dispozicemi č. l. 17 (spojený spis) ze dne [datum], resp. [datum], bylo prokázáno, že žalovanému byl zřízen běžný účet č. [bankovní účet] s debetní kartou s možností přečerpání do výše [částka], když debetní zůstatek měl být úročen sazbou 21,99 % ročně. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 18 spojeného spisu) žalobkyně prokázala, že tento úvěr měla za zesplatněný téhož dne pro přečerpání úvěrového rámce. Byly prokázány další dvě upomínky ze dne [datum] a [datum]. Výpisem z debetního účtu č. l. 20 (spojeného spisu) bylo prokázáno vyčerpání [částka] do dne [datum], které se svou výší blíží (byť neshoduje) dvěma uhrazeným splátkám předchozího úvěru (á [částka]).

5. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisy (č. l. 59 a 23 spojeného spisu) ze dne [datum] vypracování i zaslání (č. l. 60) obou jednoduchých předžalobních výzev ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Z podacího archu dále rovněž vyplynulo, že předžalobní výzva byla zasílána i osobě [jméno] [celé jméno žalovaného] na shodnou adresu, jako je adresa žalovaného. Žalovaný je dle zprávy Úřadu práce (č. l. 64) v evidenci uchazečů o zaměstnání od [datum]. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu tento čelil nebo čelí dvěma exekucím z let 2020 a 2021 pro souhrnnou výši jistiny [anonymizována dvě slova]. Kč.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 2x [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhů.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

8. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádosti o úvěr a podkladovou listinu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu dokonce nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. V tomto konkrétním případě však zřejmě žalovaný v rozhodné době žádné exekuci nečelil (zdejší soud byl po většinu života žalovaného jeho obecným soudem a exekuci proti němu povolil až v roce 2020. Je však otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe a zda ve věku 20 let lze z absence negativních informací dovozovat tolik bonity, kolik bylo v projednávané věci zjevně presumováno. V této souvislosti by mohla být významným i změna příjmení žalovaného (podle všeho dokonce dvojitá), která by mohla dohledatelnost bonity žalovaného pro soukromoprávní subjekty komplikovat, avšak bližší okolnosti těchto změn soud nezná.

11. V případě žalovaného totiž byla na místě značná (až extrémní) opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když nedostatečné dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Především je třeba zdůraznit výši úvěru, hrubě kontrastující s věkem, vzděláním, profesí a rodinnou situací žalovaného. Obdobně vysokou částku by soud očekával jako jistinu hypotečního úvěru s adekvátním zajištěním, případně úvěru s alespoň nějakou formou zajištění (např. ručitelským závazkem třetí osoby). Důvěra, jakou původní věřitelka vložila v úvěruschopnost žalovaného se základním vzděláním a poměrně nuzně placenou dělnickou profesí (trvající teprve 6 měsíců) ve věku 20 let, bydlícího v nájemním bytě s čerstvě narozeným potomkem, je pro soud nepochopitelná. Dále je třeba zohlednit, že první úvěr sloužil k částečnému refinancování předchozího závazku ve výši cca 70 tis. Kč, avšak současně poskytoval žalovanému bez jakéhokoliv definovaného určení dalších cca 330 tis. Kč s předpokladem, že žalovaný bude schopen po dalších 10 let schopen hradit třetinu aktuálního příjmu, nemluvě o dalším úvěru [částka] tis. Kč se splátkou dalších [částka] neznámo jak vysokého úročení (tj. délky splácení). V neposlední řadě byl ověřen příjem žalovaného, nikoliv však další příjem domácnosti (který může být, ale také nemusí být, příjem manželky žalovaného z titulu celodenní péče o nezletilého potomka, tj. rodičovský příspěvek a další případné sociální dávky).

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké případné další listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých dalších údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela (v rámci procesního vyjádření právního zástupce na č. l. 72 jsou jakési přetisky z jiné databáze„ UVA“ s údaji o dalších úvěrech, soud však nezná jejich charakter ani původ). Nebylo tvrzeno natož prokazováno, zda a jakým způsobem původní věřitelka případně zkoumala další příjem domácnosti žalovaného. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Nápadné je však uhrazení pouze prvních dvou splátek staršího úvěru v rozsahu, který zhruba odpovídá čerpání kontokorentního úvěru a není tak zřejmé, zda žalovaný vůbec aktivně využíval debetní účet a zda kontokorentním úvěrem toliko neoddálil předčasné zesplatnění prvního úvěru, aniž by měl skutečnou vůli závazek hradit (což by mohlo naplnit skutkové znaky trestného činu podvodu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného však soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení zjevně podstatně více informací, než soud (který žalobkyni na č. l. 68 p. v. výslovně vyzýval, aby informace o refinancovaném úvěru soudu poskytla, pokud jimi disponuje), stejně tak si může dotazy na závazky a bonitu žalovaného učinit i v současnosti. Stejně tak by žalobkyně měla mít více informací i o případné souvislosti s osobou [jméno] [celé jméno žalovaného], bydlícího na shodné adrese a zjevně čerpajícího v obdobné době úvěrový produkt od stejné věřitelky, což by jistě nemělo ujít pozornosti banky, nepochybně schopné hlubší analýzy vlastních dat. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování žádost sama podílela (jedná se o adhezní formulář a podepisováno bylo prostřednictvím zařízení typu„ signpad“, tedy zjevně na obchodní pobočce původní věřitelky), je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány. V případě druhého úvěru (kontokorentního k běžnému účtu) je pak třeba konstatovat, že pokud nebyla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána v případě prvního úvěru a bylo poskytnuto [částka], pak stejný právní osud nutně stíhá i jakýkoliv další úvěr, jakkoliv již relativně zanedbatelné výše (vyjádřeno jinak – výše obou úvěrů je nutno posuzovat jako absolutní částku a ta v každém případě dnem [datum] převýšila 400 tis. Kč).

13. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značně dlouhou dobu splácení a relativně vysoké navýšení v důsledku úročení sazbou 11,2 % ročně nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou [částka] a ve spojení s nově přibíraným závazkem (v celkové výši téměř 7 tis. Kč měsíčně!) byl coby osoba s vyživovací povinností se shora blíže rozvedenými skromnými osobními a životními poměry nepochybně existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž však soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud takto vysoký úvěr poskytla, když již sama okolnost získání dvou úvěrů v rozsahu 70 tis. Kč a 35 tis. Kč je netriviální a zasloužila by si adekvátního přezkoumání okolností jejich povahy, čerpání a především pak splácení. Původní věřitelka však nezkoumala dokonce ani výdajovou stránku poměrů žalovaného, přičemž v relacích příjmu a výše existujících/zamýšlených splátek je zjištění skutečné výše nákladů bydlení naprosto nepominutelnou samozřejmostí (byť je zřejmé, že při délce splácení 10 let se mohou tyto poměry opakovaně změnit). Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalovaného a jeho domácnosti, bez nichž nelze z deklarovaného příjmu usuzovat, zda by vůbec byl schopen úvěr hradit (i kdyby to v okamžiku kontraktace zamýšlel, čemuž za stávající důkazní situace nic nenasvědčuje), natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného rovněž zcela zjevně závislá. U takového dalšího příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou (zejména, pokud se jedná o příjem, spojený s uspokojováním životních potřeb kojence), nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze [anonymizována dvě slova], měl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], pracoval v nekvalifikované profesi, dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu a jeho možnosti budoucího zlepšení příjmu tak nic konkrétního nenasvědčovalo. V neposlední řadě pak výše jeho splátek, když předchozí dluhy nebyly blíže objasněny a samy o sobě již představovaly dostatečné závazky pro to, aby jakékoliv další navýšení podléhalo maximální míře obezřetnosti potenciálního věřitele (k čemuž v projednávané věci zjevně nedošlo). K tomu všemu pak dále přistupuje nevázanost výplaty [anonymizována dvě slova]. Kč na jakýkoliv účel a tuto lehkovážnost věřitele, ostře kontrastující s obvyklou mírou obezřetnosti bank, poskytujících úvěry nad cca [anonymizována dvě slova]. Kč i osobám podstatně lépe sociálně situovaným, nelze ničím omluvit. Veškeré výše uváděné okolnosti by byly jednotlivě samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti, zahrnující jak podstatně detailnější zkoumání údajů, poskytovaných dlužníkem, tak současně aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by původní věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy přinejmenším bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Výše prvního úvěru je tak vysoká, že poskytování jakéhokoliv dalšího úvěru je již ryze lehkovážné a platnost závazku nezhojí ani skutečnost, že úvěrový rámec pouhých [částka] by jinak žalovanému nepochybně bylo možno na základě takto vyplněné žádosti možno poskytnout bez dalšího. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost obou závazků bez dalšího.

14. Soud se tak již nemusel zabývat okolnostmi a platností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména poplatků či pojistného a vypořádal toliko čerpané jistiny. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění (2x [částka] a [částka]), které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení.

15. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora). Totéž právní posouzení pak platí ohledně druhého závazku, kde soud přiznal toliko čerpanou jistinu [částka] a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny do zaplacení). Odtud pak zamítnutí žalobních nároků v rozsahu [částka], [částka], [částka], [částka], obchodního úroku v sazbě 11,2 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, obchodního úroku v sazbě 21,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (83,45 % při kapitalizaci veškerého běžícího příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (66,9 %) účelně vynaložených nákladů řízení. S ohledem na to, že předžalobní výzvu právní zástupce žalobkyně ve vztahu k oběma nárokům vyhotovil téhož dne (byť je zaslal dvěma samostatnými obálkami) a již sama původní věřitelka a tedy i žalobkyně si byla vědoma souběhu dvou závazků za shodným žalovaným (viz oznámení o postoupení obou pohledávek jedinou listinou), soud mimosmluvní odměnu počítá ze součtu obou nároků - tarifních základů a za účelně vynaložený úkon právní služby považuje vždy jen jeden úkon shodného druhu (tj. za všechny úkony, než sám soud přistoupil ke spojení obou řízení), neboť je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně osud obou nároků uměle rozdělil (případně ignoroval jejich souběh, ačkoliv z obsahu důkazních listin zcela jednoznačně vyplýval), zřejmě ve snaze maximalizovat výši odměny za právní zastoupení. Takový postup však soud nekvituje a přiznává pouze tu část náhrady nákladů řízení, která je ve vztahu k uplatnění nároku u soudu skutečně účelná. Za neúčelně vynaložený náklad je dále třeba považovat doplnění žalobních návrhů podáním ze dne [datum], neboť takové vyjádření je třeba považovat za nezbytnou součást samotné žaloby (s přihlédnutím k povinnosti soudů zkoumat tuto okolnost z úřední povinnosti), což (formulářový) návrh žalobkyně nerespektuje.

17. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří a půl mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a čtyř paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s vypracováním a zasláním jednoduché (nekvalifikované – postrádající právní posouzení nároku) předžalobní výzvy (odtud ½ tarifní odměny s odkazem na § 11 odst. 2 písm. h) tamtéž), s podáním žalobního návrhu a s účastí na soudním jednání dne [datum], které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Za účast na tomto jednání dále náleží náhrada za promeškaný čas za cestu ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět v rozsahu 4 započatých půlhodin á [částka] (tedy [částka]) a s odkazem na vyhlášku č. 589/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 375/2021 Sb. dále náhrada cestovních výdajů za 184 ujetých kilometrů. Tato náhrada činí na sazbě náhrady za použití silničního motorového vozidla [částka] a na náhradě za spotřebované pohonné hmoty [částka] (při kombinované normované spotřebě motorové nafty vozidla [anonymizována dvě slova] dle technického průkazu 6,0 litru na 100 ujetých km). Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota soudního poplatku ve výši celkem [částka], jaký odpovídá 4 % základu poplatku [částka] (po zaokrouhlení na celé desítky Kč nahoru), pokud by byly oba nároky uplatněny jediným návrhem, jak by odpovídalo účelnému postupu (soud tedy nepřiznal prostý součet skutečně zaplacených soudních poplatků, který činí [částka]). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

18. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaný zřejmě již nyní podléhá exekučnímu inhibitoriu, přibyla mu další vyživovací povinnost a jeho poměry tak nikterak nesvědčí, že by byl schopen uhradit takto vysokou pohledávku v horizontu nejvýše 1-2 let a soud tak (za pasivity žalovaného) nemá důvod poškozovat žalobkyni a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních (případných) věřitelů žalovaného pro (poměrně reálný) případ, že je žalovaný dramaticky předlužen. V tomto případě je tak naprosto odůvodněné, aby žalovaný možnosti splátek dosáhl po dohodě se soudním exekutorem (soud v tomto ohledu doufá, že žalobkyně opět uměle nerozdělí osud obou pohledávek a neuplatní je dvěma samostatnými exekučními návrhy obdobně, jako postupovala v případě podání dvou žalobních návrhů), v insolvenčním řízení případně (což v tomto případě nelze zcela vyloučit) v rámci trestního řízení (např. mediační dohodou).