20 C 223/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 4 850 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 590 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 3 290 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 1 260 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 1 560 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení 521 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou, došlou Okresnímu soudu v Mostě dne [datum] a zdejšímu soudu postoupenou pro místní nepříslušnost usnesením ze dne [datum], domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. a II. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] k vozidlu [registrační značka] [číslo] ([anonymizována čtyři slova]), když žalovaná jako vlastník/provozovatel vozidla neuzavřela v rozhodném období (70 dnů) pojištění odpovědnosti z provozu (4 550 Kč), a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu učiněné dle § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřila a důsledkem je tak předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud s ohledem na relativně čerstvou změnu adresy trvalého pobytu neshledal důvod po žalované v tomto případě pátrat (a není k tomu ani povinen), k doručení došlo náhradním způsobem, obálku poté bylo možno vhodit do označené domovní schránky.

3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně prokázala výpisem údajů z registru vozidel, že předmětné vozidlo je [anonymizována tři slova] s dieselovým motorem o obsahu 1 896 cm3, s maximálním výkonem 81 kW a váhou 1960 kg a žalovaná byla v té době jeho vlastníkem i provozovatelem – dle registru vozidel. [příjmení] žalovaná v řízení netvrdila, natož aby jej soudu prokázala. Žalovaná dle výzvy ze dne [datum] (č. l. 21) jako vlastník a provozovatel osobního automobilu s [registrační značka] neuzavřela v tvrzené době (70 dnů) povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Žalovaná na výzvu žalobkyně nereagovala, a proto ji žalobkyně o zaplacení upomínala dopisem ze dne [datum] a [datum]. Dne [datum] právní zástupce žalobkyně odeslal žalované předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. ze shodného dne (na shodnou adresu trvalého pobytu). Žalovaná však od [datum] dle registru obyvatel změnila adresu trvalého pobytu na adresu jak v záhlaví shora, do dispoziční sféry jí tak byla ve skutečnosti zaslána pouze prvotní výzva.

4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná, a proto jí v rozsahu násobku 70 dnů při sazbě 47 Kč za den a paušálních nákladů 300 Kč vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Protože je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky příspěvku a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

5. Pokud žalovaná již není faktickým vlastníkem vozidla, či vozidlo neexistuje nebo není provozuschopné, měla by evidovaný stav v registru vozidel ve vlastním zájmu co nejrychleji dát do souladu se skutečností (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20), jinak bude analogickému nároku čelit opětovně (pokud se tak již opět neděje za období od [datum]) – přičemž na případné odlišné posouzení výše denní sazby příspěvku (65 Kč denně) i jiným senátem zdejšího soudu rozhodně nemůže (přinejmenším statisticky) spoléhat.

6. Pokud se však týká 1 260 Kč a tomu příslušné části úroku z prodlení a z částky 300 Kč, soud shledal žalobu z těchto důvodů nedůvodnou a II. výrokem ji proto částečně zamítnul.

7. Pokud se týká 300 Kč coby náhrady za mimosoudní uplatnění práva na zaplacení, jedná se ve smyslu § 513 občanského zákoníku o pouhé příslušenství pohledávky a její úročení úrokem z prodlení tak není přípustné.

8. Ohledně 1 260 Kč pak soud shledal, že uplatnění sazby 65 Kč na případ vozidla [anonymizována tři slova] žalované (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů [anonymizováno] spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalované tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru cca 20 Kč denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je však nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalované představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné.

9. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Tomu odpovídá i sledování parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem. Důsledné uplatnění takového parametru by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb. To však o zdvihovém objemu motoru nelze říci a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení, neboť tyto detaily jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne [datum] takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalované. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto relativně nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalované, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z vozidel střední třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru s výkony mnohdy podstatně vyššími a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel, nejvyšší dosažitelné rychlosti či právě zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje a tím mnohdy k nechtěným účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel, je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly.

10. Tvůrce předpisu selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu a svým charakterem nadto vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným subjektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („ povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebeposilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. V současnosti je však již toto kritérium neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR ([webová adresa]) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let, nežli vozidla starší.

11. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalované na ochranu majetku a zájmem [obec] kanceláře pojistitelů na dostatečném naplnění Garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalované a to do kategorie písm. g) se sazbou 47 Kč za den, které více odpovídá obvyklé velikosti, hmotnosti a výkonu daného vozidla a motorizace. V případě žalované se jedná o vozidlo střední třídy, jehož hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem zvýšených škod, která takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje. Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení).

12. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu z větší části úspěšná a výše plnění závisela na úvaze soudu, a proto jí soud přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Výše těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a dále ze 100 Kč, coby náhrady nezastoupenému účastníkovi dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. odpovídajících nákladům, spojených s podáním žalobního návrhu. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 121 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. K otázce zastoupení soud shodně odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3344/12, když na žalobkyni lze v otázce agendy výběru a vymáhání placení příspěvků do garančního fondu klást vyšší požadavky, než na běžné subjekty soukromého práva, což se neslučuje s paušální delegací veškeré této agendy na advokáta, resp. nárokování mimosmluvní odměny za jeho služby. Jedná se o přesně vymezený nárok, žalobkyně bazíruje na přesné aplikaci vyhlášky (přesto, že ji soud prvního stupně považuje v kritériu zdvihového objemu motorů za archaicky koncipovanou a obsoletní), jsou používány formulářové výzvy i návrhy a jedná se o agendu, která je žalobkyni (s přestávkou) svěřena již po mnoho let. Měla by tedy být schopna přinejmenším ve fázi, kdy nároku nikdo neodporuje, jednat vůči soudům vlastními silami, zejména pokud lze totéž požadovat od České televize, která dokonce ani není primárně zřízena za účelem nakládání s finančními prostředky, jak je tomu naopak u žalobkyně. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalované zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Za zaslání předžalobní výzvy náhrada nepřísluší, neboť žalobkyně opět prokázala, že nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Žalobkyně již několik let ignoruje poučení od senátu 20C zdejšího soudu v tom smyslu, že ohledně adresy se nelze spoléhat na jinou databázi, než na základní registr obyvatel, případně se odvolává na obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb., které nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a které již není v praxi využíváno.

13. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. neboť pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu je žalovaná dlouhodobě předlužená, čelila nebo spíše stále čelí mnohým exekucím a nic nenasvědčuje tomu, že by právě tuto pohledávku mínila hradit dobrovolně, ostatně by tím zřejmě nezákonně zvýhodnila věřitele před ostatními svými věřiteli.