20 C 23/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 314 827,33 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 241 590 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 919,47 Kč a dále v sazbách: 8,5 % ročně z částky 240 020 Kč od [datum] do zaplacení, 9 % ročně z částky 1 570 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 19 637,49 Kč, 1 750,17 Kč, úroku 26,28 % ročně z částky 18 881,49 Kč od [datum] do zaplacení, 156,02 Kč, úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 19 637,49 Kč od [datum] do zaplacení, 5 256,51 Kč, 311,23 Kč, úroku 36,98 % ročně z částky 6 826,51 Kč od [datum] do zaplacení, 41,77 Kč, úroku z prodlení v sazbě 1 % ročně z částky 6 826,51 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně z částky 5 256,51 Kč od [datum] do zaplacení, 48 343,33 Kč, 7 470,95 Kč, úroku 9,9 % ročně z částky 286 755,33 Kč od [datum] do zaplacení, 384,10 Kč, úroku z prodlení v sazbě 1,5 % ročně z částky 288 363,33 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 48 343,33 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 14 762,06 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze tří úvěrových smluv. Nejprve ze smlouvy [číslo] (kreditní karta) ze dne [datum] s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, když žalovaný postupně načerpal 114 842,47 Kč a uhradil 110 311,32 Kč a úvěr byl učiněn předčasně splatným dne [datum]. Domáhá se jistiny 18 881,49 kč, 156 Kč na poplatcích, 100 Kč na nákladech vymáhání, 500 Kč na smluvních pokutách, 1 750,17 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 26,28 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a 156,02 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 10 % ročně z částky 19 637,49 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Dále ze smlouvy [číslo] ze dne [datum] s jistinou 335 000 Kč a měsíční splátkou 5 580 Kč, zesplatněnou dne [datum]. Na tuto žalovaný uhradil celkem 94 980 Kč. Domáhá se jistiny 286 755,33 Kč, poplatků 156 Kč, poplatků za pojištění 825 Kč, nákladů vymáhání 100 Kč, smluvních pokut 500 Kč, kapitalizovaného úroku 7 470,95 Kč a v sazbě 9,9 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení 2 291,10 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 288 363,33 Kč od [datum] do zaplacení.

3. Konečně pak ze smlouvy [číslo] ze dne [datum] s jistinou 14 770 Kč, zesplatněnou předčasně dne [datum]. Na tuto žalovaný uhradil celkem 13 200 Kč. Domáhá se jistiny 6 826,51 Kč, kapitalizovaného úroku 311,23 Kč a dále v sazbě 36,98 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení 54,24 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

4. Soud vyzval žalobkyni k doplnění návrhu o tvrzení ke splnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když nebylo tvrzeno, zda a jak byly údaje o poměrech žalovaného zkoumány. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 95 ze dne [datum] uvedla, že kalkulovala svůj interní ukazatel„ [příjmení]“ klienta i domácnosti, u každého z úvěrů provedla kalkulaci. V případě nejstaršího úvěru nebyly tvrzeny žádné předchozí splátky a proto bylo pracováno s příjmem 28 000 Kč, s příjmem partnera 4 000 Kč, s životním minimem a výdaji na bydlení 5 897 Kč. V případě mladšího úvěru pracovala s příjmem 30 000 Kč, s příjmem partnera 4 000 Kč, splátkami jiným společnostem 6 725 Kč a 800 Kč u shodné věřitelky (po dílčí konsolidaci), pracuje s životním minimem domácnosti 8 110 Kč a„ minimálními výdaji na bydlení“ 2 692 Kč a proto shledala měsíční splátku 5 580 Kč přijatelnou. V případě nejmladšího úvěru pracovala s příjmem 35 000 Kč, s příjmem partnera 4 200 Kč, žádnými splátkami jiným společnostem, s výdaji domácnosti dle klienta 17 000 Kč (porovnanou s platbou 10 000 Kč dle výpisu z účtu žalovaného, odpovídající měsíční úhradě nájmu), se splátkami žalobkyni 6 016 Kč měsíčně a novou dodatečnou splátkou 880 Kč. U jednotlivých úvěrů prováděla lustrace v NRKI a [příjmení], o pozdějších i v [příjmení]. K prostřednímu úvěru žalovaný předložil potvrzení o příjmu s částkou 32 199 Kč, úvěr byl konsolidační k umoření předchozích úvěrů s měsíční splátkou 1 776 Kč. K nejmladšímu úvěru si žalobkyně vyžádala výpis z účtu za září 2018 a tím se potvrdil tehdejší příjem žalovaného. Poukázala na vybranou judikaturu a uvedla, že úvěry po několik let žalovaný splácel. Přiložila několik důkazních návrhů, které původně soudu neposkytovala.

5. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud se jej pokusil obeslat i na další možné adresy faktického pobytu ([ulice a číslo] v [obec] a [ulice a číslo] v [obec]), na poslední z nich bylo sice rovněž doručeno náhradním způsobem, ale alespoň zde byla poštovním doručovatelem nalezena označená domovní schránka, neboť písemnost bylo možné po uplynutí úložní doby do této vhodit. Žalovaný se nicméně nevyjádřil ani k věci samé.

6. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení i přes snahu soudu nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto případě soud přihlížel k absolutní neplatnosti z úřední moci a procesní aktivita žalovaného nebyla nezbytná, ani to však žalovanému negarantuje vždy shodný procesní výsledek, pokud veškerou iniciativu ponechává na procesním soudu.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 70) vyplynulo exekuční řízení sp. zn. 46 EXE 94/2016, to však dle dokumentů ke spisové značce bylo skončeno dnem [datum] a v době poskytování předmětných tří úvěrů tak žalovaný exekučnímu inhibitoriu nepodléhal, na rozdíl od současnosti (sp. zn. 62 EXE 5501/2022, 69 EXE 3471/2022, 62 EXE 4721/2021, 69 EXE 1474/2021, 69 EXE 1389/2021).

8. Úvěrovou zprávou č. l. 104 až 107 k nejstaršímu úvěru (což soud dovodil z údajů o měsících u jednotlivých úvěrů, kdy nejmladší údaj pochází ze srpna 2016) je prokázáno, že k srpnu 2016 měl žalovaný závazek vůči nebankovní úvěrové společnosti („ L04“) v rozsahu 144 942 Kč se zbývajícími 87měsíčními splátkami 1 666 Kč. Další závazek nebankovní úvěrové společnosti ve výši 20 337 Kč byl k srpnu 2016 doplacen a závazek zaniknul. K srpnu 2016 plně čerpal kontokorentní úvěr v rozsahu celého rámce 15 000 Kč u nespecifikované banky („ B05“). Současně je patrné, že žalovaný čerpal četné úvěrové produkty v předchozích letech, když tyto doplatil v měsících 1/ 2013, 3/ 2014, 5/ 2014, 8/ 2014, 10/ 2014, [číslo]. Nedoplatil však původně úvěr, sjednaný v červenci 2005, když splatná pohledávka ve výši 6 954 Kč byla v březnu 2013 postoupena třetí straně. Potvrzením č. l. 27 bylo prokázáno, že žalobkyně deklarovala lustrace žalovaného v [příjmení], NRKI a databázích O2 [právnická osoba] V žádosti uvedl, že je ženatý, má 1 dítě, druh bydlení nebyl vyplněn, sám má příjem ze zaměstnání 28 000 Kč a manželka 4 000 Kč a nesplácí žádné závazky (sic!). Úvěrovou smlouvou č. l. 26 bylo prokázáno, že žalovaný v prodejně O2 [právnická osoba], usiloval o sjednání úvěru se žalobkyní v podobě kreditní karty s limitem 20 000 Kč a úročením 26,28 % ročně, spojené s úvěrem na nákup mobilního telefonu [anonymizována tři slova] (na 24 splátek po 291 Kč). Na č. l. 48 až 54 je doložena historie tohoto úvěru, ze závěrečné bilance vyplývá, že bylo celkem čerpáno 109 313,47 Kč na jistině a žalovaný celkem uhradil 110 311,32 Kč.

9. Žalobkyně prokázala, že dle č. l. 99 dala manželka žalovaného dne [datum] souhlas se sjednáním prostředního úvěru žalovaným. Úvěrovou zprávou č. l. 112 až 116 bylo prokázáno, že žalovaný čerpal u nebankovního věřitele úvěr se zůstatkem 5 995 Kč z října 2017, dále úvěr se zůstatkem 10 560 Kč z ledna 2018, dále se zůstatkem 299 758 Kč z července 2017 a měsíční splátkou 3 893 Kč, který je zřejmě refinancováním jiného předchozího úvěru z ledna 2017, který byl z částky 246 006 Kč právě v červenci 2017 doplacen. Tento úvěr je zřejmě právě oním refinancovaným závazkem u [právnická osoba], částkou 237 160 Kč, neboť se shoduje údaj o původní jistině úvěru (250 000 Kč na č. l. 100 i 110). Stále měl plně vyčerpán kontokorentní úvěr u nespecifikované banky („ B03“) s rámcem 15 000 Kč (konstantně po celou uváděnou dobu od měsíce 3/ 2016). Zároveň je patrné, že žalovaný dále doplatil předchozí úvěry k měsícům 1/ 2017 (z částky 138 274 Kč), 8/ 2016 (z částky 20 337 Kč). Potvrzením č. l. 30 bylo prokázáno, že žalobkyně deklarovala lustrace žalovaného v [příjmení], NRKI, [příjmení] a databázích O2 [právnická osoba] V žádosti uvedl, že je ženatý, má 1 dítě, bydlí v podnájmu, sám má příjem ze zaměstnání 30 000 Kč a manželka 4 000 Kč, již splácí 12 000 Kč. Úvěrovou smlouvou č. l. 28 bylo prokázáno, že žalovaný usiloval o sjednání úvěru se žalobkyní s jistinou 335 000 Kč a 96 splátkami po 5 580 Kč a úročením 9,9 % ročně, k úhradě závazků dle přílohy. Dle přílohy [číslo] na č. l. 100 k témuž úvěru je prokázáno, že čerpáním jistiny tohoto úvěru měl být doplacen úvěr od [právnická osoba], s jistinou 237 160 Kč, od [právnická osoba], s jistinou 16 278 Kč, a dva úvěry od žalobkyně s jistinami 9 704 Kč a 21 408 Kč, přičemž druhý je úvěr [číslo] jedná se tedy zjevně o nejstarší úvěr, uplatněný zde projednávaným návrhem. Soud z výpisu č. l. 48 a násl. není schopen dopočítat, zda v daný okamžik byl zcela doplacen či nikoliv, zjevně však bylo následně pokračováno v čerpání i splácení. Zbývající část jistiny ve výši 50 450 Kč měla být žalovanému poskytnuta již bez účelového určení. Ujednání o slevě na č. l. 100 nebylo v řízení žalobkyní tvrzeno, soud tak předpokládá (za současné procesní pasivity žalovaného), že žalovaný podmínky pro tuto slevu nesplnil (nedoložením úhrady závazků u třetích stran), nicméně v přehledech BRKI a NRKI, které si vyžádal soud, takové dva závazky již nefigurují, což svědčí o jejich úhradě před více než 4 lety (s ohledem na skartační dobu dat v těchto dvou registrech). Byla doložena historie tohoto úvěru č. l. 55 až 56, potvrzující, že žalovaný celkem uhradil 94 980 Kč.

10. Potvrzením o příjmu ze dne [datum] (č. l. 102) bylo prokázáno, že žalovaný jako zaměstnanec [právnická osoba], dosáhl za poslední 3 měsíce průměrného čistého příjmu 32 199 Kč, byl zaměstnancem již od roku 2001. Skutečné bydliště žalovaného je uvedeno v [anonymizováno] [číslo] v [obec]. Výpisem z účtu žalovaného ([bankovní účet]) za září 2018 (č. l. 103 a násl.) bylo prokázáno, že dne [datum] z účtu žalovaný uhradil 10 000 Kč, označených jako„ Nájem [ulice] – rodina [příjmení]“. Dále z výpisu vyplývá splátka 5 216 Kč pro žalobkyni, 400 Kč na kreditní kartu, 996 Kč za platbu mobilnímu operátorovi, 750 Kč za splátku přístroje„ telefon iPhone“, 776 Kč na inkaso SIPO. Úvěrovou zprávou č. l. 108 až 111 bylo prokázáno, že žalovaný doplatil úvěr z října 2017 k měsíci říjen 2018, předčasně úvěr z ledna 2018 k měsíci duben 2018 z částky 9 600 Kč a předčasně úvěr z července 2017 k dubnu 2018 z částky 295 864 Kč, přičemž zdroj tohoto financování ze zprávy nevyplývá, pouze zamítnutá žádost u nespecifikované banky„ B06“ o úvěr z dubna 2018 ve výši 281 106 Kč. Potvrzením č. l. 33 bylo prokázáno, že žalobkyně deklarovala lustrace žalovaného v [příjmení], NRKI, [příjmení] a databázích O2 [právnická osoba] V žádosti uvedl, že je ženatý, má 1 dítě, bydlí v podnájmu, sám má příjem ze zaměstnání 35 000 Kč a manželka 4 200 Kč, již splácí 17 000 Kč. Úvěrovou smlouvou č. l. 31 bylo prokázáno, že žalovaný v prodejně CZC.cz, s. r. o., usiloval o sjednání úvěru se žalobkyní v podobě kreditní karty s limitem 15 000 Kč a úročením 26,28 % ročně, spojené s úvěrem na nákup mobilního telefonu [příjmení] i [právnická osoba] 32 GB (na 24 splátek po 880 Kč). Byla doložena historie tohoto úvěru (č. l. 57) a vyplynulo z ní, že žalovaný celkem čerpal 14 770 Kč a celkem uhradil 13 200 Kč.

11. Dopisy č. l. 58 až 60 bylo prokázáno, že žalobkyně přistoupila dne [datum] k zesplatnění všech tří předmětných úvěrů současně, z důvodu zahájeného insolvenčního řízení žalovaného. Úvěrovými podmínkami č. l. 37 a násl. nebylo prokázáno nic podstatné pro výsledek řízení. V dokumentu č. l. 34 žalobkyně vysvětluje svou metodiku posuzování úvěruschopnosti klientů. Na č. l. 45 jsou doloženy pojistné podmínky.

12. Soud si vyžádal aktuální výpisy BRKI (CBCB) a NRKI (CNCB). Z BRKI č. l. 79 a násl. nad rámec zjištění žalobkyně jak výše (jejíž úvěrové zprávy ve skutečnosti obsahují údaje jak z NRKI, tak i z BRKI) vyplynulo, že kromě úvěrů, čerpaných žalovaným po čerpání předmětných tří úvěrů (k čemuž soud v tomto řízení pro účel posouzení splnění povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti přirozeně nepřihlíží) zde aktuální žádný závazek nefiguruje. Dle výpisu NRKI č. l. 84 a násl. zde figurují pouze předmětné tři úvěry a pět pozdějších úvěrů.

13. Již v rámci pátrání po žalovaném vyplynulo, že žalovaný byl v řízení sp. zn. 2 T 156/2020 dne 20. 1. 2021 odsouzen pro několik skutků úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, všechny úvěry však byly čerpány až v roce 2019 a tyto okolnosti tedy nemohly rozhodování žalobkyně ovlivnit. V roce 2020 žalovaný usiloval o oddlužení, návrh byl insolvenčním soudem dle č. l. 117 a veřejného insolvenčního rejstříku zamítnut. K poměrům žalovaného soud dále zjistil z rozsudku zdejšího opatrovnického soudu číslo jednací 28 Nc 1017/2019-56 (č. l. 71), že žalovanému byla [datum] do výlučné péče svěřena nezl. dcera [jméno] ([číslo]) a matce bylo uloženo hradit k jeho rukám 2 000 Kč. Dle registru obyvatel č. l. 89 je žalovaný od července 2019 rozvedený. Dle zprávy MŠMT č. l. 81 již dcera žalovaného ukončila v červnu 2021 střední školu výučním listem.

14. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 64) vypracování i zaslání (č. l. 66) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř, zaslanou dle č. l. 66 na adresu trvalého pobytu žalovaného.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání tří závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než tvrdí žalobkyně) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. V prvé řadě soud konstatuje, že nejstarší úvěr byl v době poskytnutí druhého úvěr doplacen, a to s odkazem na žalobkyní prokazované ujednání dodatkem ke smlouvě [číslo] ze dne [datum]. Jakkoliv za splacení dvou úvěrů vůči třetím subjektům byl zodpovědný sám žalovaný (což samo o sobě nelze při částce 253 438 Kč považovat za zodpovědné jednání žalobkyně), splacení úvěrů od žalobkyně je zjevně koncipováno jako záležitost, za kterou je zodpovědný sám věřitel a má podobu interního převodu, nikoliv poskytnutí prostředků žalovanému. Tomu ostatně odpovídá transakce na č. l. 51, kde dne [datum] došlo k úhradě částky 21 408 Kč. Povinné posouzení úvěruschopnosti ve smyslu shora citovaného § 86 nastává nejen v případě sjednávání úvěru, ale i při jeho významném navýšení. V tomto smyslu je třeba považovat okamžik sjednávání druhého úvěru, kterým se závazek žalovaného znásobil, za okamžik, kdy bylo třeba opětovně posoudit poměry i ve vztahu k úvěru nejstaršímu, byť ten sám o sobě navyšován nebyl. Současně však byl doplacen mladším úvěrem a umožnění dalšího čerpání celého úvěrového rámce tak svým obsahem odpovídá poskytnutí nového úvěru, kombinace úvěru s anuitní splátkou a kreditní karty. Ostatně je to sama žalobkyně, kdo tento model kombinace dvou úvěrů klientům doslova vnucuje, neboť je součástí formulářových smluv. Soud nicméně spatřuje zásadní nedostatky v úvěruschopnosti žalovaného již k září 2016, kdy byl poskytnut první (sám o sobě kombinovaný) úvěr.

18. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

19. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat a také v doložené podobě pracovala, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně podřadnými. O poměrech žalovaného měla relativně dobrý přehled (byť soud nepovažuje za přijatelné, aby u úvěru s jistinami 20 000 Kč + 6 995 Kč, nebyly blíže zkoumány výdaje dlužníka, viz dále). Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu či nacházející se v úpadku, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2014 a 2016 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

20. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila kartu klienta s vyznačením skutečností a lustrací. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

21. V případě žalovaného však byla již (a zejména) v září 2019 na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila výši dosavadních úvěrů žalovaného, který zjevně nepravdivě deklaroval nulové předchozí závazky (splátky), což vylučuje stav lustrace, předložený samotnou žalobkyní, a neověřila ani další skutečnosti, rozhodné pro jeho životní náklady, a současně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat. Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, když disponuje tehdejšími lustracemi, zatímco soud má přístup pouze k aktuálním. Věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

22. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém dosavadních závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na dosavadní závazky jak v odstavci [číslo] shora (vůči nebankovní úvěrové společnosti„ L04“ v rozsahu 144 942 Kč se zbývajícími 87 měsíčními splátkami 1 666 Kč; dále kontokorentní úvěr v rozsahu celého rámce 15 000 Kč u nespecifikované banky„ B05“; a především splatná pohledávka ve výši 6 954 Kč, která byla v březnu 2013 postoupena třetí straně a stále vedena v registru bez vyznačený případného zániku splněním) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé. Nadto nelze odhlédnout ani od historie předchozích úvěrů, když závazek nebankovní úvěrové společnosti ve výši 20 337 Kč byl doplacen a závazek zaniknul teprve k srpnu 2016 Současně je patrné, že žalovaný čerpal četné úvěrové produkty v předchozích letech, když tyto doplatil v měsících 1/ 2013, 3/ 2014, 5/ 2014, 8/ 2014, 10/ 2014, [číslo]. Hospodaření žalovaného tak zjevně bylo závislé na čerpání úvěrů a poskytnutí dalšího úvěru tak bez dalšího neposkytovalo věřiteli jistotu v tom, že jej dlužník bude schopen uhradit jinak, než čerpáním dalších úvěrů. Takovou úvahu zcela jistě nelze považovat za přijatelnou. Posouzení dlužníka mělo být pečlivější také proto, že na příjmu žalovaného byla zjevně existenčně závislá jeho domácnost (manželka a dítě), když jediným dalším příjmem mělo být nespecifikovaných 4 000 Kč, o nichž nebylo sděleno ničeho bližšího. Taková částka svou výší zjevně neodpovídá rodičovskému příspěvku ani přídavku na dítě a doslova tak evokuje mimořádnou sociální dávku či např. částečný invalidní důchod či podporu v nezaměstnanosti. Tedy skutečnost, kterou je třeba ověřit, resp. osvětlit. Zcela jistě tak bylo namístě zkoumat skutečné výdaje žalovaného v dostatečně reprezentativně dlouhém časovém období současně a druhý příjem domácnosti. Žalobkyně se přitom nezajímala ani o druh/způsob bydlení a v nejstarší žádosti na č. l. 27 se v příslušné kolonce nekriticky spokojila s uvedením otazníku.

23. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného již v případě nejstaršího úvěru zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru. V tomto případě se však spíše projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky (zejména prokazatelně nepravdivý údaj o absenci předchozích závazků, které by žalovaný musel k září 2016 splácet). Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách životního minima nápadně nízké, nepostihující reálné náklady tříčlenné domácnosti v podnájemním bydlení, ani počet či věk vyživovaných osob (které soud z registru obyvatel zná, žalobkyně však tyto údaje neznala), natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného pravděpodobně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu (což žalobkyně zkoumala až v případě druhého závazku, kdy předložila souhlas manželky). Žalovaný nadto pracoval v dělnické, zřejmě nekvalifikované profesi a výše jeho příjmu byla ověřována dokonce až po poskytnutí druhého závazku, až dne [datum] (č. l. 102). V neposlední řadě pak výše splátek dosavadních úvěrů, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již nepochybně dosahovaly podstatné části jeho vlastního čistého příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) v případě prvního úvěru prakticky vylučuje.

24. V případě druhého úvěru byla rovněž na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila výši příjmu žalovaného, který byl již deklarován částkou 30 000 Kč, současně však již bylo pracováno realističtěji s jeho dosavadními závazky, které v částce 12 000 Kč nepochybně představují alarmující částku, která si žádá důslednou rešerži poměrů žalovaného, i když se jedná o konsolidaci čtyř dosavadních úvěrů. Nikoliv však úvěrů všech (č. l. 108) a současně je poskytována další částka k volnému využití (50 tis. Kč) a je ponechána možnost dalšího čerpání kontokorentního úvěru s rámcem 20 000 Kč (nejstarší úvěr). Pokud žalobkyně dospěla k podstatně nižší výši splátek (údaj 12 000 Kč je na č. l. 96 proškrtnut), ignorovala bez dalšího velmi podstatnou informaci od spotřebitele, který přitom bez pádného důvodu nemá důvod uvádět, že splácí více, než je tomu ve skutečnosti. Taková situace evokuje např. možnost splátek úvěrů manželky, což přinejmenším anuluje význam údaje o dalším příjmu domácnosti. Potvrzení o příjmu bylo zjevně získáno až později, pravděpodobně v souvislosti s dalšími žádostmi žalovaného o úvěr, dokumentovanými přinejmenším k [datum] s jistinou 281 106 Kč (č. l. 110 p. v.), která byla nespecifikovanou bankou („ B06“) zamítnuta a je možné, že žalovaný žádal i u žalobkyně a při té příležitosti své příjmy dokládal. Toto potvrzení tak ve skutečnosti může prospět až pro posouzení třetího projednávaného úvěru. Ani v případě druhého úvěru tedy žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, resp. dostatečně, když refinancovala nejen předchozí dva své úvěry, ale rovněž násobně vyšší úvěry jiných věřitelů. Při poskytnutí částky 335 000 Kč bez zajištění (za které nelze považovat přistoupení k pojištění, které je třeba průběžně hradit, což koliduje s platební neschopností dlužníka) je zcela nepřijatelné, aby neověřila ani příjem, ani skutečné výdaje. Příjem žalovaného byl sice ověřen o měsíc později a odpovídal údaji od žalovaného, ke zhojení absence zkoumání ostatních parametrů hospodaření domácnosti žalovaného to však zjevně nemůže postačovat, zejména když je deklarováno podnájemní bydlení, příjem manželky pouhých 4 000 Kč (k tomu viz předchozí výklad v závěru 22. odstavce shora), vyživované dítě v domácnosti a nečekaně vysoký údaj o stávajících splátkách. Deklarované bydliště v [anonymizováno] [číslo] v [obec] je dle místní znalosti soudu situované v zástavbě činžovních domů (zhruba 200m vzdušnou čarou od zdejšího soudu), což je každému věřiteli dobře patrné z veřejně dostupných mapových/fotografických podkladů a bez zjištění skutečných nákladů bydlení tříčlenné rodiny nelze poměry dlužníka považovat za zjištěné (ostatně v případě třetího úvěru již náklady bydlení žalobkyně skutečně zvažovala a dospěla ke zjištění, že se jedná o částku 10 000 Kč). Náklady takového bydlení mohou dosahovat i poloviny tehdejšího příjmu žalovaného a odhad žalobkyně (2 692 Kč na bydlení, 8 110 Kč na životním minimu členů domácnosti) zcela jistě nemůže posloužit k jakékoliv realistické kalkulaci poměrů osoby, v jejíž prospěch je poskytováno 335 000 Kč bez jakéhokoliv zajištění (s výjimkou přistoupení k pojištění).

25. V případě posledního úvěru byla rovněž na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála. Pomine-li soud, že na třetí úvěr se již bez dalšího vztahují nedostatky při poskytnutí předchozích dvou úvěrů (a fakt poskytnutí úvěrů s jistinami 335 000 Kč a 20 000 Kč), pak žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 17 000 Kč, tedy ve výši poloviny svého deklarovaného příjmu (jehož výši žalobkyně znala jen do dubna 2018 a i z výpisu účtu č. l. 103 nevyplývá mzda ve výši 35 tis. Kč, ale toliko 32 tis. Kč. Žalobkyně se dopadu toho údaje vyhnula zapsáním do kolonky„ měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem“, což jí dále„ umožnilo“ nezapočítat jakékoliv další výdaje žalovaného, dokonce ani předchozí úvěrové splátky. Taková kalkulace je nejen pomýlená, právní zástupce žalobkyně si přesto dovolil do doplnění výslovně napsat, že tvrzení žalovaného o příjmu koresponduje s potvrzením o příjmu a že byla ověřena výše nájmu, kalkulaci„ [příjmení] domácnosti“ na předchozí straně tím rozhodně neobjasnil, natož aby ji obhájil. Naopak soud konstatuje, že žalovaný měl příjem 32 tis. Kč, sám deklaroval výdaje na splátky 17 tis. Kč, náklady bydlení činily nejméně 10 tis. Kč a další mandatorní měsíční výdaje dle výpisu z účtu č. l. 103 činily dalších nejméně 2,5 tis. Kč. Na všechny ostatní potřeby tříčlenné domácnosti žalovaného tak zbývalo 2,5 tis. Kč (a neprokázaných 4 200 Kč z příjmu manželky). Soud uzavírá, že dle zjištění žalobkyně nebyl žalovaný zjevně již proto úvěruschopný.

26. Ohledně všech tří úvěrů lze dále konstatovat, že z historie úvěrů (včetně těch, které žalovaný doplatil řádně či předčasně) vyplývá, že hospodaření žalovaného vykazuje znaky neudržitelnosti, neboť dlouhodobě navyšoval počet úvěrů či výše jistin, které průběžně čerpal, aniž by se jeho příjmové poměry zlepšovaly. Toto a vše výše uvedené k jednotlivým úvěrům bylo ve všech třech případech dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění na straně příjmů i výdajů) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí všech tří ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost všech tří závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

27. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

28. V případě prvního úvěru tak již byla jistina přeplacena a soud proto z prvního nároku nepřiznal ničeho. V případě druhého úvěru soud od jistiny odečetl již uhrazených 94 980 Kč a přiznal toliko 240 020 Kč na jistině a 1 907 Kč na kapitalizované části úroku z prodlení (dle poměru původní jistiny a jistiny přiznané) a dále přiznal nárok na úrok z prodlení z jistiny, ovšem toliko v sazbě 8,5 % ročně, nikoliv požadovaných 10 % ročně, když prodlení žalovaného nastalo již dnem následujícím po čerpání absolutně neplatného úvěru. Ve zbývající části (48 343,33 Kč, 7 470,95 Kč, úroku 9,9 % ročně z částky 286 755,33 Kč od [datum] do zaplacení, 384,10 Kč, úroku z prodlení v sazbě 1,5 % ročně z částky 288 363,33 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 48 343,33 Kč od [datum] do zaplacení) proto nárok z tohoto úvěru soud zamítal. Konečně v případě nejmladšího úvěru soud přiznal toliko rozdíl mezi jistinou 14 770 Kč a uhrazenými 13 200 Kč, a 12,47 Kč na kapitalizované části úroku z prodlení (dle poměru původní jistiny a jistiny přiznané) a dále přiznal nárok na úrok z prodlení z jistiny, ovšem toliko v sazbě 9 % ročně, nikoliv požadovaných 10 % ročně, když prodlení žalovaného nastalo již dnem následujícím po čerpání absolutně neplatného úvěru. Ve zbývající části (5 256,51 Kč, 311,23 Kč, úroku 36,98 % ročně z částky 6 826,51 Kč od [datum] do zaplacení, 41,77 Kč, úroku z prodlení v sazbě 1 % ročně z částky 6 826,51 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně z částky 5 256,51 Kč od [datum] do zaplacení) proto i nárok z tohoto úvěru soud zamítal.

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení jen částečně úspěšná (v rozsahu 70,22 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, viz pomocné výpočty soudu na č. l. 119), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (40,44 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 9 580 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 12 594 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za předžalobní výzvu soud náhradu nepřiznal, neboť nebyla odeslána na sjednanou (přinejmenším dle poslední úvěrové smlouvy) korespondenční adresu žalovaného, která má v takovém případě nepochybně přednost před adresou trvalého pobytu (o které musí být každému institucionálnímu věřiteli známo, že již nemusí být dlužníkům vůbec dostupná, přestože v registru obyvatel figuruje). Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalovaného k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně„ konvalidovaly“.

30. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, je zjevně nemajetný a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného. Nadto se jedná o částku, kterou by žalovaný zjevně nemohl plnit v rámci splátek na cca 2 roky, což je nejzazší mez, jakou může soud účastníkům bez jejich výslovné žádosti autoritativně vnucovat. Nadto by se žalovaný tak vysokou splátkou zřejmě i dopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku), neboť již nyní podléhá exekučnímu inhibitoriu z několika probíhajících exekucí.