20 C 233/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s datovou schránkou ID 4v73hrk pro zaplacení 105 505,01 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 80 010 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 4 050 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 25 495,01 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a části úroku z prodlení v sazbě 3,5 % ročně z částky 105 505,01 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 11 886,27 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 981,05 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy„ [anonymizováno]“ [číslo] ze dne [datum] s úvěrovým rámcem 90 000 Kč (při splnění podmínek následně 150 000 Kč) s minimální splátkou 3 330 Kč měsíčně (již zde je patrné, že se nejedná o běžný revolvingový úvěr, kde by teprve dlužník rozhodl zda a kolik z úvěrové jistiny vyčerpá a kolik tedy bude následně muset splácet), s platební kartou. Součástí mělo být přistoupení k rámcové pojistné smlouvě„ [anonymizováno]“ s pojistným 0,65 % z výše dluhu měsíčně. Žalovaný uhradil pouze 9 990 Kč, žalobkyně od smlouvy odstoupila dnem [datum], úvěr se stal celý splatný. Domáhá se 90 000 Kč na jistině, 3 255,73 Kč na splátkách pojištění, 10 149,28 Kč na běžných úrocích, 1 500 Kč na úhradě nákladů s ukončením úvěru, 600 Kč na nákladech upomínky a úrok z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že prověřila bonitu žalovaného tak, že použila statistický model, výpis z účtu, telefonického prověření (?), databázi CRIF a shledala ho bonitním.

2. Soud shledal tato tvrzení neurčitými, vyzval žalobkyni k doplnění (č. l. 23) o tvrzení a důkazy, aktuální výpisy CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI) si vyžádal sám. Podáním ze dne [datum] (č. l. 32) doplnila, že žalovaný předložil výpis z účtu za květen 2021, kopii přiznání k dani z příjmu, výše nájmu byla ověřena telefonicky, byl lustrován (opakovaně) v registru [příjmení], insolvenčním rejstříku a CRIF, předložili historii úkonů (č. l. 33). Z výpisu účtu provedla analýzu příjmů, výdajů i splátek (2 500 Kč).

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den [datum], žalobkyně se z něj omluvila (č. l. 73), žalovaný jej ignoroval, přestože mu bylo doručeno do datové schránky dne [datum], kdy se do ní přihlásil. Ostatně žalovaný již podstoupil oddlužení v letech 2013 až 2018 a soudem projednávaná splatná pohledávka jej zjevně nijak neznepokojuje (soud však čerpáním několika úvěrů v krátkém časovém intervalu znepokojen je). Soud věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků, žádného vysvětlení od žalovaného se mu tedy nedostalo.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Výpisem CBCB (č. l. 25) je prokázáno, že žalovaný před předmětným úvěrem čerpal úvěr ze dne [datum] u [právnická osoba], s jistinou 45 000 Kč a měsíční splátkou 5 976 Kč. Pozdější úvěry (ze dnů [datum], [datum] a [datum]) nemají pro výsledek tohoto řízení význam. Výpis CBCB soud do okamžiku vyhlášení rozsudku neobdržel.

5. Soud ověřil dotazem u Exekutorské komory ČR stav Centrální evidence exekucí („ CEE“) a zjistil (č. l. 30), že k [datum] zde figurovaly pouze tři exekuce z let 2022 a 2023. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 22) však vyplývá, že byly vedeny i dřívější exekuce. Ve sp. zn. 49 EXE 526/2016 soud neeviduje oznámení o skončení exekuce. Ve sp. zn. 69 EXE 1742/2021 takové oznámení eviduje ze dne [datum], tedy krátce před čerpáním úvěru. Lze tak dovodit, že tato i předchozí exekuce byla ke dni sjednání úvěru skončena. Ve vztahu ke třetí zájmové exekuci, sp. zn. 62 EXE 2771/2021 oprávněné [příjmení] zdravotní pojišťovny pro jistinu 31 768 Kč to však dovodit nelze, soud oznámení o skončení exekuce neeviduje dosud (byť jej s ohledem na současný stav [příjmení]) lze předpokládat. Pověření k provedení exekuce zdejší soud vydal teprve [datum] (č. l. 67), soudní exekutor na žádost soudu sdělil (č. l. 71), že v [příjmení] tento záznam figuroval v období od [datum] do [datum], jednání věřitelky tak ke dni sjednání úvěru nemohl ovlivnit.

6. Přehledem úkonů č. l. 33 žalobkyně prokázala (byť se jedná o dokument, vytvořený žalobkyní, soud o jeho obsahu nepochybuje), že lustrovala i [příjmení]. Žalovaný o úvěr požádal nejpozději dne [datum], ve výpisu se uvádí„ výše prvního čerpání 100 000 Kč“, z čehož soud dovozuje, že žalovaný mínil čerpat jistinu jednorázově, jiný obsah předsmluvního jednání z výpisu nevyplývá. Dne [datum] měla být„ částka převedena z účtu [anonymizována tři slova]“. Byla doložena kopie [číslo obč. průkazu] (č. l. 34) a řidičského průkazu (č. l. 35) žalovaného.

7. Z výpisu účtu č. [bankovní účet] žalovaného za květen 2021 (č. l. 35 p. v.) vyplývá, že uhradil společnosti [právnická osoba], dne [datum] částku 23 813 Kč, aby dne [datum] čerpal od téže společnosti půjčku 20 000 Kč, aby ji dne [datum] opět částkou 23 120 Kč splatil, jen aby téhož dne opět čerpal zápůjčku 20 000 Kč a dne [datum] uhradil [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] 1 Kč s popisem, že se jedná o platbu v souvislosti s podpisem smlouvy [číslo] platba mu byla obratem vrácena. Pokud žalobkyně nerozpoznala dvě své konkurentky na trhu se spotřebitelskými úvěry, pak soud ano a z úřední činnosti je mu známo, že se domáhají lichevně navýšeného příslušenství (v situaci velmi nejednotné soudní praxe se to ostatně týká většiny úvěrových společností), žalobkyni nevyjímaje (viz dále). Příjmy žalovaného jsou od subjektu„ [právnická osoba]“ ve výších 50 945 Kč a 42 750 Kč. Z kopie daňového přiznání č. l. 62 za rok 2020 vyplývá, že žalovaný deklaroval příjmy 710 645 Kč, výdaje 568 516 Kč a základ daně 142 129 Kč.

8. Ze zprávy k posouzení úvěruschopnosti č. l. 47 vyplývá, že lustrace v [příjmení] ve skutečnosti provedena nebyla, žalovaný měl příjem z podnikání ve výši 41 454 Kč měsíčně, neměl výdaje s bydlením, hypotékou či úvěrem, pouze 2 500 Kč na„ jiných závazcích“, na základě těchto údajů proběhla kalkulace.

9. Z usnesení insolvenčního soudu č. l. 65 (které je veřejně dostupné v insolvenčním rejstříku) vyplývá, že žalovaný do prosince 2018 zaplatil 38,5 % pohledávek svých věřitelů, oddlužil se a od povinnosti k placení zbytku specifikovaných pohledávek byl ve smyslu § 414 insolvenčního zákona osvobozen.

10. Smlouvou č. l. 8 s informací podpisu certifikátem č. l. 17 a 38 až 39 je prokázáno, že žalovaný měl načerpat 90 000 Kč a při úroku 34,33 % ročně je splácet po 3 330 Kč. Není uveden počet splátek, neboť není vyloučeno opětovné čerpání (není však zřejmé, odkud by mohl spotřebitel čerpat), pouze celkem splatná částka 218 597 Kč pro případ absence dalších čerpání. Až ve smlouvě je uvedeno, že nájemné činí 8 000 Kč, částka 2 500 Kč představuje výslovně výživné. Ve formuláři, který je zjevně součástí smlouvy (nejde tedy o poskytnutí informací před uzavřením smlouvy, ale toliko před textem samotné smlouvy) se výslovně uvádí, že v případě převodu peněžních prostředků na účet spotřebitele poskytne věřitel úvěr do 3 dnů od uzavření smlouvy“. V části 3 písm. d) je ujednáno, že věřitel je oprávněn kartu [anonymizováno] nevydat. Ze smlouvy není zřejmé, zda karta vydána byla, resp. bude. V předtištěné a zjevně nezměnitelné části 4 písm. c) je uvedeno, že se zakládá úvěrový účet a pro„ urychlení“ spotřebitel„ žádá“, aby byly prostředky převedeny z účtu věřitele na účet spotřebitele. Smlouva obsahuje ujednání o platební úvěrové kartě [anonymizováno], avšak není vyjádřeno, zda skutečně byla či nebyla poskytnuta, dle formuláře je uváděna jako jeden ze způsobů čerpání, nikoliv jako jeho podmínka. Není zřejmé, jak by mohl žalovaný využít možnosti splátek ve výši 3,7 % jistiny a nikoliv 3 330 Kč, když smlouva je zjevně koncipována na poskytnutí celé jistiny. Na straně 6. smlouva pokračuje přistoupením k pojištění a končí sazebníkem. Podmínky pro budoucí poskytnutí revolvingového úvěru s limitem 150 000 Kč jsou pro soud neurčité. Ze smlouvy soud dovodil, že je nezměnitelně formulována tak, že je bezprostředně čerpána do výše jistiny a spotřebitel splácí celou tuto jistinu, aniž by mohl čerpat a splácet méně, než celou úvěrovou jistinu 90 000 Kč. V souladu s tím je výpisem č. l. 16 prokázáno, že žalovanému bylo poskytnuto dne [datum] na jeho běžný účet č. [bankovní účet] celých 90 000 Kč.

11. Výpisem transakcí č. l. 14 a 15 je prokázáno, že žalovaný uhradil na úvěr toliko 9 990 Kč třemi splátkami. Dopisem č. l. 18 ze dne [datum] je prokázáno, že žalobkyně odstoupila od smlouvy pro nehrazení splátek, podacím archem č. l. 19 prokázala odeslání žalovanému na adresu dle smlouvy. Dle registru obyvatel č. l. 68 má žalovaný jedno dítě, narozené v roce 2007. Dle výpisu č. l. 69 podniká s [IČO]. Listiny č. l. 37, 40 až 45, 46 p. v., 49 až 61 jsou ve spise duplicitní k již výše provedeným důkazům. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 20) vypracování i zaslání (č. l. 21) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 3 330 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu, resp. doloženy výpisem od samotné žalobkyně.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat zvýšené míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

15. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2016 proti němu byla povolena první z mnoha následných exekucí a v letech 2013 až 2018 podstupoval oddlužení.

16. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

17. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o zjevně účelové konstrukci„ revolvingového“ úvěru, která maskuje úrok, který by u spotřebitelského úvěru příslušného typu (tj. neúčelového s pevnou anuitní splátkou) měl dle [příjmení] v době poskytnutí činit okolo 8 % ročně (žalobkyně však více než čtyřnásobek takové sazby), čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila povahu předchozích závazků žalovaného, jeho skutečný příjem a skutečné výdaje, resp. když jí dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav závazků učinit i v současnosti. Věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

18. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit (pokud je věřitel ochoten vložit tolik důvěry v osobu, která nedávno podstoupila oddlužení a pokračuje v podnikání), vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši jistiny i její navýšení je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek a z pohybech na účtu vyplývalo, že čerpá krátkodobý úvěr, který nemůže celý splatit i za cenu poskytování lichevního příslušenství. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat příjem, ani deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách 8 000 Kč relativně nízké, ani počet či věk vyživovaných osob. Příjem žalovaného zjevně nelze vypočítat z příjmů za současného ignorování výdajů, jak zřejmě žalobkyně učinila (byť soudu početně není zřejmé, jak konstruovala příjem 41 454 Kč měsíčně, je naprosto zřejmé, že takový čistý příjem z důkazů nevyplývá). V neposlední řadě pak pohyby na účtu žalovaného jsou doslova alarmující a pouhá měsíční historie za květen 2021 měla žalobkyni napovědět, že žalovaný je ve finanční tísni, kterou se snaží řešit nezřízeným čerpáním úvěrů, kde kromě úvěru dle CNCB vyplývají z výpisu účtu další dva spotřebitelské úvěry a žalobkyně poskytla úvěr čtvrtý. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují. K tomu všemu pak dále přistupuje účelová smluvní konstrukce„ revolvingového“ úvěru, která maskuje nepřiměřeně vysoký úrok a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

19. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

20. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokové sazbě. Smluvní konstrukce je zjevně matoucí, neurčitá a základem úvěru je vyčerpání celé jistiny. Pokud mají ustanovení, evokující prvek„ revolvingu“ reálný dopad, pak se jedná o ujednání hypotetická a méně podstatná, neboť žalovaný především nemá možnost čerpat pouze takovou část úvěrového rámce, jakou čerpat chce, ale musí akceptovat plné čerpání. Další čerpání by tak připadalo v úvahu až poté, co část jistiny vrátil, avšak není zřejmé, jak by mohl další čerpání realizovat, pokud nedostal příslušnou platební kartu. Také není zřejmé, jaký je význam příslibu budoucího navýšení rámce na 150 000 Kč, ani jak by se vypořádala se zákonnou povinností opětovně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Na počátku smluvního vztahu se obsahově zjevně jedná o úvěr běžný a tomu by měla odpovídat příslušná úroková sazba, u níž ustálená judikatura připouští u nebankovních úvěrů nejvýše trojnásobný úrok. Žalobkyně však operováním s pojmem revolvingu přistoupila k užití úrokové sazby, která je běžná u takových typů úvěrů a je cca 2,5 násobně vyšší (typicky dle [příjmení]). Aplikovaný úrok 34 % ročně by tak soud posoudil rovněž jako absolutně neplatné ujednání. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

21. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 9 990 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 80 010 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

23. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (72,76 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (45,52 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 5 340 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 276 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za doplnění žaloby náhrada nepřísluší, žaloba měla určitá tvrzení a důkazní návrh k povinnosti zkoumat úvěruschopnost obsahovat již od počátku.

24. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2021 již 6 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije (což je pravděpodobné, na řešení svých závazků oddlužením je koneckonců zvyklý a počítat by s tím měli i jeho věřitelů). Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. šestiměsíční ohledně nákladového výroku, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty ani ujištění, že má o splácení zájem. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

25. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).