20 C 236/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 19,31 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou [částka]. Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], pojistné [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 10 % ročně z jistiny a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 19,31 % ročně z jistiny. Uvedla, že žalovaná celkem na závazek uhradila [částka], z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytla.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud doručoval písemnosti na adresu trvalého bydliště s možností náhradního doručení, písemnost byla po skončení úložní doby vhozena do označené domovní schránky.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] (č. l. 25) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 32,15 % ročně. Zákaznickou kartou č. l. 27 žalobkyně prokázala, že žalovaná požádala o úvěr téhož dne, kdy byla podepsána smlouva, deklarovala učňovské vzdělání, nájemní bydlení, pracovní úvazek u [příjmení] nemocnice s poliklinikou, s. r. o., na dobu neurčitou (bez vyplnění konce závazku), měsíční příjem ve výši [částka], mandatorní měsíční výdaje v celkové výši [částka], což dle formuláře doložila nájemní smlouvou, pracovní smlouvou a výplatními páskami. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 31) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., do dispoziční sféry žalované. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 23) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky, podacím lístkem č. l. 24 i to, že jej odeslala žalované. Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 18) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 22) žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovanou přešla. Dle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice ze dne [datum] (č. l. 34) žalovaná pracuje u této nemocnice od [datum] a tato nemocnice (č. l. 37) sdělila, že pracovní poměr byl skončen dnem [datum] a momentálně je v pracovní neschopnosti. Z přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 39) vyplývá, že žalovaná čelila exekucím od roku 2004, zejména se konstatuje sp. zn. 48 EXE 393/2011 a 46 EXE 4521/2015 s jistinou [anonymizována dvě slova]. Kč, když k této druhé soud učinil dotaz na soudního exekutora, neboť soud nemá informaci o stavu [příjmení], který navíc neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] z úřadu v [obec a číslo] sdělil, že věc sp. zn. 184 EX 11524/15 byla zapsána okolo 4. 3. 201, o skončení exekuce ničeho neuvedl. V době poskytnutí úvěru tak přinejmenším posledně uvedené řízení v [příjmení] figurovalo. To odpovídá i vyjádření na č. l. 28 p. v. (zřejmě se jedná o 4. stranu zákaznické karty, i když není označena číslem strany), kde žalovaný výslovně připouští 2 probíhající exekuční řízení.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (je dohodnuto předání hotovosti při podpisu smlouvy), s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalované), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu (a stejně tak byl deklarován i v předložených důkazech) a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. V rámci pátrání pak soud oslovoval i posledního známého zaměstnavatele. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu tíží věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele.

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

8. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2017 měla nemalou historii zahájených exekučních řízení a nejméně dvě sama deklarovala jako probíhající. Neověření stavu [příjmení] je však v projednávaném případě marginálním pochybením, neboť věřitel věděl o dvou exekucích (ovšem bez specifikace výše závazku a průběhu splácení/srážek) již od samotné dlužnice. Výplatní pásky, které měly být věřiteli známy a z nichž by případné srážky ze mzdy mohly vyplývat, soudu předloženy nebyly.

9. V případě žalované tak byla na místě krajní opatrnost z důvodu dvou probíhajících exekucí (pokud lze vůbec o poskytnutí zápůjčky osobě v exekučním inhibitoriu uvažovat), nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila (konkrétní parametry) případné probíhající exekuce proti žalované (která je sice přiznala, v kalkulaci výdajů se to však nijak neprojevilo). Stejně tak platí, že věřitelka dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

10. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná čelila exekuci pro neznámo jak vysoké peněžité plnění s neznámým způsobem realizace. Údaje o dalších výdajích žalované (4 000 + 4 000 + [částka]) nejsou ničím podloženy a zejména v případě nákladů bydlení jsou nepravděpodobně nízké. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla s největší pravděpodobností k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované náklady žalované. Žalovaná nadto měla pouze učňovské vzdělání, pracovala (zřejmě) v nekvalifikované profesi (zůstalo nevyplněno) a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše případných nákladů dvou exekucí nebyly nijak specifikovány v bilanci výdajů. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [částka]. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Hotovostní režim splácení vyhovuje spíše osobám v exekučním inhibitoriu se sklony k zatajování příjmů, případně s příjmy nelegitimními, resp. nezdaněnými (tím spíše v případě týdenního splácení, probíhá-li vůbec taková služba v reálné praxi po týdnech). Sjednání takové služby v jiných případech zcela jistě není učiněno na základě promyšlené ekonomické úvahy dlužníka, pokud lze splátku (i hotovostní) odeslat bezhotovostně prakticky zdarma, případě poštovní službou s podstatně nižšími náklady. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady.

11. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatek za administrativní činnosti ([částka]), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé až nezodpovědné a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

12. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání, které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde našlo uplatnění.

13. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku zápůjčky možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina zápůjčky deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky, pojistné) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).

14. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť trvá nouzový stav a žalovaná je aktuálně zřejmě v pracovní neschopnosti. Jedná se o marginální plnění, jehož význam pro žalobkyni (která se zabývá skupováním a vymáháním pohledávek) je minimální. Jelikož se však jedná o částku poměrně nízkou, není důvod ji rozkládat do splátek a soud pouze prodloužil lhůtu do nového roku.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.