20 C 236/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 70 957,64 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky , částka, , úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku v sazbě 29,7 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, č. , hodnota, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . Tu se žalovaný zavázal splácet 18 měsíčními splátkami po , částka, (celkem měl tedy uhradit , částka, !), což přirozeně nečinil a úvěr byl dne , datum, učiněn splatným. Domáhala se , částka, na jistině, , částka, na smluvní pokutě, úroků 29,7 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení. Skutečnost, že takový nárok je v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. právní zástupce žalobkyně dlouhodobě nijak nereflektuje a soud pro neúčelnost již tuto žalobkyni ani neupozorňuje, neboť jde zjevně o jeho vědomé rozhodnutí. Dále se domáhala úroku z prodlení z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že žalovaný předložil doklady k příjmům a výdajům a byly ověřeny registry, zejména SOLUS, NRKI a ISIR. Takové listiny však nikdy nepředložila (a nepředkládá je ani původní věřitel, který si v uplynulých letech pohledávky uplatňoval vlastním jménem, předkládajíc interní dokumenty s „CBS“ skóre, které byly prakticky vždy konfrontací s úvěrovými registry a stavem CEE jako zjevný padělek).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

4. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto absurdně vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti - lze-li vůbec hovořit o úvěruschopnosti při placení obscénně nadměrného příslušenství. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registrů NRKI a BRKI a z nich vyplynulo, že věřitel lustraci NRKI buď nečinil, nebo její extrémně znepokojivý obsah ignoroval (což soud nepřekvapuje, neboť obdobnou skladbu úvěrů již viděl u vyšších desítek spotřebitelů z NRKI či v insolvenčních řízeních).

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 34, byly předloženy i další důkazy. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 52) vyplynulo, že v roce 2023 čelil exekuci a soud si proto vyžádal výpis stavu z Centrální evidence exekucí („CEE“).

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS či NRKI nebylo ničím prokazováno. Listiny, které tato původní věřitelka obvykle předkládá, jsou ryze interním výstupem, který nemůže nahradit výpis od třetí strany. CBS skóre je nástrojem třetí strany a nenahrazuje povinnost věřitele. Ostatně jde o společnost, která rovněž byla od České národní banky postižena sankcí (, částka, ) za porušování povinností věřitele při poskytování těchto úvěrů (v letech 2019 až 2020, ovšem s právní mocí rozhodnutí až v dubnu 2024). Rozhodnutí je veřejně dostupné pod sp. zn. S-Sp-2021/00214/CNB/573.

7. Žalobkyně toliko předložila zákaznickou kartu (č. l. 27), dle níž počítala s příjmem žalovaného , částka, měsíčně z pracovního poměru u , jméno FO, , a. s., s výdaji jen , částka, (zjevně ve výši životního minima a na bydlení pouhých , částka, ), s nulovými finančními závazky, což věřitele usvědčuje ze lživých tvrzení o lustraci NRKI. Přitom má bydlet u rodičů.

8. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI (CBCB)/NRKI (CNCB) na č. l. 55 a z něj vyplývá, že žalovaný krátce před čerpáním předmětného úvěru sjednal úvěr s , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , s, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a. s., s jistinou , částka, , dva s , právnická osoba, , s jistinami , částka, a , částka, , s , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . Takový způsob hospodaření svědčí o nepoctivém úmyslu dlužníka, případně o jeho finanční tísni a neudržitelnosti a financování předchozích úvěrů následnými, což je pro českou trestní i civilní justici zjevně podceňovaný fenomén. V každém případě však již údaji z těchto registrů byl výsledek tohoto řízení prakticky determinován (tak jako prakticky u všech těchto úvěrů) a u původní věřitelky se opět prokázalo, že zkoumání úvěruschopnosti nevyužívá k vyloučení neúvěruschopných klientů, ale nanejvýše k jejich exploataci. V předchozí věci shodná žalobkyně u shodného typu úvěru a věřitele přiměla spotřebitele k podpisu návrhu na smír. Soud jej neschválil, neboť nejprve považoval za nezbytné provést dokazování, zjistil zjevnou absenci splnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a schválit v takové situaci smír účastníků by bylo legalizací jednání ve zřejmém hrubém rozporu s dobrými mravy.

9. Návrhem/smlouvou č. l. 23 bylo prokázáno, že žalobkyně usilovala o sjednání úvěru s jistinou , částka, , za niž si ve 18 měsíčních splátkách nechala přislíbit , částka, , tedy s úrokem 103,37 % ročně (RPSN 169,54 %!!!). Přestože si je senát 20C dobře vědom, že česká justice v průběhu posledních tří dekád vyprodukovala četná rozhodnutí, kterými žalobkyni přiznala úroky ještě i vyšší (dříve dokonce bez omezení částkou – takové exekuce trvají dosud), nic to nemění na skutečnosti, že takový úrok je zhruba desetinásobkem obvyklé úrokové sazby, poskytované bankami dlouhodobě (jejich úroková míra se meziročně liší o 1-2 % ročně). Právě v důsledku takových rozhodnutí se reálná výše úročení obdobných nebankovních úvěrů zcela odpoutala od dřívější judikatury, aniž by takový posun odůvodňovala pádivá inflace. Další ujednání na výsledek tohoto řízení nemohla mít dopad. Smlouva je podepsána elektronicky, spotřebitel typicky vidí dokument nanejvýš na displeji nějakého zařízení, když poskytuje biometrický podpis. Žalovaný však zjevně nabíral více úvěrů v krátké době a zřejmě jej parametry splácení nezajímaly. Výpisem č. l. 33 bylo prokázáno poskytnutí jistiny , částka, dne , datum, na účet č. , č. účtu, . Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 37) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného a v upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, . Upomínka vzbuzuje dojem právního zastoupení, soudu je však z předchozích řízení známo, že vlastníkem žalobkyně je advokát, respektive svěřenský fond, z něhož za života advokáta nemůže být vyplaceno jakékoliv plnění třetí osobě a který se zřizuje vždy jen na dva roky. Pokud by v tomto řízení měl náhradu přiznat, pak by takové zastoupení považoval za zneužití práva na zastoupení advokátem a přiznal by pouze náhradu nezastoupenému účastníkovi.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých podáních pravidelně tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je požadované poskytnutá jistina i příslušenství tak vysoké a ekonomická situace (či přinejmenším jeho chování) spotřebitele tak alarmující, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, SOLUS, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila, neodhalila či případně ignorovala předchozí a souběžnou historii úvěrů. Soudu je z desítek předchozích řízení již samozřejmě známo, že úvěry poskytuje předluženým spotřebitelům systematicky, zjevně se tedy jedná o součást její obchodní úvahy. Dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (když tvrdí tehdejší lustraci SOLUS a NRKI). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého webového systému na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, jak byl žalovaný dotazován a kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace budou do výsledného zápisu uváděny. Praxi v kamuflování poměrů spotřebitelů má věřitelka a její zástupci, nikoliv jednotliví spotřebitelé.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Z objektivních dokladů má soud k dispozici výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za leden až duben 2023 (jeho obsah sám o sobě by rovněž vedl k vyloučení úvěruschopnosti, neboť je patrné splácení úvěrů, prodlení, přeposílání mezd dalších dvou osob aj.). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Nadto zjevně nelze ponechat úvěr bez účelového určení (k úhradě předchozích závazků). Tato věřitelka však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD pod 10 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že byl na čerpání úvěrů ekonomicky závislý. To vyplývá především z jeho úvěrové historie. Bez ohledu na to, kolik v daném okamžiku činila výše jeho měsíčních splátek, bylo zjevné, že žalovaný nehospodaří udržitelným způsobem a poskytnutí jakéhokoliv dalšího obdobného úvěru bylo jen další exploatací spotřebitele v současném období relativního bezpráví, pokud se týká výše příslušenství, požadovaného v nejrůznějších právních podobách prakticky všemi poskytovateli spotřebitelských úvěrů. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou nápadně nízké a nerealistické, ani skutečnou výši splátek. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala, neboť připuštění dalšího úvěru sice nelze vyloučit, zcela jistě však předchozími úvěry nemohou být úvěry od výše jmenovaných nebankovních subjektů s lichevními parametry. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval podprůměrného příjmu. K hrazení excesivního příslušenství jej tak ve skutečnosti nekvalifikoval přebytek zdrojů, ale neznalost či tíseň. To vše bylo samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

18. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k formě kontraktace a k úrokové sazbě, která násobně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Stejně tak se nemusel zabývat rozporem požadavku na obchodní úrok do zaplacení s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., čehož se tento právní zástupce domáhá ve všech návrzích a zjevně takové jednání nepovažuje za rozporné se stavovskými povinnostmi advokáta.

19. Soud by nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Na tom nic nemění případné odhodlání spotřebitele přijmout závazek a splácet jej, neboť závazek vycházel z porušení kogentních ustanovení zákona na spotřebitele a část požadovaného plnění je tak stejně protiprávní, jako by byla povinnost dát do zástavy osobní doklad, vzdát se práv na ochranu spotřebitele či poskytnout vlastní párový orgán. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, musí dopadat na úvěr, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Žalovaný však ničeho neplnil, výše uvedené se tak v této věci neuplatní.

20. V daném případě tak byla jistina úvěru nesnížena, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Nárok na obchodní úrok samozřejmě soud nepřiznal, ostatně část byla i v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil již několik exekucí pro jeho další úvěrové závazky. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaný chtěl splácet, pro přednost dřívějších pohledávek prakticky ani nemohl. Nejspíše se o rozsudku ani včas nedozví. Proto není důvod v tomto případě (v praxi senátu 20C zcela výjimečně) pariční lhůtu navyšovat.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná (54,63 %) i neúspěšná (45,37 %) prakticky v totožné míře (rozdíl nečiní ani 10 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.