20 C 239/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 24 542,87 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 860 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 15 042,87 Kč, úroku z prodlení z částky 229,9 Kč v sazbě 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení z částky 9 779,9 Kč v sazbě 3,5 % ročně od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 88 % ročně z částky 9 779,9 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum] ve znění podání ze dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 10 000 Kč. Dle smlouvy měla žalovaná uhradit celkem 45 týdenních splátek po 431 Kč, tj. 19 355 Kč, dle žalobkyně však uhradila (do postoupení pohledávky) toliko 500 Kč, proto se domáhala 9 779,90 Kč na jistině, 7 720,96 Kč na souhrnném poplatku, 4 842,01 Kč na smluvní pokutě, 2 200 Kč na sankčních poplatcích, úroku z prodlení od [datum] z jistiny do zaplacení (v zákonné sazbě 11,75 % ročně) a obchodního úroku za období v sazbě 88 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (sic!). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal informace o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady i externí databáze, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu a výslovně uvedla, že v rámci databází zkoumala i stav zápisů v Centrální evidenci exekucí s tím, že předkládá k důkazu takový výpis, který však soud v došlém podání nedohledal (ostatně poté, co si zápis zajistil, zjistil, že takové tvrzení je jednoduše lživé).

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, žalobkyně ani s jiným postupem nesouhlasila. Pobyt žalované soud zkoušel zjistit, podařilo se však pouze doručit náhradním způsobem na adresu trvalého pobytu dle registru obyvatel a soud tak jednal v nepřítomnosti žalované. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu by bylo možno procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Což beze zbytku platí i v projednávaném případě, soud však zjistil důvod absolutní neplatnosti závazku i z úřední činnosti a okruh účelné procesní obrany žalované se tak prakticky zúžil na otázku čerpání jistiny, resp. případných úhrad nad rámec žalobkyní tvrzených 500 Kč.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již oznámením původní věřitelky o postoupení pohledávky na č. l. 43 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Zákaznickou kartou č. l. 59 žalobkyně prokázala, že žalovaná uplatnila jako jedinou adresu svůj trvalý pobyt, žádala poskytnout jistinu 6 000 Kč (sic!) s měsíční splatností (sic!) 45 splátek. Bylo vyznačeno, že bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je svobodná, utrpěla neočekávaným výdajem, nemá vyživovací povinnost, nemá automobil, pracuje na plný úvazek jako uklízečka (pro [IČO]) s příjmem 10 668 Kč měsíčně a bylo uvedeno, že předložila 2 výpisy z bankovního účtu za říjen a listopad 2020 a potvrzení o příjmu. Soud tyto skutečnosti neověřoval a pro nadbytečnost zamítl i důkazní návrh na výslech svědkyně [jméno] [příjmení] (č. l. 54), když beztak shledal důvod absolutní neplatnosti závazku. Žalovaná deklarovala i bankovní účet (sic!), popřela kreditní kartu či jiný úvěr. Jako své veškeré měsíční výdaje uvedla 3 000 Kč (sic!). Smlouva o půjčce č. l. 39 pak obsahuje ujednání o poskytnutí 10 000 Kč (s podpisem smlouvy), její navýšení o souhrnný poplatek 8 005 Kč, z toho 4 354 Kč tvoří úrok, 1 500 Kč částka za zpracování, 957 Kč částka za komfortní poskytnutí a splácení a 1 194 za flexibilní splácení (obsah těchto služeb je vysvětlen v druhostranných smluvních podmínkách, pro výsledek řízení by však polemika se smysluplností těchto„ služeb“ již neměla význam. Úroková sazba 88 % ročně je ve smlouvě rovněž upravena. Dalších 1 350 Kč je požadováno na volitelném doplňkovém pojištění s odkazem na další dokumenty, které soudu nebyly předloženy. Žalovaná měla zápůjčku splácet hotovostně po 431 Kč týdně. Dle tabulky umoření č. l. 41 bylo skutečně uhrazeno toliko 500 Kč (týden po splatnosti první splátky). Smluvní podmínky druhé strany obsahují ujednání o započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, což však sama žalobkyně neuplatňuje (pokud se výslovně domáhá 9 779,90 Kč na jistině a 7 720,96 Kč na poplatku). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 44) vypracování i zaslání (č. l. 45) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (adresa dle smlouvy, což odpovídá tehdejší adrese trvalého pobytu žalované dle č. l. 69). Analýzy č. l. 60 je pro věc zcela nepřípadná, jedná se o vyjádření ve prospěch obcí při poskytování účelově vázaných úvěrů občanům.

4. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu tato čelila exekuci pod sp. zn. 62 EXE 3773/2020 s jistinou 10 tis. Kč. Z dokumentů u této spisové značky vyplývá, že soudní exekutor byl pověřen zdejším soudem rozhodnutím (č. l. 71) ze dne [datum] a oznámení o skončení exekuce ke dni rozhodnutí soudu absentovalo. Soud si proto vyžádal sdělení Exekutorské komory (která navzdory existenci zákonného oprávnění soudů k elektronickému přístupu do [příjmení] takový přístup soudům nikdy nezřídila) a ta podáním ze dne [datum] soudu potvrdila, že proti žalované jsou vedeny dvě exekuční řízení (dále ještě z roku 2022), když starší bylo do [příjmení] zapsáno [datum] (sic!). Soud si dále vyžádal výpis NRKI (č. l. 79), kde však nezjistil jiný spotřebitelský nebankovní úvěr, než předmětný. Soud si dále vyžádal výpis BRKI (č. l. 81), kde rovněž nezjistil jiný úvěrový závazek žalované. Dle zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice ze dne [datum] (č. l. 83) žalovaná v této době nebyla zaměstnána, nepodnikala a nepobírala důchod.

5. Dle databáze [příjmení] činila sazba UK1 (domácnosti a NISD – na spotřebu, bydlení a ostatní v prosinci 2020 právě 3,02 %, sazba UK 3 (Domácnosti a NISD – na spotřebu - floating a fixace sazby od 1 roku včetně) 9,58 %, sazba UK 11 (domácnosti a NISD – ostatní celkem) 2,85 % a UK13 (Domácnosti a NISD – ostatní – floating a fixace sazby od 1 roku včetně) 3,07 % (č. l. 72), jedině sazby UK 13, UK 19, UK 20 až 22 (č. l. 85) převyšovaly 10 %, nicméně tyto zahrnují úvěry kontokorentního/revolvingového typu, což na projednávaný úvěr zcela zjevně nedopadá. Dle kalkulace úrokové sazby při průběžném (anuitním) splácené neměnné splátky odpovídá tato při navýšení úvěru 20 000 Kč o 18 592 Kč přibližně 96,7 % ročně. Trojnásobkem zjištěné sazby UK1 pak při shodném způsobu průběžného úročení (anuitní splátky) by navýšení jistiny 20 000 Kč činilo 2 261 Kč (č. l. 54).

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 500 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek – 1 500 Kč (soudu je však z dlouhodobé úřední činnosti zřejmé, že se jedná spíše o skrytou složku zisku věřitele, nikoliv o svědomitě vynakládané prostředky).

10. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Tvrzené dva výpisu z účtu předkládány nejsou. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a není vyloučeno, že vycházela z údaje o exekutorovi, který prováděl aktuální srážky ze mzdy, dotazována byla pouze na„ splátky“. Především ale žalovaná podléhala exekučnímu inhibitoriu, které ji dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením (což předmětný úvěr nepochybně představuje), který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit – zde téměř dvojnásobek měsíčního příjmu, který je ovšem nezvykle nízký sám o sobě) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná se zamýšlenou měsíční splátkou cca 1 850 Kč deklarovala příjem pouze 10,7 tis. Kč a nerealisticky nízké měsíční výdaje 3 000 Kč. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru – na žalované nemohla během 10,5 měsíce vydělat 8 tis. Kč, aniž by ji (za předpokladu nezměněných ekonomických poměrů žalované) uvrhla do platební neschopnosti. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Zde dokonce žalovaná získala nárok na vyšší jistinu, než si vůbec v žádosti sama dovolila požadovat (6 000 Kč vs. 10 000 Kč) a je tak otázkou, nakolik se ve výsledných parametrech úvěru projevila ekonomická potřeba spíše zprostředkovatele (na výši provize a odměn z inkasa) úvěru, nežli žalované. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké, ani historii jejího účtu, z něhož by vyplynuly nejen výdaje, ale i další případné okolnosti. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. Již tato samotná okolnost úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala – zejména pokud se jedná o úvěr s lichevními parametry. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč (přestože deklaruje bankovní účet a zaměstnání s předpokladem měsíční výplaty). Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jediný legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku s těmito parametry navýšení by nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

12. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě (již tak excesivní), která by pak přesáhlo akceptovatelnou hranici dobrých mravů dalším násobkem. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Pro výsledek řízení to však již nemohlo mít význam (tento odstavec představuje toliko obiter dictum), proto soud [jméno] [příjmení] (v tomto řízení) nevyslýchal. Soud je však toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

13. Soud dále nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 500 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 9 500 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na úrok z prodlení z takové jistiny do zaplacení. Jelikož k prodlení došlo již okamžikem poskytnutí takové jistiny, soud sazbu odvodil ode dne [datum] a přiznal v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. nárok toliko na 8,25 % ročně. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, smluvní pokuta, veškeré poplatky, pojistné) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

15. V rámci obiter dictum soud dále konstatuje, že i v případě, že by neshledal důvod k absolutní neplatnosti celého závazku, posuzoval by jako absolutně neplatnou část sjednaných poplatků v částkách, odpovídajících poplatku za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a polovině poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. V případě prvně uvedeného soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za činnosti, které jsou převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (zpracování, zakázky, předání peněz) – k tomu srovnej § 1814 písm. k) o. z., případně jde o deklaraci práv zákazníka, která jsou pevnou součástí smlouvy, resp. neoddělitelnou částí mandatorního poplatku. Takovou službu by hypoteticky bylo možno považovat za nadstandardní plnění, formulářová smlouva žalobkyně je však koncipována tak, že toto plnění je její pevnou součástí a její nacenění tak zjevně není předmětem kontraktační volnosti, ale toliko vůle věřitele prosadit si akceptaci formulářové smlouvy beze změn. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy ohledně úročení zápůjčky a při součtu tohoto poplatku a obchodního úroku, sjednaného pevnou částkou, by se žalobkyně dostala do dalšího násobku nad již tak nepřípustný trojnásobek sazby, obvykle (v místě a čase) poskytované u srovnatelných typů úvěrů bankami (který by zde nikdy nepřesáhl cca 10 % ročně – soud by uplatnil referenční sazbu UK1 nebo 13, když úvěr nebyl účelově vymezen a měl neměnnou splátku na dobu 10,5 měsíců). Součástí obchodního úroku jsou náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti, samy o sobě, a nelze je proto legitimně formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Ostatně právě proto byl k ochraně spotřebitelů zaveden institut povinného uvádění sazby RPSN, která v těchto případech právě proto dosahuje alarmující výše v řádech tisíců procent. Z těchto důvodů by soud nárok na prvně zmiňované poplatky neshledal důvodnými v každém případě. Dále by soud shledal žalobu nedůvodnou i v rozsahu části poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. Soud se již výše vyjadřoval ke„ komfortnímu splácení“ (v podmínkách dále označeném jako„ hotovostní režim splátek“), když soud v této službě spatřuje výhodu spíše pro věřitele, resp. v možnosti zprostředkovatelů úvěru dosáhnout„ provize“ a podporovat platební morálku klientů po celou dobu trvání úvěru, zatímco hotovostní režim splácení vyhovuje spíše osobám v exekučním inhibitoriu se sklony k zatajování příjmů, případně s příjmy nelegitimními, resp. nezdaněnými (tím spíše v případě týdenního splácení, probíhá-li vůbec taková služba v reálné praxi po týdnech). Sjednání takové služby v jiných případech zcela jistě není učiněno na základě promyšlené ekonomické úvahy dlužníka, pokud lze splátku (i hotovostní) odeslat bezhotovostně prakticky zdarma, případě poštovní službou s podstatně nižšími náklady. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady (ostatně většina těchto u soudu uplatněných smluv je nazvána„ [příjmení] v hotovosti“, alternativou by tak musel být zcela odlišný smluvní formulář). Pro pasivitu drtivé většiny dlužníků by však soud pouze spekuloval o důvodech, svědčících proti projevu svobodné vůle k takovému právnímu jednání a proto z těchto závěrů negativní následek pro uplatněný nárok zpravidla nevyvozuje (není-li závazek předčasně zesplatněn, což další plnění takové služby znemožňuje). Na tom by nic nezměnila ani pozdější dohoda žalované s výběrčími, že reálně bude inkasování probíhat měsíčně, ostatně sama deklarovala, že bankovní účet měla. Ani výše uvedené se však nevztahuje na tu část příslušného poplatku, která má zahrnovat„ administrativní činnost“, neboť ta je ve smlouvě vysvětlena jako činnosti, zahrnující a) zpracování splátek zákazníka a aktualizaci účtu, b) činnost prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozorňování, c) podporu prostřednictvím zákaznické infolinky, d) vyhotovení kopií smluvní dokumentace při kontraktaci či při ztrátě nebo poškození, e) mimořádné přijetí splátky na pobočce. Ohledně administrativních činností se tak opět jedná o činnosti, které jsou běžnou součástí závazku zápůjčky, nejde o nadstandardní plnění (snad s výjimkou služeb b) a d), což jsou v okamžiku kontraktace toliko hypotetické situace) a jejich volba ani nacenění zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko jednostranné vůle věřitele. Platí zde tedy analogická argumentace, jako v případě prvně komentovaného poplatku (tzn. jedná se o automatickou součást podnikatelských nákladů věřitele, krytých obchodním úrokem z úvěru) a soud by i zde dospěl k závěru, že přinejmenším částí tohoto ujednání je opět obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy – ohledně úročení zápůjčky. Z těchto důvodů by soud (soudcovskou úvahou) nárok přinejmenším na polovinu z druhého poplatku shledal rovněž nedůvodnými. S ohledem na maximální úrokovou sazbu, kterou by soud s odkazem na § 577 o. z. přiznat mohl, by pak již v žádném případě nepřiznal nárok na smluvní pokutu a další„ sankční“ poplatky (což je dle obsahu a výše rovněž smluvní pokuta), neboť navýšení úvěru by již dosáhlo krajnosti samotným úročením. V neposlední řadě je třeba zmínit, že požadavkem na obchodní úrok (88 % ročně – sic!) do zaplacení (sic!) se žalobkyně dostala mimo hranice přípustnosti i z hlediska § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. („ U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.“) a tím již v kumulaci platebních povinností překročila i tu nejzazší mez, kterou je soud ochoten tolerovat v rámci subsidiarity trestní represe.

16. O lhůtě k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť trvá inflační, energetická a uprchlická krize a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil již 2 exekuce. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem postoupení pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.