20 C 239/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 69 846,79 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z „revolvingové“ úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , p. l. c. (banka se sídlem na , Anonymizováno, ), dle které žalovaný dluží , částka, a úvěr se stal splatným dne , datum, . K povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr uvedla obecná tvrzení s tím, že zkoumala příjmy a výdaje, které odhadla dle životního minima (nikoliv tedy například dle rodičovského příspěvku, příspěvku na úhradu potřeb dítěte apod.). Dále měla zkoumat databáze ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Toto obecné tvrzení užívá žalobkyně ve vztahu ke všem postoupeným pohledávkám od různých věřitelů, což jej činí krajně nevěrohodným (a nikdy neprokazovaným) a nereaguje ani na dotazy soudu, zda „CRKI“ (která zřejmě neexistuje), ve skutečnosti značí BRKI či NRKI - ačkoliv je soudu stále více zřejmé, že jde pravděpodobně o úmyslný překlep, neboť tyto společnosti zjevně nepřihlíží ani k jedné z nich a tímto způsobem je zřejmě předcházeno následkům úmyslné mystifikace soudu advokátem.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Není vyloučeno, že žalovaný již žije v jiném soudním okrese, avšak žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a soud jeho aktuální bydliště nezjistil. Nemohlo tak ani dojít k jinému posouzení místní příslušnosti zdejšího soudu. Žalovaný dle registru NRKI čerpal mnoho úvěrových závazků od predátorských společností, pravděpodobně si je tedy své situace vědom a před následky se (k vlastní škodě) skrývá. Některé ze závazků žalovaného jsou již zdejším soudem projednávány (sp. zn. , spisová značka, , EPR 167219/2024, EPR 151059/2024), další zřejmě v nejbližší době budou. Senát 20 C již projednal věc sp. zn. , spisová značka, (, právnická osoba, ).

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (a k tomu v řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 45, spojeným s předžalobní výzvou, v níž si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Advokát se domáhá „nákladů právního zastoupení“ , částka, , odpovídající mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby, ačkoliv takový nárok dosud nevznikl, nemohl vykonat více, než dva úkony a nadto je skutečným majitelem žalobkyně, tedy žádný takový nárok při „zastupování sebe sama“ mít nemůže.

5. Úvěrovou smlouvou, která není viditelně podepsán, stránky nejsou číslovány a zřejmě jde o č. l. 24 až 40 mělo být sjednán úvěr s rámcem čerpání , částka, , ale prvním čerpáním jen , částka, , se zcela zjevně amorální úrokovou sazbou 149,949 % ročně/0,4026 % denně (RPSN 299,98 %). O revolving v pravém slova smyslu nejde, neboť , částka, je vypláceno po sjednání smlouvy (čerpání tedy dlužník neovlivní). Jakékoliv čerpání z limitu je navíc podmíněno souhlasem věřitele, tedy jde spíše o rámcovou úvěrovou smlouvu, nikoliv o revolvingový úvěr (který by ospravedlňoval relativně nejvyšší úrokovou sazbu, která se dlouhodobě u bank v ČR pohybuje okolo 25 % ročně). Úvěr má být na dobu jednoho roku, úroky se mají splácet průběžně, ani soud však nedohledal v jaké výši a za jakých podmínek. Kalkulace č. l. 41 je pro rozhodnutí soudu bez významu, stejně jako výpis údajů o dlužníkovi a úvěru (č. l. 43). Dle úvěrového výpisu žalovaný čerpal , částka, a zaplatil , částka, . Dle sdělení , právnická osoba, . (č. l. 53) je žalovaný vlastníkem účtu, kam byla jistina vyplácena.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI či BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (byť žádal o kombinovaný výpis i s BRKI) a na č. l. 56 získal přehled o dalších úvěrech žalovaného. Kromě úvěrů pozdějších, které pro posouzení nároku v tomto řízení význam nemají, žalovaný čerpal dne , datum, úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu 2023 dlužil , částka, a byl v prodlení. Dne , datum, čerpal úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu 2023 dlužil , částka, . Dne , datum, čerpal úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu 2023 dlužil , částka, .Dne , datum, čerpal úvěr od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu 2023 dlužil , částka, . Dne , datum, čerpal úvěr od , právnická osoba, ., s rámcem , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu ji ještě zřejmě nečerpal. Dne , datum, čerpal úvěr od , právnická osoba, , s rámcem , částka, a v květnu 2023 dlužil , částka, . Na pevně určených měsíčních splátkách tedy musel hradit , částka, . Vyčkávání dat z registru CBCB (BRKI) tedy pro rozhodnutí soudu zjevně nebylo třeba.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu č. l. 44, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

10. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a úrok tak extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Následně tuto pohledávku na sebe převádí advokát a pokračuje v jejím vymáhání.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

12. V projednávaném případě žalobkyně neurčitě tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila jakousi zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou, tato věřitelka je však bankou dle cizího práva a tuto povinnost v ČR nemá), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Stejně absurdní je neověřit příjem žalovaného, za jeho výdaje považovat životní minimum, které nemá přímý vztah k obvyklým životním nákladům a dále pak neověření stavu registrů typu NRKI/BRKI. Žalobkyně nikdy takový výpis nepředkládá, do návrhů neustále píše „CRKI“ a s ohledem na nehoráznost požadavků jejích i advokáta, který se v rámci předžalobních výzev pokouší vylákat i mimosmluvní odměnu, což je neoprávněné i v případě, že by „nezastupoval sám sebe“ (u jiných typů pohledávek lichevních se dokonce souběžně domáhá plnění v rozporu s § 122 odst. 3 a 4 zákona č. 257/2016 Sb.), je zřejmé, že sledují pouze maximalizaci zisku bez jakékoliv obavy trestního postihu, natož pak ryze symbolické sankce ze strany ČNB.

13. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry žalovaného, resp. když případně dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, pokud registry kontrolovala. Soud je však více zaujat jednáním původní věřitelky a žalobkyně, neboť zatímco u žalovaného nezná jeho motivaci k přibírání dalších lichevních závazků (starší přitom zjevně splácet zkoušel), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

14. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu úroku, který dosahuje nemorální výše.

15. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud ani nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti. Exekuci v té době zřejmě neměl (č. l. 62). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba je sama násobně za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Za revolvingový úvěr nelze tento úvěr považovat, aby soud vycházel ze sazeb pro takové úvěry (cca 25 % ročně). Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měla několik úvěrových závazků s měsíční splátkou přes 13 tis. Kč a o jeho příjmu soudu nebylo sděleno ničeho bližšího. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, resp. jakkoliv, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Byly dány důvody ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovaný byl zřejmě v ekonomické tísni a úvěr s RPSN 300 % je spolehlivě za hranicí lichvy ve smyslu § 1796 o. z. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

16. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, kterých bylo hned několik, úrokovou sazbou a způsobem umořování jistiny počínaje, úpravou splácení nekonče. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

17. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla dvěma čerpáními dosažená jistina úvěru , částka, dvěma deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný obchodní úrok, veškeré poplatky/smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná o méně než 10 % než žalovaný, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této nepřiznal právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků. Tím odpadla nutnost dovozovat následek nepřiznání mimosmluvní odměny ze skutečnosti, že právní zástupce je dle Evidence skutečných majitelů 74,1 % vlastníkem žalobkyně a využití práva na zastoupení advokátem tak pouze předstírá, úkon přípravy a převzetí je vysloveně amorálním požadavkem.

20. Lhůtu k plnění soud oproti základní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. neprodlužoval, žalovaný je předlužen a v letošním roce již čelí 4 exekucím pro souhrnnou jistinu 320 tis. Kč. Přednostní uspokojení tohoto nároku by se tak bez krácení dalších věřitelů prakticky neobešlo. Nezmiňujíc fakt, že se žalovaný o tomto rozsudku pravděpodobně ani nedozví.