20 C 240/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného pro zaplacení 3 275 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 275 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 2 975 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 450 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Žalovaný není povinen platit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (85 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 000 do 1 350 cm3 s [registrační značka] ([příjmení] [příjmení] 1.2i) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (2 975 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud jej však iniciativně vypátral skrze zaměstnavatele a žalovaný telefonicky sdělil adresu jak v záhlaví shora. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků (neb jsou poměrně často relativně neplatnými) či právě ve vztahu k nepojištěnému vozidlu odrazit, či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný jako vlastník a provozovatel [značka automobilu] se zdvihovým objemem motoru 1 242 cm3, maximálním výkonem 44 kW a maximální hmotností 1 385 kg s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Žalovaná v řízení nijak neprokazoval, že nikdy nebyl nebo již není vlastníkem vozidla (čímž by vyvrátil nárok žalobkyně, nikoliv však nutně náklady řízení, které svou nekontaktností a následnou neaktivitou i po obeslání soudem zavinil) Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 3 275 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkou ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na tehdy platnou adresu trvalého pobytu žalovaného ([obec a číslo] v [obec]). Dne [datum] vypracovala upomínku vymáhací agentura [právnická osoba], v té době však již dle registru obyvatel žalovaný měl trvalý pobyt na adrese jiné (aktuální trvalý pobyt v [obec]). Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou (a tedy rovněž již neaktuální) adresu.

4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Příležitost prokázat, že žalovaný vozidlo již nevlastní, či je dokonce fakticky zničeno, žalovaný bez zjevného důvodu promeškal. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Důvod ke krácení příslušné sazby dle zdvihové kubatury motoru soud v případě tohoto vozidla neshledal, neboť již sama o sobě patří k nejnižším.

5. Pokud žalovaný již není faktickým vlastníkem vozidla (v případě již prodaného vozidla srov. zejm. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20), či vozidlo neexistuje nebo není provozuschopné, měl by evidovaný stav v registru vozidel ve vlastním zájmu co nejrychleji dát do souladu se skutečností, jinak bude analogickému nároku čelit opětovně, ostatně v řízení sp. zn. 19 C 147/2022 se tak ve vztahu k tomuto vozidlu dokonce již stalo, když v tamním řízení bylo projednáno následné období od [datum] do [datum] (a je nyní exekučně vymáháno pod sp. zn. 69 EXE 4512/2022, resp. 204 EX 27458/2022 soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení]) a je otázkou, zda budou uplatňována i období následná. Jelikož žalobkyně má přístup pouze k adrese dle registru obyvatel (nadto dlouhodobě vychází pouze z údajů v registru vozidel, které mohou být zatíženy chybou), veškeré písemnosti bude žalovanému doručovat na jeho trvalé bydliště (zjištěnou doručovací adresu v tomto řízení si aparát žalobkyně a právní zástupkyně, zpracovávající ročně desítky tisíc obdobných návrhů a systematicky chybující, pravděpodobně ani nepovšimne).

6. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, které má částečně i sankční charakter a u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v nedávné době několik dalších exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

7. O nákladech řízení soud rozhodl z úřední povinnosti a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná, proto by jí soud přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Soud se v tomto případě však nejprve zajímal o skutečnost, zda žalobkyně tyto náklady vynaložila v souběžných řízeních účelně, když nyní projednávaný návrh byl podán až v dubnu 2022, přestože se jednalo o období, předcházející období, projednaným u dříve podaného návrh ve sp. zn. 19 C 147/2022 zdejšího soudu. Předžalobní výzva v takovém řízení shodná právní zástupkyně (shodné) žalobkyně vyhotovila dne [datum], tedy jen necelé dva měsíce před tou v projednávané věci. Pokud tedy nárok v souběžném řízení uplatnila až [datum], je zřejmé, že postupovala bez ohledu na existenci kumulace nároků. Soudu je z předchozích četných řízení a jejich souběhů známo, že žalobkyně první nárok (což je předmětný nárok) vymáhá i prostřednictvím [právnická osoba], a. s., přičemž takovou upomínku v předmětné věci skutečně předložila a je datována [datum] Ani tato souvislost tedy není s to logicky vysvětlit, proč právní zástupkyně žalobkyně oba nároky nespojila do jediného návrhu (resp. soudu je jasné, že nemá důvod měnit své postupy, kdy kumulace nákladů řízení je v zájmu právní zástupkyně). Absenci racionalizace jejího počínání, pokud ve vztahu ke stejným osobám vymáhá obdobné nároky opakovaně, nelze z dlouhodobého hlediska omluvit. Soud proto podání dvou návrhů nepovažuje za účelný postup a náklady přiznává tak, jako by žalobkyně podala jediný návrh. V tomto kontextu pak lze konstatovat, že podání obou návrhů společně by nevedlo k přiznání vyšších nákladů řízení (naopak by soud přiznal náhradu jako nezastoupenému účastníkovi, důvody takového postupu však již přesahují rámec tohoto konkrétního řízení) a jelikož v řízení sp. zn. 19 C 147/2022 již bylo přiznáno 1 489 Kč, soud již další náhradu žalobkyni nepřiznal, soudní poplatek 400 Kč nevyjímaje.

8. V rámci obiter dictum ještě soud směrem k žalobkyni konstatuje, že žalobkyně dlouhodobě ani nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Ignoruje tak již několik let poučení od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v Děčíně) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se nelze spoléhat na jinou databázi, než na základní registr obyvatel – v četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Taktomu bylo i v tomto případě, kdy v důsledku zasílání posledních dvou upomínek na již neaktuální adresu nesplnila ani povinnost předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. (resp. za jednoduchou výzvu lze považovat tu z [datum]). Jelikož však žalovaný nereagoval splněním povinnosti (nebo vyvrácením nároku) ani poté, co jej obeslal soud, nevyužil by této situace ve svůj prospěch a nákladům řízení by se beztak nevyhnul – pokud by nějaké účelně vznikly. Případně se žalobkyně odvolává na obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb., které má význam již jen pro aktuálnost údajů na osvědčení o registraci vozidla (které je s tímto hlášením nutno fyzicky vyměnit, neboť adresu obsahuje) a nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a které již není v praxi využíváno (jak soud výslovně ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města Teplice v jiném obdobném řízení – sp. zn. 20 C 178/2022). Přitom žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo do září 2022 o 67 žalob, což činí více než pětinu nápadu soudce, a 844 žalob za celý zdejší soud. Je tak zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Způsob, jakým žalobkyně svou činnost vykonává, však značnou část občanů poškozuje a žalobkyně tak přitom činí přinejmenším v úmyslu nepřímém. Nadto ne všechny případy, kdy se domáhá zaniklého (prekludovaného) nároku, přitom nezbytně musí dojít do stádia soudního řízení, zejména v případě, že dotčený občan zareaguje na některou z pozdějších upomínek (kdy však již uplynula prekluzivní lhůta) a dobrovolně uhradí nárok, o kterém mu žalobkyně, že platně vznikl, ačkoliv si je (systémově) vědoma, že nepostupuje korektně. S ohledem na rozsah její činnosti a privilegovanost postavení (oprávnění) oproti jiným subjektům soukromého práva nelze akceptovat ignorování nezbytných zákonných instrumentů (přístup do základních registrů) a spoléhání se na bdělost a informovanost občanů, případně moc soudní, že taková systémová pochybení budou v plném rozsahu napravena.