20 C 240/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky bytem adresa žalované pro zaplacení 80 213,45 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se částečně zastavuje co do úroku v sazbě 3,25 % ročně z částky 30 015,06 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 800 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 66,86 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to vše do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částek 79 413,45 Kč, 2 598,62 Kč, 3 883,94 Kč, úroku z prodlení 3,5 % ročně z částky 31 892,26 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 31 092,26 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 11,75 % ročně z částky 30 015,06 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část soudního poplatku ve výši 94 Kč.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 55 000 Kč. Domáhala se jistiny 30 015,06 Kč, úroku 1 877,20 Kč a 3 883,94 Kč a dále běžícího v sazbě 15 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, poplatků 18 000,03 Kč, 2 988,40 Kč, 5 714,30 Kč, smluvní pokuty 21 618,46 Kč, úroku z prodlení 2 665,48 Kč a dále běžícího v sazbě 11,75 % ročně z 31 892,26 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně/právní zástupce (jehož soud považuje za skutečného vlastníka žalobkyně) dlouhodobě nehledí na existenci omezení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (zřejmě ve snaze vylákat takové plnění v rozkazním řízení) a proto je třeba ji vždy opětovně vyzývat, zda se takového nároku opravdu míní domáhat. Podáním ze dne [datum] (č. l. 44) vzala v rozsahu I. výroku jak shora žalobu část zpět. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 44 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (pracovní smlouva, výplatní pásky), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila žádost o úvěr č. l. 46.

2. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

3. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Výslovné absence vážného důvodu nesouhlasu žalované s tímto postupem nebylo třeba, neboť se o takové právo připravila neúčastí na prvním jednání, kam ji soud předvolal, než o částečném zpětvzetí vůbec rozhodl.

4. Jednání proběhlo v nepřítomnosti žalované, která zůstala pasivní v celém řízení. Při prvním jednání soud žalobkyni vyzval k doplnění dokazování ohledně ověřování způsobu a nákladů bydlení žalované a jejích předchozích úvěrových závazků, srážek a výživného. Podáním ze dne [datum] (č. l. 77) doplnila shodné údaje. Připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu (soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti). Soud zde však není od toho, aby se„ zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí [obec] národní banky ([webová adresa] [datum]) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější„ obchodní“ závazky), nikoliv„ benefitem“ pro procesně aktivní spotřebitele. Tím není dotčeno poučení, které soud v předvolání poskytl žalované, tj. že její přítomnost při jednání je vysoce žádoucí, neboť může do řízení vnést i další tvrzení. Žalobkyně však ani k druhému jednání žádný důkaz k prověření vstupních podkladů žalované nepředložila.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 27 (žalobkyně však předložila i další důkazy – smlouvu č. l. 15, seznam č. l. 18). Žádostí o úvěr (č. l. 46), kterou si soud musel vyžádat, bylo prokázáno, že žalovaná uvedla odlišnou adresu výběru, než své trvalé bydliště, v souladu s tím deklarovala nájemní bydlení, ovšem pouze s náklady 5 000 Kč, včetně energií. Deklarovala dvě vyživovací povinnosti a žádný další příjem v domácnosti. Měla předložit pracovní smlouvu dělnice u [anonymizována dvě slova] [obec] (republika), s. r. o., a výplatní pásky, z nichž by měla vyplynout mzda 24 639 Kč měsíčně a srážky/výživné 1 505 Kč. Na jiných splátkách již měla hradit 4 382 Kč. Na dopravě, jídle a osobních nákladech pak 9 090 Kč. Žádost měla podepsat [datum], smlouvu č. l. 21 dne [datum] a první splátku měla dle přehledu splátek uhradit dne [datum]. Bez přítomnosti žalované se přirozeně soud nemohl dozvědět okolnosti tohoto časově velmi neobvyklého uspořádání. Dle přehledu splácení č. l. 26 žalovaná uhradila celkem 54 200 Kč. Dle úvěrové smlouvy č. l. 21 měla ze zapůjčených 55 000 Kč uhradit v 17 měsíčních splátkách celkem 112 795 Kč, což odpovídá úrokové sazbě 66,03 % ročně. Žalobkyně však za úrok považuje z navýšení pouze 6 392 Kč, přičemž 34 650 Kč považuje za úhradu za poskytnutí úvěru, 5 753 Kč za poplatek za náklady na vyhodnocení úvěrového případu (které je věřitel povinen učinit ze zákona!) a 11 000 Kč považuje za poplatek za hotovostní inkaso (od osoby, která deklaruje vlastnictví bankovního účtu). Byl doložen informační leták č. l. 23 ze dne [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

6. K osobě žalované soud dále zjistil, že v červenci 2019 došlo ke splnění oddlužení žalované (usnesení zdejšího insolvenčního soudu číslo jednací [insolvenční spisová značka] na č. l. 62), která uhradila 61 % svých pohledávek a byla ve smyslu § 414 insolvenčního zákona osvobozena od placení zbytku specifikovaných pohledávek. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 48, 54) od roku 2021 čelila nebo čelí nárokům dalších věřitelů, zejména pak od [právnická osoba] s jistinou 102 257 Kč, [právnická osoba], s jistinou 13 203 Kč, [právnická osoba], s jistinou 9 660 Kč a [právnická osoba], s jistinou 57 980 Kč. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 52 byla žalovaná nezaměstnaná od listopadu 2021 do ledna 2022 a pobírala příspěvek v nezaměstnanosti, předtím si nalezla práci u jiné společnosti v průmyslové zóně ([právnická osoba]) s rozhodným výdělkem 14 800 Kč.

7. Soud si vyžádal aktuální výpisy CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI), když tehdejší žalobkyně navzdory požadování poplatku 5 753 Kč nepřekládá. Z výpisu CNCB (NRKI) na č. l. 40 soud nezjistil jiný záznam o úvěru, stejně jako v CBCB (BRKI) na č. l.

42. Soudu známé úvěrové smlouvy č. l. 64 až 66 v databázi NRKI dle aktuálního výpisu nebyly, když provozovatel soudu potvrdil (č. l. 73), že žádný z příslušných věřitelů do databáze v roce 2021 nepřispíval.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Původní věřitel přesto neváhal tuto povinnost„ kapitalizovat“ a předstírá, že se spotřebitelem sjednává toto prověření jako službu za (excesivní) poplatek. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak extrémní (při sazbě 66 % ročně za hranicí toho, co je Nejvyšším soudem považováno za jeden z potřebných skutkových znaků lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Nadto je za takové prověření spotřebiteli účtován poplatek. Žalobkyně však nebyla schopna ani prokázat, že pracovní smlouvu a výplatní pásky viděla.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v takových databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v žádosti je uvedeno, že již splácí 4 382 Kč (aniž by soud věděl, o jaké závazky se mělo jednat).

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou žádost s vyznačením listin, které jí měly být předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

12. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě excesivním navýšení, které měla samoživitelka dvou dětí uhradit z dělnické mzdy, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila vstupní údaje (mzda, náklady bydlení, povaha předchozích závazků, povaha srážek/výživného), když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud shledala, že samoživitelka dvou dětí v nájmu s dělnickou profesí může na úvěrových splátkách ze mzdy 25 tis. Kč hradit dohromady již 11 tis. Kč. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení zřejmě podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce ([jméno] Sýkora, s nímž není soudce podle svého povědomí nijak spřízněn) na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala, pouze z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s takto vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, resp. kde již míra splátkové zátěže zjevně překračuje veškeré racionální meze. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měl jiný závazek či závazky s měsíční splátkou v takové výši, že již nemohla být schopna hradit dalších 6 635 Kč měsíčně (nemluvě o tom, že první splátku uhradila již následující den, nelze tedy ani hovořit o tom, že by čerpala jistinu 55 000 Kč). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách 5 000 Kč a 9 090 Kč (v případě dvou vyživovacích povinností) nápadně nízké, ani počet (2) či věk vyživovaných osob, natož pak další závazky domácnosti, na kterých byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. Náklady nájemního bydlení v roce 2020 s největší pravděpodobností nečinily pouhých 5 000 Kč. Žalovaná nadto pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, přičemž i o částce 24 639 Kč má soud pochybnosti, pokud v následujícím roce pracovala ve stejné průmyslové zóně za 14 800 Kč (což je údaj pro stanovení podpory v nezaměstnanosti a nepochybně byl náležitě doložen). K tomu všemu přistupuje krajně neobvyklá situace, kdy první splátka je inkasována den po podpisu smlouvy (pravděpodobně tedy zprostředkovatel poskytl pouze 48 365 Kč), sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

14. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je otázkou, nakolik je čerpání následných úvěrů zaviněním spotřebitele, a nakolik spoluzaviněním věřitele, který nabízí produkty s absolutně neplatnými ujednáními, zatímco deklaruje, že nabízí úvěr s 15 % úrokem (RPSN však činí 270,48 %). Spotřebitelům (a dokonce již ani části odborné veřejnosti) v takto nastaveném prostředí nelze zazlívat, pokud údaji RPSN, který měl sloužit ochraně spotřebitele a porovnávání úvěrů navzájem, již prakticky nepřikládají žádnou váhu, když soud se již prakticky nesetkává s úvěry, kde by tento parametr nedosahoval přinejmenším vyšších desítek procent, mnohdy u úvěrů s krátkou splatností dokonce stovek tisíc procent, nemluvě o způsobech, které někteří věřitelé vyvinuli ve snaze, aby RPSN nezachycovala zdroj zisku z úvěru (podmíněné slevy, odpouštění posledních splátek, zcela„ samostatné“ přidružené závazky, srážky z poskytnuté jistiny, poplatky za odklad splatnosti apod.).

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Poplatky by neušly pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, jsou ve smlouvě předtištěny, jejich výše se stanovuje procentuálně k jistině a zjevně je nelze spotřebitelem„ nechtít sjednat“. V případě hotovostního inkasa osoby, která má bankovní účet, je soud toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a zjevně prakticky kdykoliv v průběhu měsícem jak napovídá chaotický výběr splátek, kdy již první je vybrána měsíc před sjednanou splatností, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

16. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

17. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 54 200 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 800 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (66,86 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalované ničeho. Soud se tak nemusel zabývat i dopadem skutečnosti, že právní zástupce žalobkyně je skutečným vlastníkem žalobkyně, ve formě 23 % akcií přímo, ve formě 77 % akcií svěřenského fondu skrytě (notorieta z předchozích řízení).

19. Pátý výrok je duplicitou k usnesení č. l. 38, které soud při vyhlašování rozsudku přehlédl, opřený o shodná ustanovení jako takové usnesení.