20 C 241/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 31 320 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 23. 6. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 22. 9. 2023 (chybně uvádí 19. 1. 2023, tehdy však došlo jen k 2. čerpání). Ve smlouvě se uvádí „úvěrový limit 20 000 Kč“) a úrok 40 % měsíčně (!). Současně tvrdí, že došlo k poskytnutí 15 000 Kč, přikládá však důkazy k čerpání 5 000 Kč dne 23. 9. 2022 a 15 000 Kč dne 19. 1. 2023. K úhradám od žalované neuvádí ničeho (pouze „žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru“) a žalobkyně se tak domáhá jistiny 15 000 Kč, 6 000 Kč „úroku za první měsíc trvání úvěru“ a smluvní pokuty 10 320 Kč za období od 27. 7. 2023 do 14. 6. 2025, kdy odeslala předžalobní výzvu. Eventuelně žádá přiznání bezdůvodného obohacení, pokud soud shledá úvěr neplatným, což je opět formulářová formulace v návrzích tohoto právního zástupce (i za další nebankovní poskytovatele úvěrů s lichevními parametry)., právnická osoba, zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz vyšší soudní úřednicí zcela správně nevydal. Bohužel to ani v praxi zdejšího soudu není pravidlem.

3. Právní zástupce žalobkyně opět ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází „ISIR, CEE, CRKI a BRKI“ a soud databázi „CRKI“ nezná a její soudem vyžádané vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je dlouhodobě uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě, aby vyhnula případné trestní odpovědnosti za trestný čin lichvy a současně nemusela záměrně uvádět nepravdivé skutečnosti k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Soud vyzval žalobkyni i k vyjádření, zda tomuto úvěru nepředcházely jiné úvěry a zda nedocházelo k výběru plateb za odklady splatnosti, které v žalobě neuvedla (tento právní zástupce zastupuje více obdobných věřitelů a tyto poplatky v některých případech před soudy zatajuje). Nedopatřením soud oslovil přímo žalobkyni, neboť drtivá většina těchto pohledávek je postoupena na faktoringovou společnost stejného právního zástupce a soud se tak musí obracet na původní věřitele, aby lichevní schéma rozkryl a spotřebitele (poškozeného) nepoškodil. Ta se vyjádřila a uvedla, že poskytla na jistině 5 000 Kč a 15 000 Kč (potud tedy ze žaloby implicitně vyplývá, že 5 000 Kč považuje žalobkyně za již uhrazené nepřiznanými splátkami?), ale především, že žalovaná platbami 2 000 Kč (21. 10. 2022), 2 272,26 Kč (22. 11. 2022), 1 795 Kč (21. 12. 2022), 2 067 Kč (19. 1. 2023), 921 Kč (23. 1. 2023), 8 321 Kč (24. 2. 2023, 6 934 Kč (23. 3. 2023) a 5 000 Kč (8. 9. 2023) celkem uhradila 29 310,26 Kč! Soud je tedy opět nanejvýše konsternován zjištěním, že byl (přinejmenším) žalobkyní veden k přiznání alespoň bezdůvodného obohacení, které však vůbec nenastalo. Již z několika předchozích řízení zjistil, že ani doklad o výplatách částek nelze považovat za důkaz výše bezdůvodného obohacení spotřebitele, neboť některá lichevní schémata akumulují zisk věřitele již před takový okamžik a vymožení jistiny je již pouze dokonáním schématu.

4. Soud žalobkyni dále vyzýval k doplnění povahy těchto plateb (č. l. 42), odpověď však neobdržel. Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila a soud jednal v její nepřítomnosti. Žalovaná se k jednání dostavila, bylo jí doručeno do datové schránky. K věci samé nic neuvedla, jen předložila předmětnou smlouvu a informační leták tak, jak je obdržela v emailové zprávě (nelišily se obsahově od dokumentů od žalobkyně). V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení. Ani procesní pasivitou se však spotřebitel nepřipravuje o ta spotřebitelská práva, která mu náleží vždy, pokud se jich (po kvalifikovaném poučení) sám výslovně nevzdá. Žalovaná se žádného svého práva žádným vyjádřením nevzdala. Žalovaná ještě dále uvedla, že před čerpáním tohoto úvěru podstoupila oddlužení, některé pohledávky s insolvenčním správcem rozporovali, ale k ničemu to nebylo.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Věřitel překvapivě doložil výpis z účtu žalované za období července 2022 až září 2022. Vyplývá z nich, že žalovaná pracovala u , právnická osoba, a měla plat 44 270 Kč, 23 647 Kč a 21 176 Kč. Žalovaná potvrdila, že v červenci se jednalo o obvyklou prémii. Dále jsou patrné brigády u , právnická osoba, (3 564 Kč) a u , právnická osoba, (2 442 Kč, 1 920 Kč, 1 909 Kč). Žalovaná k tomu uvedla, že aby měla na splácení úvěrů, musela si přivydělávat, tehdy na to byla sama, dále uvedla, že má jedno dítě. Dne 12. 8. 2022 jí byla vrácena hyperocha z insolvenčního řízení 23 755 Kč („, právnická osoba, “, „vratka srážky“). Dne čerpala úvěr od , Anonymizováno, ve výši 5 000 Kč. Soudu (a nepochybně i žalobkyni) je tato společnost notoricky známa jako poskytovatel úvěrů s lichevními parametry, který nespolupracuje s NRKI (tak jako žalobkyně, , právnická osoba, , , právnická osoba, . , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., koncern , Anonymizováno, a další).

6. Kopie občanského a řidičského průkazu č. l. 16 a 17 zřejmě dokládá, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku. Ze strany žalované nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru s možností opakovaného čerpání účelově neurčené jistiny až do výše 20 000 Kč, který věřitel nazývá revolvingový, schválení dalšího čerpání však zjevně není nárokové. Úvěr je sjednán na „dobu neurčitou“. Je sjednán úrok 40 % měsíčně (což odpovídá 480 % ročně a RPSN 5 526,69 %!) a možnost odkladu splatnosti jistiny tím, že bude každý měsíc uhrazen tento excesivní úrok. Nadto je sjednána i smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Je doložen převod jistin 5 000 Kč na účet č. , č. účtu, dne 23. 9. 2022 a 15 000 Kč tamtéž dne 19. 1. 2023. Je doložena identifikační platba 1 Kč od žalované dne 22. 9. 2022 (č. l. 18). Je doložen informační leták k úvěru. Je doložen dopis s oznámení o zesplatnění ze dne 23. 7. 2023 (č. l. 27), kterým je po žalované požadováno zaplacení 56 590 Kč.

7. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 29) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v něm jednak zaplacení 58 832,13 Kč na nároku samotném a jednak 14 374 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec 6 000 Kč za první měsíc. Požaduje odměnu v mimosmluvní výši, ačkoliv podává formulářové návrhy ve smyslu § 14b advokátního tarifu, dle kterého by mu příslušel pouze zlomek takové částky. Především ale jednání advokáta (účtování třetího úkonu) bylo již ze strany České advokátní komory postiženo sankcí 150 000 Kč. Ohledně zbytku dosud rozhodnuto nebylo. V každém případě soud konstatuje, že takové jednání již přesahuje pouhé zastupování klienta, neboť advokát míní z lichevního úvěru sám těžit (přinejmenším navýšením své mimosmluvní odměny) a sám usiluje o dokonání skutku (srov. zejm. „...kdo takovou pohledávku uplatní...“ v § 218 trestního zákoníku).

8. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) tedy nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala. Ve výpise NRKI a BRKI (od CRIF) č. l. 37 je patrný úvěr , právnická osoba, , z 20. 6. 2017, a od , právnická osoba, , které nebyly spláceny (soudu není známo, zda žalobkyně věděla o prodělání oddlužení u žalované, kam úvěry zjevně spadaly). Z insolvenčního řízení by však nepochybně vyplynuly i další věřitelé, kteří v době čerpání předmětného úvěru zřejmě v NRKI ještě figurovali. Nepředložení původního NRKI je v této věci již nezhojitelným nedostatkem ve smyslu § 86 ZoSÚ. Opět se prokazuje, že se jedná o polouzavřený „ekosystém“ predátorských úvěrů a tyto společnosti zjevně údaje o svých klientech navzájem sdílejí. Výpis CEE byl nadbytečný, ostatně žalovaná se oddlužila teprve v roce 2022, což je veřejně dostupný údaj v insolvenčním rejstříku, který žalobkyně údajně rovněž kontroluje („ISIR“) a zde nepřímo vyplýval i z výpisu účtu žalované.

9. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Nepřiměřeným ujednáním je již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaná je rovněž netvrdila, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací. Tento věřitel ale každé čerpání téhož rámcového úvěru (který nazývá revolvingovým, avšak sjednaný model tomu vůbec neodpovídá) „schvaluje“, měl by tedy úvěruschopnost zkoumat pokaždé znovu. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe).

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud by vycházel ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná nic neuhradila) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a procesní pasivity žalované, který se jednání zúčastnila a přesto žádné úhrady neuplatnila), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v občanskoprávním nesporném řízení zpravidla tíží procesně pasivní žalovanou. Soud je však v tomto ohledu obezřetný, neboť obdobná praktika (sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za odklad splatnosti či kolik spotřebitel uhradil na navýšení předchozího (rovněž absolutně neplatného) úvěru bezprostředně před čerpáním další „nové“ jistiny. Ani zde nebylo možno tuto eventualitu ze skutkových tvrzení vyloučit (žalobkyně se překvapivě nedomáhala jistiny 20 000 Kč, ale jen 15 000 Kč, aniž by to jakkoliv vysvětlovala). Sama žalobkyně a další obdobní věřitelé, zastupovaní týmž právním zástupcem s týmiž formulářovými skutkovými tvrzeními, byli výslovně v minulosti vícekrát vyzváni k vyjádření, kolik bylo uhrazeno, v minulosti se vyjadřovali vyhýbavě (případně jen k době od podání žaloby, nikoliv k době, na kterou se soud tázal). V rámci spotřebitelských závazků je však třeba postupovat odlišně a pracovat i s informacemi, které jsou soudu známy (§ 121 o. s. ř.) z předchozích řízení. Procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Dodatečné sdělení žalobkyně potvrdilo, že žalovaná ve skutečnosti svůj (skutečný) závazek již přeplatila.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak zřejmě činila žalobkyně, která prokázala jediný objektivní podklad – výpis z účtu. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Tím spíše u této žalované, která se již jednou ocitla v oddlužení ze shodných důvodů. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V tomto případě měl věřitel všechny informace k tomu, aby žalovanou považoval za neúvěruschopnou, přesto jí úvěr poskytnul. Nebo spíše právě proto úvěr poskytnul, neboť cílem těchto lichevních schémat je navodit tíseň a ochotu hradit excesivní úroky či poplatky. A žalovaná již prokázala, že je těmto lichevním schématům sugestibilní, ostatně nechala se přimět k úhradě 100 % přezkoumaných pohledávek od predátorsky jednajících věřitelů v oddlužení. Senát 20C přitom úvěry těchto společností neustále projednává a pravidelně dochází k závěrům, že jsou predátorské, lichevní a absolutně neplatné. Jednání žalobkyně, která na základě takového stavu NRKI poskytne úvěr s takovými parametry, rovněž nelze ponechat bez právních následků. Natož pak zamlčování přijetí 29 310,26 Kč.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, pouze je tvrdí. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR či CEE, s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně lže ohledně toho, že databázi NRKI lustrovala (i když zřejmě právě proto krypticky uvádí „CRKI“, o kteréžto zkratce soud do dnešního dne nezjistil, co má znamenat), případně ohledně toho, že ji obsahově vyhodnocovala. Tento věřitel ostatně své úvěry do registru NRKI ani nezadává, toto tvrzení je spíše formulářovým tvrzením advokáta, který zastupuje i další predátorské společnosti jak výše a používá formulářové návrhy. Nikoliv řádně byl vyhodnocen i výpis z účtu žalované, kde je zřejmá finanční tíseň – až dvě brigády k dělnické profesi! Z výpisu nelze zjistit, jaké měla žalovaná náklady bydlení. Ty přitom na Teplicku běžně dosahují částek 10 – 15 tis. Kč. Naopak z něj vyplývá oddlužení a opětovné sjednání úvěru s lichevními parametry , Anonymizováno, Ostatně tyto společnosti spolu masivně sdílejí údaje o povolných spotřebitelích a není vyloučeno, že právě od nějakého takového nebankovního věřitele se o žalované dozvěděla i žalobkyně a nabídla jí svůj úvěr.

14. V projednávaném případě žalobkyně jen velmi obecně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nic kromě výpisu z účtu však k důkazu nepředložila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud však byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. O tom však žalobkyni není třeba poučovat, neboť dle veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky jí byla právě za porušování této povinnostmi v roce 2018 až 2019 pravomocně udělena sankce 1 500 000 Kč s právní mocí dne 17. 9. 2021. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok 40 % měsíčně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. V této věci věřitel požadoval po žalované s příjmem okolo 25 tis. Kč měsíčně, aby každý měsíc z dluhu 20 000 Kč uhradila úrok 8 000 Kč. Takové jednání je zjevně za hranou pouhého občanskoprávního deliktu. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti je ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik z 20 000 Kč limitu (jiným spotřebitelům bylo poskytnuto např. 30 000 Kč či 50 000 Kč, zřejmě již zde je „zohledňována bonita“) mu ve skutečnosti poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci). U nesvéprávného např. v jiném řízení poskytla jen 1 500 Kč.

15. V případě žalované však byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře ani zde nedostála, přinejmenším tím, že reálně nezkoumala stav jiných úvěrových závazků žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni, když v tomto řízení soud ani takovou kartu neobdržel) a skutečných výdajů žalované, případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Žalobkyně přitom své závazky ani nezadává do registru NRKI, zjevně tedy dlouhodobě nečiní nic, co by připomínalo vážně míněnou snahu plnit povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Jinak by soudu nepředložila (v předchozím obdobném řízení) jako jediný důkaz výpis z účtu, z něhož beztak jen vyplynula zjevná herní závislost a zoufalé nabírání závazků od těch nejhorších predátorských věřitelů (za nimiž žalobkyně v ničem nezaostává).

16. V zásadě lze uvažovat o poskytnutí konsolidačního úvěru, který má problém kumulace predátorských úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí dalšího úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, i kdyby jej žalovaná čerpala na úhradu úvěru, který v rejstříku již nefiguruje (ostatně ani sama žalobkyně se neobtěžuje spolupracovat s NRKI a její úvěry proto vůbec neuvádí). Tato žalobkyně je však tím posledním věřitelem, který by byl způsobilý poskytnout legitimní konsolidační úvěr, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala (nad rámec výpisu účtu) vůbec, natož řádně, neboť bylo zřejmé, že i pokud by si skutečně opatřila podklady, které soudu tvrdila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. I jen malá část zjištěných okolností (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k takto koncipovanému výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučuje. K tomu všemu pak obchodní model tohoto úvěru, kdy je dlužník pohrůžkou splatnosti nucen měsíčně hradit obscénní úrok/poplatek, aniž by umořoval jistinu (na což zjevně nemá prostředky). Vůle hradit takový závazek je jen stěží svobodná a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, svůj úvěr by nemohl žalované poskytnout. Ostatně úvěr s RPSN 5500 % nelze nikdy poskytnout v souladu se zákonem, tedy ani s § 86 ZoSÚ. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

17. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je zřejmé, že trh s nebankovními spotřebitelskými úvěry se nachází uprostřed hluboké, leč adekvátně nereflektované krize, pokud je věřitel ochoten u soudu uplatnit takový nárok a jeho jedinou obranou je skutečnost, že požaduje méně, než kolik v rozporu s několika zákazy (nejedná se pouze o omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) požadoval doposud.

18. Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že se následně v řízeních domáhají plnění z úvěrových smluv, které svým příslušenstvím násobně (hrubě) přesahují hranice dobrých mravů a na takové úvěry nebyla žádná metodika schválena, resp. schválena být nemohla. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny, veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZoSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k obscénně vysoké úrokové sazbě 480 % ročně, která mnohonásobně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Věřitel po spotřebiteli prostřednictvím advokáta požadoval plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZoSÚ.

20. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Předchozí úvěry od žalobkyně soud zde nezjistil (a žalovaná je netvrdila), jinak by předchozí lichevní zisky zohlednil a započítal. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB.

21. V daném případě lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 ZoSÚ nárok pouze na to, co žalovaná načerpala a dosud nesplatila. Žalovaná však naopak již čerpaných 20 000 Kč dokonce přeplatila částkou 9 310,26 Kč. Žalobu tedy nezbylo než zcela zamítnout.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na úhradu všech nákladů řízení žalované. Jelikož se žalovaná sama účastnila nařízeného jednání, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu k plnění soud prodloužil, neboť tomu nic nebrání a jde o symbolickou částku, kde nejvíce času zřejmě spotřebuje sdělení, kam má žalobkyně žalované plnění zaslat (původní účet již nemusí být aktuální, když žalovaná opět čelí exekucím).

23. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že předžalobní výzvu advokáta nelze považovat za účelné splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., neboť se domáhala excesivního plnění, než jaké si následně troufá uplatnit u soudu. Ač se nejedná o jeho společnost (vlastnictví této vede na Ukrajinu, neznámo, zda její svobodnou či okupovanou část), advokát takto omezuje u soudu uplatňované nároky i tam, kde je vlastníkem pohledávek. Zjevně si je tedy vědom, že nějaké hranice existují. Bohužel i tak se jeho jednání hrubě vymyká dobrým mravům, nejen excesivní úrokovou sazbou 40 % měsíčně a je zarážející, že takový advokát v podmínkách právního státu již několik let doslova zaplavuje soudy tisíci či spíše desetitisíci obdobných nároků ročně, aniž by čelil adekvátním právním následkům.