20 C 246/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně v České republice jednající organizační složkou právnická osoba , IČO se sídlem adresa zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Smír účastníků ze dne [datum] dle návrhu na schválení smíru ze dne [datum], se neschvaluje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výroku II a III shora uvedených plnění z titulu smlouvy o vydání platební karty„ [anonymizována tři slova]“ dohodou ze dne [datum]. Nárok sestává z nesplaceného záporného zůstatku účtu, z poplatků za zasílání výpisu (á [částka]), za výběr hotovosti (2 % z částky + [částka]), z ročního poplatku za vedení účtu [částka], z poplatku za nedodržení splatnosti splátky [částka] za první prodlení a [částka] za každé další prodlení, dále z obchodního úroku 9,9 % ročně,„ poplatku z prodlení“ ve výši 24,15 % z částky, s níž byla žalovaná v prodlení, v každém zúčtovacím období. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla (zejm. č. l. 93), že zkoumala identitu dlužníka dle dokladů totožnosti, vzala v potaz prohlášení o měsíčním příjmu nad 15 tis. Kč, který ověřila z výpisů účtů žalované u [právnická osoba], a z daňového přiznání za rok 2016, přičemž zkoumala i obligatorní měsíční výdaje a jiné nezjistila, jako např. splátky úvěrů, výživné apod.

2. Žalovaná proti soudem vydanému platebnímu rozkazu ze dne [datum] podala včasný odpor (č. l. 12), kde uvedla, že nárok uznává, žádá však o umožnění splátek, neboť není schopna jednorázové úhrady.

3. Soud k projednání nároku nařídil na den [datum] jednání, podáním ze dne [datum] (č. l. 86) navrhla žalobkyně schválit smír účastníků, který přiložila a je datován dnem [datum], s ověřeným podpisem žalované ze dne [datum]. Obsahem předmětného smírčího výroku je plné uspokojení žalobou uplatněného nároku včetně příslušenství, dále úhrada nákladů řízení žalobkyně částkou [částka] (po zohlednění předpokládaného současného vrácení části soudního poplatku soudem – [částka] ze zaplacených [částka]), a to vše v měsíčních splátkách po [částka], rozložených na [částka] pro právní zástupkyni a [částka] (resp. po úhradě nákladů opět [částka]) žalobkyni.

4. Soud již nařízené jednání nezrušil, neboť pro posouzení souladu smíru s hmotným právem (§ 99 odst. 2 věta první o. s. ř.) bylo třeba nejprve provést navržené listinné důkazy. O tomto úmyslu soud účastníky písemně informoval, k nařízenému jednání se žádný z nich nedostavil, soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Z formulace platebních povinností v navrženém smíru přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Soud však nemůže odhlédnout od případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož takový nárok vznikl. Účastníkům řízení přirozeně nic nebrání, aby si takovou platební povinnost ujednali jakkoliv jinak, mimo jakoukoliv ingerenci soudu (nepodáním žaloby/zpětvzetím návrhu), případně aby si k takové povinnosti zajistili exekuční titul (zejm. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti). Stejně tak nic nebrání žalované, aby nárok dobrovolně hradila (tato však deklarovala platební neschopnost i v současné době – v odporu č. l. 12). Domáhají-li se však účastníci takového schválení soudem, soud nemůže odhlížet od obsahu dosavadního řízení a od již předložených důkazů. Ani ochota žalované vyhovět uplatněnému nároku nemůže ničeho změnit na případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož taková platební povinnost vzešla a která tak stíhá i další navazující právní jednání – dohodu o smíru, kterou je disponováno s totožnou pohledávkou, s níž však účastníci nemohli platně disponovat již v době vzniku. Tím méně pak mohou s takovou pohledávkou platně disponovat v současnosti. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., které by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí. Obdobně by soud postupoval i v případě, že by navržený smír vzešel z protiprávního činu (v této souvislosti má soud na mysli zejména lichvu ve smyslu § 218 trestního zákoníku, případně jakékoliv jiné jednání s charakterem trestného činu, přestupku či jednání v rozporu s dobrými mravy). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a žalovaná by se tak podpisem smíru ochrany, vyplývající z relativní neplatnosti svého právního jednání, výslovně vzdala). Obdobná argumentace pak plátí i ve vztahu k procesnímu uznání nároku v odůvodnění odporu na č. l. 12, a to s odkazem na § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 tamtéž.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Výpisem z obchodního rejstříku č. l. 15 a z obchodního registru č. l. 16 žalobkyně prokázala, že byla oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry. Žádostí č. l. 19 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala o vydání úvěrové karty„ [anonymizována tři slova]“ s rámcem [částka], deklarovala, že je vdaná, má [anonymizována dvě slova], od roku 2009 podniká jako odborný poradce/konzultant [webová adresa]). Dopisem č. l. 20 ze dne [datum] bylo prokázáno přijetí nabídky a poskytnutí úvěrového rámce [částka] s úrokovou sazbou 2,9 % ročně (první rok), resp. 9,9 %. Byly předloženy obchodní podmínky č. l. 29 a 32, ceník tarifů č. l.

33. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 78) vypracování i zaslání (č. l. 79) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

7. Ze záznamů č. l. 20 p. v. a 21 k vyhodnocení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že bylo počítáno s příjmem [částka] z daňového přiznání a s výdaji na děti [částka]. Bylo doloženo poskytnutí daňového přiznání k příjmům fyzické osoby za rok 2016 (č. l. 22 p. v.), z něhož vyplývá roční příjem 474 tis. Kč a výdaje 420 tis. Kč. Byly doloženy lustrace dalších databází (č. l. 26 insolvenční rejstřík, č. l. 26 p. v. profil na [webová adresa], č. l. 27 [anonymizováno]). Bylo doloženo předložení dvou dokladů totožnosti žalované (č. l. 28) a lustrace v databázi neplatných dokladů (č. l. 28 p. v.). Byly předloženy bankovní výpisy z účtu žalované č. [bankovní účet] za říjen a listopad 2017, z nichž vyplývá, že v říjnu žalovaná požádala o spotřebitelský úvěr u [právnická osoba] s jistinou [částka] a úspěšně jej načerpala, na účet získávala platby od [anonymizováno], s. r. o., současně vyplácela třetím osobám„ provize“ či vybírala vysoké částky v hotovosti (např. [částka] na„ domácnost“), aby pak v listopadu kromě sjednané splátky pro [právnická osoba] ([částka]) hradila [částka] vymáhací agentuře ([anonymizováno]). Dohodou č. l. 88 bylo prokázáno, že žalovaná projevila dne [datum] vůli uhradit veškeré žalobou požadované plnění ve splátkách jak v odstavci 3 shora. Z výpisů úvěrové historie od ledna 2018 (č. l. 38) do dubna 2021 (č. l. 77) vyplynulo zejména to, že rozdíl mezi načerpanými a splacenými prostředky (bez úroků a poplatků) činí [částka].

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem: Soud v prvé řadě neschválil navržený smír a to z níže uvedených důvodů (které mají shodný význam i pro věcné posouzení uplatněného nároku). Soud proto s odkazem na § 99 odst. 2 věta druhá o. s. ř. pokračoval v řízení a o nároku věcně rozhodl rozsudkem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, všech s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad dle měsíčních výpisů úvěru) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovanou a ta taková tvrzení nezpochybňovala (naopak závazek uznala).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Nicméně ani rozsah samotných údajů od spotřebitele nelze v tomto případě považovat za ucelený ani dostatečný. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně dle soudu v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (například se domáhá na žalované zaplacení i dalšího úvěru ze dne [datum], uplatněného u zdejšího soudu pod sp. zn. 21 C 257/2021). Stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti (kdy již žalovaná čelí exekuci z roku 2021 pro 212 tis. Kč jen na jistině).

11. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, problematický je spíše rozsah toho, na co žalovaná vůbec dotazována nebyla. S ohledem na výši úvěrové jistiny, nepřehlednou situaci ohledně reálného příjmu žalované (s ohledem na obratem vyplácené provize třetím osobám není vůbec jasné, jaké došlé částky či jejich části tvořily příjem samotné žalované) a v neposlední řadě s ohledem na nejméně dva souběžně čerpané úvěry je zřejmé, že posouzení dlužnice mělo být pečlivé a nikoliv odvislé od pouhých normativních předpokladů příjmu a spotřeby. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádost a současně (opakovaně – č. l. 5 a 93) uvedla, že zkoumala i nezbytnost jednotlivých plateb, které žadatel realizuje (aniž by tomu ovšem obsah provedených důkazů jakkoliv nasvědčoval). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Pokud žalobkyně takovou metodiku aplikovala, je zřejmé, že tato metodika není dostatečná přinejmenším na straně vstupních údajů. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zřejmě k nesprávnému závěru (optikou tehdy dostupných informací, neboť se současnou znalostí je zřejmé, že žalovaná se ocitla v dluhové spirále). Žalobkyně zjevně nevyhodnotila dva výpisy z účtu správně, pokud z již neaktuálního daňového přiznání a z transakcí na účtu dospěla k závěru, že příjem žalované činí v průměru téměř [anonymizována dvě slova]. Kč měsíčně - a již se vůbec nezajímala o reálné výdaje dlužnice. Z daňového přiznání přitom není možné takové poměry zjistit, neboť není známa struktura uplatňovaných výdajů daňového poplatníka (a v tomto případě činil rozdíl mezi příjmy a výdaji pouhých [částka]). Ze dvou dalších čerpaných úvěrů nadto vyplývá zcela zjevná finanční tíseň, což si důslednou kontrolu úvěruschopnosti doslova vynucuje. (tj. aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované v rozsahu pouhých [částka] a [částka] (jedná se o pouhý normativní údaj), které nemohou postihnout individuální náklady bydlení a další měsíční mandatorní výdaje, natož pak další finanční závazky, které na č. l. 20 p. v. žalobkyně zcela zjevně neadekvátně vyjádřila hodnotou splátek„ [částka]“ a na které se žalované zřejmě vůbec nedotazovala. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

12. Ze shodného důvodu pak nelze vycházet ani z procesního uznání závazku žalovanou, ani z předložené smírčí dohody, neboť těmito právními jednáními se žalovaná (resp. oba účastníci řízení) pokouší o zhojení od počátku neplatného právního jednání, kterému soud nemůže poskytovat právní ochranu. Soud se tak již nemusel zabývat jednotlivými ujednáními smlouvy, vycházel pouze z reálně čerpaného a reálně uhrazeného plnění za dobu trvání závazku a to s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. Soud totiž nemohl i bez iniciativy žalované (která nenavrhla zápočet) na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, jejich zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky věřitelem, a na straně druhé shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který je požadován až od [datum],„ poplatek z prodlení“ pevnou částkou má charakter smluvní pokuty). Soud proto neschválil smír účastníků a přiznal žalobkyni nárok na [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, ve zbytku výrokem III shora žalobu zamítnul.

13. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,17 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (26,34 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává z pěti mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a pěti paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s vypracováním a zasláním kvalifikované předžalobní výzvy, s podáním žalobního návrhu, se sepisem smíru a jeho navržením ke schválení soudem a s písemným vyjádřením k věci samé, nahrazujícím účast při jednání. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Podmínky pro aplikaci § 14b advokátního tarifu soud neshledal, návrh ve věci 21 C 257/2021 je koncipován odlišně a jiný návrh žalobkyně z roku 2021 u zdejšího soudu nebyl nalezen.

14. O lhůtách k plnění soud v obou případech (výroky II a [příjmení]) rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v roce 2021 exekuci pro podstatně vyšší částku. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší (na zaslaný formulář vz. 58 nereagovala, soud tak mohl vycházet jen z obsahu navrženého smíru). Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).