20 C 247/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného naposledy bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 44 644,40 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 6. 2024, zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 2. 2022, sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou 32 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 19 436 Kč, „odměnu za zpracování“ 1 500 Kč a „komfortní a flexibilní splácení“ 6 106 Kč žalovaný zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 787 Kč. Žalovaný měl celkem zaplatit 25 636 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 22 267,76 Kč na jistině, 12 209,04 Kč na poplatcích, 2 636,87 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 24,36 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení (omezení ve smyslu § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru je žalobkyni/právnímu zástupci dlouhodobě lhostejné), 4 054,59 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 15 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení. Současně se domáhala plnění z úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 5. 2022 (byť je žalobkyně/právní zástupce vždy uvádí v návrzích anachronicky, zřejmě pro zmatení soudu), sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou 8 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 6 277 Kč, „odměnu za zpracování“ 1 500 Kč a „komfortní a flexibilní splácení“ 1 834 Kč žalovaný zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 226 Kč. Žalovaný měl celkem zaplatit 7 051 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 4 725,76 Kč na jistině, 5 441,84 Kč na poplatcích, 305,63 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 26,16 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení (omezení ve smyslu § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru je žalobkyni/právnímu zástupci dlouhodobě lhostejné), 915,62 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 15 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady (uvedené příkladmo a nikoliv konkrétně), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.

3. Soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu zjevným skutečným majitelem žalobkyně) pro zjevnou neúčelnost nevyzýval k doplňování vágních tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), ani proč se i zde, tak jako ve stovkách dalších řízení, domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní.

4. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích 1 500 Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistin to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), neuvedla, s výjimkou insolvenčního rejstříku. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaný měl úvěrovou historii nejen u dalších nebankovních společností, ale především u shodné věřitelky (což ostatně naznačuje i kolonka interních splátek v zákaznických kartách). Soud žalobkyni vyzval k doplnění, ta na č. l. 70 podáním ze dne 2. 9. 2024 uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. Nicméně nic z toho nepředložila. Zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, což soud nežádal.

5. Mohla tak košatě připomenout soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě může pouze zopakovat, že to obdobně platí pro věřitele, zprostředkovatele a právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Což je ostatně u nebankovních společností pravidlem. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pouze původní věřitel ví, zda i vůči němu probíhá či neprobíhá obdobné a vždy několik let trvající řízení, které postihlo většinu jeho přímých konkurentů. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že i tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 86 ZSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva. Pokud žalobkyně neustále uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s postupem souhlasila předem a žalovanému zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po něm přesto pátral, zjistil jeho možné faktické bydliště z registru NRKI/BRKI, ale adresu nebylo možno ověřit z jiného zdroje a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaný v řízení zůstal pasivní. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení.

7. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v tomto řízení zatím nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – jak by tomu bylo i v projednávané věci, kde však míra porušení povinností dosáhla dokonce úrovně neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto řízení však soud především zohlednil skutečnosti, které musí zkoumat z úřední povinnosti – byť ani na to nemůže žalovaný spoléhat, neboť rozhodovací praxe mezi jednotlivými soudními senáty (soudci) je mírně řečeno nejednotná.

8. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb , právnická osoba, ., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani např. k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 39, byť byly předloženy i další důkazy postoupení. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 40) vypracování i zaslání (č. l. 43) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 55 949 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku.

10. Dle zákaznické karty č. l. 22 žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, má základní vzdělání, splácí externí úvěr po 2 100 Kč a interní po 5 042 Kč (což je nezvykle vysoká hodnota), nemá automobil, pracuje jako operátor u , právnická osoba, , hospodaří s příjmem 32 511 Kč, jeho měsíční výdaje jsou pouhých 4 500 Kč (pravidelně se opakující a zcela nerealistická hodnota). To vše mělo být doloženo pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami za listopad a prosinec. V domácnosti má být údajný další příjem 14 000 Kč bez jakékoliv specifikace. Výslovně je vyznačeno, že žádal týdenní splatnost, přestože má bankovní účet (přesto si připlácí za týdenní hotovostní splácení). Je výslovně uvedeno, že se má jednat o „refinancování“ závazku. Dle úvěrové smlouvy č. l. 24 žalovaný v hotovosti přebral 24 768 Kč, 7 232 Kč bylo započteno na splacení úvěru č. , hodnota, a původní věřitelka si nechala přislíbit 61 382 Kč, složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za flexibilní splácení v týdenních splátkách. RPSN činila 107,01 %! Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je však dlužník doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Byl doložen přehled splácení (č. l. 28), z něhož vyplývá, že první splátka byla částkou 787 Kč hrazena již druhý den (zprostředkovatelka úvěru zřejmě zůstávala přes půlnoc?) a za deset dnů bylo zaplaceno 2 272,49 Kč, což neodpovídá sjednanému splátkovému kalendáři, za který si žalovaný připlácel. Tyto nepravidelnosti se opakují. Celkem uhradil 25 636 Kč. Soud však dále zohlednil, že na předchozích třech úvěrech přeplatil další a značně vyšší částky, k tomu viz dále.

11. Dle zákaznické karty č. l. 23 žalovaný tři měsíce později uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný, již nemá vyživovací povinnost (!), má základní vzdělání, splácí externí úvěr po 1 200 Kč a interní po 3 463 Kč, nemá automobil, pracuje jako operátor výroby u , právnická osoba, , hospodaří s příjmem 23 298 Kč (!), jeho měsíční výdaje jsou pouhých 2 000 Kč (zcela zjevně nerealistická hodnota). To vše mělo být doloženo výpisy z účtu za březen a duben. V domácnosti již není další příjem. Výslovně je vyznačeno, že žádal týdenní splatnost, přestože má bankovní účet (a přesto si připlácí za týdenní hotovostní splácení). Je výslovně uvedeno, že se má jednat o „neočekávané výdaje“. Dle úvěrové smlouvy č. l. 26 žalovaný v hotovosti přebral 8 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 17 611 Kč, složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za flexibilní splácení v týdenních splátkách. RPSN činila 178,32 %! Byl doložen přehled splácení (č. l. 29), z něhož vyplývá, že první splátka byla částkou 974 Kč hrazena po devíti dnech a za deset dnů bylo zaplaceno 2 272,49 Kč, což neodpovídá sjednanému splátkovému kalendáři, za který si žalovaný připlácel. Tyto nepravidelnosti se u závazků tohoto věřitele opakují. Celkem uhradil 7 051 Kč. Soud však dále zohlednil, že na předchozích třech úvěrech (na něž navazoval první zde projednávaný úvěr) přeplatil další a značně vyšší částky, k tomu viz dále.

12. Případné tvrzení žalobkyně, že lustrovala externí databáze (které soud obdrží, pokud ji vyzve k doplnění), není nikdy ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu a takto excesivní příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI). Kromě obou předmětných úvěrů z něj vyplynul předchozí úvěr od , právnická osoba, ., ze dne 28. 12. 2021 s jistinou 5 000 Kč, 18. 1. 2022 s jistinou 5 000 Kč, 21. 10. 2021 s jistinou 5 000 Kč, 15. 2. 2022 s jistinou 5 000 Kč, 2. 5. 2022 s jistinou 20 000 Kč a 29. 3. 2022 s jistinou 8 000 Kč, v době čerpání obou úvěrů zcela vyčerpané. Soudu a nepochybně i původní věřitelce je notoricky známo, že se jedná o dalšího věřitele, poskytujícího predátorské úvěry předluženým osobám. Ostatně více než 10 úvěrů od shodné věřitelky předmětným úvěrům předcházelo a zjevně se tak jedná o lichevní schéma. Původní věřitelka však jednala vůči žalovanému obdobně, neboť jsou patrné její úvěry ze dne 9. 10. 2019 s jistinou 14 000 Kč, kterou měl žalovaný uhradit částkou 26 036 Kč a po celý rok 2020 byl v prodlení, než úvěr zanikl dne 13. 1. 2021 (zřejmě doplacením). Dále čerpal od této úvěr dne 13. 1. 2021 s jistinou 15 000 Kč, kterou měl uhradit částkou 28 061 Kč a po většinu roku 2021 byl s placením v prodlení. O schopnosti žalovaného předmětné dva úvěry splácet tak nemůže být řeči. Dále se na exploataci žalovaného podílela dvěma společnost , právnická osoba, . (aniž by reflektovala vše výše rekapitulované). Bankovní úvěry v tomto kombinovaném výpisu soud nezjistil.

13. Soud zejména pro tyto případy (tedy zejména pokud z registru předchozí úvěry shodného věřitele již ani nevyplývají) ověřuje, zda úvěru bezprostředně nepředcházel jiný úvěr téhož věřitele a tedy zda je jistina následného úvěru vůbec skutečně poskytnutým plněním. V projednávané věci se nejnázorněji ukázalo, že tomu tak být nemusí a pravidelně není. Soud vyzval původní věřitelku ke sdělení (č. l. 80), kolik přijala plnění od spotřebitele na předchozí úvěr. Ta uvedla (č. l. 82), že předchozí úvěr č. , hodnota, ze dne 9. 10. 2019 žalovaný přeplatil částkou 13 296 Kč a splácení neprobíhalo dle dohodnutého týdenního splátkového kalendáře (již první splátka byla uhrazena až následující týden částkou 1 680 Kč namísto 2x 420 Kč). Ve 3. týdnu 2021 byl úvěr doplacen jednorázově částkou 8 000 Kč. Dále uvedla, že předchozí úvěr č. , hodnota, ze dne 19. 2. 2020 s jistinou 20 000 Kč (který soud ani nedohledal v registru NRKI) žalovaný přeplatil částkou 25 482 Kč a splácení neprobíhalo dle dohodnutého týdenního splátkového kalendáře (již první splátka byla uhrazena až následující týden částkou 3 000 Kč namísto 2x 584 Kč). , právnická osoba, . týdnu 2022 byl úvěr doplacen jednorázově částkou 7 232 Kč. Dále uvedla, že předchozí úvěr č. , hodnota, ze dne 13. 1. 2021 žalovaný přeplatil částkou 14 185 Kč a splácení neprobíhalo dle dohodnutého týdenního splátkového kalendáře (již první splátka byla uhrazena první týden částkou 1 700 Kč namísto 562 Kč). V 6. týdnu 2022 (tedy v době čerpání prvního z předmětných úvěrů) byl úvěr doplacen jednorázově částkou 9 385 Kč. Není tak vyloučeno, že byl doplacen přímo jistinou z mladšího předmětného úvěru.

14. Dále soud opatřil aktuální výpis CEE (č. l. 66), zjistil zde pouze jednu exekuci z roku 2024.

15. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak neustále účelově postuluje žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

17. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku. Zde byl původcem předlužení žalovaného dokonce i sám původní věřitel, který předtím poskytl a inkasoval veškeré plnění hned ze tří lichevních úvěrů, zjevně doplacených souběžným čerpáním úvěrů jiných věřitelů.

18. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. V projednávané věci stav těchto registrů opět postačoval k dovození absolutní neplatnosti závazku a vyplynulo z něj, že žalovaný se stal obětí jiného typu predátorského úvěrování. I bez tohoto registru však původní věřitelka věděla, že žalovaný je obětí lichvy, neboť se jí vůči němu již třemi úvěry dopustila sama. I údaj z CEE je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Žalovaný však exekuci dle přehledu řízení u zdejšího soudu čelí až od roku 2024. Je tedy ale otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2016, 2017 (2x) a 2018 proti němu byly povoleny první z následných exekucí a tomu musely předcházet starší splatné závazky. Stejně nepominutelné jsou však i skutečné poměry spotřebitele.

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy – zde údajně potvrzení o příjmu). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva, ačkoliv je již druhým rokem hromadně vyzýván k doplacení soudního poplatku.

20. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalovaného, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a neprokázala, že by skutečně zjistila jeho příjem a především výdaje. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické. Soud žalobkyni ani nedůvěřuje, že by k lustraci příslušných evidencí či nahlížení do podkladů došlo, a i pokud by se tak stalo, zjevně z nich v ostatních případech (projednaných senátem 20C) nejsou vyvozovány žádné důsledky. Nápadné je i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje vlastnictví účtu a měsíční příjem z pracovní činnosti. Soud je především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak z reálného příjmu žalovaného, pracujícího v dělnické profesi, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání žalobkyně, která předlužené a již lichvou ochuzené osobě vnutí další takový úvěr, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.).

21. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a tvrzené listiny nepředložila, ač je zastoupena advokátem a tyto situace se opakují v desítkách řízení jen v senátu 20C zdejšího soudu. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Především žalovaný byl obětí předchozích lichevních úvěrů shodného věřitele, v jehož zájmu přirozeně nebylo kritické posuzování poměrů žalovaného, ale pokračování v jeho ožebračování daleko za hranicí dobrých mravů. Není zřejmé, proč by žalovaný, pokud by byl již orientován v oblasti úvěrů, neusiloval nejprve o bankovní úvěr, pokud nejednal vysloveně z nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo na popud jiné osoby, která bude úvěr „určitě“ splácet. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný měl příjem z dělnické profese, měl zjevně podhodnocené životní náklady, věřitel se vůbec nezajímal o skutečné výdaje s bydlením a úvěruschopnost domácnosti závisela i na tajemném příjmu 14 000 Kč třetí osoby. Údaj o dalším příjmu domácnosti není rovněž nijak podložený.

22. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud úvěr s tak nemravným navýšením poskytla. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Zcela nepodložený je další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost u staršího úvěru rovněž závislá (pokud nešlo o příspěvek na bydlení, který by pak saturoval jen náklady bydlení). U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí, a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. V tomto případě se však zejména projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Již míra navýšení úvěru úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu bez jakýchkoliv nákladů (který žalovaný deklaroval), je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, takové úvěry by na základě údajů nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti (zjevně však pouze maskují úrokové navýšení úvěru, ostatně částky jsou zcela zjevně aritmeticky proporcionální k jistině, kromě poplatku 1 500 Kč, který je v těchto smlouvách předtištěn), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, ale především predátorsky. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o přistoupení k pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

23. Jelikož soud zjistil, že i těmto úvěrům předcházely jiné úvěry (což je u tohoto původního věřitele, poskytující úvěry již třetí dekádu pravidelný jev), nemohl tuto skutečnost nezohlednit. Opačným postupem by soud ignoroval cíleně promyšlený způsob věřitele (postupníka/právního zástupce) porušování kogentních omezení na ochranu spotřebitele, resp. dobrých mravů a veřejného pořádku, čemuž běžný spotřebitel nemá sebemenší možnost porozumět a čelit (ostatně takové informace nelze dohledat ve veřejné doméně ani cíleně). Poměry žalovaného byly nepochybně obdobné, ne-li shodné, parametry smlouvy byly zjevně analogické (obvyklé navýšení jistiny s úroky okolo 85 % p. a.). Takové úvěry byl předmětnými úvěry „refinancovány“, či přinejmenším tvořily souvislou řadu závazku s lichevními parametry. Projednávané dvě smlouvy jsou tak ve skutečnosti novací původních závazků, při kterých došlo jen k navýšení jistin či oddalování splatnosti, avšak s generováním stále „čerstvých“ smluv, které zakrývají historii předchozí exploatace. Jelikož žalovaný musel v souvislosti se starším předmětným úvěrem („v 5. týdnu roku 2022) předčasně splatit 7 232 Kč, resp. (v 6. týdnu 2022) 9 385 Kč, nelze poskytnutí 32 000 Kč dne 7. 2. 2022 považovat za poskytnutí jistiny, navýšení úvěru dne 4. 5. 2022 o 8 000 Kč pak nelze považovat za samostatný úvěr. Dlužník, který je již obětí lichvy, sotva disponuje hotovostí, se kterou by mohl volně nakládat. Místo toho pouze finance přelévá mezi splatnostmi splátek jednotlivých lichevních úvěrů, zatímco je jeho dluh nadále navyšován o protiprávně vysoké příslušenství a je tak tlačen uvažovat o dalších neudržitelných zdrojích příjmů, které v daném okamžiku nutně vnímá jako menší zlo, než důsledky pohrůžek, kterým čelí od lichevně jednajících věřitel, jejich vymáhacích agentur a advokátů. Toto úvěrové schéma se opakuje i u mnoha dalších úvěrových společností, které se pravidelně objevují u shodných dlužníků v kumulaci (, právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., již zrušený , právnická osoba, ., a na něj navazující , právnická osoba, . – aktuálně již rovněž pokutovaná ze strany ČNB aj.) a používají schémata opakovaného úvěrování, výběrů excesivních poplatků za odklad splatnosti, navyšování jistin (o nesplacené příslušenství předchozích úvěrů) a usilují o maskování předchozí vzájemné úvěrové historie se spotřebitelem vystavováním nových smluv a dokládáním poskytnutí jistiny (čemuž předchází doplacení předchozího úvěru). Je tedy třeba zohlednit i přeplatek na předchozích „etapách“ úvěrů, kde žalovaná přeplatil 13 296 Kč, 25 482 Kč a 14 185 Kč a zjevně toliko usiloval o navýšení čerpané jistiny dvěma dalšími „úvěry“.

24. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Přesně tak soud v tomto případě činí a systematičnost jednání tohoto původního věřitele (stejně jako mnoha dalších, od nichž žalobkyně/právní zástupce odkupuje pohledávky) již může senát 20C doložit desítkami analogických případů.

25. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nemá na výběr, než oddálit (další?) exekuční vymáhání čerpáním dalších úvěrů, byť jejich příslušenství dosahuje nemorální výše - a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku skupuje a vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

26. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), první splátka byla vybrána v den poskytnutí či den poté a podobně. Zde byla již první splátka vybírána spíše v režimu dvoutýdenním, než týdenním. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů – což se reálně děje, neboť i tak obscénně nevýhodné úvěry jsou zpravidla poskytnuty dva či tři v krátkém časovém období s cca dvouměsíčními rozestupy. Senát 20C projednával desítky návrhů, kde byly uplatněny tři úvěry tohoto původního věřitele. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

27. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). Právní zástupce však soud v každém vyjádření přesvědčuje o opaku, tj. o údajné toliko relativní neplatnosti smluv, které soudu hromadně předkládá.

28. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Totéž je třeba konstatovat i o plněních, která (původní) věřitel soudu vůbec nesděluje, neboť se dle jeho právního stanoviska jedná o plnění na předchozí, již uzavřený úvěr, který nemá být předmětem soudního řízení – čímž doslova obchází mechanismy právního řádu na ochranu spotřebitele, v doslova průmyslovém měřítku tisíců úvěrů, z nichž se beneficia soudního přezkumu dostane pouze zlomku spotřebitelů. Avšak nepřihlédnutí k plnění, která žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně (v případě plnění na předmětné dva úvěry), resp. dle obsahu NRKI dle zjištění soudu (na tři úvěry z předchozí doby), již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. K takovému plnění zde docházelo dokonce před 7. 2. 2022, neboť soudu předložené dvě smlouvy jsou pouze zastírajícím právním jednáním a skutečný úvěr s lichevním navýšením byl poskytnut již 9. 10. 2019, následně došlo pouze k jeho navýšení o 6 000 Kč, poté poskytnutím dalších 15 000 Kč po roce o odklad splatnosti splátek, poté navýšením na 32 000 Kč, resp. konsolidaci předchozích dvou úvěrů, a nakonec poskytnutí dalších 8 000 Kč po třech měsících coby odklad splatnosti předchozím úvěrem zvýšených splátek. Pokud lze vůbec teoreticky připustit, že by pracující spotřebitel byl schopný hradit úvěr s navýšením přes 60 % ročně, pak žalovaný nepochybně nebyl v té době úvěruschopný s ohledem na historii (a přítomnost) svých (lichevních) úvěrů.

29. V daném případě tak byly jistiny obou úvěrů deklarovanými i soudem zjištěnými úhradami předchozích fází úvěrů zcela uhrazeny a nelze tak již přiznat žádné plnění (zamítavý I. výrok shora).

30. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho. Soud se tak nemusel zabývat ani faktem, že právního zástupce žalobkyně považuje (navzdory probíhajícímu odvolání proti odstranění nesrovnalosti v zápisu skutečného vlastníka v příslušné evidenci u osoby žalobkyně) za skutečného vlastníka žalobkyně a právo na právní zastoupení advokátem tak v tomto případě soud považuje za toliko zneužívané.