20 C 249/2020

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím, Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z částek: částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení dále částku částka, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení jízdného 5x částka a přirážky k jízdnému ve výši 5x částka za jízdu žalovaného prostředkem hromadné přepravy osob žalobkyně bez předložení platného dokladu o zaplacení jízdného ve dnech datum, datum, datum, datum a datum. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a dle přehledu (několika desítek) věcí u zdejšího soudu vede dlouhodobě neuspořádaný život s častým střídáním (neohlašovaných) bydlišť a soud proto od dalšího pátrání po jeho pobytu pro zjevnou neúčelnost upustil, neboť je zřejmé, že žalovaný se písemnostem (a následkům svého jednání) vyhýbá dlouhodobě a úmyslně. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný se dle zápisů o přepravních kontrolách č. l. 13 - 18 neprokázal ve všech případech v dopravním prostředku městské hromadné dopravy, provozované žalobkyní na území územní celek, platným jízdním dokladem kontrolorovi žalobkyně, přičemž výše jízdného v době této jízdy činila ve všech případech částka a výše přirážky v případě, že se cestující nemůže prokázat platným jízdním dokladem, činila částka. Adresu pro doručování žalovaný nikdy neuvedl. Totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem číslo. Žalobkyně prokázala vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy č. l. 19 ve smyslu § 142a o. s. ř. ze dne datum do dispoziční sféry žalovaného (č. l. 20). Zjištěný skutkový stav posoudil soud po právní stránce podle ustanovení § 18a odst. 2 písm. c) a odst. 3 a § 18b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle ustanovení § 7 odst. 3, 5 a 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a podle ustanovení Smluvních přepravních podmínek dopravního podniku města Ústí nad Labem, a. s. (soudci známo z osobní znalosti), a dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je ve všech pěti případech po právu, a uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni požadované plnění v celém rozsahu, včetně důvodně požadovaného úroku z prodlení, když počátek prodlení žalobkyně stanovila korektně, stejně jako i sazbu, odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka, a jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracovala a podala sama žalobkyně, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á částka ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. S ohledem na počet exekučních řízení žalovaného, nezřídka pro tytéž typy pohledávek, je zřejmé, že oddalováním lhůty k plnění by soud toliko znevýhodnil žalobkyni v pořadí dalších (četných) věřitelů žalovaného, aniž by bylo pravděpodobné, že by žalovaný v prodloužené lhůtě plnil (čímž by nejspíše zkrátil další své věřitele). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.