20 C 252/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného naposledy bytem adresa žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané pro jistinu [částka], na kterou již žalovaný uhradil celkem [částka]. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. XY uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. Zákaznickou kartu však nemohla předložit (podání ze dne [datum] na č. l. 40).

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně doložila postoupení předmětné pohledávky již oznámením původního věřitele dle č. l. 23, byť doručovaného na neexistující adresu („ [anonymizováno]“ je pravděpodobně ulicí [příjmení], kde takové č. p. skutečně figuruje). Kdo za takový omyl v psaní má nést nepříznivé následky nebylo možno prokázat v důsledku absence zákaznické karty, kde se (pravidelně dle ostatních řízení téže žalobkyně) údaj o doručovací adrese nachází. Dle smlouvy č. l. 25 ze dne [datum] žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně usilovali o sjednání závazku, když žalovaný načerpal [částka] v hotovosti a zavázal se je v hotovosti splatit částkou [částka]. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu vyplývá, že je masivně předlužen, od roku 2016 do současnosti čelil nebo čelí již 11 exekucím pro souhrnnou jistinu [anonymizována dvě slova]. Kč. O této skutečnosti však v době kontraktace žalobkyně nemohla vědět. Současně však z jiného řízení (kde je žalobkyní, resp. oprávněnou rovněž žalobkyně) soud zjistil, že žalovaný dne [datum] sjednal s [právnická osoba], závazek úvěru pro jistinu [částka], když soud má smlouvu k dispozici (č. l. 41) a toto plnění je vymáháno ve sp. zn. 62 EXE 2211/2021, případně 62 EXE 1928/2020 (obdobně vysoké jistiny v řádech [anonymizována dvě slova] Kč). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 31) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na shodnou neexistující adresu.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

7. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného a jeho dalších úvěrových závazcích tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, ovšem nepředložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy), která by takové tvrzení prokazovala. Soud nicméně předpokládá, že taková listina vznikla, což odpovídá praxi v desítkách obdobných nároků od původní věřitelky a žalobkyně, projednaných jen v tomto soudním senátu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, stejně jako údaj z [příjmení], který je v tomto ohledu rovněž nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu [anonymizováno] Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. V tomto případě však nebylo zjištěno, že by stav [příjmení] v době kontraktace mohl odhalit tristní bonitu žalovaného. Současně je však otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když bylo zjištěno, že před méně než 2 měsíci před tím žalovaný sjednal úvěrovou smlouvu s jistinou [částka] a to u banky, která závazky nepochybně promptně zanáší do databáze BRKI.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila bonitu žalovaného v BRKI, kde by zřejmě zjistila načerpání takto vysoké jistiny necelé 2 měsíce před poskytnutím dalších prostředků. Současně pak nepochybně dostupné údaje (za předpokladu, že zákaznická karta vznikla a byla adekvátně vyplněna) vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu), pokud neověřila majetkovou situaci žalovaného, po kterém žádala celkem přes 22 tis. Kč, přičemž [částka] si nechala přislíbit za administrativní činnost a [částka] za krajně nevýhodný režim hotovostního splácení. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

9. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti (neboť mu nebyla předložena zákaznická karta a nelze tak zjistit, co bylo uvedeno v kolonce závazků). S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z této částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný vysoký závazek s měsíční splátkou a čerpání další jistiny po tak krátké době by mělo každého věřitele vyburcovat k maximální míře obezřetnosti. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy a soud musí trvat na předkládání zákaznických karet, bez nichž nelze skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti adekvátně prokázat. Je tedy zřejmé, že pokud (by) věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě situace/údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nedefinované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

10. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Stejně tak se soud nemusel zabývat oprávněností požadavku na úročení obchodním úrokem nad rámec pevně stanovené částky, s odkazem na ustanovení čl. 20 druhostranných obchodních podmínek. Pokud se týká uplatněného nároku, soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění, jejich zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty věřitelem, a na straně druhé shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami v rozsahu více než [částka] již přeplacena, žalobu tak nelze než v celém rozsahu zamítnout.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku II hradit žalovanému ničeho.