20 C 254/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 3 912 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč, a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 912 Kč s úrokem z prodlení z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (42 dní), když žalovaná jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) nákladního automobilu do hmotnosti 3,5t s [registrační značka] a [VIN kód] ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) neuzavřela v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (3 612 Kč), a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Žalovaná proti soudem vydanému platebnímu rozkazu podala včasný odpor a uvedla, že vozidlo s tímto [příjmení] provozovala s [registrační značka] a dne [datum] jej prodala. Rovněž namítla, že všechny písemnosti žalobkyně adresovala na starou adresu [ulice a číslo] v [obec], ačkoliv pojišťovně již sdělila adresu současného trvalého pobytu, stejně tak takovou adresu měl k dispozici i kupující, který na sebe vozidlo zaregistroval, o čemž svědčí změna registračních značek. Soud k projednání věci nařídil jednání, k němuž se žalovaná dostavila, žalobkyně nikoliv. Žalobkyně nereagovala ani na výzvu soudu, kterou obdržela právní zástupkyně do datové schránky dne [datum], kterou byla poučena, že všechny písemnosti pro žalovanou byly adresovány na tehdy již neaktuální adresu trvalého pobytu.

3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Dle výpisu z registru obyvatel č. l. 6 měla žalovaná adresu [adresa žalované], [PSČ] [obec] (údaj o evidenčním čísle není patrný). Tomu odpovídá i kopie občanského průkazu, kterou žalovaná předložila, když průkaz byl vydán s aktuální adresou trvalého pobytu (ve které je výslovně vyznačeno, že se jedná o číslo evidenční 13) dne [datum]. Žalovaná doložila, že pojištění vozu s [registrační značka] s předmětným [příjmení] skutečně zaniklo a to dne [datum] v důsledku změny vlastníka vozidla. Kupní smlouvou č. l. 11 žalovaná prokázala, že vozidlo dne [datum] prodala společnosti [právnická osoba] Žalobkyně předložila výpis z interního systému č. l. 18, dle kterého prokázala, že sama disponuje údajem, že vlastníkem vozidla byla od roku 2015 až do získání těchto údajů ([datum]) žalovaná, ačkoliv k vozidlu je evidována již [registrační značka]. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že nárok za předmětné období uplatnila vůči žalované na adresu [adresa], [datum] a [datum] prostřednictvím vymáhací agentury [právnická osoba]) a stejně tak na tuto adresu směřovala dne [datum] předžalobní výzvu i právní zástupkyně žalobkyně.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Dle § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., dle kterého (1) vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen "osoba povinná k zaplacení příspěvku") jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit [anonymizováno] příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. (2) Při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku se má za to, že <i>a) osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a</i> b) osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Dle odst. 4 tamtéž dále platí, že povinnost zaplatit příspěvek a náklady [anonymizováno] podle odstavce 4 zaniká, pokud [anonymizováno] do 1 roku ode dne vzniku povinnosti zaplatit příspěvek neodešle osobě povinné k zaplacení příspěvku výzvu k zaplacení příspěvku podle odstavce 7, jde-li o osobu zapsanou jako vlastník či provozovatel vozidla v registru silničních vozidel. V ostatních případech lhůta 1 roku nezačne běžet dříve, než se [anonymizováno] prokazatelně dozví, kdo je vlastníkem či provozovatelem vozidla.

5. Žalovaná prokázala, že od [datum] není v důsledku prodeje vozidla třetí osobě vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla. Žalobkyně má dále (kromě ustanovení § 15, na který odkazovala v předchozích řízeních) zákonem garantovaný přístup k údajům o bydlišti osob v registru obyvatel, když dle § 18 odst. 2 tamtéž platí, že k plnění úkolů podle tohoto zákona využívá [anonymizováno] údaje ze základního registru obyvatel, údaje z informačního systému evidence obyvatel, údaje z informačního systému cizinců, údaje z informačního systému evidence občanských průkazů nebo údaje z informačního systému evidence cestovních dokladů v rozsahu a za podmínek podle zákona upravujícího pojišťovnictví obdobně jako pojišťovna. Soudu je však z předchozích řízení stejné žalobkyně známo, že žalobkyně (a ani její právní zástupkyně) těchto přístupů dlouhodobě nevyužívá – což ostatně z jejího vyjádření i v tomto řízení vyplývá konkludentně.

6. V případě žalované dle registru obyvatel dále platí, že adresu [ulice a číslo] v [obec] jako adresu trvalého pobytu ani jako doručovací adresu ve smyslu § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, v registru obyvatel v rozhodné době zapsánu neměla. Po vyhlášení rozsudku dokonce žalovaná prokázala, že v červnu 2020 zaregistrovala jiné vozidlo a v osvědčení o registraci vozidla jí byla zapsána adresa [část obce] [anonymizována dvě slova] v [obec] – registr vozidel tedy zjevně novou adresou žalované disponovat měl a je otázkou (na niž soud odpověď nezná), zda jsou vůbec údaje o vlastnících/provozovatelích aktualizovány ve vztahu k osobě, nikoliv jen ve vztahu k vozidlu. Žalobkyně a posléze i její právní zástupkyně však veškeré písemnosti, generované v období od [datum] (výzva k úhradě příspěvku) do [datum] (kvalifikovaná předžalobní výzva od právní zástupkyně), adresovala na [ulice a číslo] v [obec] a do registru obyvatel tedy zjevně ani v tomto případě nenahlížela.

7. Soud nemůže na tomto místě než zopakovat, co žalobkyni soustavně opakuje již několik let. Žalobkyně dlouhodobě nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a (implicitně) spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Přitom se v předmětné věci opět potvrdilo, že průpis těchto údajů mezi jednotlivými registry je nespolehlivý, ačkoliv s ním státní správa počítá. Právě proto však je žalobkyni zákonem výslovně poskytnut přístup do registru obyvatel, čímž oproti veškerým ryze soukromoprávním subjektům získává nesporné privilegium - jaké se jinak těší jen orgány veřejné správy a samosprávy. Žalobkyně však tento přístup zjevně nevyužívá (soudu není známo, zda o jeho faktické/technické zřízení dle zákonného oprávnění vůbec kdy usilovala) a ignoruje tak již několik let poučení (přinejmenším) od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v Děčíně) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se na jinou databázi, než na základní registr obyvatel, nelze zcela spoléhat, neboť je zatížena nenulovou chybovostí. V četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Případně se žalobkyně odvolává (v jiných řízeních) na zjevně obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb. To však nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a není již ani v úřední v praxi využíváno (jak soud v tomto řízení ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města Teplice). V běžné úřední praxi občan oznámí změnu adresy trvalého pobytu vůči agendě evidence obyvatel a logicky spoléhá na sdílení tohoto údaje nejen v rámci téhož obecního/městského/magistrátního úřadu, ale rovněž napříč ostatními (elektronicky vedenými) veřejnými registry – což je ostatně v souladu s § 51 odst. 3 písm. g) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, a stejně tak je to v souladu se základními zásadami dobré veřejné správy (zejm. § 6 odst. 2 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Na tom nic nemění, pokud občan zanedbá výměnu osvědčení o registraci vozidla, kde má do doby výměny dokladu nadále vedenu původní adresu, neboť elektronicky je dle vyjádření úřadu vyznačován údaj aktuální. Povinnost dle zákona č. 56/2001 Sb. má dopad na aktuálnost osvědčení o registraci vozidla, neměla by však mít vliv na schopnost veřejné správy a žalobkyně zjistit aktuální trvalý pobyt občana a obeslat jej.

8. Žalobkyně však přinejmenším zdejším soudem byla informována, že se jedná o nespolehlivé zdroje údajů o osobách, zatížené nezanedbatelnou chybovostí, jejichž příčinu soud nezná (může se jednat o chybu úředníka, technický problém při přenosu/zápisu dat mezi dvěma registry aj.). Při výkladu dvou vzájemně si konkurujících ustanovení je nutné (vedle zdravého rozumu a profesní opatrnosti a odpovědnosti) aplikovat systematický výklad práva a postupovat takovým způsobem, který více chrání občana, když žalobkyně zde vykonává zákonné oprávnění, které se blíží přenesenému výkonu státní správy. Žalobkyně přitom ignoruje oprávnění, dané jí„ jejím vlastním“ složkovým zákonem (č. 168/1999 Sb.), pokud se toliko odvolává na ustanovení jiného správního předpisu ([číslo] Sb.) a tam uvedenou povinností vlastníků vozidel, o níž však žalobkyně stejně dobře jako soud ví, že není v praxi důsledně využívána, resp. že souvisí spíše s výměnou dokladů, než se stavem zápisu v elektronicky vedených registrech. Přitom tuto činnost vykonává za garantovanou náhradu 300 Kč a žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo do září 2022 o 67 žalob, což činí více než pětinu celkového nápadu soudce, resp. 844 žalob pro celý zdejší soud. Její odpovědnost za správnost jednání má tedy nesporně i etické aspekty s dopadem na velkou část veřejnosti, a to nejen z řad„ neplatičů“, ale rovněž osob, vůči kterým kupující vozidla nesplnil smluvní i zákonnou povinnost oznámení změny vlastníka vozidla, což je za současné právní úpravy mnohdy skutečně nezáviděníhodná situace (srov. zejm. nález Ústavního soudu ve sp. zn. Pl. ÚS 114/2020). V případě předmětného vozidla soud nezná důvod, proč se žalobkyně domnívala, že žalovaná je i nadále vlastníkem vozidla. Není vyloučeno, že kupující vozidla ve skutečnosti svou povinnost k ohlášení změny vlastnictví vůči registru vozidel vůbec nesplnil (výměna [registrační značka] navázána na změnu vlastníka, ale pouze ohlášení ztráty, poškození nebo odcizení registrační značky). Je však zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně z řad advokátů je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Sazba příspěvku nadto násobně převyšuje obvyklé komerční pojistné, má tedy i výrazný sankční rozměr, což rovněž navyšuje míru zodpovědnosti, s jakou má žalobkyně (i její právní zástupkyně) ke svěřené agendě přistupovat. Pokud tedy složkový zákon žalobkyni výslovně poskytuje oprávnění, nečiní tak z rozmaru zákonodárce a v rámci řádného výkonu takové činnosti nelze než takové oprávnění považovat současně za povinnost takové oprávnění využívat, jinak logicky dochází k poškozování práv a zájmů občanů - s následky na rozhodování soudů ohledně prekluze nároku i na rozhodování o náhradě nákladů řízení.

9. Soud tedy uzavírá, že žalovaná prokázala, že v rozhodné době nebyla vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla, a současně bylo prokázáno, že žalobkyně použila pro zaslání výzvy k uplatnění nároku i k zaslání předžalobní výzvy neaktuální adresu. Ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. tak nárok vůči žalované vůbec nevznikl, resp. dle odst. 4 tamtéž by prekluzí beztak zanikl, když žalovaná se o nároku se všemi obsahovými náležitostmi poprvé dozvěděla až z písemnosti od soudu, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty (a dle § 142a o. s. ř. by z téhož důvodu nesplnila ani preventivní povinnost k zaslání předžalobní výzvy). Žalobkyně měla povinnost výzvy zaslat na aktuální adresu žalované (případně jej doručit žalované fakticky do vlastních rukou). Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul. Směrem k žalobkyni dále soud poznamenává, že namísto pokusů o využívání vymáhací agentury, která rovněž nedostává aktuální informaci o trvalém pobytu občana, by se žalobkyně měla snažit využívat všech svých zákonných oprávnění a to v rámci honorování své snahy garantovanou odměnou 300 Kč. Jinak v nepřímém úmyslu poškozuje nemalé procento osob z řádově desítek tisíc osob, vůči nimž své nároky vymáhá u soudu a následně skrze soudního exekutora.

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož žalovaná vypracovala včasný odpor a zúčastnila se jednání dne [datum], které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, žalobce, i jí přísluší dvakrát paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť třídenní pariční lhůta je nepraktická a žalované je možno plnění poskytnout jen poštovní poukázkou (případně musí nejprve sdělit jiný způsob splnění).