20 C 255/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 13 955,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 219,88 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 367,60 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky 10 219,88 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 3 736 Kč, 1 614,69 Kč s úrokem 15 % ročně z částky 11 767,88 Kč od [datum] do zaplacení, 101,68 Kč, části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky 13 955,88 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 3 736 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 597 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] s charakterem revolvingového úvěru s rámcem 12 000 Kč, který se pro nehrazení sjednaných splátek stal splatným dnem [datum]. Žalovaná celkem čerpala 15 767 Kč, celkem uhradila 5 547,12 Kč. Žalobkyně se domáhala 11 767,88 Kč na jistině, 156 Kč na poplatcích, 900 Kč na nákladech vymáhání, 1 132 Kč na smluvních pokutách a úroků jak ve výrocích I. a II. shora. K povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet uvedla, že byl posuzována příjmová a výdejová stránka, bylo nahlíženo do externích registrů.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní přesto pátral, jinou adresu však nezjistil. Na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť nebyla nalezena označená domovní schránka.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto případě soud zkoumal úvěruschopnost z úřední povinnosti, neboť se jedná o donucující ustanovení zákona a jeho dopad není nikterak vázán na procesní (ne-) aktivitu spotřebitele.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Úvěrovou smlouvou č. l. 20 ze dne [datum] bylo prokázáno, že účastnice usilovaly o sjednání závazku revolvingového úvěru s rámcem 12 000 Kč s úročením 26,28 % ročně a minimální splátkou 4 % dlužné částky měsíčně, nicméně jistina byla poskytnuta na nákup televizoru [anonymizováno] v hodnotě 11 767 Kč a bylo sjednáno 24 měsíčních splátek po 588 Kč se sazbou 18,50 % (pravděpodobně do doby dalšího čerpání). Ke svým poměrům žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, má učňovské vzdělání, je svobodná, je na rodičovské dovolené s příjmem 10 000 Kč měsíčně, v domácnosti je další příjem 8 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti bylo předloženo prohlášení věřitele (č. l. 22), dle něhož je vyhodnocován ukazatel„ [příjmení]“, jsou prověřovány registry [příjmení], ISIR, [příjmení] a NRKI. Kromě výše uvedených údajů ze smlouvy bylo pracováno s údajem o měsíčních výdajích domácnosti 800 Kč.

5. Úvěrovou historií č. l. 25 bylo prokázáno, že žalovaná kromě nákupu zboží dále dne [datum] jistinu 4 000 Kč výběrem z bankomatu, celkem zaplatila na splátkách 5 547,12 Kč. Byla prokázána výzva k zesplatnění a k úhradě ze dne [datum] (č. l. 27) s podacím archem č. l. 28 se zasláním na sjednanou korespondenční adresu. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 34 žalovaná byla od listopadu 2022 v evidenci uchazečů o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti, neboť jí dle č. l. 39 v říjnu toho roku skončil nárok na rodičovský příspěvek á 10 000 Kč měsíčně.

6. Soud si vyžádal aktuální výpis z databáze [příjmení] na č. l. 47 až 49, když tehdejší výpis soudu předložen nebyl (a to ani v předchozích řízeních této žalobkyně). Dle něj žalovaná před čerpáním předmětného úvěru žádný úvěr zobrazovaný nečerpala, jsou zde uvedeny pouze dva následné úvěry z [datum] (kreditní karta s limitem 30 000 Kč) a z [datum] (revolvingový úvěr s rámcem 50 000 Kč). Na č. l. 47 p. v. je explicitně uvedena výhrada ohledně tříleté skartační doby údajů po úhradě závazku. Původ údaje o výdajích domácnosti 800 Kč měsíčně tak soud nezjistil.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 5 547,12 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předmětný závazek je maskován jako revolvingový úvěr, ve skutečnosti se však prvek revolvingu realizuje až následně, z prostředků dlužníka, který splatí vyčerpanou jistinu. Do té doby se zjevně jedná o úvěr na spotřebu, který byl dle databáze [příjmení] v lednu 2022 bankami běžně úročen sazbou 7,99 % ročně a žalované tak byl poskytnut úvěr se sazbou, která více než dvojnásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru (sazbou 18,50 % ročně). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

10. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že neověřila údaje, které žalovaná tvrdila, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, že by údaje o příjmech a skutečných výdajích jakkoliv ověřila. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, skutečný stav však nezná. Údaj o příjmu na rodičovské dovolené nepřímo ověřen byl (vyplynul v rámci pátrání po žalované), stejně jako fakt nejméně jedné vyživovací povinnosti, neověřeným zůstal údaj o dalším příjmu domácnosti, o bydlení u rodičů a o výdajích 800 Kč. Údaje o příjmu žalované, údajného dalšího ekonomicky aktivního člena domácnosti (tvrdila, že bydlí u rodičů) ani skutečné mandatorní výdaje nebyly ověřeny nijak. S ohledem na zájem žalobkyně o výdělek na žalované sazbami 18,50 % ročně, resp. 26,28 % ročně, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaná byla svobodná, měla vyživovací povinnost, byla odkázána na rodičovský příspěvek a je zjevné, že byla existenčně závislá na bezplatném bydlení, případném výživném od otce resp. dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Žalobkyně poskytla úvěr na zakoupení televizoru v ceně převyšující měsíční příjem žalované, což představuje závazek, kde nelze akceptovat pouze formální ověření databází a zjištění, že se jedná o jediný úvěr, když rozpočet žalované byl zjevně napjatý i bez toho. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal), resp. v tomto případě se jedná o prodejce elektroniky, který má nepochybně zájem na prodeji svého zboží a žádost o úvěr se zákazníkem vyplňuje. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se současně projevila i shovívavost věřitelky k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky.

12. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částce 800 Kč zjevně podhodnocené (a evokují spíše splátku úvěru. než cokoliv jiného), ani počet či věk spolužijících osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Nezřídka je taková osoba již sama předlužená a její existence tak ve skutečnosti může bonitu spotřebitele snižovat, než naopak. Žalovaná nadto má pouze učňovské vzdělání, byla svobodná a pečovala o nezletilé dítě v nezjištěných poměrech. V době čerpání úvěru bylo žalované 20 let, pravděpodobně se jednalo o její první dítě a to rovněž zakládá obavy o její schopnost vyjít s částkou rodičovského příspěvku. Absence předchozích úvěrů je s ohledem na věk žalované jen stěží natolik silným argumentem, jaký by byl u osoby, která již započala se samostatnou obživou. Již tyto samotné okolnosti úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly a přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…), v tomto případě od ubytovatele/vlastníka nemovitosti, o dalším členovi domácnosti (která se fakticky měl stát spoludlužníkem, pokud jeho příjem garantoval úvěruschopnost žalované) či behaviorální analýzou hospodaření na účtu žalované. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého bez dalšího. Metodika posouzení úvěruschopnosti může být libovolně komplexní, neboť vyhodnocení lze snadno provádět s pomocí výpočetní techniky a jisté hraniční situace, kterých lze v případě žalované identifikovat hned několik, by měly vést k přísnějšímu posouzení, které se nevyčerpává pouze vyplněním několika údajů spotřebitelem a lustrací v jedné či dvou databázích. Pokud se věřitel skutečně omezuje na údaje, které svou stručností splývají se záhlavím formulářové smlouvy č. l. 20, je zjevné, že musí s občasnou absencí úvěruschopnosti počítat. Tak je tomu v projednávané věci.

13. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 25 535 547,12 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 10 219,88 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 367,60 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky 10 219,88 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Soud přiznal úrok z prodlení jen v sazbě 11,75 % ročně, neboť k prodlení došlo již následujícím dnem po poskytnutí úvěru a věřitel nemůže těžit ze situace, kdy absolutně neplatný úvěr činí splatným až v době, kdy je sazba odlišná (v neprospěch dlužníka podstatně vyšší). Soud proto žalobu zamítal i v rozdílu sazeb 3,25 % ročně.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,25 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (26,5 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

16. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a žalovaná má vyživovací povinnost a po skončení nároku na rodičovský příspěvek v říjnu 2022 její příjem činil (nižší) příspěvek v nezaměstnanosti (č. l. 36 a 39). Následně si přibrala další dva úvěrové závazky, které nesplácela a je zjevně předlužená. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty ani ujištění, že má vůbec zájem či možnost závazek splácet dobrovolně.

17. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z její strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinné z úřední povinnosti a na náklady povinné pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.