20 C 256/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 523 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 3 193 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 7,75 % ročně z částky 477 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 642 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou 6 000 Kč. Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu 6 000 Kč, poplatek 4 356 Kč (samotnou žalobkyní považovaný za kapitalizovaný obchodní úrok) a úrok z prodlení z jistiny od [datum] do zaplacení, když 1 640 Kč již mělo být žalovanou na závazek uhrazeno.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, písemnost se po uplynutí úložní doby na adrese trvalého bydliště vrátila jako nedoručitelná soudu, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, k návrhu se nevyjádřila. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Soud sice po faktickém pobytu žalované pátral, jiný poznatek však nezjistil. Úřad práce o žalované naposledy slyšel v únoru 2012, policejní orgán neevidoval žádný údaj, s výjimkou již neaktivního mobilního účastnického spojení. Matka žalované již zemřela, bratr žalované ([obec] [anonymizováno]) nereagoval na žádost soudu, zanechanou v síti [webová adresa], dle svého profilu žije v [anonymizováno]. I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (a k tomu v řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dopisy ze dne [datum] (č. l. 51) a [datum] (č. l. 53) žalobkyně prokázala oznámení o postoupení pohledávky a tím i to, že obě projednávané pohledávky za žalovanou přešly z původního věřitele na [právnická osoba] S.á.r.L. a posléze na ni. K oběma oznámením byly doloženy podací archy doporučených zásilek (č. l. 52 a 54) a jiného důkazu k postoupení pohledávek soudu nebylo třeba (byť byly rovněž předloženy). Smlouvou o půjčce žalobkyně prokázala, že se žalovaná po načerpání 6 000 Kč zavázala uhradit celkem 10 356 Kč ve 44 týdenních splátkách po 234 Kč, resp. 60 Kč v případě poslední splátky. Částkou 4 356 Kč je sjednán„ souhrnný poplatek“, který nijak specifikován co do obsahu. Druhostranné smluvní podmínky stanovily, že splátka nejprve náleží na úhradu poplatku, poté na jistinu. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím archem (č. l. 58) prokázal vypracování a zaslání jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (byť soud nezná původ adresy [adresa] (úvěry na spotřebu, bydlení a ostatní) 7,76 % ročně.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu sjednali závazek ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku, na které lze s výjimkou ujednání o souhrnném poplatku (viz níže) hledět jako na (ve zbytku, tj. při úročení sazbou 23,28 % p. a. coby trojnásobku obvyklé bankovní sazby) platné. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny byly úhrady v rozsahu 1 640 Kč. V rozsahu neuhrazené jistiny a úroku z prodlení za adekvátně stanovené období (ve prospěch žalované za kratší období, než mohla žalobkyně požadovat s ohledem na dřívější splatnost předchozích splátek), počítaného toliko z jistiny, a v sazbě, která je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném a účinném k prvnímu dni prodlení s jednotlivými splátkami, tak mohl soud žalobě výrokem I. vyhovět a žalovanou zavázat plněním.

5. Pokud se týká souhrnného poplatku (resp. kapitalizovaného obchodního úroku, jak uvádí sama žalobkyně v návrhu) jak ve výroku II. shora, soud žalobu částečně zamítnul. Takové ujednání skrytě obchází ustanovení o zásadě nutnosti zachování dobrých mravů ve vztazích dle občanského zákoníku (tehdy platného [číslo] Sb.), neboť pohledávku úročí sazbou přibližně 89 % ročně. Souhrnný poplatek není rozložen na konkrétní služby (které by svou povahou skutečně představovaly spotřebitelem volitelné služby k samotné zápůjčce), proto soud vychází z celkového navýšení jistiny. Hotovostní inkaso je zde nezměnitelnou součástí závazku, z desítek řízení ohledně zápůjček stejné původní věřitelky je ostatně patrné, že bezhotovostní forma splácení (s níž se senát 20 C dosud nesetkal) bude v penzu soudně vymáhaných pohledávek z těchto spotřebitelských úvěrů přinejlepším vzácná.

6. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, když ve prospěch žalobkyně (a v souladu s obchodními podmínkami) soud nepoužil výpočet„ anuitním“ umořováním, ale použil kalkulátor pro hotovostní půjčky tohoto typu. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Takto soud dospěl k závěru, že nejvyšší navýšení zápůjčky lze připustit částkou 1 163 Kč.

7. Uplatněná sazba (89 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou ostrakizovány dříve, než mohou vůbec dojít do stádia soudního řízení. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani taková tvrzení, že taková průměrná sazba ([příjmení]) nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán, což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno až trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se ke„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za výslovně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť výsledek lze v řádech desítek až stovek procent ovlivnit právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] [příjmení] zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními doktrínami. Opačným výkladem, tj. dotazování se i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíc se v bludném kruhu (či spíše v „ pyramidové hře“) sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - které nespočívá pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je pro danou společnost naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů, nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.), o to větší významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele, kterým je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i letitý soudce. Pochybení při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (tj. dle § 580 odst. 1 o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry.

8. Ujednání s obsahem úročení 89 % ročně je proto zjevně (tj. dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném a účinném znění, stejně jako by tomu bylo dle stávající úpravy § 588 o. z.) absolutně neplatné z hlediska nutnosti zachování dobrých mravů v občanskoprávních vztazích, a nejen v nich (srov. zejm. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 ohledně lichevní úrokové sazby 65 % p. a.). Soud obchodní úrok poměrně snížil na úroveň trojnásobku průměrné obvyklé bankovní sazby, kterou lze považovat za krajní a ještě spravedlivou hranici platného ujednání (ze kterou však z pohledu soudu nelze považovat takovou sazbu, která by již zakládala důvod třebas jen relativní neplatnosti).

9. Soud zohlednil již provedené úhrady na tento závazek, nemohl totiž i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky/poplatky v rozsahu z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatnou část závazku, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném a znění, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. V době plnění žalovanou byl pro absolutní neplatnost úrokové sazby nad 23,28 % ročně souhrnný poplatek již umořen, stejně tak i část jistiny v rozsahu 477 Kč. Soud proto žalobu v této části zamítnul, včetně příslušné části úroku z prodlení.

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (71,55 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, tedy v rozdílu úspěchu žalobkyně a úspěchu žalované (28,45 %), tedy výsledných 43,1 %. Celková výše částky těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 200 Kč, dále ze tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku 400 Kč. Náhrada nákladů řízení je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

11. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, a není zcela vyloučeno, že se žalovanou podaří o rozsudku informovat. Pokud se to soudu nepodaří, je otázkou, zda je žalovaná vůbec v České republice a zda bude soudní exekutor v pátrání úspěšnější. Zdejší justice byla v kontaktu se žalovanou naposledy v roce 2011, kde figurovala jako svědek v trestní věci. Je tedy zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované mírně prodloužil základní pariční lhůtu. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod a žalovaná zůstala pasivní. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu či pomocí třetí osoby), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku) – pokud stále podléhá exekučnímu inhibitoriu z exekuce z roku 2011 2012.