20 C 256/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované pro zaplacení 12 714 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s kapitalizovaným úrokem z prodlení , částka, , dále s úrokem z prodlení v sazbě 2,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, s jistinou , částka, , který se stal pro nehrazení sjednaných splátek předčasně splatným dnem , datum, . Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že byl zkoumán registr SOLUS, NRKI a BRKI. Soud žalobkyni vyzval k doplnění, neboť její tvrzení byla v tomto ohledu vágní a formulářová. Podáním ze dne , datum, doplnila, že aplikovala svůj hodnotící model (MLS klienta a MLS domácnosti), pracovala s údajem o příjmu žalované , částka, a příjmem domácnosti , částka, , s normativními výdaji na spotřebu a na domácnost, zohlednila splácení předchozího úvěru u věřitele i u třetí osoby a úvěr poskytla. Význam podání ze dne , datum, soudu není zřejmý, soud k ničemu takovému žalobkyni nevyzýval, zřejmě jde o produkt formulářové kultury advokátní kanceláře. K čemu naopak soud žalobkyni vyzval (k žádosti žalované na č. l. 80 p. v.), bylo předložení souběžné úvěrové smlouvy a přehledu splácení. Žalobkyně poskytnutí takových údajů odmítla (č. l. 93 ze dne , datum, ), přestože k tomu má procesní (ediční) povinnost dle 129 odst. 2 o. s. ř. Údaje budou předmětem jiného řízení, v tomto řízení tak nemohly být případné platby na jiné úvěry zohledněny, což žalovaná procesně zpečetila svou nepřítomností při druhém jednání, současně sama nevěděla okolnosti předchozího úvěru.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť úvěrový případ opět vykazoval znaky lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Žalovaná se z původního termínu se omluvila, dostavila se k prvnímu jednání, k druhému se nedostavila. Soud věc doprojednal v její nepřítomnosti. Uvedla, že je schopna splácet jen , částka, , má závazky po splatnosti u zdravotní pojišťovny, , právnická osoba, ., a , právnická osoba, Vyjádřila se ke svým poměrům.

3. Rozsudek pro uznání soud nevydal, neboť bez provedení dokazování nebylo možno vyloučit, že se nejedná o nároku v rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona na ochranu spotřebitele. Obojí se dokazováním potvrdilo.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 44) vypracování i zaslání (č. l. 45) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Dle formuláře č. l. 38 žalovaná deklarovala příjem , částka, , další příjem domácnosti , částka, , žádnou vyživovací povinnost, absenci jiných úvěrových závazků (nepravdivý údaj od spotřebitele tedy sám věřitel nepovažuje za překážku poskytnutí úvěru!). Smlouvou č. l. 24 je prokázáno, že dne , datum, o 17 stranách žalobkyně se žalovanou mínila sjednat s jistinou , částka, , s měsíční splatností, úrokem, který sama nemíní vyjádřit jinak, než RPSN 48,3 % ročně – který je v hrubém rozporu s dobrými mravy. Poplatek měl činit , částka, , především je však sjednán „korunový odklad“, který za dodatečně placených , částka, poskytuje službu odkladu splatnosti, či „desetiprocentní odklad“ s platbou , částka, předem, tedy aktuálního způsobu věřitelů obcházet lichevně vysokým poplatkem omezení dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (a očividnou absenci úvěruschopnosti klienta, který potřebuje odkládat jedinou splátku) i ukazatele RPSN, do kterého se zjevně nepropisují (jinak by výrazně přesahoval sto procent ročně). Sjednávání excesivních poplatků a smluvní pokut již nemá na výsledek řízení vliv. Přidružené smluvní dokumenty již na výsledek řízení nemají dopad, jejich hlavním účelem je však zjevně navýšení penza textu smluvní dokumentace v okamžiku elektronické kontraktace se spotřebitelem. Je doložena fotografie občanského průkazu žalované (č. l. 39 a 40). Žalobkyně výpis SOLUS nepředložila, ostatně jedná se o predátorský model úvěrování, pravděpodobně jde o úvodní úvěr, na který následně navazují další. Je doložena historie úvěru č. l. 43, kterou soud s ohledem na samotná skutková tvrzení návrhu neměl důvod kontrolovat, žalovaná dle něj ničeho nezaplatila, než kontrolní platby , částka, (č. l. 42). Je doložen výpis žalobkyně o vyplacení jistiny dne , datum, na účet č. , č. účtu, (zda nešlo jen o vrácení jiného, předčasně doplaceného lichevního úvěru, soud v tomto řízení nezjistil a žalovaná se procesně příliš neprosadila).

5. Formulářové pojednání o úvěruschopnosti žalobkyně neopomenula přiložit (č. l. 36), soudu je však z desítek předchozích řízení již známo, že se jím především neřídí ona sama.

6. Tvrzení věřitele, že lustroval SOLUS, bylo prokazováno – č. l.

63. Vyplývají z ní úvěr z , datum, s jistinou , částka, a splátkou , částka, měsíčně, dále kreditní úvěr ze dne , datum, s rámcem , částka, , který byl zcela vyčerpán, a konečně kreditní úvěr ze dne , datum, s rámcem , částka, , který byl vyčerpán v rozsahu , částka, . Opět tak žalobkyně dokazuje, že jedná nikoliv s úmyslem zodpovědně posuzovat schopnost spotřebitele úvěr splácet, což dokresluje sankci, kterou žalobkyně obdržela od České národní banky s právní mocí dnem , datum, ve sp. zn. S-Sp-2022/00117/CNB/573 (, částka, ) za obdobné jednání ještě v letech 2020 a 2021 (které dle úřední činnosti soudu provází žalobkyni dosud). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a někteří výpisy soudu ani nepředloží s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již obsahem výpisu (resp. již samotnou úvěrovou smlouvou) od žalobkyně však byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké plnění ani příslušenství nelze poskytnout bez vysoké míry opatrnosti, pokud je úvěruschopnost zjevně závislá na dalším údajném příjmu domácnosti (a ani jeden příjem není ověřený) a spotřebitel zatajuje úvěrové závazky (byť zřejmě jeden z nich byl rovněž u žalobkyně a utajit jej tak nešlo). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 54) a z něj vyplývá analogicky nepříznivý stav finančního zdraví žalované k září 2024. Úvěr z kreditní karty ze dne , datum, je rovněž od žalobkyně. Je zde uveden i další úvěr od žalobkyně, ze dne , datum, , který zanikl právě dne , datum, , s jistinou , částka, , z něhož se žalobkyně domáhala zjevně lichevních , částka, . Pro neochotu žalobkyně sdělit podrobnosti a nepřítomnost žalované, která by případně po poučení soudem poskytla tvrzení sama (neboť úřední povinnost soudu zde již naráží na sféru pouhých spekulací, zda šlo o úvěr čerpaný, zda byl doplacen či šlo o pouhou změnu či konsolidaci atd.). Dále je zde úvěr od BNP Paribas , právnická osoba, SA ze dne , datum, , kde byla dokonce žalovaná v září 2022 v prodlení, a od další predátorsky jednající společnosti – , právnická osoba, , s rámcem , částka, . I tím byl výsledek řízení determinován. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaná dále podlehla (č. l. 72) lichevnímu úvěru od , právnická osoba, . (sp. zn. , spisová značka, , kde bylo typicky důvodným shledáno zhruba jen 25 % původně žalovaného plnění).

7. Soud si dále vyžádal výpis z účtu žalované za měsíce září a říjen 2022 (č. l. 82) k žádosti žalované (č. l. 81). Z něj vyplývá (č. l. 85) že dne , datum, obdržela od žalobkyně , částka, , důvod soud nezná. Dne , datum, zřejmě čerpala jiný úvěr s jistinou , částka, , pravděpodobně se jedná o úvěr od žalobkyně dle CRIF. Předchází i následuje ověřovací platba , částka, , které však nelze přiřadit jinak, než že jsou rovněž skrze službu thepay.cz. V říjnu pak dne , datum, je zde čerpání úvěru od , právnická osoba, ., sumou , částka, (z níž pak bylo zřejmě uplatněno desetkrát více) a poměrně bizarní je první splátka téhož úvěru již o deset dní později. Z výpisu účtu pak vyplývá, že jsou provozovány sázkové hry, není zřejmé, jaká je povaha příchozích desetitisícových plateb od tipsport.cz. Jsou přítomná čerpání úvěrů od , právnická osoba, , a , právnická osoba, , Pokud by si tedy kdokoliv vyžádal výpis z účtu žalované z doby těsně před sjednáním předmětného úvěru, rovněž by měl dostatek důvodů úvěr neposkytnout. Jiná informace k předchozímu úvěru od žalobkyně však nevyplynula. Účet spíše využívala i další osoba, než žalovaná, která v tomto ohledu trpěla značnou amnézií, a je vůbec otázkou, z čího podnětu a v čí prospěch byly úvěry čerpány (to však bylo především na procesní aktivitě žalované).

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z důkazu (výpisu od věřitele samotného), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo procesně v tomto ohledu pasivní žalovanou.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

11. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Nejvyšší soud však hranici sazby pro lichvu shledal i např. u 43 % ročně. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

12. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je často dokonce „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zde věřitel dokonce věděl, že mu spotřebitel zatajuje úvěry, nic z toho však (zatím) nevyvodil. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. Pokud se soud v minulosti , právnická osoba, , u tohoto typu úvěrů dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 6 inkasních agentur.

13. V projednávané věci byl poskytován malý úvěr, avšak předlužené osobě ve věku 22 let, u které nebyl ověřen příjem, natož údajný další příjem domácnosti a kde dokonce i pořízená lustrace SOLUS závěru o úvěruschopnosti odporuje. Rizikovost tak byla vysoká a prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry úsilí, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Nemohl však být poskytnut úvěr s těmito lichevními parametry, který na neúvěruschopnost doslova spoléhal (bez odkladu splatnosti či prodlení nešlo ani tak o úvěr, jako spíše o promoakci) a snažil z ní těžit (horentními poplatky za odklad splatnosti). Význam předchozího úvěru s jistinou , částka, se bohužel pro nesoučinnost obou stran nepodařilo soudu v tomto řízení objasnit.

14. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. V tomto případě však bylo zjevné, že žalovaná již měla vysoké nedávné závazky, bojovala se splácením předchozích lichevních úvěrů a poskytnutí jakéhokoliv jiného, než ryze konsolidačního úvěru s nízkým navýšením, bylo bez vysoké míry obezřetnosti nepřijatelné. Žalobkyně však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činí dle databáze ARAD dlouhodobě okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). To však běžný spotřebitel netuší a současný trh nebankovních úvěrů je na této nevědomosti doslova založen.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zprávu – ta však obsahuje jen neověřitelná tvrzení věřitele. Opět tak soud vidí, že nebyly posuzovány skutečné výdaje, ale ani příjmy a úvěruschopnost žalované byla založena i na „dalším příjmu domácnosti“, o kterém rovněž není nic známo (a je velmi často účelovou fabulací). U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. Především ale nebyly vůbec brány v potaz předchozí závazky žalované z úvěrů, které se zřejmě žalobkyně snažila před soudem zatajit, když neposkytla ani svou předchozí smlouvu se zjevně absurdní argumentací, že nejde o závazek, který by s projednávanou věcí souvisel.

16. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. U žalované řádné vyhodnocení údajů neproběhlo, ač žalobkyně měla všechny údaje a důvody úvěr neposkytnout. Přesto opět sehrála se soudem nedůstojné představení až do závěru dokazování.

17. V případě žalované byla na místě opatrnost z důvodů na straně příjmů, výdajů i zadlužení, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné výdaje a údajný „další příjem domácnosti“, ignorovala nepravdivý údaj o existujících úvěrových závazcích od spotřebitele, i údaje ze SOLUSu, a když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). I jediný aspekt z nejméně tří zjištěných byl sám o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy přinejmenším k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr nemohl poskytnout a to z několika kumulovaných důvodů. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí i předmětného úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

18. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

19. Z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

20. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání, zjevně založené na ignorování zákonných povinností, či přinejmenším jejich vykonávání jen naoko.

21. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 43 % ročně). To se týká i poplatků a smluvních pokut dle předmětné smlouvy, stejně jako konstrukce poplatků za odklad splatnosti, které jsou zjevně zamýšleným skutečným zdrojem výdělku. U jiných smluv (např. s 24 měsíci splácení) inkasuje úroky v 2. až 8. měsíci, čímž rovněž obchází kogentní ustanovení na ochranu spotřebitele a spotřebitel tak platí excesivní úroky předem, tedy dříve, než by na ně vůbec měl vzniknout nárok, a v případě zesplatnění si ve většině situací zajišťuje nárok nad rámec omezení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

22. Soud tak mohl žalobkyni přiznat nárok na jistinu , částka, , po odpočtu zaplacené , částka, (z výpisu nicméně vyplývá, což soud při vyhlašování přehlédl, že zřejmě bylo zaplaceno 2x , částka, ). Ze žalobních tvrzení vyplývá, že splatnost nastala až , datum, , avšak zřejmě jde o důsledek „korunového odkladu“, kdy se žalobkyně domáhala i příslušného poplatku , částka, (pokud by žalovaná nějaký poplatek za odklad splatnosti, soud by jej od , částka, rovněž odečetl coby absolutně neplatné ujednání a pokus o jednání v rozporu s dobrými mravy).

23. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení a tím spíše jej lze krátit. Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevního úvěru v prodlení a ta tak není v prodlení, přinejmenším do doručení žalobního návrhu soudem (dne , datum, na č. l. 57). Pokud ani poté o pohledávku nejevila zájem (sice jen předstírala, k jednání, u kterého dosáhla odročení, se však neobjevila), neusilovala o splátky či jinou úlovu, nelze již na úrok z prodlení zcela rezignovat. Proto jej soud žalobkyni přiznal až od , datum, . Tomu odpovídá i použitá sazba. Nelze připustit, aby věřitel dosáhl (odkazem na § 1958 odst. 2 o. z.) lepšího postavení (vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením později za splatný. Věřitel tak činil za účelem inkasování lichevního příslušenství, vůči zjevně předlužené žalované, zjevně jednající v tísni (přinejmenším jednoho) lichevních úvěrů (parametry předchozího úvěru od žalobkyně samotné žalobkyně soudu úmyslně zatajuje) a nepochybně se tedy jedná o zneužití práva se zištným a protiprávním úmyslem. Z takového stavu nemůže následně těžit, když tehdejší úroková sazba pro spotřebitele nepříznivá a věřiteli tak opět garantuje zisk z původně protiprávního a amorálního jednání. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době, kdy prodlení žalované poprvé dovozuje soud, tedy 12,75 % ročně.

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 63,85 % (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznává právo na úhradu poměrné části (27,7 %) účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

25. Za tři písemná podání náhrada nepřísluší, nejedná se o účelně vynaložené náklady. Soud žádal o sdělení informací k předchozím úvěrům (které má žalobkyně zájem oddělovat, z pohledu soudu se však jedná o zastírání skutečného obsahu právního jednání, kterým je pokračující lichevní úvěrové schéma opakovaného úvěrování neúvěruschopnému a postupného odsávání příslušenství, aniž by se adekvátně snižovala jistina dluhu spotřebitele) a tyto informace právní zástupce neposkytl dosud. Soud je žádal sdělit při nařízeném jednání, k němu se však právní zástupce neobtěžoval. , adresa, toho zaslal podání ze dne , datum, , kde z pouhé procesní opatrnosti doplňoval informace k úvěruschopnosti (které mají být náležitostí již samotného návrhu) a které ani soud nežádal. Podáním ze dne , datum, uvedl rovněž informace, které soud nežádal, a které měl případně uvádět již v návrhu, včetně žádosti o zajištění dotazu na banku (poskytnutí , částka, však sporné nebylo). Konečně pak třetím podáním ze dne , datum, právní zástupce opět jen soudu vyjádřil pohrdání procesní (ediční) povinností.

26. Za neúčelnou je však třeba považovat i jeho účast při odročeném jednání. K odročení došlo především v důsledku toho, že neposkytl soudem požadované údaje písemně před prvním jednáním a ani se k prvnímu jednání nedostavil. Ty pak neznala ani přítomná žalovaná a soud tedy jednání odročil a opětovně vyzval žalobkyni k poskytnutí údajů o předchozích závazcích. Právní zástupce tak neučinil opět ani písemně a dokonce ani při odročeném jednání, s odkazem na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze“, k němuž se ani neobtěžoval uvést spisovou značku. Takové jednání bylo konáno jen pro dodatečné splnění procesní povinnosti žalobkyně a ta ji při několika příležitostech odmítla splnit. Za takové jednání nelze přiznat odměnu.

27. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná má více lichevních závazků, exekuci od žalobkyně z jiného úvěru (kde žalovaná nepodala odpor proti platebnímu rozkazu), hradí nejméně , částka, měsíčně za bydlení (nájemní smlouva č. l. 75) a pracuje v dělnické profesi (č. l. 76). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem.