20 C 258/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované doručovací adresou Anonymizováno pro 60 176,10 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 31 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 292 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částek 29 176,10 Kč, 1 712,03 Kč, 5 421,75 Kč, 1 717,92 Kč, úroku v sazbě 25,23 % ročně z částky 24 428,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku v sazbě 11,75 % ročně z částky 24 428,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroku v sazbě 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 18. 8. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 19. 3. 2022, sjednané žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů s lichevními parametry, formou podomního zprostředkování/inkasování). Žalovaná měla dne 19. 3. 2022 načerpat 10 000 Kč a uhradit je bez navýšení v 5 měsíčních splátkách. Žalovaná uhradila pouze 3 000 Kč. Domáhala se tak pouze jistiny 7 000 Kč, dále 1 717,92 Kč na úroku z prodlení a dále v sazbě 15 % ročně z 7 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. S bezúročným úvěrem tohoto věřitele se soud setkává poprvé, pravděpodobně proto, že žalovaná byla v tomto případě invalidní a tomuto věřiteli se obvykle podaří realizovat lichevní schéma ze souběžných i navazujících úvěrů, když následné úvěry již zahrnují i lichevní navýšení.

2. To ostatně potvrzuje již druhý úvěr ze dne 20. 4. 2022, dle něhož žalovaná měla načerpat 25 000 Kč a uhradit celkem 55 809 Kč v 18 měsíčních splátkách (již zde je třeba konstatovat hrubý rozpor s dobrými mravy takto sjednaného navýšení). Uhradila pouze 1 000 Kč. Domáhala se 53 176,10 Kč na jistině (včetně úhrady za zpracování úvěru a poplatku za komfortní a flexibilní splácení), 1 712,03 Kč na obchodním úroku a dále v sazbě 25,23 % ročně z jistiny 24 428,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a 5 421,75 Kč na úroku z prodlení a dále v sazbě 11,75 % ročně z 24 428,43 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

3. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

4. Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoroval a advokát zřejmě považoval vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen, případně je skryt v kapitalizovaném úroku (pro důvod nevyhovění je však nadbytečné jej přepočítávat). Soud kvituje, že advokát po několika letech od této praxe (přinejmenším v rozsahu běžícího úroku) zřejmě konečně upustil. I tak však bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZoSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku. Tvrzení ke splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet dle § 86 ZoSÚ začal právní zástupce ve formulářové podobě uvádět, vyšší desítky předchozích řízení však ukázaly (§ 121 o. s. ř.), že jim nelze důvěřovat. Soud však u těchto nároků žalobkyně (ať již úvěrů , právnická osoba, , , právnická osoba, , v insolvenci, , právnická osoba, , či , právnická osoba, .) pravidelně shledává, že pokud je přítomno hotovostní inkaso, incidence osob v exekučním inhibitoriu je drtivě převažující. V tomto případě zřejmě žalovaná exekuci neměla, soud však opět zaznamenal úvěr s lichevními parametr, přičemž žalovaná ve věku 21 byla invalidní. Pravidelně rovněž soud zjišťuje, že těmito společnostmi jsou úvěrováni všichni zletilí členové téže domácnosti, lze tak předpokládat, že podobným lichevním schématům současně čelí o rodiče žalované, případně další spolužijící zletilé osoby., právnická osoba, povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně vyjádřila stroze a formulářově (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). Netvrdí lustraci žádného registru typu NRKI, BRKI, SOLUS či REPI, pouze shromáždění podkladů od spotřebitele a jejich vyhodnocení. Pokud soud v posledních letech zkoušel žalobkyni vyzvat k předložení důkazů ohledně kontroly listiny, vyznačených na zákaznických kartách, pravidelně je sdělováno, že je postupník nemá k dispozici. I soudem zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel doplňovat dokazování o takové podklady, či u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN nejméně 139,47 % !). Úvěr byl totiž vědomě poskytnut osobě, která byla zcela zjevně neúvěruschopná. Otázkou je, zda zprostředkovateli a původní věřitelce nebylo z domácnosti, v níž žalovaná žije, již dobře známo, že i další členové domácnosti již byli obětí úvěrů s lichevními parametry a takto přenesená tíseň žalované, odkázané na tuto domácnost, stejně jako její nevědomost protiprávnosti takových parametrů úvěru, je zjevná. Soud ani nemusí příliš spekulovat, když matka žalované čelí exekučnímu inhibitoriu nejméně od roku 2013 a otec zřejmě ještě déle (přes 46 řízení u zdejšího soudu). Pokud soud takovou skutečnost v předchozích řízení pouze dovozoval z faktického stavu, četnosti a předpokladu, že věřitel ve skutečnosti o spotřebitelích přinejmenším díky přístupu do NRKI (kam své úvěry zadává a nepochybně tedy s databází pracuje obousměrně) ví více, než je ochoten přiznat, pak v posledních řízeních se to definitivně potvrdilo. I v tomto řízení soud oslovil i původního věřitele, aby vyloučil existenci širšího lichevního schématu, které již z aktuálního výpisu NRKI nemusí být vždy patrné, původní věřitel zaslal sdělení a tuto rizikovou eventualitu výjimečně vyvrátil. Ostatně poměry žalované byly zjevně tak nuzné, že rozvinutí lichevního schématu obligátním třetím a čtvrtým úvěrem logicky nebylo možné.

6. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 ZoSÚ či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento původní věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím s právní mocí dne 25. 5. 2025 a byla mu vyměřena poměrně vysoká, leč relativně stále jen symbolická sankce 8 000 000 Kč, za porušování povinností dle ZoSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Obdobně byla postižena i , právnická osoba, . (sankcí 2 500 000 Kč) a , právnická osoba, , v insolvenci (3 000 000 Kč a podruhé již odnětím licence), stejně jako , právnická osoba, (6 000 000 Kč). Tyto čtyři společnosti používají nápadně podobné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích a analogická lichevní schémata (zejm. lichevní příslušenství, inscenované zpoplatněné služby, nezkoumání úvěruschopnosti, sériové úvěry, paralelní úvěry). Tato skupina úvěrů je pravidelně poskytována osobám v exekučním inhibitoriu, splácení má často probíhat týdně a hotovostně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění, pokud si jej soud vyžádá), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně/advokát občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást spotřebitele, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně (a jsou případně vedeni ke sjednání smíru).

7. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku (zejména v otázce osob svěřenských správkyň, v nečerpání fondu za života advokáta a v omezeném trvání fondu, jehož majetek se může advokátovi v relativně krátkém čase opět vrátit). Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již sama systemizace spisových značek advokáta , Anonymizováno, a od nich odvozených spisových značek žalobkyně , Anonymizováno, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše (zde jde zřejmě již o 18. tranši úvěrů od , právnická osoba, !). Takovému jednání advokátů pak prakticky nemohou neadvokáti konkurovat a je tedy otázkou, zda rovněž nejde o nekalou soutěž. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, přičemž poskytnutí pouze jednoho úvěru tímto původním věřitelem je v praxi senát 20C skutečně vzácné (zde jde o úvěr druhý) a tato žalobkyně skupuje obdobné nároky od několika analogicky jednajících věřitelů a následně je uplatňuje u soudu samostatnými návrhy. V neposlední řadě i zde je klientem osoba nuzných poměrů, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenstvím, a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku. Zde šlo o invalidní osobu blízkou věku mladistvé, z dlouhodobě předlužené domácnosti, podléhající exekučnímu inhibitoriu. S ohledem na výsledek řízení ostatně ani zde nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.

8. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní pátral, sdělila aktuální adresu jak v záhlaví shora. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na takové adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl ani zde označenou domovní schránku. Na tyto následky přetěžování dlužníků jednotlivými lichevními schématy (kam patří i excesivní využívání inkasních agentur) ostatně tito věřitelé sázejí a počítají se snadným průběhem nalézacích řízení. I když o nároku věděla, žalovaná se nijak nevyjádřila.

9. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes 100 Kč za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Právě na pasivitu spotřebitelů nepoctivě jednající věřitelé vsázejí a spotřebitele úporným vymáháním lichevně navýšených nároků doslova učí bezmoci. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli.

10. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť se nedůvodně obávají, že jim v občanskoprávním řízení hrozí „trest“, či podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Její vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C důsledně činí – zjevně však nejde o převažující praxi, neboť nezaznamenal úbytek tohoto typu žalob se zjevně protiprávními prvky či jakoukoliv zdrženlivost advokátů při páchání tohoto typu lichvy (opět – přinejmenším ve smyslu občanskoprávním). V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení. Dokonce i u těch, kteří se nárokům vzpěčují a obrátí se na Finančního arbitra, je bráněno v úspěchu např. promptním zahájením soudního řízení či nabídkou smíru, který však opět pouze kodifikuje lichevní parametry podkladového závazku.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

12. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 ZoSÚ v detailech absentovala. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), tedy ani neuvedla, natož aby tak prokázala (což senát 20C rovněž považuje za imperativ). Tento původní věřitel informace o používání registru BRKI, REPI či SOLUS v dokumentech na své webové prezentaci nemá, zmiňuje ovšem aktivní využívání NRKI (velká část věřitelů a advokátů zaměňuje tuto databázi za kombinované výpisy NRKI+BRKI, bez předložení tak nelze mít jistotu, jaký ve skutečnosti ten či onen věřitel míní; senát 20C např. používá výstup CRIF, obsahující NRKI i BRKI), a jeho úvěry jsou v NRKI zaneseny. Má tedy zjevně do registru NRKI přístup a využívá jej, nikoliv však k účelu, kterému jedině slouží (§ 88 ZoSÚ). Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění (zde mlčení) používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně lustrace NRKI a BRKI dotvrzena. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich (č. l. 43), že žalovaná aktuálně žádné jiné úvěry zapsané nemá. S ohledem na její nízký věk a invaliditu to nicméně není až tak překvapivé, neboť jen skutečně bezskrupulózní věřitelé by ji vyhodnotili jako úvěruschopnou (a žalovaná zřejmě sama netuší, kolik věřitelů by jí rádo půjčilo, aby ji mohli exploatovat doslova až do konce jejího života).

13. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , Orange , právnická osoba, ., Emma’s credit, s. r. o., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., koncernu , Anonymizováno, a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. , Anonymizováno, .

14. Ze strany , právnická osoba, (a rovněž , právnická osoba, ., , právnická osoba, , a , právnická osoba, , v insolvenci - které již v souvislosti s tím byla dokonce sankčně odňata Českou národní bankou licence k poskytování spotřebitelských úvěrů a své amorální podnikání tak musela převést pod jinou obchodní společnost, , právnická osoba, ., - které byla uložena pokuta 1 mil. Kč s právní mocí 19. 2. 2025) se v uplynulých letech jednalo o typické lichevní schéma, kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil). Zde vyplynulo, že tento věřitel používá i další rozšířenou praktiku – poskytnutí prvního úvěru bez navýšení, kdy klient je beztak nesolventní a i bezplatný úvěr věřiteli vedle úroku z prodlení vygeneruje finanční tíseň, ze které může následně těžit poskytováními již nepokrytě lichevních úvěrů. Soudu není známo, zda používají shodný postup, jako nebankovní věřitelé okolo modelu , právnická osoba, (a jejích následovníků), kdy je věřiteli při doplacení stávajícího úvěru slíbeno poskytnutí úvěru s vyšší jistinou, která mu tak doplacení finančně vykompenzuje, případně je na krátkou dobu zcela ponechán jiným věřitelům (senát 20C to nazývá „operační přestávkou lichvy“ s vědomím, že dlužníka lze kdykoliv opět nasmlouvat nabídkou prostředků, které zoufale potřebuje k oddalování následků prodlení, kterých se (mnohdy iracionálně) obává. U úvěrů , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , a , právnická osoba, , v insolvenci, ze zákaznických karet a časové posloupnosti úvěrů častěji vyplývá, že by se mohlo jednat o navýšení jistiny bez faktické transakce, tedy konsolidaci předchozího úvěru s poskytnutím dalších prostředků (které však povětšinou spotřebuje „nultá splátka“. Na rozdíl od Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ) se však senát 20C nedomnívá, že by tento ryze technický rozdíl měl představovat rozdíl v právním hodnocení takového tak či onak protiprávního a vysoce amorálního jednání a především ve výsledku řízení (při faktickém doplacení a nového čerpání krátce poté zjevně nebude možno dovodit „doktrínu neplatného započtení“). Procesní zvýhodňování toho či onoho lichevního schématu beztak vede tyto věřitele jen k precizování lichevních schémat (resp. jejich kombinací) tak, aby se vyhýbali redukcím v nalézacích řízení, která jsou prakticky jedinou šancí spotřebitelů na spravedlivý výsledek a zastání od veřejné moci. Z hlediska hmotného práva na ochranu spotřebitele je zcela nepřijatelné, aby se soudy procesně restriktivním postupem jakkoliv podílely na lichevních schématech těchto věřitelů, které si zcela jistě nezaslouží právní ochranu jen proto, že jsou koncipovány k exploataci zásady projednací a dispoziční. Takový výklad procesního práva by byl zcela zjevně nepřiměřeně formalistický a hrubě nespravedlivý.

15. V tomto řízení bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut „první úvěr zdarma“. V jiných řízeních (, právnická osoba, .) soud teprve nedávno odhalil další praktiku - poskytnutí slevy při řádném doplacení, přičemž tato sleva je kryta zálohou, vybranou při poskytnutí jistiny (dosud to soud považoval za pravidelnou „nultou splátku“). Soud u této žalované výjimečně nedovodil pokračující lichevní schéma (kdy první úvěry jsou již „doplaceny“ a soud projednává třetí a další úvěry) a přeplatek předchozích úvěrů (ať již bezprostředně navazujících či oddělených „operační přestávkou“) v tomto řízení nemusel dovozovat. Absenci jiných úvěrů ostatně potvrdila i původní věřitelka výslovně (č. l. 57) a na rozdíl od , právnická osoba, ., které soud udělil tři poměrně vysoké pořádkové pokuty za nesplnění součinnosti se soudem, se u , právnická osoba, , soud alespoň nesetkal se snahou soud ve vyjádřeních jakkoliv klamat.

16. Tento věřitel si však zřejmě k posouzení úvěruschopnosti neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou , Anonymizováno, , IČO, ) v jiné věci (sp. zn. , spisová značka, ) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (dokonce právě u , právnická osoba, ,) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. , spisová značka, ).

17. Nápadně často jde u těchto věřitelů o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene mnohdy s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru, sociální dávky či z důchodu). Tento žalovaný výjimečně exekučním řízením nečelil. Údajně projevil zájem o hotovostní inkaso v místě bydliště za 5 206 Kč (sic!). U analogicky jednající společnosti , právnická osoba, ., v dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na www.expresscash.cz se lze v kapitole „Podmínky poskytnutí půjčky“ dočíst: „Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele je podstatný dostatečný (disponibilní) příjem, tedy příjem po závazků a pravidelných výdajů žadatele jako jsou např. platby nájemného, splátky úvěrové smlouvy nebo hypotéky; platby SIPO; výdaje související s platbami sociálního a zdravotního pojištění (v případě OSVČ), splácení exekuce apod.“. Z toho není zřejmé ani to, zda si tato společnost vůbec uvědomuje, co činí a zda vůbec považuje splácení exekuce za absolutní překážku poskytnutí úvěru s lichevními parametry. V dokumentu „Informace o zpracování osobních údajů pro účely kontaktování klienta a provedení prescoringu“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci je v bodě 2.1 uvedeno: , Anonymizováno, upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy , Anonymizováno, zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází , Anonymizováno, nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů , Anonymizováno, , rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči , Anonymizováno, včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem , Anonymizováno, posouzen jako neúvěruschopný a , Anonymizováno, s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Je tedy zřejmé, že ze strany takového věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Tato společnost tedy explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s menším, než větším počtem exekucí (sic!). Soud to záměrně uvádí i v tomto rozsudku, neboť i když na webové prezentaci , právnická osoba, , podobně explicitní vyjádření ohledně přípustnosti exekucí nedohledal, incidence spotřebitelů v těchto situacích je v praxi senátu 20C u obou původních věřitelů obdobná.

18. Soud u žalované v tomto případě stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) neověřoval, neboť dle přehledu řízení tato první exekuci čelila nebo čelí až od roku 2023. Obecně platí, že probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Mnohdy se těmto věřitelům daří přimět k měsíčnímu splácení v hotovosti i spotřebitele, který má bankovní účet a excesivní poplatky tak v žádném případě trpět nemusel. Z formulářové smlouvy , právnická osoba, ., je dokonce zřejmé, že počítá s výběrem všech poplatků, ostatně jedině pak platí předtištěný údaj o RPSN 272,44 %, který s eventualitou neujednání některého z poplatků ani nepočítá. Jde tak samozřejmě o skrytý (lichevní) úrok úvěru. Charakterem ani cenou nejsou tyto částky poplatkem, ostatně odvozují svou výši úměrou od jistiny. Společnost , právnická osoba, , ale takto naivně nejedná, údaj o RPSN je v jejích formulářových smlouvách nutno vyplnit ručně.

19. Údaj z CEE je oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Soudu je z desítek předchozích řízení s nároky tohoto původního věřitele zřejmé, že by jej ani exekuce neodradily, pokud by byly přítomny. Prakticky je tak soud ani nemusí ověřovat. To však soud uvádí pro úplnost, této žalované se exekuční inhibitorium výjimečně netýkalo, věřitelka vzácně natrefila na „prvodlužnici“. Stejně tak se nemusel v tomto případě vzácně vypořádávat s již doplacenými úvěry pokračujícího lichevního schématu (jehož jsou jednotlivé úvěry pouze zastírajícími iteracemi, nikoliv vážně míněnými smlouvami).

20. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Hotovostní inkaso pak dokonce tomuto věřiteli pravidelně slouží k poskytování úvěrů osobám v exekučním inhibitoriu. Soud netvrdí, že osobě v exekuci nelze poskytnout úvěr, v žádném případě tak ovšem nemůže činit věřitel, který poskytuje úrok výrazně odlišný od běžné bankovní sazby, která u těchto úvěrů činí zhruba 10 % ročně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení (jak tento advokát pravidelně v doplňujících podáních uvádí), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Byl to ostatně obchodní zástupce původní věřitelky, kdo se žalovanou 2x sepisoval žádost o úvěr zjevně nebonitního klienta a úvěry přesto zprostředkoval a prostředky poté inkasoval. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 7 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZoSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.

21. Postoupení obou pohledávek je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 36 (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

22. Z první zákaznické karty ze dne 19. 3. 2022 (č. l. 28) vyplývá, že žalovaná deklarovala odlišné faktické bydliště od adresy trvalého pobytu (po nízkém věku spotřebitele je to další varovný moment), žití s rodiči, základní vzdělání, svobodný stav, potřebu úvěru na vybavení domácnosti, absenci vyživovací povinnosti, nevlastnění automobilu, příjem jen z invalidního důchodu ve výši 4 981 Kč, což je jediný příjem spotřebitele. V domácnosti je údajný další příjem 14 000 Kč, ale nic bližšího o tomto příjmu není známo, natož komu patří a zda jeho nositel je ochoten z něj žalovanou živit či dokonce zlepšovat její bonitu. Jsou deklarovány nulové externí splátky, nulové interní splátky, odhadované měsíční výdaje jsou v částce 3 000 Kč. Zprostředkovatel vyznačil, že viděl výměr důchodu. Zbytek deklarací je předtištěn a nemá žádný význam, včetně ujištění, že spotřebitel nepodléhá exekucím.

23. Z druhé zákaznické karty ze dne 20. 4. 2022 (č. l. 31) vyplývají analogické údaje, odlišné jsou pouze existence interních splátek (předchozí úvěr) ve výši 2 000 Kč a další (údajný) příjem domácnosti je navýšen na 18 000 Kč24. Dle registru obyvatel č. l. 45 je žalovaná bezdětná. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 49 nečerpá dávky hmotné nouze. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 51 byla v evidenci uchazečů jen do ledna 2019. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné další listiny.

25. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Je v ní po invalidní žalované požadováno 81 828,46 Kč (sic!). Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky. Nicméně ani taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Jelikož soud žádnou náhradu nákladů nepřiznává, nemusel z toho v tomto řízení dovozovat nepříznivý následek.

26. Dle úvěrové smlouvy č. l. 29 žalovaná dne 19. 3. 2022 v hotovosti údajně převzala 10 000 Kč a měla je vrátit v 5 měsíčních splátkách po 2 000 Kč. Ani toho však zjevně dle svých poměrů nemohla být svými vlastními silami schopna. Tato smlouva bez navýšení zjevně této původní věřitelce slouží v kontextu jí používaných lichevních schémat jako úvodní iterace lichevního schématu.

27. Dle úvěrové smlouvy č. l. 32 ze dne 20. 4. 2022 (tedy poskytnuté již v době splatnosti první splátky předchozího bezplatného úvěru) žalovaná údajně převzala 25 000 Kč a původní věřitelka si nechala navíc přislíbit 30 809 Kč, složených z úroku 24 103 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru 1 500 Kč (což je předtištěný údaj), 2 143 za komfortní splácení a 3 063 Kč za flexibilní splácení (tyto pojmy jsou ve smlouvě vysvětleny, pro toto řízení však postrádá význam se jimi zabývat). Osmnáct měsíčních splátek po 2 658 Kč je zakončeno poslední splátkou 2 649 Kč. RPSN dle zápisu činila 139,47 %, tedy přesto, že judikatura v trestních věcech zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní. Soud však dopočetl RPSN 150 %, pravděpodobně jde tedy jen o smyšlený údaj, imitující reálný výpočet. Jednání věřitele tedy již od počátku zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. V době soudních řízení jsou spotřebitelé obvykle naprosto demoralizováni a svou situaci nepovažují za řešitelnou ani formou soudního řízení.

28. Původní věřitel tak invalidní žalovanou s naprosto směšně vysokým příjmem exploatuje lichevní sazbou převyšující deklarovaných RPSN 139,47 % (u druhého úvěru). Následně žalobkyně takový úvěr nabývá (v průmyslovém měřítku) a advokát, zapsaný Českou advokátní komorou, takový úvěr uplatňuje u soudu. Rozčarování soudu a obava o integritu právního státu, který umožňuje, že senát 20C se s těmito nároky setkává již několik let bez jakéhokoliv náznaku změny k lepšímu, nemůže být větší.

29. Dle tabulek umoření č. l. 34 a 35 žalovaná uhradila na první úvěr 3 000 Kč a to dne 25. 3. 2022 1 000 Kč a dne 20. 4. 2022 2 000 Kč. Opět se tedy ukazuje, že sjednaný splátkový kalendář je jen zastíracím ujednáním a spotřebitel má jen omezené možnosti, jak čelit lichvě. Žalovaná neměla žádnou povinnost uhradit za 6 dní částku poloviny splátky, přesto je takový údaj zapsán. Senát 20C však již z desítek předchozích řízení ví, že nelze důvěřovat ani zapsanému datu, spotřebitelé nejčastěji uvádějí, že reálně zaplatili již v den čerpání jistiny – dostali o to menší jistinu. I tomuto spotřebiteli tedy bylo pravděpodobně zprostředkovatelem sděleno to, s čím se soud již u těchto věřitelů setkal dle vyjádření spotřebitelů při nařízeném jednání dříve opakovaně: „pokud uhradíte první splátku již dnes, nemusíte tak už činit za měsíc“. Případně, že tuto splátku může dostat spotřebitel zpět, pokud bude řádně hradit všechny splátky. Případně může být „předčasné“ inkaso spojeno s inkasováním jiného člena domácnosti v jiném blízkém termínu a splátkové kalendáře se rozpadají a zprostředkovatel si je přizpůsobuje svým návštěvám. Jelikož soud neví, zda daná osoba nezprostředkovávala i další úvěry, včetně takových, jehož věřitelé vůbec s NRKI nespolupracují, nelze bez dalšího předpokládat ani to, že z této částky nebyly umořeny další úvěrové závazky spotřebitele a spotřebitel tak reálně nemusel obdržet ani výše uvedené, resp. první splátkou ponížené jistiny. Schopnost spotřebitelů čelit těmto nehorázným požadavkům je samozřejmě výrazně snížená, neboť již jednají v tísni, způsobené předchozí lichvou a další úvěr tak nutně potřebují. V každém případě pro první splátku hned při poskytnutí úvěru nebyl žádný rozpoznatelný důvod. Údajům od tohoto původního věřitele tedy soud nemá žádný důvod důvěřovat, neboť tyto nepravidelnosti oproti splátkovému kalendáři se objevují pravidelně. Je zjevné, že tyto inkasní záznamy vůbec neodpovídají obsahu práv a povinností spotřebitelů dle úvěrových smluv a slepá důvěra soudů v tyto ryze subjektivní záznamy krajně nespolehlivých osob (s jasnou finanční motivací k protiprávnímu jednání) by byla jen další formou přehlížení lichvy a pošlapávání práv jejích obětí.

30. Dle tabulky umoření k druhému úvěru došlo k výběru jen částky 1 000 Kč a to po měsíci od čerpání.

31. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

32. Dále soud takto získal i další listiny (smluvní podmínky), které nejsou pro výsledek řízení podstatné.

33. Soud prvního stupně (zejména směrem k odvolacímu soudu) zdůrazňuje, že tyto nesrovnalosti jsou pravidelným průvodním jevem úvěrů od , právnická osoba, ., , právnická osoba, , a , právnická osoba, , v insolvenci, které používaly stejné modely lichevního úvěrování (lichevní schémata: nezkoumání úvěruschopnosti, excesivní navýšení, sériové úvěry, paralelní úvěry, podomní zprostředkovatelé/výběrčí, hotovostní inkaso osobám v exekučním inhibitoriu, excesivní vymáhání lichevně navýšených plnění inkasními agenturami). Z tam uvedených datací tak nelze vycházet a slepě důvěřovat záznamům od osob, realizujících lichvu v terénu, v přímém kontaktu se spotřebiteli. Nelze tak obvykle bez dalšího dospět k závěru, kolik spotřebitel reálně obdržel do své dispozice a tedy ani dovozovat, zda došlo k pokusu o započtení (sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, Krajského soud v , adresa, ) - či zda byl použit jiný model, např. u distančně sjednávaných úvěrů okolo modelu , právnická osoba, , je předchozí úvěr doplacen s incentivou, že krátce poté (den, či měsíc, pokud si spotřebitele přehazuje více věřitelů) spotřebitel obdrží nový úvěr s mírně vyšší jistinou, než krátce předtím doplatil. U takového modelu konstrukci „neplatného započtení“ zjevně dovozovat nelze. Pokud by soud u jedné z těchto minuciózních variant lichvy pravidelně dovozoval, že na výsledek řízení nemá vliv, ostatní lichevně jednající společnosti tento model obratem převezmou do svého repertoáru lichevních praktik a opět se hromadně začnou vyhýbat detekci a krácení svých amorálních a protiprávních nároků. Lze to přirovnat k jednání orgánu činného v trestním řízení, který by se poškozeného v průběhu řízení ani jednou sám nezeptal, zda od něj pachatel v minulosti nevylákal více částek, než jen tu poslední (kterou již poškozený odmítl zaplatit a věřitel za to na něj poslal vymahače). V této věci soud šetřením k dalším případným úvěrům a nestandardním okolnostem své obavy přiměřeně rozptýlil (i s ohledem na věk a zjevnou absenci bonity žalované, které dle č. l. 43 nedal úvěr dokonce ani AvaFin , právnická osoba, . (dříve , právnická osoba, ), jejíž sériová a paralelní lichevní schémata jsou neuvěřitelně amorální), proto soud k redukci jistiny nad rámec celkem uhrazených (či v prvé řadě ani nevyplacených) 4 000 Kč nepřistupoval.

34. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zohlednil na základě informací z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, získané od původní věřitelky, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Právě na spoléhání těchto nepoctivě jednajících poskytovatelů, že soudy budou v případě lichvy postupovat důsledně dle zásady dispoziční a projednací a dospějí jen k aplikaci § 87 ZoSÚ, jsou některá lichevní schémata (zejm. sériové a paralelní úvěrování, poplatky za odklad splatnosti) přímo založena. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, , v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci , jméno FO, C-243-08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

35. V této věci je součástí lichevního schématu i samotné poskytnutí neúročeného úvěru, neboť i ten byl na nuzné poměry žalované koncipován jako nesplatitelný a tedy měl sloužit jen jako základ pro rozvinutí prodlení a administrování navazujícího lichevního schématu (dalších úvěrů).

36. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

37. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá. Žalobkyni, resp. advokátovi uplatňování takových pohledávek v doslova průmyslovém měřítku po dlouhou dobu nevadilo a nereagoval ani na upozornění, že vymáhá nárok odporující zákonu (dokud jej realita nevydávání platebních rozkazů, zneužívaných věřiteli k dalšímu souběžnému pokusu o mimosoudní vylákání lichevního příslušenství, a dodatečně vybíraných soudních poplatků nepřinutila ke změně).

38. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro , právnická osoba, , či 7 500 000 Kč pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

39. V projednávané věci nelze s ohledem na zcela zanedbatelný příjem žalované obhájit dokonce ani poskytnutí bezúročného úvěru, který nadměrně vysokou splátkou 2 000 Kč (u vlastního příjmu žalované pouhých 4 981 Kč měsíčně z invalidního důchodu) zcela zjevně směřuje k vyvolání platební neschopnosti a potřebě čerpat další úvěr hned následující měsíc, který již byl neprokrytě lichevní. I bezúročný úvěr má v tomto kontextu za cíl vyvolat prodlení a tedy nárok na poměrně vysoký úrok z prodlení. Nemluvě o pravděpodobném poskytnutí nikoliv 10 000 Kč, ale pouze 9 000 Kč. Navýšení jistiny druhého úvěru již je tak obscénní, že by i zde prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.

40. Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Případně lze údaje o dlužníkovi (a jeho ekonomicky zoufalé situaci) přeprodat jiným predátorsky jednajícím věřitelům. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zda byl jednáním spotřebitele věřitel opravdu uveden v omyl, není v těchto řízeních pravidelně vůbec zkoumáno (ostatně svědčí o tom i skutkové věty, kde tentýž věřitel často figuruje opakovaně). Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.

41. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, REPI, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. V této věci by však k dovození neúvěruschopnosti spotřebitele stačila lustrace NRKI (či případně , Anonymizováno, ), pokud lze vůbec pojmově připustit, že zkoumání úvěruschopnosti dává smysl u úvěru s lichevním navýšením s RPSN 140 % (senát 20C se domnívá, že nedává). V této věci žalovaná zřejmě jiné úvěry neměla, lustrace tak již nad rámec jejích zjevně nuzných poměrů neměly význam.

42. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, ovšem opět nepředložila důkazy k zákaznické kartě, tedy vyznačené listiny, které jí měly být předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. opět nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Nebylo však nutné prokazovat tvrzení, které samo nárok žalobkyně podrývá – nízký invalidní důchod žalované. Zde je aranžování patrné již z původní žádosti, kde zjevně nedostatečný příjem maskuje obligátní údaj o „dalších příjmech domácnosti“. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí, a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. U této skupiny věřitelů však současně platí, že lichevní úvěry poskytují i dalším zletilým členům domácnosti a i jejich případné příjmy tak ve skutečnosti bývají vylepšovány příjmy ostatních. Především ale zcela postrádá smysl zapisování těchto arbitrárních údajů, které nikdo neověřuje, případně je ignoruje, neboť cílem je poskytnout úvěr za každou cenu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky.

43. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva a v hrubém rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na to, kolikrát je o tom soudem poučen.

44. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost již proto, že byla invalidní a její důchod zjevně neumožňoval samostatnou obživu. Dokonce tedy ani bezúročný úvěr neměla z čeho platit, což je výsledek dokazování, který překvapuje i samotný soud. Jednání této původní věřitelky i postupníka je však pravidelně bezohledné a seznam řízení, která není možné vypořádat jen cestou občanskoprávní, již dosahuje několika desítek. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud dospěla k závěru, že za takových poměrů může žalovaná hradit 2 000 Kč měsíčně a poté dokonce excesivní úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk v rozsahu nejméně 140 % RPSN. Zde pravděpodobně žalovaná jednala v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Úvěry byly pravděpodobně čerpány v kontextu potřeb ostatních členů domácnosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani takto tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru (a soud již zjistil obdobně nuzné poměry i u dalších dlužníků). Zde v zákaznické kartě zprostředkovatel skutečný stav ani nezakrýval, k dovození bonity použil příjem jiné osoby a lichevní schéma zahájil bezúročným úvěrem, z něhož si zřejmě rovnou 10 % ponechal.

45. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 ZoSÚ) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci a jejich důvody se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, resp. je výslovně připouští (u , právnická osoba, .), a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách (jako v této věci) a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a tito jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.

46. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele. Je zjevné, že excesivně drahé služby jsou spotřebiteli vnuceny jako podmínka úvěru, resp. podmínka administrace příslušného lichevního schématu.

47. Soud je dále toho názoru, že hradit (druhý) úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s podprůměrným příjmem a ve finanční tísni (a zde dokonce invalidní, tedy zřejmě v nezměnitelných poměrech), je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalované soud nezná jeho motivaci k přibírání lichevních závazků, u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

48. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze , Anonymizováno, okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Zde byl úvěr poskytnut s RPSN 139,47 % (spíše však ještě více).

49. Poměry žalované byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval (u druhého úvěru) poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a protiprávně, natož proč si za to nechává od spotřebitelů platit (v tomto případě) 1 500 Kč! Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případných adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud. K předchozím „úvěrům“ (iteracím lichevního schématu) soud v tomto případě nemusel přihlížet, jak odůvodněno výše. Za neplatný je v tomto případě dokonce nutno považovat i úvěr bezúročný.

50. Pokud ne v předchozích případech, tak zde opět šlo zjevně o osobu ve finanční tísni, s ohledem na věk a invaliditu zřejmě žalobkyně i věděla, že s vysokou pravděpodobností žalovaná jedná z nezkušenosti s platnou právní úpravou, zejména na ochranu spotřebitele (ale i existence klauzule dobrých mravů v § 1 o. z.). Zde pravděpodobně žalovaná jednala i v tísni ekonomické, u druhého úvěru již vyvolané i samotným původním věřitelem. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.

51. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu ZoSÚ. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentních nákladů další lichevní iterace (i jednotlivé poplatky jsou dle svého obsahu skrytým úrokem a jsou odvozovány od jistiny), díky které dosahuje nemorální výše navýšení - a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

52. V této věci soud plnění z předchozích „úvěrů“ nezohledňoval, ač obecně je třeba za nepřiměřené ujednání považovat zejména poskytování dalších „úvěrů“, které maskují předchozí realizovanou lichvu, představují toliko iteraci téhož lichevního schématu a umožňují reálně neposkytnout jistinu, kterou se spotřebitel zavazuje splácet a z níž je mu počítáno příslušenství a vnáší chaos do výběru splátek, kdy zprostředkovatel prakticky může přijít kdykoliv a chtít (nebo nabídnout?) cokoliv.

53. Žalobkyni tak mohl soud přiznat nárok jen na 31 000 Kč.

54. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), resp. měsíčně. I v této věci si ostatně věřitel vzal ihned z jistiny částku, která mu dle ujednání smlouvy vůbec nepříslušela. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce (jak se ale ukázalo v této věci, může tak činit i když jsou sjednány splátky měsíční), a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Pravidelně jsou takto exploatování všichni členové domácnosti, a jakmile dítě nabude zletilosti, samo také vstupuje do dluhové spirály rodičů. Zcela zjevně jde ve smyslu § 555 o. z. o zastírání obchodního úroku a tím i o obcházení omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ.

55. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací a dispozitivní, kterým by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalovaná je v prodlení jen se zaplacením částky 31 000 Kč.

56. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a situaci (invalidní) žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvodního kapciózního bezúročného úvěru a hned poté úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, (následované např. ve , spisová značka, ) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je odkázána na příjem dalších osob a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky zjevně neúvěruschopné osobě a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

57. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná má zřejmě velmi omezené možnosti zvýšení vlastního příjmu. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je navíc více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který navíc předstírá, že není vlastníkem žalobkyně a že tedy nezastupuje sám sebe. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný o takovou splátku žádal a jeho poměry vyšší splátku zřejmě (dlouhodobě a udržitelně) nedovolují. Procesní pasivitu lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

58. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.

59. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Ani aktuální nahrazení osoby svěřenské správkyně , jméno FO, soudu neznámou jinou osobou (čímž se advokát snaží o zastavení řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů) nemůže takové pochyby rozptýlit, když dosavadní série právních opatření vedla vždy k témuž závěru – účelovému jednání advokáta, který zneužívá právo na právní zastupování advokátem.