20 C 259/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované naposledy bytem adresa žalované pro zaplacení 69 092,52 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26 550 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 763,13 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 26 550 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 1 250 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 17 970,52 Kč, 198,58 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 1 855,49 Kč od [datum] do zaplacení, 556,61 Kč, úroku 20,82 % ročně z částky 13 555,49 Kč od [datum] do zaplacení, 24 572 Kč, 874,45 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 8 594,16 Kč od [datum] do zaplacení, 1 560,89 Kč, úroku 25,23 % ročně z částky 23 444,16 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením ze [datum] (č. l. 38), zaplacení plnění ze dvou úvěrových smluv, sjednaných mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Úvěrem z [datum] načerpala žalovaná 30 000 Kč, zavázala se hradit 24 měsíčních splátek po 2 274 Kč, uhradila však pouze 15 150 Kč a úvěr se stal nejpozději dnem [datum] splatným celý. Domáhala se z něj 23 444,16 Kč na jistině, 15 977,84 Kč na„ poplatku“, 2 385,44 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 1 560,89 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 25,23 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Úvěrem [číslo] z [datum] načerpala žalovaná 15 000 Kč, zavázala se hradit 78 týdenních splátek po 450 Kč, uhradila však pouze 3 300 Kč a úvěr se stal nejpozději dnem [datum] splatným celý. Domáhala se z něj 13 555,49 Kč na jistině, 16 115,03 Kč na„ poplatku“, 1 450,72 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 556,61 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 20,82 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěry poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.

2. Soud již žalobkyni nevyzýval k vyjádření, proč se domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní. Konečně pak nevyzýval žalobkyni ani k doplnění obvyklých vágních tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, když již ze soudem vyžádaných registrů NRKI a BRKI vyplynulo, že by jakékoliv vyjádření nemohlo výsledek řízení změnit.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Na soudem zjištěné adrese [ulice a číslo] v [obec] však dne [datum] převzala do vlastních rukou, soud tak již nemusel obesílat adresu trvalého bydliště.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení došlo, avšak žalovaná nemůže spoléhat na to, že tak bude soud činit i nadále, každá zásilka přijde stát na cca 110 Kč). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Drtivá většina účastníků, žalovanou nevyjímaje, si to však neuvědomuje.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 62 (žalobkyně však předložila i smlouvu o postoupení a seznam postoupených pohledávek).

6. Zákaznickou kartou č. l. 61 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala o úvěr s měsíční splatnosti ve 36 splátkách, deklarovala nájemní bydlení, základní vzdělání, svobodný stav, absenci vlastnictví automobilu, žádnou vyživovací povinnost a zaměstnání pokladní v prodejně [právnická osoba], s příjmem 16 755 Kč měsíčně. Domácnost měla mít další příjem 28 000 Kč. Jako výdaje uvedla 1 500 Kč na externích splátkách, 5 000 Kč na měsíčních výdajích, měla předložit pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky (které žalobkyně nepředložila). Úvěrovou smlouvou č. l. 56 však bylo žalované poskytnuto 30 000 Kč, za což si věřitel nechal slíbit navýšení o 24 572 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 274 Kč. Rozklad navýšení zahrnuje 15 942 Kč na úrok a 8 630 Kč poplatek za zpracování úvěru/garanci celkové ceny a péče, splátkové prázdniny, garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí (aniž by formulářová smlouva obsahovala možnost takové služby nesjednávat). Dle rozkladu č. l. 65 na tento úvěr žalovaná uhradila 15 150 Kč.

7. Zákaznickou kartou č. l. 58 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná požádala o úvěr s měsíční splatnosti ve 24 splátkách, deklarovala nájemní bydlení, základní vzdělání, neočekávaný výdaj, svobodný stav, absenci vlastnictví automobilu, žádnou vyživovací povinnost a zaměstnání ve výrobě v [právnická osoba], s příjmem 17 172 Kč měsíčně. Domácnost měla mít další příjem 20 000 Kč. Jako výdaje uvedla 2 000 Kč na externích splátkách, 2 274 Kč na interních splátkách, 3 000 Kč na měsíčních výdajích, měla předložit 2 výplatní pásky (které žalobkyně nepředložila), pracovní smlouvu nikoliv. Úvěrovou smlouvou č. l. 59 však bylo žalované poskytnuto 15 000 Kč, za což si věřitel nechal slíbit navýšení o 17 731 Kč ve 78 týdenních splátkách po 450 Kč. Rozklad navýšení zahrnuje 12 088 Kč na úrok, 1 500 Kč za poplatek za zpracování úvěru, 1 713 Kč za komfortní poskytnutí a splácení a 2 430 Kč za flexibilní splácení (aniž by formulářová smlouva obsahovala možnost takové služby nesjednávat). Žalovaná přitom v žádosti na č. l. 58 p. v. explicitně deklarovala, že má bankovní účet. Dle rozkladu č. l. 43 na tento úvěr žalovaná uhradila 3 300 Kč.

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 53) vypracování i zaslání (č. l. 55) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

9. Soud se po desítkách obdobných řízení nemohl s údaji v tomto rozsahu spokojit. Z vyžádaného výpisu z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) vyplynuly na č. l. 71 čtyři exekuce, všechny však byly zahájeny až od roku 2021, resp. 2022. V současnosti tak již nelze s určitostí stanovit, v jakém období zde byly uváděny exekuce, nařízené zdejším soudem pod sp. zn. 62 EXE 2622/2020, 62 EXE 3184/2020 a 46 EXE 3811/2020, pravděpodobně však všechny až po květnu 2020. Soud si nicméně vyžádal i výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB).

10. Z výpisu NRKI (č. l. 74) vyplynulo, že žalovaná již u žalobkyně čerpala úvěr s jistinou 7 000 Kč dnem [datum], byla v prodlení od května 2018 souvisle až září 2019. Z výpisu není zřejmé, zda úvěr doplatila, je pouze uvedeno datum„ ukončení“ [datum]. To však nebyl jediný úvěr mezi účastníky, neboť dále čerpala dne [datum] úvěr s jistinou 20 000 Kč, který byl z neznámého důvodu zesplatněn již následující měsíc v březnu 2019 a až do července 2020 byla žalovaná souvisle v prodlení, přičemž dluh měl narůstat na výsledných 34 422 Kč, dne [datum] byl úvěr„ ukončen“, avšak prodejem pohledávky třetí osobě. Z rejstříku ISAS vyplývá, že jde pravděpodobně o nárok, uplatněný pod sp. zn. 41 C 434/2022 postupníkem [příjmení] [jméno] a [právnická osoba] Z výpisu BRKI (č. l. 77) pak dále vyplynulo, že žalovaná měla další závazek a to revolvingový úvěr od [anonymizováno 5 slov] s rámcem 35 000 Kč ze dne [datum], když v březnu 2021 měla být žalovaná v prodlení již 1 200 dní, nepochybně tedy i v době sjednání obou předmětných úvěrů.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 3 300 Kč a 15 150 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a listin č. l. 43 a 65), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání naznačuje žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je požadované navýšení tak vysoké (až je absolutně neplatné a dokonce překračuje i míru skutkového znaku trestného činu lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat vysokého stupně, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu rovněž nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] a dalších databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován obscénně vysoký administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2020 proti ní byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

16. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že nezjistila pohledávky po splatnosti z výpisu BRKI i NRKI (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení) a dokonce nezohlednila ani problematické splácení úvěru, který sama poskytla žalované [datum]. Jelikož nelze akceptovat nevědomí o předchozích závazcích mezi účastníky, současně nutně platí, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Totéž vyplývá i z toho, že se spokojila s vágními údaji o dalším příjmu domácnosti a o výdajích, které jsou zjevně podhodnocené a nerealistické. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v registrech učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a není vyloučeno, že vycházela z formuláře, který se nedotazuje na závazky, které spláceny nejsou, na exekuce či obdobné ukazatele. Pravidelně však poskytuje klientům za horentní poplatky možnost„ komfortního splácení“, ačkoliv tito pravidelně deklarují, že bankovní účet mají, tak jako i žalovaná. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (budoucích) exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velice pečlivé a to již proto, že žalovaná již nesplácela tři úvěry a současně byla pravděpodobně existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího), když údaje o jejích výdajích (které se dokonce mezi oběma úvěry měly snížit z 5 000 Kč na 3 000 Kč (sic!) jsou zcela zjevně podhodnocené. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké, důvody znepokojivých záznamů v registrech NRKI a BRKI, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi, dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu a bydlela v nájemním bytě. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly. Přesto si věřitel nechal slíbit plnění s takovým navýšením, že to nelze ponechat bez podání trestního oznámení. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem přinejmenším ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokovým sazbám 44,8 % a 88 % (deklarovaným), resp. k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak o to dramatičtěji přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně), a to jak ve smyslu občanskoprávním (§ 1798 o. z.), tak i trestním (§ 218 tr. zákoníku). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

20. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 15 150 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 14 850 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 1 510,99 Kč a dále v sazbě v sazbě 8,25 % ročně z částky 14 850 Kč od [datum] do zaplacení). V případě druhého úvěru byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 3 300 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 11 700 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 1 252,14 Kč a dále v sazbě v sazbě 8,25 % ročně z částky 11 700 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil již několik exekucí, žalovaná tak může legálně disponovat pouze nezabavitelnou částkou, což její možnosti značně omezuje. To je však stav, kterého si věřitel měl a musel být vědom, než jistiny poskytl. Je navíc více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (který je skutečným majitelem pohledávky). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce ještě více, ani nenaznačila, zda skutečně splácet bude. Zjevně však své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

23. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.