20 C 26/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Žaloba se co do částek [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení z částky [částka] v sazbě 10 % ročně od [datum] do zaplacení a co do úroku v sazbě 15,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] s jistinou [částka], sjednané mezi žalovaným a věřitelkou, společnosti [právnická osoba], právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovaný měl v 84 měsíčních splátkách hradit [částka] počínaje dnem [datum] formou inkasa z účtu č. [bankovní účet]. Úvěr byl věřitelkou pro nehrazení splátek prohlášen dnem [datum] za předčasně splatný. Domáhala se tak [částka] na jistině, [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení, [částka] na kapitalizovaném obchodním úroku, [částka] na poplatcích a smluvní pokutě, obchodního úroku 15,90 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] (jistina, poplatky a smluvní pokuta) od [datum] do zaplacení. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost v doplňujícím podání ze dne [datum] (č. l. 106) uvedla, že původní věřitelka prověřila bonitu žalovaného tak, že od něj získala údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, nahlédla do externích databází a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytla, když použila svůj ekonomický model. K tomu předložila další listiny (výpis ze [příjmení], interní přehled, protokol o ověření úvěruschopnosti klienta 2. Soud k projednání věci nařídil jednání ([datum]), neboť žalobkyně s jiným postupem již v podaném návrhu nesouhlasila. Žalovaný v řízení zůstal zcela pasivní, nezajímal se o svou oficiální doručovací adresu, jinou adresu (než emailovou) soud ani nezjistil a jednal tak v nepřítomnosti žalovaného, který se nevyjádřil ani písemně. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Žalovaný však čelí četným dalším pohledávkám, plausibilnějším vysvětlením jeho procesní pasivity je tak spíše jeho lhostejnost k následkům jeho jednání.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 130) vyplynulo, že v roce 2017 žádné exekuci nečelil, v letech 2021 a 2022 pak čelil nebo spíše čelí 3 exekucím, ty však nelze klást žalobkyni k tíži (lze je však zohlednit u paričních lhůt). Z přehledu nalézacích řízení však vyvstala důvodná pochybnosti soudu ohledně souběhu čerpání předmětného úvěru s dalšími úvěry, proto nahlédl do listin z jiných řízení zdejšího soudu. Pod sp. zn. 24 C 251/2021 zdejšího soudu byl projednán pozdější úvěr žalovaného u právní předchůdkyně (téže) žalobkyně, října 2019, který tak již zjevně nemohl ovlivnit předmětné řízení (spíše tomu mohlo být naopak). Nejde však o jediné další řízení zdejšího soudu, kde vystupují shodní účastníci. Žalovaný čelí dvěma exekucím od žalobkyně (sp. zn. 62 EXE 5238/2021 a 62 EXE 4097/2021), které vzešly z pravomocného platebního rozkazu a obě se týkají pohledávek s jistinami přes 40 tis. Kč. Z příslušných návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu pak vyplývá (č. l. 136 a násl.), že původní věřitelka [právnická osoba], o. z., poskytla žalovanému revolvingový úvěr dne [datum] s limitem čerpání [částka], který se stal splatným nejpozději v průběhu roku 2020, resp. z druhého (č. l. 139 a násl), že původní věřitelka [právnická osoba], o. z., poskytla žalovanému revolvingový úvěr dokonce již dne [datum] s limitem čerpání [částka], který se stal rovněž splatným nejpozději v průběhu roku 2020. Z připojeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 11 C 246/2021 pak dále vyplynulo, že dle shodné žalobkyně shodná právní předchůdkyně ([právnická osoba]) poskytla žalovanému jiný spotřebitelský úvěr (půjčku ze dne [datum]) na refinancování úvěru [číslo] s jistinou [částka] a žalovaný měl měsíčně splácet [částka], když úvěr se stal předčasně splatným dnem [datum] výpovědí věřitelkou. Zdejší soud věc skončil rozsudkem pro zmeškání číslo jednací 11 C 246/2021-43 ze dne 18. 11. 2021, který nabyl právní moci dne [datum] a žalovaný dle něj má hradit [částka] s příslušenstvím a [částka] na nákladech řízení do tří dnů od právní moci. Již z toho bylo zřejmé, že ověření řádného posouzení úvěruschopnosti věřitelkou před poskytnutím úvěru bude třeba ze strany soudu učinit důsledně.

4. Listinami č. l. 108 až 117 (zřejmě report z databáze [příjmení]) bylo prokázáno, že žalovaný splácel dva úvěry, kde zbývalo doplatit [anonymizována dvě slova]. Kč a dále měl načerpaný revolvingový úvěr do výše 19 tis. Kč. Z přehledu dále vyplynulo, že žalovaný v září 2014 předčasně splatil úvěr z roku 2011 (jednorázově bylo doplaceno nejméně [anonymizována dvě slova]. Kč), v květnu 2015 doplatil úvěr se splátkou 3 [anonymizováno] měsíčně, a dále v únoru 2016 předčasně splatil úvěr z roku 2014 (jednorázově bylo doplaceno nejméně [anonymizována dvě slova]. Kč). K osobě žalovaného byla předložena zákaznická karta č. l. 122, dle které byl žalovaný člen tříčlenné domácnosti s jedním vyživovaným dítětem, vzdělán vyučením zaměstnanec ([IČO]) s příjmem [částka], který žalovaný uvedl, resp. [částka], který byl skutečně zjištěn z jeho účtu, avšak v takto nižší částce nebyl zohledněn. Na výdajové straně byly zohledněny splátky úvěrů [částka] u shodné věřitelky a dalších [částka] dle úvěrových registrů, výdaje na živobytí žalovaného pak [částka]. V rámci formuláře byl žalovaný vyhodnocen v ukazatelích„ aplikační/behaviorální rating“,„ aplikační/behaviorální skore“ a„ celková pravděpodobnost splácení úvěru“, přičemž pro soud je srozumitelná pouze hodnota posledního ukazatele, neboť je uvedena procentuálně (98,82). Věřitel zde dospěl k závěru, že žalovaný má k dispozici na splácení [částka]. Tento závěr však zjevně platí pouze v důsledku toho, že bylo pracováno s deklarovaným příjmem ([částka]), nikoliv s příjmem skutečně zjištěným ([částka]), neboť v opačném případě by žalovaný byl zjevně úvěruneschopný dle kritérií samotné věřitelky.

5. Soud měl k dispozici i historii běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] od března 2016 do února 2021, který žalobkyně předložila spontánně sama (v doplňujícím podání duplicitně na č. l. 107 doplnila výpis za leden 2017). Z této historie vyplynulo, že žalovaný v březnu 2016 čerpal úvěr s jistinou 187 tis. Kč (viz shora uvedené řízení sp. zn. 11 C 246/2021). Z výpisů je zřejmý příjem od zaměstnavatele ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) v aritmetickém průměru za období dubna 2016 až ledna 2017 v částce [částka], dále z výpisů za rok 2016 zřejmé, že žalovaný vycházel s příjmem bez existence úspor na účtu. Čerpání jistiny předmětného úvěru ve výši [částka] je prokázáno ke dni [datum] výpisem č. l.

80. Z výpisů č. l. 46 až 80 soud zjistil, že žalovaný na tento závazek uhradil celkem [částka]. Přestože žalovaný činil i další splátky a v některých měsících nehradil sjednaných [částka], ale méně, z výpisů bylo možno dovodit dle data a označení plateb, které částky byly inkasovány na předmětný úvěr (vždy 25. den v měsíci, 7 plateb se tak od částky [částka] lišilo, 27x bylo uhrazeno [částka], naposledy v prosinci 2019 (č. l. 53).

6. Žalobkyně nepředložila správný návrh na sjednání spotřebitelského úvěru, předložila totiž návrh ze dne [datum] (č. l. 27) s jistinou [částka], týkající se poslední ze tří zápůjček. Soud však měl k dispozici adekvátní akceptační dopis úvěru ze dne [datum] (č. l. 29) a odročení jednání jen za účelem předložení správného návrhu by již na výsledku řízení ničeho nezměnilo a soud jej proto nevyžadoval, žalobkyně se odročení z tohoto důvodu také nedomáhala. Dle akceptačního dopisu byl úvěr s jistinou [částka] věřitelkou schválen, žalovaný měl hradit měsíčně [částka] po dobu sedmi let, když splátka zahrnuje i měsíční pojištění schopnosti splácet (á [částka] měsíčně). Účet žalovaného žalobkyně vedla od března 2016, jak vyplývá z rámcové smlouvy [číslo]. Předložený sazebník poplatků č. l. 31 a produktové podmínky pro výsledek řízení neměly význam. Byla doložena upomínka ze dne [datum] (č. l. 95), výpověď smlouvy ze dne [datum] (č. l. 97), resp. všech tří smluv dle podacího archu č. l.

98. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 99) vypracování i zaslání (č. l. 101) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již oznámením původní věřitelky dopisem ze dne [datum] (č. l. 25), duplicitně je prokázáno i smlouvou č. l. 19, potvrzením č. l. 23 a seznamem postoupených pohledávek č. l. 24, z něhož vyplývá i to, že žalobkyně měla za žalovaným k březnu 2021 nejméně tři peněžité pohledávky ([anonymizována dvě slova]. Kč, [anonymizována dvě slova]. Kč a [anonymizována dvě slova]. Kč), což odpovídá zjištěním ze sp. zn. 11 C 246/2021 a 24 C 251/2021.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] dle výpisů z účtu) ze skutkových tvrzení/předložených důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda již žalovaný neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, výší pravidelné splátky či s rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný a náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč. Je otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, s ohledem na nejméně dva významné úvěry v minulosti. V projednávané věci však žalobkyně předložila výpis [příjmení], soud se však s původní věřitelkou neshodne na způsobu, jakým údaje vyhodnotila. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením tvrzení, které žalovaný deklaroval (ve formě, jaká soudu nebyla objasněna, ani návrh smlouvy zřejmě takové údaje neobsahoval – srov. č. l. 27). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že blíže nezkoumala ostatní závazky žalovaného (nejen refinancovaný úvěr a důvod takového kroku, ale zejména úvěry u jiných subjektů – zejména čerstvě načerpaný revolvingový úvěr dle č. l. 116). Současně platí, že věřitelka dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení. Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, původní věřitelka se také zřejmě prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých jiných údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, byť je otázkou, jak počítat příjem žalovaného v předchozích měsících. Soud zohlednil veškeré dostupné údaje a dospěl k údaji průměrného příjmu [částka] za 10 měsíců, přičemž příjem v žádném případě neměl progresivní tendenci v čase. Naopak v lednu 2017 dosáhl pouze [částka], v prosinci 2016 pouze [částka]. Pokud tedy původní věřitelka pracovala s údajem o celkových měsíčních výdajích [částka] (proti čemuž soud nemá důvod ničeho namítat, neboť taková částka je realistická, byť soud neví, zda vychází z tvrzení dlužníka, z normativních hodnot či byla nějak ověřena) a byla si vědoma dalších závazků z úvěrů v celkové výši [částka], je zřejmé, že nemohla plausibilně vycházet z příjmu [částka]. Takového příjmu sice žalovaný v některých měsících dosáhl, zjevně se však na něj nemohl spoléhat ani on sám, natož věřitelka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na měsíční výši splátky je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivější, neboť je zřejmé, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího a původní věřitelka jej zřejmě ani nezkoumala), pokud vůbec nějaký další příjem domácnost měla (v takovém případě by žalovaný svým příjmem živil 2 osoby).

14. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Žalovaný měl pouze základní vzdělání (resp. byl vyučen), pracoval v nekvalifikované profesi (zřejmě řidič v nákladní dopravě) a dlouhodobě dosahoval minimálního příjmu proměnlivé výše. V neposlední řadě pak výše jeho splátek již dosahovala více čtvrtiny jeho vlastního čistého příjmu a zřejmě i proto se žalovaný snažil údaj o svém příjmu nadhodnocovat („ [částka]“). Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, případně by k poskytnutí úvěru muselo vést podstatně podrobnější posouzení a zřejmě také účelové omezení způsobu naložení s jistinou. Všechny zjištěné okolnosti měly původní věřitelku vést k důsledné aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) a zkoumat podstatně více, než svému klientovi svěřila další prostředky. Od věřitele je jistě pragmatické (či dokonce chvályhodné), pokud svému klientovi poskytuje další prostředky, je-li patrné, že má i nadále finanční obtíže a je záhodno přistoupit ke konsolidaci úvěrového břemene, méně chvályhodné již je, pokud se navzdory tomu snaží na klientovi o to více vydělat (byť v tomto případě se odprodejem pohledávky o další osud klienta původní věřitel již zjevně více zajímat nechtěl). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, předmětný úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách (jakkoliv ji soud neměl k dispozici), která nepochybně představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji tak stejný právní osud, jako hlavní závazek.

15. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností dle úvěrové smlouvy od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, pojistné, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Výše uhrazeného plnění přitom vyplynula z důkazů, které žalobkyně soudu sama spontánně předložila (z výpisů z účtu). S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

16. V daném případě tak byla jistina úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, poplatky, smluvní pokuta, pojistné, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O lhůtách k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2021 a 2022 již 3 jiné exekuce. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť (obvykle, v současnosti tomu tak výjimečně není) převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem odkupu pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho. Tím odpadla potřeba posuzování účelnosti využití práva na právní zastoupení s ohledem na to, že soud má i nadále pochybnosti v tom smyslu, zda právní zástupce není současně konečným příjemcem z podnikání žalobkyně.