20 C 262/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného toho času stát. instituce , obec a číslo , PSČ pro zaplacení 12 768 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se částečně zastavuje v rozsahu smluvního úroku ve výši 6,5 % ročně z částky 4 082,51 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 45,01 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 400 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 56 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částek 12 368 Kč, 437,27 Kč, 818,63 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 3 885,55 Kč od [datum] do zaplacení a co do úroku v sazbě 8,5 % ročně z částky 4 082,51 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 8 000 Kč, navýšenou sjednanými poplatky na 14 868 Kč, splatných 14 měsíčními splátkami po 1 062 Kč. Žalovaná celkem uhradila jen část (7 600 Kč dle č. l. 26 a 55) a žalobkyně se tak domáhala 4 082,51 Kč na jistině, 203,04 Kč na úroku, 1 915,51 Kč na úhradě za úvěr, 363,28 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, 703,66 Kč na umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště, 5 500 Kč na smluvní pokutě, 818,63 Kč na úroku do [datum], 482,28 Kč na úroku z prodlení do [datum] a dále úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 4 285,55 Kč do zaplacení a obchodního úroku 15 % ročně z jistiny do zaplacení. K povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen„ ZSÚ“) se již tradičně nevyjádřila, proto soud žalobkyni vyzval (č. l. 36) k doplnění.

2. Podáním ze dne [datum] (č. l. 54) doplnila, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu č. l.

57. Dovodila, že je lhostejné, který právní zástupce účastníka zastupuje a má vždy nárok na náhradu nákladů řízení. Na poučení, že soud považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, uvedla, že nebyl statutárním zástupcem. Dále vzala žalobu částečně zpět v rozsahu I. výroku shora.

3. Současně připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se„ zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí [obec] národní banky ([webová adresa] [datum]) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější„ obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.

4. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již v návrhu. Žalované soud doručil do vlastních rukou, k věci se nevyjádřila a ač byla toho času ve zdejší [anonymizována tři slova] ani o [anonymizováno] (čemuž by soud s ohledem na blízkost [anonymizována dvě slova] zdejšímu soudu neměl důvod nevyhovět, neboť by nebylo třeba [anonymizována dvě slova]). Soud věc projednal v její nepřítomnosti.

5. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

6. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Žalovaná se o právo uplatnění důvodu vážného nesouhlasu s takovým postupem připravila neúčastí při jednání.

7. Co do zbytku předmětu řízení platí následující. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 27, byly ovšem předloženy i další důkazy. Dle zákaznické karty č. l. 57 byla žalovaná na mateřské dovolené s jedním dítětem a příjmem 10 800 Kč měsíčně a výdaji 6 320 Kč na dopravu, jídlo a osobní a 1 500 Kč na bydlení„ u rodinného příslušníka“, neměla účet a neměla jiný úvěr. Dle úvěrové smlouvy č. l. 21 si nicméně původní věřitel nechal za poskytnutí jistiny 8 000 Kč přislíbit poplatek 3 920 Kč a 738Kč za činnosti, které zřejmě mají zahrnovat i povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ. S ohledem na navýšení úvěru proto soud považoval za nezbytné minimum lustrování v databázi [příjmení] (Centrální evidence exekucí) a NRKI, které si v aktuální podobě vyžádal. [příjmení] [příjmení] na č. l. 52 žalovaná má tři exekuce, ale až z let 2021 a 2022, tehdejší stav tedy soud nezná (byť v předchozí době vůči žalované nařizoval několik výkonů rozhodnutí). Z výpisu NRKI (CNCB) na č. l. 39 ovšem vyplývá, že kromě několika pozdějších závazků (k nimž se v tomto ohledu nepřihlíží) měla žalovaná úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum], s nímž byla v lednu 2021 (dále historie nesahá) v prodlení 466 dní s částkou 18 844 Kč. Předmětnou pohledávku v NRKI soud nedohledal, původní věřitel zřejmě do tohoto registru nejen nenahlíží, ale ani nepřispívá. Dle sdělení Magistrátu města Teplice č. l. 35 má žalovaná vykonávat trest odnětí svobody po jeho přerušení do září 2023 z důvodu gravidity. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (na adresu dle smlouvy). K osobě žalované soud zjistil, že od prosince 2019 má adresu trvalého bydliště jak v záhlaví shora. Dalších důkazů již nebylo třeba.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 7 600 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Zde se věřitel rozhodl požadovat od samoživitelky na mateřské dovolené navýšení v rozsahu RPSN 272,44 % (č. l. 21 p. v.). I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je navýšení jistiny tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat zvýšené míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Poskytnutí úvěru osobě, která je v prodlení s jiným úvěrem, je neomluvitelné selhání. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když zdejší soud proti ní vedl několik výkonů rozhodnutí.

12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Této zákaznické kartě však soud již několik let vytýká, že se nedotazuje na případné exekuce.

13. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila tvrzení (vyplývající z neuvedení žádného závazku v kolonce srážek či splátek na č. l. 57) žalované, že ničeho nesplácí, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud uvěřila, že žalované z rodičovského příspěvku zbývá dostatek prostředků na živobytí, když bydlí u rodičů a za ubytování tedy údajně hradí jen 1 500 Kč měsíčně. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně a její právní předchůdkyně (jejíž pohledávky již několik let systematicky uplatňuje) má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v evidencích učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

14. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala, pouze z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, když na pohledávky po splatnosti, které nejsou sráženy, se ani zákaznická karta nedotazuje. Ostatně žalovaný je právní laik a není na ní, aby takový formulář správně vyplnila. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na RPSN (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že nebylo nijak ověřeno, zda žalovaná již nemá jiné nebankovní (natož bankovní) závazky. Pokud věřitel po samoživitelce na mateřské dovolené požaduje navýšení RPSN 272,44 %, měl by si být velice jist, že se nedopouští lichvy a zkoumat její poměry velice pečlivě, neboť závazkový vztah úvěru nelze považovat za čistě soukromoprávní vztah, kde by aplikace zásady pacta sunt servanda poskytovala účastníkům absolutní volnost bez ohledu na intervenující regulaci normami veřejného práva.

15. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v tam uvedených částkách nápadně nízké, ani počet (1) či věk vyživovaných osob, natož pak způsob bydlení, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše jeho splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již v případě mladšího úvěru dosahovala více než poloviny jeho vlastního čistého příjmu (nemluvě o skutečnostech, které jsou o žalované známy soudu, nemohly být však známy věřiteli, pokud nepožadoval i výpis z rejstříku trestů). Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc 1 440 Kč. Vůle hradit závazek hotovostně a nikoliv převodem z účtu či (v případě žalované) poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku služeb, které představují součást hlavní smlouvy, případně závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud. Stejně tak je neplatné ujednání o smluvní pokutě.

16. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Obdobně zarážející je skutečnost, že advokát žalobkyně systematicky uplatňuje nárok v rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ, ačkoliv si je již několik let této skutečnosti vědom a na poučení soudem bere takové nárok v příslušné části zpět. Soud má za to, že takové jednání je za hranou povinností příslušníka advokátního stavu.

17. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak o to více přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). V projednávané věci například došlo k zaplacení první splátky hned následující den po sjednání závazku, což je nanejvýše podezřelá okolnost a zpochybňuje i samotné poskytnutí jistiny 8 000 Kč, když zřejmě tedy došlo k poskytnutí jistiny toliko 6 900 Kč. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na (mnohdy dokonce jen) týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

18. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

19. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 7 600 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část 400 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 45,01 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 400 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť žalovaná je ve výkonu trestu a i když se jedná o symbolickou částku, její úhrada bude administrativně náročná. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která jinak i takto marginální pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalované ničeho. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně a dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše.