20 C 269/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka], splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení jak ve výrocích I a II shora s tím, že dne [datum] sjednala s žalovanou úvěrovou smlouvu s jistinou [částka] a poplatkem [částka], které měly být spláceny týdně po [částka] (dle splátkového kalendáře však žalovaná převzala pouze [částka] a dále uhradila dvě splátky po [částka], jako kdyby splácela měsíčně). Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně odkázala na předložené listiny s tím, že pravidelně u dlužníků zkoumá vyjmenované parametry.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Na aktuální adrese trvalého bydliště (které ve svých 21 letech změnila již 9x) však zřejmě má označenou domovní schránku, neboť po uplynutí úložní doby byla písemnost do schránky vhozena.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel žalovaná (vedle 19 změn trvalého bydliště) má tři nezletilé děti, narozené v [anonymizováno] [rok], [datum] a v [anonymizováno] [rok]. V době sjednávání předmětného závazku teda zbývaly 3 měsíce do porodu (délku těhotenství však soud nezná, dítě se nemuselo narodit v předpokládané době obvyklého těhotenství). Byl předložen informační formulář s podpisem žalované (č. l. 12). Byla předložena evidenční karta č. l. 13 s podpisem žalované, dle které žalovaná bydlela u pana [příjmení] v nájmu (na zvonku tedy zřejmě neměla své jméno), měla základní vzdělání, byla svobodná, nevlastnila automobil ani nemovitost, u žalobkyně dosud úvěr neměla, měla příjem z rodičovského příspěvku [částka] a deklarovala„ další čistý měsíční příjem domácnosti“ [částka], na straně výdajů jsou uvedeny„ životní výdaje na bydlení“ [částka] a„ životní minimum na ověření“ [částka]. Dle úvěrové smlouvy č. l. 11 bylo při podpisu smlouvy vyplaceno [částka] (tomu však odporuje karta splácení č. l. 14, dle které bylo v „ nultém“ týdnu uhrazeno [částka] jako první splátka), které měla žalovaná splatit 60 týdenními hotovostními splátkami, přičemž navýšení o [částka] sestává z úroku [částka],„ poplatku za zpracování a doručení úvěru“ [částka] (vedle toho je korektně přiznaná úroková sazba 70,89 % ročně) a„ poplatku za hotovostní inkaso splátek“ [částka]. Dle karty splácení však bylo inkasováno po [částka] (ve 4. a 9. týdnu splátkového kalendáře). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., avšak místo adresy výběru zvolil adresu trvalého bydliště, přičemž klientská karta je předtištěna tak, že není zřejmé, která z adres má být adresou doručovací. Dle zprávy Úřadu práce ze dne [datum] (č. l. 18) byla žalovaná v evidenci uchazečů o zaměstnání naposledy v dubnu 2017 (což odpovídá narození prvního dítěte). Dle zprávy Úřadu práce ze dne [datum] (č. l. 23) žalovaná čerpá rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení. Dle přehledu všech řízení žalované u zdejšího soudu (který je ke dni vyhlášení rozsudku stále aktuální) č. l. 19 tato čelí v roce 2021 dvěma exekucím pro souhrnnou jistinu téměř [anonymizována dvě slova]. Kč (v obou případech je věřitelem [anonymizováno] [právnická osoba]).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku (úvěru). Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nereálného navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

7. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů (nízký věk, při kterém nelze z absence předchozích závazků vyvozovat pozitivní očekávání věřitele bez dalšího; mateřství a opětovné pokročilé těhotenství; dlouhodobý příjem toliko z dávek státní sociální podpory - zejm. ale příspěvku na bydlení), nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek. Potřebné míře opatrnosti zde žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

8. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, které má dlužník reálně uhradit, nadto žalovaná jistinu v plné výši ani neobdržela) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná musela být rozpoznatelně těhotná a tedy i nadále existenčně závislá na příjmu od státu, který je třeba považovat za minimální plnění, případně plnění na prokázané a opakující se životní výdaje. Soud nezná přesný význam kolonky„ další čistý měsíční příjem domácnosti“ (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího), s ohledem na částku [částka] na„ státní podpoře" lze předpokládat, že se jedná o druhou z dávek, které žalovaná čerpá i v současnosti (maje třetího potomka z července letošního roku). Nicméně ani jedna z částek neodpovídá deklarovaným výdajům na bydlení ([částka]), což činí předpoklad, že se jednalo o příspěvek na bydlení, ryze spekulativním. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud měla za to, že žalovaná má měsíční příjem dostatečný k tomu, aby mohla hradit dalších [částka] týdně. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované (byť se v částkách 8 939 a [částka] jeví realisticky), natož pak„ další příjem domácnosti“, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou (zejm. příspěvek na bydlení, který je poskytován právě na úhradu konkrétních platebních povinností), nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto měla pouze základní vzdělání, byla svobodná (byť to nevylučuje dlouhodobé nesezdané soužití, před úřady nadto mnohdy i zatajované), na státní sociální podpoře dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu, z něhož nebylo důvodné očekávat průběžné přebytky (spoření) k bezpečné úhradě splátek (přes [částka] měsíčně). K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když její legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Přezkoumání příjmové a výdajové stránky je třeba považovat za elementární formu posuzování úvěruschopnosti, v daném případě bylo nepochybně třeba učinit více, např. posoudit výpis z účtu dlužníka či obdobné opatření, které je v oblasti úvěrování běžné. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a vycházel z nepodložených a údajů. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího.

9. Soud se tak již nemusel zabývat přinejmenším relativní neplatností úrokového navýšení jistiny v rozsahu 70,89 % ročně, ani případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání, které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, v tomto případě navíc ze splátek vyplývá, že ani neprobíhalo týdně. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde našlo uplatnění.

10. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky a poplatky (z identického závazkového vztahu). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. (případně subsidiárně předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).

11. O lhůtě k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (s přihlédnutím k § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil exekuce a žalovaná celodenně pečuje o tři nezletilé děti, jsa odkázána na státní sociální podporu. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně soud ani neví, zda má o hrazení zájem, či zda je smířena se (očekávatelným) znásobením pohledávky o náklady exekučního vymáhání. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.