20 C 270/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně jednající prostřednictvím anonymizována dvě slova , IČO , odštěpný závod se sídlem adresa zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím a částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 9,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 18,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u Obvodního soudu pro Prahu 1 (z důvodu, který soudu není zřejmý) dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením č. l. 26 ve znění opravného usnesení č. l. 37, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [anonymizováno] plus č. [anonymizováno] ze dne [datum], sjednané pro jistinu [částka] se splatností v 84 měsíčních splátkách. Závazek byl žalobkyní předčasně zesplatněn ke dni [datum] a domáhá zbývajících [částka] na jistině, [částka] na poplatcích, [částka] na neuhrazených smluvních úrocích a v sazbě 9,9 % dále z [částka] od [datum] do zaplacení a na úrocích z prodlení v kapitalizované výši dále [částka] a v sazbě 8,05 % dále z [částka] od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 67 uvedla, že žalobkyně prověřila bonitu žalované tak, že od ní získala o osobních a majetkových poměrech a nahlédla do databází, posoudila finanční toky na běžném účtu mKonto za posledních 6 měsíců umožňujících posouzení bonity dlužníka, shledala měsíční příjem [částka] převážně z podnikání žalované a úvěr poskytla.

2. Dále byl původně u Obvodního soudu pro Prahu 1 (z důvodu, který soudu není zřejmý) dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením č. l. 25 podán návrh na zaplacení záporného zůstatku na účtu u žalobkyně, ve znění jeho doplnění podáním ze dne [datum] (č. l. 68) k němuž byla smlouvou ze dne [datum] sjednána úvěrová smlouva s charakterem možnosti přečerpání zůstatku běžného účtu [anonymizováno] č. [bankovní účet] až do výše [částka], která byla předčasně zesplatněna dne [datum] v důsledku podaného insolvenčního návrhu žalované a z ní se domáhala záporného zůstatku [částka], [částka] na neuhrazených smluvních úrocích a v sazbě 18,9 % dále z [částka] od [datum] do zaplacení a na úrocích z prodlení v kapitalizované výši dále [částka] a v sazbě 8,05 % dále z [částka] od [datum] do zaplacení. Soud usnesením č. l. 64 ze dne [datum] tyto věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání (č. l. 67 ve vedoucí spisové značce) uvedla, že závazek spočíval v povinnosti zajistit k období zúčtování dostatek prostředků k úhradě úroku z aktuálního čerpaného kontokorentu, tj. při plném čerpání [částka] měsíčně, k tomu pak žalobkyně shodně prověřila bonitu žalované tak, že od ní získala o osobních a majetkových poměrech a nahlédla do databází, posoudila finanční toky na běžném účtu mKonto za posledních 6 měsíců umožňujících posouzení bonity dlužníka, shledala měsíční příjem [částka] převážně z podnikání žalované, přihlédla k dobré platební morálce v rámci předchozího úvěru z kreditní karty č. [anonymizováno] (viz připojený spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 54 C 36/2020) a kontokorentní úvěr poskytla.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, soud jí doručil náhradním způsobem na adresu trvalého pobytu, písemnost byla poté vhozena do označené domovní schránky. Informativně soud žalované zaslal i emailovou zprávu na adresu dle smlouvy [email]), rovněž bez odezvy. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel. Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Soud tak nemá informace ani o aktuálních poměrech žalované.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Přehledem řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 42) bylo zjištěno, že proti žalované jsou ve věci žalobkyně (coby oprávněné) již vedena dvě exekuční řízení (sp. zn. 46 EXE 3821/2020 po jistinu [částka], 62 EXE 3246/2020 pro jistinu [částka]), přičemž exekučními tituly jsou dle rejstříku ISAS rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1. Soud vyžádal příslušné spisy 54 C 36/2020 a 54 C 35/2020. Jinak žalovaná čelí jen jedné další exekuci pro nízkou částku jistiny z roku 2019. Dle návrhu na povolení oddlužení ze dne [datum] (č. l. 43) nicméně žalovaná měla v této době více pohledávek po splatnosti, vedle tří vůči žalobkyni dále úvěr s jistinou [částka] vůči [anonymizována čtyři slova], úvěr s jistinou [částka] vůči [právnická osoba] a další tři pohledávky různým věřitelům, aniž by vyplývalo, kdy vznikly. Dále žalovaná v návrh deklarovala nemajetnost, s výjimkou základního vybavení domácnosti, a jedno vyživované dítě. Z insolvenčního rejstříku soud dále zajistil přihlášku pohledávek žalobkyně ze dne [datum], kdy z této na č. l. 45 vyplývá, že tato uplatnila jedinou přihláškou všechny 4 své (soudu známé) pohledávky za žalovanou. Následné podání 4 samostatných návrhů (ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 54 C 36/2020 dne 28. 11. 2019 a sp. zn. 54 C 35/2020 dne 26. 11. 2019) tak nelze hodnotit jinak, než jako flagrantně neúčelný postup, zřejmě motivovaný snahou právního zástupce navýšit svou odměnu. Dle registru obyvatel žalovaná adresu svého trvalého pobytu od roku 2016 nezměnila, má dítě narozené v roce 2001. Listinami č. l. 74-77 žalobkyně prokázala, že sbírala podklady k posouzení úvěruschopnosti žalované, včetně dotazů do insolvenčního rejstříku, SOLUSu, databáze neplatných dokladů a podvodů a insolvenčního rejstříku. Dle žádosti ze dne [datum] (shodný den se sjednáním závazku!) o úvěr č. l. 78 (ve výši [částka]) žalovaná deklarovala středoškolské vzdělání, svobodný stav, bydlení v družstevním bytě, jedno vyživované dítě ve věku do 15 let, pracovní poměr na dobu neurčitou v oblasti cestovního ruchu od září 2012 s příjem [částka] měsíčně.

5. Úvěrovou smlouvou č. l. 52 ze dne [datum] žalobkyně prokázala úsilí sjednat úvěr s jistinou [částka], splatnou při úročení sazbou 9,9 % ročně v 84 měsíčních splátkách po [částka] Smlouva v čl. 3 výslovně uvádí, že její součástí není žádné pojištění. Dle úvěrové historie tohoto závazku č. l. 54 žalovaná od července 2014 do září 2015 uhradila celkem [částka], když některé platby (á [částka]) jsou nazvány jako pojistné, došlé platby jsou průběžně započítávány (v rámci anuitního splácení) jak na úrok, tak a na jistinu, nebylo spláceno řádně ani včas (kromě prvních dvou splátek), když dne [datum] bylo na jistinu připsáno mimořádných [částka] (zjevně se tak stalo z čerpaného úvěru ze dne [datum], který byl projednán dle rozsudku č. l. 58 Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 54 C 35/2020), který nabyl právní moci [datum], část plateb byla započítána na úrok z prodlení. Dle tohoto rozsudku již bylo právnímu zástupci žalobkyně na náhradě nákladů řízení přiznáno [částka], z toho soudní poplatek činil [částka]. Dle rozsudku shodného soudu ze dne [datum] (č. l. 60) číslo jednací 54 C 36/2020-27 bylo na náhradě nákladů řízení přiznáno [částka], z toho soudní poplatek činil [částka]. Zkoumáním úvěruschopnosti se soud dle odůvodnění těchto dvou rozsudků vůbec nezabýval.

6. Dle smlouvy č. l. 39 připojeného spisu byl žalované dne [datum] zřízen u žalobkyně běžný účet. Dle žádosti o kontokorentní úvěr ze dne [datum] (shodný den se sjednáním závazku) č. l. 79 žalovaná deklarovala shodné údaje jako v žádosti shora. Smlouvou z téhož dne č. l. 82 žalobkyně prokázala, že usilovala o sjednání závazku kontokorentního úvěru k běžnému účtu žalované (mKonto jak shora) s možností čerpání až do výše [částka] s úrokovou sazbou 18,9 %. Dle výpisu z účtu žalované č. l. 44 a násl. připojeného spisu bylo v průběhu let 2014 a 2015 na úroku naúčtováno podstatně více, než žalobou požadovaných [částka]. Shora tvrzené poskytnutí kreditní karty doložila smlouvou č. l. 84 ze dne16. 5. 2009, tehdejší žádostí č. l. 85 a kopií občanského průkazu žalované č. l.

87. Dále předložila historii čerpání karty č. l. 88 a násl. od roku 2009 do roku 2015, když v březnu soud dohledal poslední čerpání.

7. Výpisem z běžného účtu žalované„ mKonto plus“ [číslo] (č. l. 108 a násl.) bylo zjištěno následující. Soud se zabýval jen obdobím několika měsíců před poskytnutím úvěru z [datum], byť výpis (123 stran) byl za období delší. Před poskytnutím úvěru [částka] dne [datum] soud dohledal ze dne [datum] příjem [částka] od„ [anonymizována tři slova]“ s dovětkem„ mzda“, dále [datum] se shodným popisem [částka], dále [datum] se shodným popisem [částka], z předchozích měsíců takové platby nedohledal. Dohledal však platby od Úřadu práce v následujících měsících roku 2014 a k nim příslušných částkách: leden [částka], únor [částka], březen [částka], duben [částka], květen [částka], červen [částka], červenec [částka], srpen [částka], září [částka], říjen [částka] (listopad a prosinec nenalezen). Údaj o příjmu [částka] měsíčně tak zjištěn nebyl, povaha dávky od Úřadu práce taktéž ne. Zatímco částka [částka] odpovídá příspěvku na dítě, vyšší částky do července 2014 svědčí o vyplácení další dávky, o níž není ničeho tvrzeno. Dne [datum] soud dohledal transakci„ úvěr – předčasné splacení“ [částka], v červnu 2014 soud dohledal celkem tři položky„ úvěr - předčasné splacení“ částkami [částka], [částka] a [částka] (není zřejmé, zda jde o různé úvěry či jediný), dále„ splátka kreditní karty“ [částka] (což odpovídá historii úvěru z kreditní karty dle č. l. 90), prostředky na tuto platbu však pochází z položky„ poskytnutí úvěru UG [bankovní účet]“ ve výši [částka] dne [datum] O původu takové transakce žalobkyně ničeho netvrdí a soudu rovněž není známo více. Ze dne [datum] přitom pochází položka„ poskytnutí úvěru UG [bankovní účet]“ ve výši [částka], o které lze konstatovat totéž. Ze dne [datum] pochází příchozí platba od [právnická osoba],„ výplata pojistné události“ ve výši [částka]. Důvody některých příchozích plateb (např. 1 470 dne [datum] z„ banky [právnická osoba]“ či různé platby od fyzických osob, zejména [jméno] [příjmení], nejsou soudu rovněž známy, nic však nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o příjem ze závislé činnosti žalované.

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 56) vypracování i zaslání (č. l. 57) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (na podacím archu jsou celkem 4 zásilky pro žalovanou ze shodného dne, což odpovídá 4 nárokům shodné žalobkyně, o kterých soud ví).

9. Po právní stránce soud oba uplatněné nároky posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad dle výpisů obou úvěrových účtů) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu, resp. které vyplynuly z dokazování příslušnými výpisy.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěry splácet, předložila žádosti a přehled údajných dotazů do databází třetích subjektů. Současně tvrdila, že zohlednila i historii bankovního účtu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než banky či profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Je otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe, s ohledem na pravděpodobné čerpání dalších úvěrů. Není však vyloučeno, že žalovaná své závazky do jisté doby zvládala saturovat právě nezřízeným přibíráním dalších a dalších závazků k úhradě blížících se splátek.

14. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů (viz dále), čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu).

15. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké další konkrétní podklady případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Údaj o měsíčním příjmu [částka] ze závislé činnosti soud vyvrátil výpisem z běžného účtu, žalovaná měla příjem na úrovni cca 18 tis. Kč. Povaha plnění od Úřadu práce, která sice příjem žalované mohla navyšovat, nebyla zjištěna a nelze přijmout závěr, že tím byla vyřešena otázka příjmů. Žalobkyně zjevně tvrzený příjem neověřovala, a pokud tvrdila, že vycházel z historie bankovního účtu žalované, skutková tvrzení ohledně zjištěného příjmu (a absence zjištění ohledně jiných případných příjmů) svědčí o nepravdivosti takového tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdila, že příjem žalované pochází„ převážně z podnikatelské činnosti“, soud si toto zjevně chybné tvrzení vysvětluje podobou formulářů č. l. 78 a 79, kde se údaj„ OSVČ“ nicméně vztahuje k zaměstnavateli, nikoliv k žalované. Žalovaná dle formulářů pracovala pro fyzickou osobu podnikající na hlavní pracovní poměr. Výše mzdy dle těchto formulářů však hrubě neodpovídá výpisům z jejího účtu. Takto nízký příjem a současně vyživovací povinnost svobodného rodiče jsou již samy o sobě důvodem ke zvýšené opatrnosti a především k potřebě zkoumat i výdajovou stránku poměrů žalované, o čemž není ničeho tvrzeno. Tím spíše to platí v případě žádosti o [částka], resp. poskytnutí [částka]. Stejně tak měly být zkoumány i další údaje, které z úvěrové historie vyplývají, zejména podezření na čerpání dvou úvěrů v předchozích měsících. Jiné úvěrové závazky a dokonce ani případná exekuce sice úvěruschopnost nevylučují, zakládají však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na zamýšlenou měsíční splátku před 3 tis. Kč je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velmi pečlivé. Z dokazování však spíše vyplynulo podezření, že obsahem výpisu účtu žalované se nikdo kompetentní nezabýval.

16. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Žalobkyně neadresovala nepodložený údaj o příjmu žalované, nereflektovala podezření na čerpání dalších úvěrových závazků (které mohly pocházet i od samotné žalobkyně, která je soudu zamlčela – srov. poučení č. l. 64 p. v., případně od třetích subjektů). Nebylo také možno nijak přezkoumat životní náklady žalované, na kterých byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá, tím spíše, pokud poměrně vysokou splátku měla hradit po dobu 7 let. Žalovaná nadto měla pouze středoškolské vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi, měla vyživovací povinnost a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. Zjevně splňovala i kritéria nároku na nespecifikovanou sociální dávku, což je rovněž alarmující skutečností. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje, resp. přinejmenším je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. (…). Pokud výše uvedené platí pro starší úvěr s jistinou [částka], v důsledku jeho poskytnutí to beze zbytku platí i pro následný kontokorentní úvěr [částka], jakkoliv ten by sám o sobě potřebu tak důsledného právního posouzení nezaložil. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitelka postupovala obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohla poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud (žalobkyně o ní ničeho netvrdí, smlouva ji výslovně neguje, nicméně pojistné bylo žalované účtováno, proto tak soud z opatrnosti uvádí).

17. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či případné pojistné (i bez toho zjevně neoprávněné) z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost obou závazků úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy v rozsahu předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. V případě mladšího úvěru došlo zjevně k přeplatku (jistina [částka], na obchodních úrocích bylo průběžně uhrazeno podstatně více), jelikož však žalovaná nepochybně hradila účelově určené splátky (resp. tyto byly automatizovaně odepisovány z příslušného účtu), nemohl soud přeplatek zohlednit u druhého samostatného nároku. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky v rámci dodržování zásady projednací„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy s charakterem kontokorentního úvěru (zamítavý II. výrok shora).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (per analogiam ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“)), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil již dvě exekuce pro plnění nad 200 tis. Kč. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť přinejmenším kompenzuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míry inflace zpravidla ani vzdáleně nedosahují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným (dalším) exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení – neshledá-li exekutor či exekuční soud shodné důvody pro krácení odměny právního zástupce). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Soud tak nemusí krátit náhradu nákladů řízení žalobkyně i z dalšího důvodu, kterým je umělé navyšování nákladů podáváním čtyř samostatných žalob, ačkoliv jak žalobkyně, tak následně i její právní zástupce se všemi čtyřmi pohledávkami prokazatelně operovali ve shodný okamžik. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.