20 C 271/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 9 260,70 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 474,62 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 454,17 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 8 474,62 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 860 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 786,08 Kč, 796,70 Kč, 742,51 Kč, úroku 21,2 % ročně z částky 8 743,34 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení 10 % ročně z částky 268,72 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěru ze dne [datum] ([anonymizována dvě slova]) [číslo] sjednaným mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 9 000 Kč. Úvěr byl dnem [datum] prohlášen věřitelem za splatný v důsledku nehrazení sjednaných měsíčních splátek a žalobkyně se domáhala 8 743,34 Kč na jistině, 796,70 Kč na splatném úroku, 517,36 Kč na smluvních poplatcích, 1 196,68 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícího v sazbě 10 % ročně z jistiny do zaplacení od [datum] a smluvního úroku v sazbě 21,20 % ročně z jistiny do zaplacení od [datum]. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne [datum] doplnila, že úvěruschopnost klienta byla zkoumána porovnáním jeh příjmu se statisticky obvyklými výdaji.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, v řízení zůstal pasivní a doručeno mu bylo náhradním způsobem, obálku bylo poté možno vhodit na adrese trvalého pobytu do označené domovní schránky.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Z přehledu řízení zdejšího soudu vyplynulo, že žalobkyně (jak je u ní železným pravidlem) podala proti žalovanému více návrhů pro více úvěrů. V řízení sp. zn. 41 C 182/2022 dne 18. 3. 2022 uplatnila úvěr ze dne [datum] s jistinou 10 000 Kč (limit kontokorentního úvěru), když se domáhala 14 533 Kč s příslušenstvím a dle rozsudku ze dne [datum] v plném rozsahu uspěla a na náhradě nákladů řízení bylo shodnému právnímu zástupci přisouzeno 2 252 Kč. V řízení sp. zn. 25 C 191/2022 dne 31. 3. 2022 uplatnila úvěr ze dne [datum], poskytnutý jistinou 10 000 Kč, domáhala se 10 245,73 Kč s příslušenstvím a dle rozsudku ze dne [datum] v plném rozsahu uspěla a na náhradě nákladů řízení bylo shodnému právnímu zástupci přisouzeno 2 252 Kč. V databázi NRKI, kterou si soud vyžádal, žádný záznam zjištěn nebyl (č. l. 64). Dle zákaznické karty původní věřitelka vycházela z příjmu žalovaného 22 400 Kč měsíčně (deklarovaný klientem), resp. z 21 000 Kč (zjištěný bankou), ze zaměstnání na dobu určitou (bez upřesnění), když příjem domácnosti měl činit 32 000 Kč, žalovaný měl bydlet u rodičů, nést 2/3 výdajů s bydlením, dosavadní interní splátky měly činit 695 Kč, dosavadní externí splátky 1 000 Kč. Interní splátky odpovídají oběma úvěrům jak výše a bilanci č. l. 71, k externí splátce bilance neobsahuje dostatek údajů a může se jednat o splátku, stejně jako o celou jistinu.

5. Postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již dopisem č. l.

22. Úvěrovou smlouvou č. l. 24 žalobkyně prokázala, že žalovaný prostředky elektronické komunikace na dálku požádal o úvěr a byl mu schválen úvěr s jistinou 9 000 Kč, kterou měl splácet ve 24 anuitních měsíčních splátkách po 509,36 Kč, z čehož 46 Kč tvoří úhrada pojištění dle rámcové smlouvy s [právnická osoba], ve vztahu k níž je věřitelka pojistníkem, žalovaný pojištěným. Žalovaný měl u původní věřitelky běžný účet č. [bankovní účet], na který měl být úvěr čerpán.

6. Dle úvěrové historie č. l. 66 žalovaný zaplatil ve dvou splátkách celkem 525,38 Kč. Dopisem č. l. 39 bylo prokázáno prohlášení úvěru věřitelem za splatným dnem [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 40) vypracování i zaslání (č. l. 41) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel z údaje o částečné úhradě 525,38 Kč.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Nebankovní úvěry nicméně žalovaný zřejmě neměl a dle přehledu zdejšího soudu, který je obecným soudem žalovaného od jeho narození, zřejmě ani nečelil žádné exekuci. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu, nikoliv však další podklady. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

10. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ze skutečnosti, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru čerstvě zletilý, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný čerpal v předchozích dvou dnech dva jiné úvěry. Žalobkyně netvrdila ničeho o historii jeho účtu (žalovaný však byl v předchozím měsíci beztak nezletilý), ničeho ohledně jeho zaměstnání, které přitom bylo na dobu určitou. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně. Vycházet v této situaci ze statisticky obvyklý výdajů je zjevně nedbalé, žalobkyně měla zkoumat hrazení závazků, spojených s bydlením, které měl žalovaný údajně hradit za své rodiče v rozsahu 2/3 a sama původní věřitelka mu měla vést běžný účet. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částce 800 Kč nápadně nízké, natož pak další údajný příjem domácnosti. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

11. Soud se tak již nemusel zabývat neoprávněností některých požadavků, zejména požadavkem na smluvní úrok do zaplacení ve výši, odporující výslovně § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 168 odst. 1 tamtéž. Žalobkyně toto zákonné omezení ignoruje systematicky, spoléhaje na nejednotnost v rozhodovávání či nepozornost soudů.

12. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

13. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 525,38 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 8 474,62 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 454,17 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 8 474,62 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

14. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2021 a 2022 již 4 exekuce. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

15. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu [číslo], [variabilní symbol]. Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této měl přiznat k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Soud však náklady, vzniklé v tomto řízení, za účelně vynaložené. Pomine-li soud, že některé okolnosti nasvědčují, že právní zástupce má majetkový podíl na žalobkyni, tak pokud by žalobkyně či její právní zástupce uplatnili návrhy společně, v čemž jí nic nebránilo, náklady řízení by dle § 14b o. s. ř. ani co do navýšeného soudního poplatku nepřesáhly částku, která již byla v předchozích dvou řízeních přiznána (2x 2 252 Kč). Z toho důvodu v tomto řízení již soud žádnou náhradu žalobkyni nepřiznává.