20 C 273/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 640 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 850 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 7 360 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a co do části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky 16 000 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], sjednaným s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 16 000 Kč. Splatnost měla nastat [datum], bez navýšení, nebylo uhrazeno ničeho a domáhá se jistiny s úrokem z prodlení jak v I. a II. výroku shora. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek neuvedla ničeho a soud se již ani nedotazoval, např. ve sp. zn. 20 C 171/2023 k takové výzvě žádná tvrzení neobdržel. Soud je již obezřetný, pokud se setká s tvrzeními o toliko mírném navýšení jistiny, neboť současné prostředí nebankovních úvěrů se doslova vymklo ze zákonných limitů a ačkoliv většina věřitelů se již ani nesnaží maskovat RPSN v řádu vyšších stovek, tisíců a někdy i desítek tisíc procent, někteří věřitelé (jako i zde) se skutečný zisk snaží maskovat mimo RPSN, například poplatky za odklad splatnosti, refinancováním svých předchozích úvěrů či doprovodnými závazky, simulujícími nejrůznější služby (pojištění, inkasování apod.). K přímé výzvě, zda nedošlo k inkasování poplatků za odklad splatnosti žalobkyně dne [datum] připustila, že žalovaná již uhradila 2x 3 680 Kč na dvou odkladech splatnosti o 2x 30 dní.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní v omezeném rozsahu (a nikoliv z povinnosti) pátral, jiné bydliště však nezjistil a na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Dále žalovanou obeslal na emailovou adresu, rovněž bez odezvy.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Obzvláště patrné to bude v této věci, pokud promešká platební povinnost v řádu stokorun a pohledávku tak více než znásobí.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti sama nepředložila, soud si však zásadně opatřuje výpisy sám, neboť uživatelsky zpracované výstupy věřitelů nemají objektivní informační hodnotu. Z přehledu řízení u zdejšího soudu (v kombinaci s údaji z registru obyvatel č. l. 8, když zdejší soud byl vždy obecným soudem žalované) soud nezjistil exekuci, vedenou před letošním rokem. Z registru CNCB (NRKI) na č. l. 81 pak vyplynulo, že žalovaná měla sjednána několik dalších úvěrů u [právnická osoba], avšak až v pozdější době, případně se může jednat o zmatečné zápisy téhož úvěru s prodlužovanou splatností. Pro výsledek řízení je však podstatnější, že žalovaná měla od [datum] načerpaný úvěr od [právnická osoba], s jistinou 12 000 Kč, když k dubnu 2022 již byla v prodlení.

5. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno smlouvou č. l. 56 a seznamem č. l. 67, samostatně též potvrzením č. l. 36 Smlouvou č. l. 2329 bylo prokázáno, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně usilovali o sjednání úvěru s jistinou 4 000 Kč bez navýšení a splatností 61 dnů, přičemž za každé prodloužení splatnosti o 30 dnů byl sjednán poplatek 920 Kč. Následnou smlouvou stejného čísla [číslo] ze dne [datum] (tedy o 3 dny později) došlo k navýšení jistiny na 5 000 Kč a poplatku na 1 150 Kč. Následnou smlouvou stejného čísla [číslo] ze dne [datum] došlo k navýšení jistiny na 7 000 Kč a poplatku na 1 610 Kč. Následnou smlouvou stejného čísla [číslo] ze dne [datum] došlo k navýšení jistiny na 16 000 Kč a poplatku na 3 680 Kč. Splatnost se však neměnila, nadále byla stanovena dnem [datum]. K prodloužení splatnosti dle smlouvy dochází úhradou příslušného poplatku. Soud se s opakovaným sjednáním úvěru u některých věřitelů již setkal a zjistil, že i takovým způsobem někteří věřitelé obcházejí povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Jakou motivaci sleduje žalobkyně, pokud tímto způsobem mění původní smlouvou, soudu nicméně známo není. Poskytování těchto jistin prokazuje výpis č. l. 31 až 34, že se jedná o účet žalované, bylo prokázáno již v řízení sp. zn. 19 C 176/2023, kde figurovali shodní účastníci a soud banku dotazoval a obdržel odpověď dne [datum] s potvrzením identity žalované. Smlouvy č. l. 52 a 54 dokládají prodloužení splatnosti. Teprve z těchto smluv je patrné nenulové RPSN (120,4, resp. 209,9 %). Byly doloženy obchodní podmínky č. l. 69, které již na výsledek řízení nemají vliv. Byla doložena upomínka č. l.

35. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 38) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 2x 3 680 Kč) ze skutkových tvrzení žalobkyně, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda již neuhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu, resp. jeho doplnění k výzvě soudu.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Soud si výpis opatřil a zjistil, že úvěruschopnost zjevně nebyla vyhodnocena korektně (pokud vůbec byla hodnocena).

10. V projednávaném případě žalobkyně netvrdí, že by původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, což pravděpodobně souvisí s tím, že úvěr poskytuje„ bezplatně“. Na takovou hru však nelze přistoupit, poplatek za odklad splatnosti je jen jiným vyjádřením úrokového navýšení, obdobně je tomu u úvěru z kreditní karty s vymezeným bezúročným obdobím. Soud může pouze odhadovat, proč věřitelka„ vynalezla“ právě takový model navyšování jistiny, pravděpodobně však právě proto, aby ve smlouvách mohla před klienty, Českou národní bankou a v neposlední řadě soudy uvádět nulové navýšení a nulovou RPSN, případně aby se vyhnula povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Takovou povinnost však věřitelka měla.

11. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o prodlení s hrazením předchozího úvěru. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s excesivně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Poplatek ve výši 3 680 Kč za měsíc čerpání jistiny 16 000 Kč zcela nepochybně dosahuje parametru lichvy v občanskoprávním i trestněprávním smyslu. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiný závazek, s nímž byla v prodlení. Bez posouzení úvěruschopnosti věřitel nemohl smysluplně posoudit, zda bude žalovaná schopna hradit poplatky za odklad splatnosti, která je zřejmě jediným zdrojem zisku žalobkyně a její motivace k nezkoumání úvěruschopnosti je tak více než zřejmá. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího, včetně ujednání o odkladu splatnosti za poplatek.

12. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

13. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k poplatkům za odklad splatnosti, které by samozřejmě neobstály a s ohledem na dikci § 577 o. z. by vedly ke shodnému procesnímu výsledku – přiznání toliko jistiny a úroku z prodlení. Soud ale nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění z identického závazkového vztahu, na předem splatné poplatky. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 7 360 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 8 640 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části (zbytek jistiny, úrok z prodlení ze zbytku jistiny) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Stejně tak soud nepřiznal úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně, ale toliko 11,75 % ročně, neboť žalobkyně nemůže těžit z pozdější splatnosti, založené na neplatném ujednání. K prodlení došlo již druhým dnem po načerpání absolutně neplatného úvěru a tomu musí odpovídat sazba úroku, stanoveného dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil v letošním roce již jinou exekuci. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Zjevně však své závazky hradit zkoušela (zde formě poplatku za odklad splatnosti), nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná, avšak úspěch převyšoval neúspěch (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) pouze 5 procenty, proto soud v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal právo náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.