20 C 277/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 820 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (8 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle kupní smlouvy) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([anonymizováno] 1.9 [anonymizováno]) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (520 Kč) s úroky z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (300 Kč).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem (poté byla obálka vhozena do označené domovní schránky).

3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Žalovaný dle kupní smlouvy ze dne [datum] zakoupil od [jméno] [příjmení] vozidlo Škoda Octavia s [registrační značka] (vozidlo pravděpodobně zůstalo v registru vozidel psáno na prodávajícího, neboť osobu vlastníka žalobkyně zjišťovala dodatečným šetřením faktického stavu). Z předchozích řízení vyplývá, že karta č. l. 12 obsahuje záznamy, přepsané žalobkyní z jiných vstupních dat, neboť v minulosti bylo v jiných řízeních předkládáno těchto karet rovněž více a klíčové údaje v nich se přitom navzájem lišily, nebo byly v přímém rozporu s údaji dle registru vozidel, které ověřoval soud dotazem u příslušného úřadu. Dle výzvy ze dne [datum] neuzavřel žalovaný v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla a byl v prekluzivní lhůtě jednoho roku včas vyzván k úhradě. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne [datum] a [datum], dále vymáhací agenturou [právnická osoba], dne [datum]. Dne [datum] jej zástupce žalobkyně obeslal předžalobní upomínkou ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne. Všechny výše uvedené písemnosti byly adresovány na [ulice a číslo] v [obec], která však byla adresou trvalého pobytu žalovaného dle výpisu z registru obyvatel č. l. 7 pouze do dne [datum], dále do dne [datum] byla adresou trvalého pobytu [ulice a číslo] v [obec] a teprve poté současná adresa trvalého pobytu jak v záhlaví shora (případně se žalobkyně řídila adresou dle kupní smlouvy, soudu pohnutky žalobkyně nejsou známy). Na stávající adrese trvalého pobytu žalovaný dle Úřadu práce (č. l. 34) pobírá sociální dávky. Dle přehledu řízení zdejšího soudu žalovaný od shodné žalobkyně čelil nárokům v řízeních sp. zn. 33 C 129/2022 a 14 C 43/2022 (obojí u Okresního soudu v Mostě) a oba nároky jsou nyní exekučně vymáhány. Dle zkušenosti zdejšího soudu v tom smyslu, že nárok za nejstarší období k témuž vozidlu žalobkyně žaluje až poté, co uplatní 2 až 3 nároky za následná období samostatnými žalobami (resp. návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu), není vyloučeno, že se jedná právě o takovou situaci. S ohledem na prekluzi nároku (viz dále) však již nemělo význam posuzovat, zda (právní zástupkyně) žalobkyně činila v tomto řízení úkony účelně, neboť náhradu soud nepřiznal již z důvodu celkového neúspěchu žalobního návrhu.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Dle § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., dle kterého platí, že povinnost zaplatit příspěvek a náklady [anonymizováno] podle odstavce 4 zaniká, pokud [anonymizováno] do 1 roku ode dne vzniku povinnosti zaplatit příspěvek neodešle osobě povinné k zaplacení příspěvku výzvu k zaplacení příspěvku podle odstavce 7, jde-li o osobu zapsanou jako vlastník či provozovatel vozidla v registru silničních vozidel. V ostatních případech lhůta 1 roku nezačne běžet dříve, než se [anonymizováno] prokazatelně dozví, kdo je vlastníkem či provozovatelem vozidla. Žalobkyně má (kromě ustanovení § 15, na který odkazovala) zákonem garantovaný přístup k údajům o bydlišti osob v registru obyvatel, když dle § 18 odst. 2 tamtéž platí, že k plnění úkolů podle tohoto zákona využívá [anonymizováno] údaje ze základního registru obyvatel, údaje z informačního systému evidence obyvatel, údaje z informačního systému cizinců, údaje z informačního systému evidence občanských průkazů nebo údaje z informačního systému evidence cestovních dokladů v rozsahu a za podmínek podle zákona upravujícího pojišťovnictví obdobně jako pojišťovna. Soudu je však z předchozích řízení stejné žalobkyně známo, že žalobkyně (a ani její právní zástupkyně) těchto přístupů dlouhodobě nevyužívá – což ostatně vyplývá konkludentně i z jejích vyjádření v jiných obdobných věcech.

5. V případě žalovaného dle registru obyvatel platí, že adresu, kam žalobkyně i její právní zástupkyně adresovala všechny písemnosti, v době vypravení písemností, již měl změněnou. Žalobkyně a posléze i její právní zástupkyně však veškeré písemnosti, generované v období od [datum] (výzva k úhradě příspěvku) do [datum] (kvalifikovaná předžalobní výzva od právní zástupkyně), adresovala na [anonymizováno] [číslo] v [obec].

6. Soud nemůže na tomto místě než zopakovat, co žalobkyni soustavně opakuje již několik let. Žalobkyně dlouhodobě nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a (implicitně) spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Přitom se v předmětné věci opět potvrdilo, že průpis těchto údajů mezi jednotlivými registry je nespolehlivý, ačkoliv s ním státní správa počítá. Právě proto však je žalobkyni zákonem výslovně poskytnut přístup do registru obyvatel, čímž oproti veškerým ryze soukromoprávním subjektům získává nesporné privilegium - jaké se jinak těší jen orgány veřejné správy a samosprávy. Žalobkyně však tento přístup zjevně nevyužívá (soudu není známo, zda o jeho faktické/technické zřízení dle zákonného oprávnění vůbec kdy usilovala) a ignoruje tak již několik let poučení (přinejmenším) od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v Děčíně) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se na jinou databázi, než na základní registr obyvatel, nelze zcela spoléhat, neboť je zatížena nenulovou chybovostí. V četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Případně se žalobkyně odvolává (v jiných řízeních) na zjevně obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb. To však nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a není již ani v úřední v praxi využíváno (jak soud výslovně ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města Teplice v jiném obdobném řízení – sp. zn. 20 C 178/2022). V běžné úřední praxi občan oznámí změnu adresy trvalého pobytu vůči agendě evidence obyvatel a logicky spoléhá na sdílení tohoto údaje nejen v rámci téhož obecního/městského/magistrátního úřadu, ale rovněž napříč ostatními (elektronicky vedenými) veřejnými registry – což je ostatně v souladu s § 51 odst. 3 písm. g) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, a stejně tak je to v souladu se základními zásadami dobré veřejné správy (zejm. § 6 odst. 2 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Na tom nic nemění, pokud občan zanedbá výměnu osvědčení o registraci vozidla, kde má do doby výměny dokladu nadále vedenu původní adresu, neboť elektronicky je dle vyjádření úřadu vyznačován údaj aktuální.

7. Žalobkyně však přinejmenším zdejším soudem byla informována, že se jedná o nespolehlivé zdroje údajů o osobách, zatížené nezanedbatelnou chybovostí, jejichž příčinu soud nezná (může se jednat o chybu úředníka, technický problém při přenosu/zápisu dat mezi dvěma registry aj.). Při výkladu dvou vzájemně si konkurujících ustanovení je nutné (vedle zdravého rozumu a profesní opatrnosti a odpovědnosti) aplikovat systematický výklad práva a postupovat takovým způsobem, který více chrání občana, když žalobkyně zde vykonává zákonné oprávnění, které se blíží přenesenému výkonu státní správy. Žalobkyně přitom ignoruje oprávnění, dané jí„ jejím vlastním“ složkovým zákonem (č. 168/1999 Sb.), pokud se toliko odvolává na ustanovení jiného správního předpisu ([číslo] Sb.) a tam uvedenou povinností vlastníků vozidel, o níž však žalobkyně stejně dobře jako soud ví, že není v praxi důsledně využívána, resp. že souvisí spíše s výměnou dokladů, než se stavem zápisu v elektronicky vedených registrech. Přitom tuto činnost vykonává za garantovanou náhradu 300 Kč a žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo do září 2022 o 67 žalob, což činí více než pětinu celkového nápadu soudce, resp. 844 žalob pro celý zdejší soud. Její odpovědnost za správnost jednání má tedy nesporně i etické aspekty s dopadem na velkou část veřejnosti, a to nejen z řad„ neplatičů“, ale rovněž osob, vůči kterým kupující vozidla nesplnil smluvní i zákonnou povinnost oznámení změny vlastníka vozidla, což je za současné právní úpravy mnohdy skutečně nezáviděníhodná situace (srov. zejm. nález Ústavního soudu ve sp. zn. Pl. ÚS 114/2020). Je zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně z řad advokátů je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Sazba příspěvku nadto násobně převyšuje obvyklé komerční pojistné, má tedy i výrazný sankční rozměr, což rovněž navyšuje míru zodpovědnosti, s jakou má žalobkyně (i její právní zástupkyně) ke svěřené agendě přistupovat. Pokud tedy složkový zákon žalobkyni výslovně poskytuje oprávnění, nečiní tak z rozmaru zákonodárce a v rámci řádného výkonu takové činnosti nelze než takové oprávnění považovat současně za povinnost takové oprávnění využívat, jinak logicky dochází k poškozování práv a zájmů občanů - s následky na rozhodování soudů ohledně prekluze nároku i na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně i její právní zástupkyně přitom v projednávané věci příležitost k lustraci žalovaného promeškaly hned několikrát a za takové situace je předávání nároku k vymáhání externí agentuře jen plýtvání časem a prostředky žalobkyně.

8. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně použila pro zaslání výzvy k uplatnění nároku i k zaslání předžalobní výzvy neaktuální adresu. Ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., tak nárok žalobkyně prekluzí zanikl, žalovaný se o nároku se všemi obsahovými náležitostmi poprvé dozvěděl až z písemnosti od soudu, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty (a dle § 142a o. s. ř. by z téhož důvodu nesplnila ani preventivní povinnost k zaslání předžalobní výzvy). Žalobkyně měla povinnost výzvy zaslat na aktuální adresu žalovaného (případně jej doručit žalovanému fakticky do vlastních rukou) – jedině v těchto dvou případech by soud nárok žalobkyni přiznal. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.

9. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že pokud žalobkyně opět přistoupí ke zpětvzetí žaloby hned poté, co tento rozsudek obdrží a než nabyde právní moci (doručením i žalovanému, který písemnost pravděpodobně nepřevezme rychleji, než zástupkyně žalobkyně ze své datové schránky), soud je povinen žalovaného poučit o právo vyjádření vážného nesouhlasu se zastavením řízení (a s tím spojeného zrušení tohoto rozsudku, dle kterého je žalovaný plně úspěšný).

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Dle obsahu spisu však žalovanému s tímto řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.