20 C 280/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované s datovou schránkou ID dxsvkm5 doručovací adresou adresa žalované pro zaplacení 37 928,65 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 400 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 12 928,65 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 1 176 Kč, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednanou s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), kterou považuje za revolvingový úvěr. Žalovaná měla„ čerpat 37 928,65 Kč“ a splatit je nejpozději do [datum]. Schopnost žalované takový úvěr splácet měla být porovnána s příjmy a výdaji klienta, kterému by měla zůstat částka životního minima, mělo dojít k lustracím v ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB. V doplňujícím podání ze dne [datum] již nicméně připustila jen lustrace ISIR a [příjmení], dále databázi odcizených dokladů totožnosti a popsala způsob kontraktace prostředky elektronické komunikace.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soudu se však podařilo ji kontaktovat telefonicky ([PSČ] [anonymizováno]) a žalovaná uvedla adresu pro doručování jak v záhlaví shora, kde návrh dne [datum] skutečně převzala do vlastních rukou. K věci se však nijak nevyjádřila.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení žalovaná doručovací adresu uvedla a soud ji bude po zbytek řízení respektovat. Pro každé další řízení (aktuálně např. 25 C 312/2023, 21 C 249/2023) je ovšem i nadále oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud tak soud učiní z vlastní iniciativy a dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o postoupení pohledávek s přílohou (netištěno) a oznámením původního věřitele č. l. 19 žalobkyně prokázala, že může předmětnou pohledávkou disponovat. Informační formulář (netištěno) má 17 stran, je v českém a anglickém jazyce a informuje o RPSN 300 %. Úvěrovou (opět dvojjazyčnou) smlouvou ze dne [datum], která není podepsána a jejíž přílohu (zřejmě) tvoří výpis technických údajů o žalované (č. l. 16) a všeobecné podmínky (netištěno) je prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně usilovala o poskytnutí úvěru s jistinou 25 000 Kč se„ splatností patnáct dnů od data Výpisu“, nicméně tomuto ujednání konkurují různé způsoby splácení jistiny a pro soud není srozumitelné, jaký je obsah povinností dlužníka. Explicitně je uvedena úroková sazba 146,949 % ročně a RPSN 300 %. Není zřejmé, na základě čeho se má jednat o revolvingovou smlouvu, když postupné čerpání ze smlouvy nevyplývá. Na výsledek řízení to však nemělo vliv. Byla doložena fotografie žalované a jejího [číslo obč. průkazu] (č. l. 33 a 34). Bylo doloženo vyúčtování č. l. 17 s uvedením splatnost [datum]. Skladba jistiny je patrná z výpisu č. l.

18. Soud ověřil, zda jistinu skutečně čerpala žalovaná, [právnická osoba], to zprávou ze dne [datum] (č. l. 42) potvrdila tím, že účet č. [bankovní účet] vlastní žalovaná a částka 25 000 Kč tam byla v červenci 2022 připsána. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 19 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 20) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

5. K osobě žalované soud zjistil, že se dle rozhodnutí zdejšího insolvenčního soudu ze dne [datum] (číslo jednací [insolvenční spisová značka]) společně se svým bývalým manželem oddlužila zaplacením 30 % přihlášených pohledávek. Soud si vyžádal aktuální výpis CNCB (dříve, než žalobkyně připustila, že takovou lustraci oproti tvrzením návrhu ve skutečnosti nečinila) a z něj vyplývá (č. l. 27), že kromě pozdějších úvěrů žalovaná čerpala úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 4 000 Kč a měsíční splátkou 151 Kč, a od úvěr z kreditní karty od [právnická osoba], ze dne [datum] s úvěrovým rámcem 3 000 Kč, s nímž byla v červenci 2022 42 dnů po splatnosti částkou 2 440 Kč.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná dosud ničeho neuhradila) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda něčeho neuhradila) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

7. Dle vyjádření [obec] národní banky disponuje původní věřitelka maltskou bankovní licencí a proto nebyla povinna projít povolovacím procesem ve smyslu § 11 zákona č. 257/2016 Sb.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci byly povinnosti v tomto smyslu zcela zjevně zanedbané, žalobkyně neuvedla ani konkrétní poměry žalované, které měly být zjištěny, tvrzení ve formulářovém návrhu ohledně lustrovaných databází se ukázala být lživá (případně mohla být záměrně potlačena, s ohledem na zjištění soudu jak výše), jedná se o relativně vysokou jistinu (přinejmenším s ohledem na neznámé poměry žalované, která po pěti letech oddlužení uhradila pouze 30 % z celkové výše přihlášených pohledávek) a především se jedná o navýšení, které je absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy (tj. takové, které by žádný spotřebitel neměl hradit), a přitom se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let.

11. V projednávaném případě žalobkyně ani tvrdí, zda a jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila pouze fotografii žalované a jejího dokladu totožnosti, což za posouzení ve smyslu § 86 ZSÚ samozřejmě považovat nelze. Soud tak navzdory výzvě neví, zda a jaké jí byly předloženy listiny. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

12. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o ujednání o navýšení v hrubém rozporu s dobrými mravy, při kterém by věřitel měl být extrémně opatrný, aby nenaplnil i zbývající znak trestného činu lichvy, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila reálné poměry žalované (u které tvrdí lustraci v insolvenčním rejstříku, z níž by měla vědět, že jde o extrémně rizikového klienta), případně (pokud úvěruschopnost posuzovala) když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, tím spíše pak úvěru s doslova likvidačním navýšením. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek, s nímž byl v prodlení a již v minulosti prokázal, že není schopen uhradit své závazky ani v režimu oddlužení (manželů). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala jakkoliv, natož řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud dovodila, že by žalovaná byla osobou, kdo by mohl věřiteli přinést zisk v podobě 300 % RPSN. Situace žalované dle ISIR byla sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

14. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k navýšení úvěru, který nadto nelze považovat za revolvingový a výchozí sazbou shodného typu úvěrů dle databáze [příjmení] by tak byla hodnota nepřevyšující 10 % ročně a věřitel by jej tak překročil více než 15x.

16. V daném případě tak lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na 25 000 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části jistiny a úroku z prodlení byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (65,91 %), soud jí tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 31,82 %. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 518 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

18. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. 25 C 273/2023), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Nedostatky tohoto návrhu (vágní tvrzení ohledně povinnosti zkoumat úvěruschopnost) a absence důkazů k této povinnosti nemůže být považována za důvod přiznání náhrady za doplnění návrhu k výzvě soudu. K excesivnímu příslušenství se přitom právní zástupce ani nevyjádřil. Ani za samotné doplnění návrhu tak náhrada nepřísluší.

19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize. S ohledem na ekonomickou historii žalované je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Žalovaná by však měla zvážit aspekt vysokého úroku z prodlení, který činí odkládání úhrady poměrně nákladným.