20 C 284/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A trvale bytem Adresa žalované A doručovací adresou Jméno žalované B 1710/9 Anonymizováno o 29 036,14 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 24 197 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 344 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 4 839,14 Kč, dále úroku 2 918,37 Kč a běžícího v sazbě 12,75 % ročně z částky 27 280,14 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení, a úroku 787,49 Kč a dále běžícího v sazbě 12 % ročně z částky 29 036,14 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 2 521 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 6. 5. 2025, domáhala zaplacení 29 036,14 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 787,49 Kč a dále z jistiny od 8. 4. 2025 do zaplacení v sazbě 12 % ročně, dále kapitalizovaného obchodního úroku 2 918,37 Kč a dále v sazbě 12,75 % ročně z 27 280,14 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení. Jistina sestávala z neuhrazené jistiny 27 280,14 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 156 Kč, účelně vynaložených nákladů 600 Kč a smluvních pokut 1 000 Kč. Tvrdila, že schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) zkoumala v NRKI, který předložila navzdory tomu, že již z něj vyplývá, že svou zákonnou povinnost nesplnila a úvěrovala oběť předchozích lichevních úvěrů nikoliv konsolidačním úvěrem.

2. Svá tvrzení dále rozšířila podáním č. l. 59, aniž by ji k tomu soud vyzýval. Poučila soud o judikatuře, konstatoval, že žalovaná měla dle NRKI „ryze“ osobní závazky 7 342 Kč a měla velmi dobrou platební morálku. Provedla i lustraci SOLUS, CEE a ISIR.

3. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

4. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, žalobkyně již předem jiný postup vyloučila. Po žalované musel soud pátrat, zjistil, že uvádí bydliště na ubytovně v cizině, aniž by chtěl uvést více, neboť má být obětí domácího násilí. K úvěru uvedla, že si myslela, že již byl uhrazen. O třech úvěrech od právnická osoba, uvedla, že neví, ví jen o jednom. Uvedla adresu pro doručování jak v záhlaví shora a emailovou adresu (e-mail). I tak jí bylo doručeno fikcí a obálku se ani poté nepodařilo vhodit do schránky (i když byla opatřena dovětkem „u p. jméno FO“). Nevyjádřila se, k jednání se nedostavila, soud jednal v její nepřítomnosti.

5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes 100 Kč za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž ani v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli, např. v případě úvěrů se zjevně lichevními parametry od právnická osoba, které vyplývají z NRKI žalované. Nemluvě o situaci, kdy žalovaná údajně o většině těchto úvěrů ani neví (což je u způsobu úvěrování právnická osoba, pochopitelné s ohledem na osobní návštěvy zprostředkovatelů/výběrčích u spotřebitelů v domácnosti, sériové i paralelení úvěry s lichevními parametry, pravidelné úvěrování všech zletilých členů domácnosti - a to včetně těch, kteří podléhají exekučnímu inhihibitoriu).

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

7. Žalobkyně předložila úvěrovou zprávu, obsahující i komerční podobu výpisu NRKI (případně i BRKI, ale žalovaná žádné bankovní úvěry nemá a nelze tak zjistit, zda ve skutečnosti nejde o kombinovaný výpis NRKI + BRKI, které žalobkyně soudu předložila v předchozích řízeních). Již z něj vyplývá, že žalovaná si vzala nebankovní úvěr dne 17. 5. 2023 s jistinou 25 000 Kč, z něhož měla zaplatit 12x 3 664 Kč (tedy 43 968 Kč a zjevně jde o úvěr s lichevními parametry). Úvěr však nedoplatila řádně, jak tvrdí žalobkyně, ale předčasně, a to zjevně s použitím jiného nebankovního úvěru s analogicky lichevními parametry – ze dne 7. 8. 2023, s jistinou 30 000 Kč, z něhož měla zaplatit 18x 3 175 Kč (tedy celkem 57 150 Kč). Ani tento úvěr neplatila řádně, neboť již 6. 11. 2023 si vzala třetí nebankovní úvěr se zjevně lichevními parametry, s jistinou 45 000 Kč, kterou měla splatit 24 splátkami po 4 167 Kč, tedy celkem 100 008 Kč. Zcela zjevně se jedná o lichevní schéma pro osobu, která není schopna splácet úvěr a proto je ochotna se postupně zadlužit částkou, z níž obdržela pouhý zlomek a navýšení úvěrů je spotřebováno na dočasnou úlevu při splácení. Žalobkyně přitom o dva měsíce poté poskytla úvěr s úrokem RPSN 23,8 % (spotřební zboží), resp. 33,5 % na účelově nevázané čerpání.

8. Senát 20C zdejšího soudu si neváhá výpisy opatřovat i v aktuální podobě, což i tak ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Zde to umožnilo již jen pojmenovat společnost, realizující na žalované lichvu a posoudit její stávající poměry. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 52) a zjistil, že žalovaná tři výše jmenované úvěry čerpala od právnická osoba (dle znalostí senátu 20C připadaly v úvahu dále shodně operující společnosti právnická osoba., či právnická osoba, v insolvenci). Žalovaná si od právnická osoba, dále vzala ještě čtvrtý úvěr dne 12. 3. 2024, s jistinou 9 000 Kč, kterou měla splatit 21 splátkami po 941 Kč (celkem 19 761 Kč), k čemuž již samozřejmě nedošlo, od března 2024 totiž již nesplácela nic. Žalované dokonce ještě 14. 7. 2025 poskytla úvěr společnost advokáta tituly před jménem jméno FO – právnická osoba., což dokresluje, jak beztrestně se v současnosti cítí advokáti, provozující lichvu v průmyslovém měřítku. O úvěruschopnosti žalované tak nelze vážně hovořit a úvěr měl být odepřen. Ačkoliv z praxe senátu 20C vyplývá, že právě v takové a mnohdy i podstatně horší situaci jsou úvěry poskytovány spotřebitelům ze strany několika desítek nebankovních poskytovatelů úvěrů, aniž by soud zaznamenal byť jen jediné dovozování trestněprávní odpovědnosti těchto věřitelů. I z této úvěrové historie je současně zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Naopak právě žalobkyně dokonce usilovala o odvolání z funkce soudce předsedy senátu 20C cestou stížnosti. Přitom i sama žalobkyně home právnická osoba., byla ze strany České národní banky obdobně postižena pokutou 2 000 000 Kč s právní mocí dne 24. 2. 2024 za porušování stěžejních práv spotřebitele dle ZoSÚ v letech 2020 a 2021 (notorieta; rozhodnutí jsou veřejně dostupná na webové prezentaci České národní banky) a senát 20C se pravidelně u této žalobkyně setkává s porušováním těchto povinností i v následujících letech.

9. Z jakého důvodu byla žalovaná (jakkoliv uváděla, že o většině těchto úvěrů neví) ochotna saturovat lichevní navýšení úvěrů, zde od dalších věřitelů, jen aby si posléze sjednala úvěry s totožnými podmínkami, žalovaná soudu neuváděla a soud se nedotazoval. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou IČO) v jiné věci (sp. zn. spisová značka) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. To vše by měla vědět i žalobkyně, která na rozdíl od předsedy senátu 20C neviděla výpisů NRKI+BRKI pouhé jednotky tisíců, ale pravděpodobně řádově více. Stejně tak by měla být informována alespoň o obsahu webových prezentací svých přímých konkurentů, s nimiž sdílí (přinejmenším) registr NRKI a kteří se nezřídka ani na svých webových prezentacích netají poskytováním úvěrů s RPSN v řádech stovek procent. Např. u společnosti právnická osoba, lze k dnešnímu dni dohledat na webové prezentaci reprezentantivní příklad s RPSN 41,29 %, případně až úrok 69 % ročně, tedy s ohledem na referenční sazby tohoto typu úvěrů dle ČNB absolutně neplatné ujednání příslušenství. V praxi se však soud setkává u právnická osoba, s úrokem vysoko nad 69 % ročně, a u této žalované tomu dle žalobkyní předložené úvěrové zprávy nebylo jinak.

10. Spotřebitel nemůže nést veškerou zodpovědnost za jednání věřitelů, kteří povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. proměnili ve svou výhodu a parametry úvěru nastavují oproti veřejně inzerovaným parametrům úvěrů tak, že méně bonitní klienti získávají úvěr s násobně vyšším úrokem - ačkoliv by jim měl být úvěr odmítnut. Stejně tak spotřebitel nemůže nést tíhu potřeby orientace v bezpočtu způsobů, kterým poskytovatelé úvěrů maskují svůj obchodní zisk, ať již před ukazatelem RPSN, před spotřebitelem samotným, nebo dokonce i před soudy, pokud již dokonce neuvádějí předchozí úhrady na závazek (netýká se této žalobkyně). Přehlížení těchto souvislostí nemůže vést k pohrdavému přistupování k „těm, co neplatí dohodnuté závazky“. Jednak zpravidla již ani z dlužnických registrů není známo, zda aktuální závazky nejsou výsledkem zoufalé snahy uhradit závazky předchozí, již z registru vymazané či podléhající skartační době. Nelze tak snadno rozlišit úvěrového podvodníka od oběti systémové lichvy, natož jejich kombinace. Současně se jedná o podobně necitlivý přístup, jakého se v minulosti veřejná moc dopouštěla k drogově závislým (kteří již nejsou kriminalizováni za držení drogy v množství k osobní spotřebě) či k obětem sexuálního násilí (které již nejsou viněny za vyzývavé oblečení či za nedostatek obrany). právnická osoba čeká změna paradigmatu ohledně osob, které nejsou schopny hradit úvěrové závazky, které jsou inzerovány, kontrahovány a posléze vymáhány způsoby podobně rafinovanými, jako podvodné nabídky, které dnes a denně odčerpávají celoživotní úspory ekonomicky produktivním osobám, které nedisponují schopností (či ji v důsledku změny zdravotního stavu ztratily) prohlédnout manipulativní podvodné schéma s využitím prostředků elektronické komunikace.

11. Ani z lustrace NRKI, ať již tehdejší od žalované, tak současné, však soud neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba.právnická osoba., právnická osoba., koncernu Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS.

12. Žalobkyně předložila dokument „karta klienta“ na č. l.

28. Z něj vyplývá, že u ní evidovala údaj o bezdětnosti (žalovaná sice má tři děti, ale již zletilé, ostatně byla již v důchodovém věku), nárok na důchod, příjmu 10 000 Kč a výdajů 4 250 Kč. Věřitel údajně lustroval nejen NRKI, ale i SOLUS. Ze smlouvy (viz dále) nicméně vyplývá i další údajný příjem žalované – 12 000 Kč „vedlejší měsíční příjem“, na kterém byla úvěruschopnost žalované zjevně zcela závislá. Částka výdajů 4 250 Kč pak zjevně sestává z 3 800 kč na bydlení a 450 Kč na „ostatní výdaje“. Z ničeho však nevyplývá, že by kterýkoliv údaj od žalované nějak ověřila. Pokud žalobkyně vážně pracuje s těmito údaji a argumentuje judikaturou vyšších soudů ohledně toho, že ne vždy je třeba údaje od spotřebitele ověřovat, je zjevné, že v tomto případě jsou její argumenty hrubě nepřiléhavé a těmto údajům od žalované nelze důvěřovat, neboť jsou absurdně nízké a nerealistické. Nadto žalovaná uvedla v kolonce „splátky všech úvěrů“ 0 Kč a žalobkyně přitom nejméně z NRKI dobře věděla, že tento údaj rovněž není pravdivý. Přesto jej přešla a úvěr poskytla.

13. V její vlastní kalkulaci (metodika „MLS“) přitom již suverénně pracuje s údajem příjmu 22 000 Kč, nesplátkovými výdaji 7 342 Kč a výdaje nahradila normativním údajem (životního minima) 4 860 Kč. Soud konstatuje, že metodika žalobkyně nemusí být nikterak vadná (ostatně měla by být schválena Českou národní bankou). Pokud však dopouští využívání takto absurdních údajů od spotřebitelů, je nutně absurdní i výsledek jejího použití. Využití „dalšího příjmu domácnosti“ je typickým způsobem, jak suspendovat jakoukoliv matematicky založenou metodiku. Ignorování zatajování předchozích (natož lichevních) úvěrů spotřebitelem je absolutní překážkou pokračování v používání jakékoliv metodiky, neboť jak je žalobkyni z jejích četných účastí v roli poškozeného v trestních řízeních známo, jde o situaci, kterou orgány činné v trestním řízení pravidelně vyhodnocují jako úvěrový podvod (aniž by senát 20C cítil sebemenší potřebu taková trestní řízení sám iniciovat). Zda schválená metodika od České národní banky připouští zkoumání úvěruschopnosti tak, že je na straně výdajů pracováno s částkou životního minima, není senátu 20C (zatím) známo. Za správné to však pro účel právního posouzení tohoto nároku rozhodně nepovažuje, neboť takový postup by naprosto suspendoval jakékoliv smysluplné zkoumání poměrů spotřebitele a stejně tak by mohli věřitelé předpokládat i minimální příjem nebo jakýkoliv jiný parametr.

14. Pro úplnost lze uvést provedení důkazu úvěrovou smlouvou č. l.

20. Žalobkyně jiným typem smluv (jak podrobně rozepsáno již v rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 2. 2024 ve sp. zn. S-Sp-2022/00117/CNB/573, kterým byla žalobkyni uložena sankce 2 000 000 Kč) umožňuje u úvěrů typu "Anonymizováno“ odložit splatnost splátky „korunovým odkladem“. Tato služba obnáší úhradu 1 Kč, čímž je dosaženo odložení splatnosti splátky o pouhých 30 dnů, avšak současně je naúčtován vysoký poplatek, prakticky ve výši řádné splátky. Případně poplatek za „desetiprocentní odklad“ 980 Kč (rovněž o pouhých 30 dnů), za což zřejmě dále účtuje 10 % jistiny. Jde o podobný typ úvěr, s jakým operují společnosti právnická osoba, a mnohé další a ve spojení s nesprávně (či vůbec ne-) posouzenou úvěruschopností spotřebitele jsou extrémně nebezpečné, a to i kdyby současně neoperovali s nepřiměřenou úrokovou sazbou. Dále žalobkyně využívala i dalších úvěrových schémat (např. úvěrů se splátkovými kalendáři inkasovala nejprve úroky za celou dobu trvání úvěru a poté již pouze jistiny, aby nebyla v případě přerušení splácení nucena část zisku odepisovat – viz např. usnesení číslo jednací spisová značka). Zde projednávaný úvěr je jiného typu. Je poskytován u příležitosti koupě elektroniky, zda chladničky v prodejně právnická osoba. (Planeo?). První čerpání tak tvoří částka 27 010 Kč na financování zboží a je spojena s 11 splátkami po 2 739 Kč (úrok 21,55 % ročně, RPSN 23,8 %). Současně je však možné úvěr používat dále jako revolvingový, poté však již s RPSN 29,7 % (na další straně je nepříliš přehledně a pro průměrného spotřebitele naprosto nesrozumitelně vyznačena malým křížkem varianta účtu bez „PLUS“). Jaký jsou podmínky účtování té které sazby je pro soud nesrozumitelné, v tomto řízení to však s ohledem na výsledek posouzení platnosti celé smlouvy rovněž nebylo třeba stanovovat.

15. Roční procentní sazba nákladů tak u tohoto úvěru činí nejvýše 33,5 % (varianta „Anonymizováno účet jméno FO“), což není absolutně neplatné ujednání se spotřebitelem (zřejmě nepřevyšuje nejvýše trojnásobek referenční běžné úrokové sazby bank, která se u úvěru na spotřebu dlouhodobě pohybuje okolo 10 % ročně). Pokud žalobkyně úvěr považuje za revolvingový, pak by referenční sazbou bylo cca 20 až 25 % ročně a tedy absolutní neplatnost úročení samotného by nebylo možné dovozovat. Lze zmínit letité, avšak stále hojně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, neboť toto uvádí: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Z tohoto rozhodnutí je věřiteli často nesprávně dovozována přípustnost až čtyřnásobného navýšení, avšak jde o ryze účelový a nesprávný výklad, neboť dlouhodobě je připouštěn toliko trojnásobek. Senát 20C nicméně nepovažuje tento typ úvěru za revolvingový již proto, že jeho první čerpání splývá s financovaným zbožím. Pokud je následně umožněno další čerpání, je otázkou, zda o revolvingový úvěr, či spíše možnost opětovného čerpání mezitím uhrazených splátek. To ostatně odpovídá i historii čerpání tohoto úvěru (č. l. 33), kdy žalovaná po prvním čerpání uhradila 4x 2 740 Kč, poté čerpala 10 000 Kč, poté uhradila 7 453 Kč a poté opět čerpala 6 000 Kč, poté uhradila 4 400 Kč a poté opět čerpala 4 000 Kč. Spotřebitel, který není schopen či ochoten uhradit původně sjednané splátky zboží, se tak stává dlužníkem s navýšenou RPSN oproti původní. Revolving této smlouvy je tak spíše skrytou sankcí pro neúvěruschopné, kteří úvěr původně sjednali pro nákup konkrétního zboží. K úvěru této žalobkyně lze alespoň uvést, že další čerpání zřejmě není podmíněno souhlasem věřitele, což u jiných věřitelů demaskuje skutečnou povahu těchto úvěrů (rámcová úvěrová smlouva). Ovšem ujednání 4.2 úvěrových podmínek (č. l. 25) konstatuje, že „čerpání úvěru můžeme bez uvedení důvodu zamítnout“, což (s přihlédnutím k neurčitosti, zda je míněno první či následné čerpání) směřuje k téže výhradě, podobně jako limity čerpání dle článku 4.3 tamtéž. Jinak jsou úvěrové podmínky č. l. 22 až 27 jsou pro výsledek řízení bez významu.

16. Dle úvěrové historie č. l. 33 žalovaná celkem čerpala 47 010 Kč a splatila 22 813 Kč. Byla doložena výzva s oznámením zesplatnění dnem 31. 12. 2024 (č. l. 35), doručovaná na jinou adresu (adresa), než je ve smlouvě. Adresa však souhlasí s tou, kterou sama žalovaná uvedla následně soudu pro doručování telefonicky. K tomu je doložen podací arch podaných zásilek č. l.

36. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 38) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., avšak zaslal ji nikoliv do dispoziční sféry žalované (nově dohodnutou adresu jak výše), ale na původní adresu. Požadovaná částka alespoň koresponduje s následně uplatněným nárokem (ani to již v dnešní době není u nebankovních úvěrů a některých advokátů samozřejmostí).

17. Jiné důkazy žalobkyně nepředložila, ani po poučení při jednání.

18. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

21. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování (na který se tato žalobkyně s oblibou odvolává) varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. To se ostatně stalo i žalované, které navzdory její bezútěšné situaci poskytl zatím poslední úvěr advokát tituly před jménem jméno FO (právnická osoba.), který tak pravidelně činí se sazbou 40 % měsíčně (sic!). Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Totéž nastalo i u této žalobkyně, která akceptovala údaj 0 Kč u splácení úvěrů, ačkoliv sama prokazatelně věděla, že žalovaná má splácet dle NRKI nejméně 4 167 Kč a 3 175 Kč měsíčně! Takové aktivity mnohdy za některé věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ (u žalobkyně lze opět odkázat na usnesení číslo jednací spisová značka). Pokud se soud v minulosti u právnická osoba, dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. spisová značka). Toliko k situacím, kdy je věřiteli požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. V této věci pak bylo zjištěno, že žalovaná zřejmě analogické úvěry od žalobkyně zřejmě nečerpala, poplatky nehradila a soud se tak nemusel některými riziky zabývat.

23. V projednávané věci je poskytovaná jistina relativně vysoká, úvěrová historie žalované dle NRKI tristní a údaje o jejích příjmech a výdajích nevěrohodné a neověřené, tedy by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Problematické je však zadávání vstupních údajů, které jsou zjevně nevěrohodné či přímo absurdní a které použití jakékoliv metody diskreditují.

24. V projednávané věci je finanční tíseň žalované již z registru NRKI (který sama žalobkyně předložila) tak očividná, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením, což je typ úvěrů, které žalobkyně zřejmě ani neposkytuje. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Žalobkyně rovněž poskytuje úvěry, které senát 20C (pravomocně) vyhodnotil v předchozích řízeních jako lichevní, byť alespoň ne všechny úvěry jsou takové. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Údaje od žalované, že disponuje dalším příjmem ve výši 12 000 Kč, byl v kontextu čerpání těchto úvěrů krajně nepravděpodobným faktem. Dle přehledu řízení žalované by se mohlo jednat o odměnu pěstouna, to však nebylo v řízení nijak ustanoveno, žalobkyně to netvrdila ani neprokazovala. Stejně jako výše výdajů. Nadto bylo zjevné zapření splátek úvěrových závazků (byť není jasné, jak byla žalovaná konkrétně dotazována, a pokud nesplácela, je otázkou, jak pravdivě odpovědět na otázku na výši splátek splácených úvěrů). Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Soud nepředpokládá, že by metodika počítala s akceptováním nijak neprověřeného vedlejšího příjmu u důchodce, nahrazení zjevně nepravdivého údaje o výdajích částkou životního minima a nahrazení výše splátek zjištěným údajem tam, kde spotřebitel splátky sám neuvedl, nota bene, pokud jde o úvěry lichevní a splátka již dosahuje třetiny údajného celkového příjmu. Z četných řízení (nejen) této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že vážně míněné zkoumání úvěruschopnosti buď vůbec neprobíhá, nebo je (tak jako u většiny nebankovních věřitelů) ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik mu poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci), kolik bude považovat na příslušenství, jak nastaví parametry prodlužování či kolikrát úvěr zopakuje, než jej zesplatní a citlivé údaje o spotřebiteli prodá k využití dalším společnostem. Tuto žalobkyni senát 20C vnímá pravidelně jako počátek dlouhé série úvěrů s ještě lichevnějšími parametry, než sama nabízí. Je tedy otázkou, o kolik je její podnikání legitimnější, než u následných věřitelů těch samých spotřebitelů, kteří již zcela otevřeně kontrahují s uváděním RPSN v řádu tisíců %. Žalované byl přitom poskytnut úvěr, který sice původně sloužil k financování bílé techniky, avšak který se v krátké době u neúvěruschopných stává kreditní kartou s poměrně vysokými náklady (téměř 30 % RPSN). Takový úvěr žalovaná v žádném případě dostat neměla. Žalobkyně se může cítit dotčeně, neboť je jí stejně jako soudu velmi dobře známo, že žalovaná by v takové situaci dostala snadno u úvěr u několika desítek konkurenčních nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a pravděpodobně s náklady řádově vyššími. Pro soud však tato tristní realita současné doby nemůže být omluvou pro akceptování porušování kogentních ustanovení předpisů k ochraně spotřebitele.

25. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost, přesto, nezajímala se o skutečné příjmy ani o výdaje žalovaného, případně když jí dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Soud tak shledal nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ a dovodil následek dle § 87 tamtéž a úvěr považuje za absolutně neplatný.

26. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení (resp. důkazů) samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Pravidelné selhávání v této klíčové povinnosti není žádnou nezamýšlenou náhodou, ale součástí obchodní politiky, dle které postupují prakticky všichni nebankovní věřitelé.

27. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 22 813 Kč, nezbylo tedy než s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ přiznat toliko 24 197 Kč.

28. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který poskytl úvěr v rozporu se svými zákonnými povinnostmi. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena, pravděpodobně v současnosti čelí inkasním společnostem a advokátům predátorsky jednajících společností (právnická osoba, právnická osoba., uplatňují u soudu stovky nároků ročně a soud tedy jejich jednání podrobně zná) a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné části úspěšná (64,61 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (29,22 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 400 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu.

30. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze pro úplnost (advokát se ostatně domáhal této odměny, pouze nedopatřením použil sazbu platnou do 31. 12. 2024) uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Případné obtížnosti nejsou povahy právní, ale ryze skutkové a ty rutinně řeší již sama žalobkyně při správě úvěrů. Analogické vzory použila např. ve věcech sp. zn. spisová značka, spisová značka či spisová značka (lze ovšem dohledat i další). V této věci i ve sp. zn. spisová značka je přitom patrné, že část vzoru zřejmě nedopatřením vynechala (ohledně výpočtu příslušenství), ve sp. zn. spisová značka zřejmě chybí poslední část odstavce „a smluvních pokut“ a souvětí je zakončeno jen dvěma tečkami Vzor je navzdory své délce používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jistě nejen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.

31. Za zaslání kvalifikované předžalobní výzvy náhrada nepřísluší, neboť nebyla zaslána na novou adresu, kterou zjevně strany dohodly po uzavření smlouvy a kam sama žalobkyně zasílala oznámení o zesplatnění. Advokát zřejmě tuto skutečnost přehlédl. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalovaného k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně „konvalidovaly“.

32. Za soudem nevyžádané doplnění tvrzení k úvěruschopnosti náhrada nepřísluší (ostatně ani té se advokát nedomáhal), bylo zasláno dva týdny před konáním jednání a zjevně jde o samoúčelný úkon, dokládající, že původní návrh byl ryze formulářový. Dva týdny však často nejsou dostatečnou dobou ani pro doručení takového doplnění žalované straně, je-li doručováno náhradním způsobem, tak, aby současně měla zachovánu lhůtu 10 dnů k přípravě na jednání. Za účast na jednání, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, pak náleží mimosmluvní odměna dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 2 300 Kč a paušální částka náhrady hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí při jednání. Na cestovních náhradách náleží korektně vyúčtovaných 1 520 Kč (200 km při spotřebě 5,2 litru motorové nafty) a 900 Kč na náhradách za promeškaný čas (6 započatých půlhodin á 150 Kč) při cestě k soudu a zpět ze sídla advokátní kanceláře.

33. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 162 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Celkem proto soud přiznal III. výrokem 2 521 Kč.

34. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je důchodce a není ani zřejmé, kdy jí skončí (či skončil) nárok na odměnu pěstouna. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků, resp. žalovaná může skutečně být i v zahraničí a pátrání po ní zdlouhavé i pro soudního exekutora, a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl osmnáctiměsíční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.