20 C 285/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 92 794,18 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 41 000 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 5 977,50 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 12 163,68 Kč, 2 990,22 Kč, 39 630,50 Kč, 3 758,13 Kč, 1 609,59 Kč, úroku v sazbě 29 % ročně z částky 52 164,83 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky 11 164,83 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u Okresního soudu ve [obec] dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením ze dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] [datum] [číslo] sjednanými s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistiny 45 000 Kč a 19 000 Kč, splatnými nejpozději dnem [datum], resp. [datum] (poslední splátky). Celkem již měla žalovaná uhradit 20 000 Kč, resp. 3 000 Kč. Konkrétně se u staršího úvěru domáhala 64 630,50 Kč na jistině a poplatcích, 3 758,13 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a 5 213,76 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále z jistiny od [datum] do zaplacení. U mladšího úvěru se domáhala 28 163,68 Kč na jistině a poplatcích, 2 990,22 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a 2 373,33 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále z jistiny od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty s tím, že deklarované měsíční výdaje žalované v částkách přes 28 tis. Kč dostatečně kompenzoval tvrzený a dle výplatních pásek ověřený měsíční příjem 99 999 Kč. Soud z opatrnosti vyzval žalobkyni (č. l. 50) k předložení listin, které měly být předloženy dle zákaznických karet, žalobkyně podáním ze dne [datum] (č. l. 52) uvedla, že doklady k dispozici nemá.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla, soud po ní pátral marně), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu nesdělila a na trvalém bydlišti jí bylo doručeno náhradním způsobem, obálka se poté soudu vrátila.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v této věci nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – ostatně v projednávaném případě tomu je nejinak), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). S ohledem na přehled čerpaných úvěrů je však zřejmé, že žalovaná může mít i jiné důvody pro své jednání.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení obou předmětných pohledávek na žalobkyni bylo prokázáno již oznámením původní věřitelky ze dne [datum] na č. l.

40. Dle zákaznické karty č. l. 25 žalovaná žádala o měsíční splatnost 100 000 Kč v 18 měsících, deklarovala adresu výběru ve [anonymizováno] ulici ve [obec], ale trvalý pobyt v [obec], nájemní bydlení, středoškolské vzdělání, svobodný stav, bezdětnost, vlastnictví automobilu, zaměstnání [anonymizována dvě slova] [země] s příjmem [částka] měsíčně a výdaji 10 000 Kč, externí splátky 18 442 Kč, žádné interní splátky, vlastnictví bankovního účtu. Je vyznačeno předložení pracovní smlouvy a 2 výpisů z bankovního účtu, žalobkyně je však soudu nepředložila (a nikdy nepředkládá). Dle úvěrové smlouvy č. l. 26 ze shodného dne se zavázala vrátit celkem 88 343 v 18 měsíčních hotovostních splátkách (po 4 908 Kč). Obchodní podmínky ani splátkový kalendář neměly pro výsledek řízení význam. Dle tabulky umoření č. l. 31 žalovaná na závazek uhradila 3 000 Kč. Dle zákaznické karty č. l. 28 žalovaná žádala o měsíční splatnost 18 000 Kč v 18 měsících, deklarovala adresu výběru ve [anonymizováno] ulici ve [obec], ale trvalý pobyt v [obec], nájemní bydlení, středoškolské vzdělání, svobodný stav, bezdětnost, vlastnictví automobilu, zaměstnání [anonymizována dvě slova] [země] s příjmem [částka] měsíčně a výdaji 10 000 Kč, externí splátky 13 500 Kč, interní splátky 4 908 Kč, vlastnictví bankovního účtu. Je vyznačeno předložení 2 výpisů z bankovního účtu, žalobkyně je však soudu nepředložila (a nikdy nepředkládá), není vyznačeno předložení pracovní smlouvy, navzdory zjevné změně zaměstnání při stále stejně nápadně vysokém příjmu„ [částka]“. Dle úvěrové smlouvy č. l. 29 ze shodného dne se zavázala vrátit celkem 33 884 Kč ve 45 týdenních hotovostních splátkách (po 753 Kč). Obchodní podmínky ani splátkový kalendář neměly pro výsledek řízení význam. Dle tabulky umoření č. l. 32 žalovaná na závazek uhradila 20 000 Kč. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 42) vypracování i zaslání (č. l. 44) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. žalované na adresu trvalého pobytu (nikoliv na adresu výběru).

5. Dle Úřadu práce žalovaná byla od dubna 2020 v evidenci uchazečů o zaměstnání a od července 2020 čerpá rodičovský příspěvek, dle registru obyvatel se jí v červnu 2020 narodil syn. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu č. l. 59 je zřejmé, že žalovaná je masivně předlužena u několika věřitelů ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], aj.) s jistinou přes 700 tis. Kč (nepočítaje předmětné řízení a další drobné pohledávky). Dle výpisu NRKI (č. l. 66), který si soud v reakci na stav řízení žalované vyžádal, bylo zjištěno, že kromě obou předmětných závazků žalovaná sjednala úvěr u [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 390 598 Kč (na pořízení ojetého [anonymizována dvě slova] na leasing) a měsíční splátkou 14 221 Kč (sic!), dále ze dne [datum] s jistinou 17 995 Kč, ze dne [datum] s jistinou 20 995 Kč, [datum] s úvěrovým rámcem 190 000 Kč (zřejmě přečerpaný již v průběhu roku 2019). Od společnosti [právnická osoba], čerpala dne [datum] úvěr s jistinou 50 000 Kč. Od společnosti [právnická osoba], čerpala dne [datum] úvěr s jistinou 85 000 Kč (který si tato žalobkyně v současnosti cení na cca 400 tis. Kč, což však soud považuje za lichvu). Dle výpisu BRKI (č. l. 73), který si soud v reakci na stav řízení žalované rovněž vyžádal, bylo zjištěno, že žalovaná čerpala dne [datum] úvěr od [právnická osoba], s jistinou 250 000 Kč a téhož dne revolvingový s úvěrovým rámcem 250 000 Kč (obratem čerpaný v plné výši) a dne [datum] s jistinou 300 000 Kč.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 3 000 Kč a 20 000 Kč Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání nepřímo tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. V daném případě nadto platí, že věřitel se doslova střetl se zdatným protivníkem, jakým je žalovaná dle přehledu čerpaných úvěrů v relativně krátkém čase.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek.

10. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že není schopna prokázat, dle jakého dokumentu ověřila nápadně vysoký údaj o příjmu (který je nevěrohodný již svou výší a pro rozdíly v pojmenování zaměstnavatele i své pracovní pozice) a zjevně ani již předchozí čerpané úvěry žalované, případně takové zjištěné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť ta laxnost žalobkyně v plnění svých povinností neomlouvá. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předlužení pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že údaj o splátkách v rozsahu cca 18 tis. Kč soud považuje za značně optimistický (spíše než sumu potřebných splátek, může vyjadřovat to, co byla žalovaná schopna hradit). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, ani její příjmy, když přehled závazků se zcela zjevně nedá vyjádřit pouhým konstatováním měsíční splátky okolo 18 tis. Kč. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, když žalovaná má bankovní účet, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto extrémně nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího.

13. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

14. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

15. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 20 000 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 25 000 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši po poměrném snížení dle snížené jistiny a dále z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Totéž lze konstatovat i ohledně mladšího úvěru, kde byla přiznána toliko jistina 16 000 Kč, úrok z prodlení v kapitalizované i běžící části tak krácen být nemusel, všechna ostatní požadovaná plnění byla II. výrokem zamítnuta.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že za skutečného příjemce zisku z podnikání žalobkyně považuje právního zástupce žalobkyně a tím má právo na zastoupení advokátem za zneužívané.

17. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že i v případě, že by neshledal důvod k absolutní neplatnosti celých závazků obou zápůjček, posuzoval by jako absolutně neplatnou část sjednaných poplatků, konkrétně v částkách, odpovídajících poplatku za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a nejméně polovině poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. V případě prvně uvedeného soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za činnosti, které jsou převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (zpracování, zakázky, předání peněz) – k tomu srovnej § 1814 písm. k) o. z., případně jde o deklaraci práv zákazníka, která jsou pevnou součástí smlouvy, resp. neoddělitelnou částí mandatorního poplatku. Takovou službu by hypoteticky bylo možno považovat za nadstandardní plnění, formulářová smlouva žalobkyně je však koncipována tak, že toto plnění je její pevnou součástí a její nacenění tak zjevně není předmětem kontraktační volnosti, ale toliko vůle věřitele prosadit si akceptaci formulářové (adhezní) smlouvy beze změn. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy ohledně úročení zápůjčky a při součtu tohoto poplatku a obchodního úroku, sjednaného pevnou částkou, by se žalobkyně již dostala vysoko nad nejvýše přípustný trojnásobek sazby, obvykle (v místě a čase) poskytované u srovnatelných typů úvěrů bankami. Součástí obchodního úroku jsou náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti, samy o sobě, a nelze je proto legitimně formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Ostatně právě proto byl k ochraně spotřebitelů zaveden institut povinného uvádění sazby RPSN, která v těchto případech právě proto dosahuje alarmující výše v řádech tisíců procent. Dále by soud shledal žalobu nedůvodnou i v rozsahu části poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. Soud akceptoval ujednání o„ komfortním splácení“ (v podmínkách dále označeném jako„ hotovostní režim splátek“), jakkoliv soud v této službě spatřuje výhodu spíše pro věřitele, resp. v možnosti zprostředkovatelů úvěru dosáhnout„ provize“ a podporovat platební morálku klientů po celou dobu trvání úvěru, zatímco hotovostní režim splácení vyhovuje spíše osobám v exekučním inhibitoriu se sklony k zatajování příjmů, případně s příjmy nelegitimními, resp. nezdaněnými (tím spíše v případě týdenního splácení, probíhá-li vůbec taková služba v reálné praxi po týdnech). Sjednání takové služby v jiných případech zcela jistě není učiněno na základě promyšlené ekonomické úvahy dlužníka, pokud lze splátku (i hotovostní) odeslat bezhotovostně prakticky zdarma, případě poštovní službou s podstatně nižšími náklady. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady (ostatně většina těchto u soudu uplatněných smluv je nazvána„ [příjmení] v hotovosti“, alternativou by tak musel být zcela odlišný smluvní formulář). Pro pasivitu drtivé většiny dlužníků by však soud pouze spekuloval o důvodech, svědčících proti projevu svobodné vůle k takovému právnímu jednání a proto z těchto závěrů negativní následek pro uplatněný nárok zpravidla nevyvozuje (není-li závazek předčasně zesplatněn, což další plnění takové služby znemožňuje). Na tom by nic nezměnila ani pozdější dohoda žalované s výběrčími, že reálně bude inkasování probíhat měsíčně, ostatně sama deklarovala, že bankovní účet neměla a jinou alternativu tak neměla. Výše uvedené se však nevztahuje na tu část příslušného poplatku, která má zahrnovat„ administrativní činnost“, neboť ta je ve smlouvě vysvětlena jako činnosti, zahrnující a) zpracování splátek zákazníka a aktualizaci účtu, b) činnost prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozorňování, c) podporu prostřednictvím zákaznické infolinky, d) vyhotovení kopií smluvní dokumentace při kontraktaci či při ztrátě nebo poškození, e) mimořádné přijetí splátky na pobočce. Ohledně administrativních činností se tak opět jedná o činnosti, které jsou běžnou součástí závazku zápůjčky, nejde o nadstandardní plnění (snad s výjimkou služeb b) a d), což jsou v okamžiku kontraktace toliko hypotetické situace) a jejich volba ani nacenění zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko jednostranné vůle věřitele. Platí zde tedy analogická argumentace, jako v případě prvně komentovaného poplatku (tzn. jedná se o automatickou součást podnikatelských nákladů věřitele, krytých obchodním úrokem z úvěru) a soud by i zde dospěl k závěru, že přinejmenším částí tohoto ujednání je opět obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy – ohledně úročení zápůjčky. Z těchto důvodů by soud (soudcovskou úvahou) nárok na polovinu z těchto dvou poplatků shledal rovněž nedůvodným.