20 C 294/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s obchodním úrokem v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 13,83 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] s úrokem v sazbě 15,17 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem v sazbě 13,83 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka]. Dle smlouvy měl žalovaný uhradit celkem 18 měsíčních splátek po [částka], tj. [částka], dle žalobkyně však uhradil (do postoupení pohledávky) toliko [částka], proto se domáhala [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku (vč. pojištění), [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení od [datum] do [datum] a dále od [datum] z jistiny do zaplacení (v zákonné sazbě), dále [částka] na kapitalizovaném obchodním úroku za období od [datum] do [datum] a dále v sazbě 29 % ročně od [datum] z jistiny do zaplacení. Povinnost zkoumání úvěruschopnosti dlužníka s ohledem na dobu sjednání závazku věřitelka neměla. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a soudu se nepodařilo jej vypátrat ani jinak. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Ani k tomu však v řízení nedošlo. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již oznámením původní věřitelky o postoupení pohledávky na č. l. 24 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Zákaznickou kartu žalobkyně prokázala, že žalovaný uplatnil jako adresu trvalého pobytu evidenční adresu, vedle toho adresu výběru [ulice a číslo] v [obec]. Bylo vyznačeno, že bydlí s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný, nebyla vyplněna forma zaměstnání, ale bylo uvedeno, že předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky dělníka u [právnická osoba], v [obec]. Soud tuto skutečnost s ohledem na neúplně vyplněný formulář ověřil u tehdejšího zaměstnavatele, který zaslal výplatní pásky za únor a březen 2019, kterými bylo potvrzeno, že žalovaný v těchto měsících dosahoval čistého měsíčního výdělku [anonymizována dvě slova]. Kč, resp. [anonymizována dvě slova]. Kč, neměl srážky ze mzdy a výplata mu byla zasílána na účet. Vlastnictví bankovního účtu ostatně vyznačil i v zákaznické kartě, popřel kreditní kartu či jiný úvěr. Smlouva o půjčce č. l. 27 pak obsahuje ujednání o poskytnutí [částka] (s podpisem smlouvy), její navýšení o souhrnný poplatek [částka], z toho [částka] tvoří úrok, [částka] částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení, [částka] částka za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení. Úroková sazba 29 % ročně je ve smlouvě rovněž upravena. Dalších [částka] je požadováno na volitelném doplňkovém pojištění s odkazem na další dokumenty, které soudu nebyly předloženy. Dle tabulky umoření č. l. 29 bylo skutečně uhrazeno toliko [částka] Smluvní podmínky druhé strany obsahují ujednání o započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, což však sama žalobkyně neuplatňuje (pokud se výslovně domáhá [částka] na jistině a [částka] na poplatku). Skutečná úroková sazba dle kalkulace soudu představuje 96,7 % ročně, jsou-li zahrnuty veškeré platby nad rámec jistiny. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 31) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

4. Dle databáze [příjmení] činila sazba UK1 (domácnosti a NISD – na spotřebu, bydlení a ostatní v dubnu 2019 právě 4,61 % (č. l. 53). Dle kalkulace úrokové sazby při průběžném (anuitním) splácené neměnné splátky odpovídá tato při navýšení úvěru [částka] o [částka] přibližně 96,7 % ročně. Trojnásobkem zjištěné sazby UK1 pak při shodném způsobu průběžného úročení (anuitní splátky) by navýšení jistiny [částka] činilo [částka] (č. l. 54).

5. Ze zprávy Úřadu práce č. l. 34 a 43 bylo dále k poměrům žalovaného zjištěno, že v evidenci uchazečů byl naposledy v roce 2017, v té době se soustavně připravoval na povolání (bez bližší specifikace a zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy soud dosud neobdržel), aktuálně nečerpá žádné dávky. Dle zprávy OSSZ Teplice ze dne [datum] není zaměstnán, nepodniká a nepobírá žádný důchod ani dávku nemocenského pojištění. Dle registru obyvatel je bezdětný. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu čelí pouze jediné exekuci a to z roku 2021.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud nezjistil dostatečného důvodu, pro který by úvěruschopnost žalovaného nebyla přezkoumána řádně, jakkoliv okolnost evidenční adresy jisté úvodní pochybnosti vzbuzovat měla. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně platně sjednali smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – s výjimkou úrokové sazby („ souhrnného poplatku“). Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

7. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, nezahrnovala by poplatky, které se původní věřitel snažil od úroku uměle oddělit, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena, přestože si tak ve smlouvě dohodla, neboť zde je třeba respektovat donucující ustanovení právního řádu (viz dále). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud proto roční úrokovou sazbu pro účel porovnání a posouzení souladu s dobrými mravy počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 3), upravující započtení plateb nejprve na náklady vymáhání, pojistné a souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částky, které by neodporovaly anuitnímu navýšení úrokem souladným s dobrými mravy, nemělo by však toto ujednání charakter, který by dobrým mravům odporoval a soud by k němu přihlížel.

8. Uplatněná sazba (96,7 % ročně) je však zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Soud zde přihlédl právě k sazbě [anonymizováno], nikoliv k sazbám vyšším (zejm. pro tyto účely často užívanou [anonymizováno]), vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla zápůjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, zejm. bez dalšího dovozovat, že se jedná o ryze spotřební úvěr, se sazbami vyššími. Soudu je naopak z úřední činnosti známo, že tyto úvěry jsou čerpány za nejrůznějších situací bez přihlédnutí (spotřebitele) k charakteru financované potřeby, možnost aplikace vyšších sazeb by tak přicházel v úvahu jen v případě specifických skutkových tvrzení.

9. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Což nepochybně platilo i před [datum], kdy vstoupil v účinnost § 9 zákona č. 145/2010 Sb. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již v současnosti doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum].

10. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“, přičemž obvyklost nelze odvozovat z předchozích řízení daného soudu. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Ze zkušenosti soudu z jiných řízení pak vyplývá, že je zjištěna prakticky shodná průměrná sazba, jaká vyplývá z databáze [příjmení]. [příjmení] [příjmení] zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele arbitrárně ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

11. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů), o to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků v bydlišti dlužník (mimo obchodní prostory věřitele), prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními požadavky nedostane vůbec.

12. Soud tedy považuje nárok za důvodný pouze v rozsahu rozdílu mezi [částka] a již uhrazenými [částka], proto přiznal nárok na [částka]. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost části„ poplatkových“ ujednání od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na excesivní část poplatků. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatnou část závazku, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 3 o. z., které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost excesivního souhrnného poplatku možno plnit toliko na jistinu a poplatek v přiměřené míře [částka]. Dle § 577 o. z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Soud tak shledal, že navýšení jistiny lze považovat za důvodné pouze v rozsahu [částka]. Ke konkurujícím ujednáním o úroku 29 % ročně, resp. [částka] pevnou částkou, nelze přihlížet, neboť v důsledku sjednání dalších poplatků je zřejmé, že celá smluvní konstrukce navýšení závazku zápůjčky směřovala k obcházení práva a dle § 575 o. z. platí, že má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Soud tedy musel nahradit veškerá ujednání o poplatcích nejvyšší přípustnou mírou úročení závazku. Současně dle § 579 odst. 1 tamtéž platí, že způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Výsledkem právního posouzení tak zcela jistě nemůže být volba takové v úvahu připadající varianty, která by byla prospěšná věřiteli na úkor dlužníka a to tím spíše, pokud se žalobkyně domáhala pokračujícího úročení, nikoliv tedy jen přiznání pevné částky za jednorázové navýšení - což soud jinak respektoval, když přiznal obchodní úrok v rozsahu trojnásobky sazby [anonymizováno] ve výši 13,83 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

13. Částku [částka], která je součástí poplatku, jsou dle smluvních podmínek odměnou za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“. Tyto činnosti byly (v jiné šarži smluv této věřitelky) rozvedeny, tak, že„ Zpracování zápůjčky“ tak mělo zahrnovat„ administrativní činnosti související s uzavřením smlouvy, zavedení zákazníka do evidenčního systému [anonymizováno], zpracování nezbytných podkladů a dokumentace“.„ Doručení zápůjčky“ pak mělo zahrnovat„ činnosti spojené s osobním doručením a vyplacením částky zápůjčky (případně snížené o zůstatek celkové dlužné částky dle dřívější smlouvy o zápůjčce) zákazníkovi zástupcem [anonymizováno] v místě bydliště zákazníka při podpisu smlouvy.„ [anonymizována dvě slova]“ pak mělo zahrnovat„ garanci celkové ceny“, představující závazek nedomáhat se dalších poplatků při kvalifikovaném prodlení (cca do ekvivalentu 3 měsíců splácení), dále„ splátkové prázdniny“ (možnost zákazníka požádat o odklad jedné nebo více splátek při splnění určité míry dosud splacených splátek), a konečně také„ garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti zákazníka“ (obsahující závazek nedomáhat se pohledávek za zákazníkem v případě jeho smrti). Žalobkyni rozhodně neprospívá, pokud soud obdobné pojednání v této konkrétní smlouvě nenalezl a pojmy jsou tak vystaveny libovolné interpretaci. Soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za činnosti, které jsou převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (zpracování, zakázky, předání peněz), případně jde o deklaraci práv zákazníka, která jsou pevnou součástí smlouvy, resp. neoddělitelnou částí mandatorního poplatku. Takovou službu by již bylo možno považovat za nadstandardní plnění, formulářová smlouva žalobkyně je však konstituována tak, že toto plnění je povinnou součástí a její nacenění zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko vůle věřitele. Nadto je z desítek obdobných nároků jen v senátu 20C zdejšího soudu zřejmé, že tyto poplatky narůstají přímo úměrně s výší poskytované jistiny. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy – ohledně úročení zápůjčky. Součástí úroku jsou samy o sobě náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti a nelze je proto formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Z těchto důvodů soud nárok na poplatek [částka] shledal nedůvodným, a jelikož žalobkyně se domáhá části poplatku jako celku„ souhrnného poplatku“, aniž by rozlišovala pořadí započtení dosavadních úhrad na tuto dílčí částku, soud odečetl tento poplatek od zbylé části„ souhrnného poplatku“.

14. Dále soud shledal žalobu nedůvodnou i v rozsahu poplatku za„ vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ (v předchozích variantách smluv se jednalo o poplatek za„ hotovostní inkaso“) ve výši [částka]. Ohledně složky„ vedení zákaznického účtu“ platí argumentace předchozího odstavce. Ohledně složky„ komfortní splácení“ platí, že ani tento poplatek (po obsahové stránce zřejmě„ hotovostní inkaso“) neušel pozornosti soudu, neboť soudu je z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání, které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, často pak z přehledu splátek či výslechu obchodních zástupců dokonce vyplynulo, že ani neprobíhalo týdně, neboť tak by bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele. Podle § 1800 odst. 2 o. z. přitom u adhezních smluv platí, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. V daném případě nebyla vyznačena zatržením volba hotovostního režimu splácení (ujednání v prvním rámečku smlouvy), není tedy zřejmé, zda vůbec splácení mělo probíhat bezhotovostně. Pokud sjednána byla, případně bylo hotovostně inkasováno, je zřejmé, že hrazení poplatku za službu, kterou dlužník zcela zjevně nepotřebuje (má-li pro příjem mzdy účet), bylo pro žalovaného zvláště nevýhodným ujednáním, neb za něj měl platit (nespecifikovanou) část poplatku [částka]. Souvislost mezi úvěruschopností spotřebitele a nabídkou volby způsobu splácení zůstává pro soud po obsahové stránce nepříliš pochopitelná (byť se např. již setkal s vyjádřením obchodních zástupců, že v rámci inkasování v bydlišti dlužníků jim mnohdy bylo v nouzi nabízeno barterové plnění). Z těchto důvodů soud nárok na poplatek [částka] shledal rovněž nedůvodným, a jelikož žalobkyně se domáhá části poplatku jako celku„ souhrnného poplatku“, aniž by rozlišovala pořadí započtení dosavadních úhrad na tuto dílčí částku, soud odečetl tento poplatek od zbylé části„ souhrnného poplatku“.

15. Proto soud žalobkyni v případě staršího úvěru přiznal již jen [částka] s obchodním úrokem v kapitalizované výši [částka] (poměrná část vzhledem ke snížení základu úroku) a dále v sazbě 13,83 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Tomu pak odpovídá i přiznání toliko poměrné části úroku z prodlení [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, když soud jeho kapitalizovanou výši snížil v poměru žalovaného a přiznaného plnění. Dále úrok z prodlení náleží žalobkyni do zaplacení, když sazba byla stanovena korektně dle nařízení vlády č. 142/2001 Sb. V rozsahu [částka], [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] s úrokem v sazbě 15,17 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem v sazbě 13,83 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, pak soud žalobu výrokem II. zamítnul, neboť tato plnění již byla projevem požadavku na excesivní navýšení jistiny a snížila se jak sazba obchodního úroku, tak i základ pro jeho výpočet (na [částka]).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (59,51 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (19,02 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou a půl mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka], resp. [částka] a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním jednoduché předžalobní výzvy (polovina odměny) a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2021 již jednu exekuci, která zatím neobsahuje záznam o skončení (vymožením). Je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozího závazku a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. S ohledem na skutečně hraniční poměry žalovaného pro úvěruschopnost (zejména při splátce [částka] měsíčně, jak původní věřitelka požadovala) je třeba analogicky přihlédnout iks § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“). K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky nemusí nezbytně umožňovat), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).