20 C 296/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného naposledy bytem adresa žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 19 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednaném mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu [částka]. Z této smlouvy se žalovaný zavázal uhradit navíc souhrnný poplatek [částka], a to v 60 týdenních splátkách po [částka]. V řízení se pak žalobkyně domáhala zaplacení [částka] na jistině, [částka] na poplatku, kapitalizovaných úroků z prodlení [částka] a dále od [datum] z jistiny do zaplacení a kapitalizovaných obchodních úroků [částka] a dále v sazbě 19 % ročně od [datum] z jistiny do zaplacení, když žalovaný uhradil pouze [částka]. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel v [obec] a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. K čemuž v této věci nedošlo. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původní věřitelky ze dne [datum] č. l. 23 žalobkyně prokázala, že s pohledávkou disponuje oprávněně. Totéž pak prokazuje smlouvou č. l. 18 a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek č. l.

22. Zákaznickou kartou ze dne [datum] na č. l. 25 žalobkyně prokázala, že žalovaný požádal o hotovostní úvěr [částka], deklaroval svobodný stav, základní vzdělání, faktické bydliště odlišné od trvalého pobytu, nájemní bydlení po necelé dva roky, dvě vyživovací povinnosti (dle registru obyvatel měl v té době jako své dítě toliko jedno – č. l. 43 p. v.), bydlení s partnerkou, pracovní poměr skladníka v [obec] bez uvedení trvání pracovního závazku, od července 2018. Popřel existenci předchozích finančních závazků u věřitelky či u třetí osoby, deklaroval příjem 16,6 tis. Kč (jen částečně čitelné přepisy číslic, mělo být doloženo výplatními páskami), výdaje na bydlení [částka] a osobní výdaje [částka]. Popřel, že by čelil exekuci. Dle úvěrové smlouvy č. l. 27 se žalovaný měl zavázat hotovostně poskytnutých [částka] splatit v 60 týdenních splátkách po [částka] ([částka] úrok, [částka] odměna za hotovostní inkaso, [částka] administrativní poplatek, [částka] poplatek za asistenční služby u třetí osoby, [částka] pojištění u třetí osoby). K tomu bylo přiloženo potvrzení o přístupu k asistenčním službám č. l. 29 a k pojištění č. l.

30. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 33) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu [ulice a číslo] v [obec], která nevyplývá z předložených listin, od ledna, resp. července 2020 je však adresou trvalého pobytu pravděpodobné partnerky žalovaného a jeho syna (č. l. 44, 46).

4. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 37) vyplynulo, že v roce 2015 čelil exekuci, která však byla dle oznámení soudního exekutora ukončena v březnu 2018, později od roku 2020 pak dalším 3 exekucím, ty však již nelze klást žalobkyni k tíži (lze je však zohlednit u paričních lhůt). Jelikož do roku 2009 nebyl zdejší soud obecným soudem žalovaného (viz č. l. 43) a dle smluvní dokumentace žalovaný mohl dlouhodobě bydlet i v obvodu Okresního soudu v Chomutově (v [obec]), soud v projednávané věci přistoupil k širšímu pátrání.

5. Dle sdělení Okresního soudu v Chomutově zde žalovaný v roce 2021 čelil rozkaznímu řízení ve sp. zn. EPR [číslo] 2021 věřitele [příjmení] [jméno] a [právnická osoba], s jistinou [částka], přičemž zdejšímu soudu je z úřední činnosti notoricky známo, že tento překupník pohledávek se převážně zabývá závazky ze spotřebitelských úvěrů. O povaze (a době sjednání a prodlení) tohoto závazku však soudu není známo více. V rámci dalšího pátrání po žalovaném soud pro neúčelnost pátrání po něm samotném (zpráva OSSZ Teplice č. l. 36 nepřinesla žádné pozitivní zjištění) pátral po [jméno] [příjmení], se kterou měl v době kontraktace již nejméně 1 potomka. Takto zjistil, že tato měla 4 (aktuálně již 5) dětí, od září 2018 do ledna 2020 žila v [obec] (č. l. 46), z čehož vzešly dvě exekuce u Okresního soudu v Chomutově (č. l. 55), z předchozích let však měla nebo má u zdejšího soudu četná řízení (č. l. 45), včetně 5 exekucí a v průběhu roku 2021 začala bydlet v [obec]. Soud dospěl k závěru, že faktickým bydlištěm žalovaného je bydliště této osoby, což nepřímo potvrdila i zpráva orgánu sociálně právní ochrany dítěte ze dne [datum] (č. l. 75), dle které žije s partnerem a ten čerstvě pracuje u spol. Amazon.

6. S ohledem na znalosti soudu z předchozí úřední činnosti (sp. zn. 20 C 312/2019 – dle rozsudku č. l. 38), dostupnost listin o dalších závazcích žalovaného (č. l. 40, 42) a na četnost střídání bydlišť soud z opatrnosti ověřil, že účet č. [bankovní účet] (č. l. 38 p. v.; 40) skutečně patřil žalovanému (pokud v témže roce, kdy takový účet měl mít, projevil v projednávané věci zájem o výplatu jistiny v hotovosti a vůli splácet hotově i za cenu navýšení závazku o relativně závratných [částka]) a zjistil, že žalovaný u [anonymizována dvě slova], k lednu i říjnu 2019 tento bankovní účet skutečně vlastnil. Dle rozsudku zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2020, číslo jednací 20 C 312/2019-40, žalovaný sjednával dne [datum] úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba], s jistinou [částka] s krátkou splatností, která mu byla vyplacena právě na účet č. [bankovní účet], kterou splatil jen z menší části. Nejpozději v říjnu 2019 tak žalovaný byl s tímto závazkem prokazatelně v prodlení. Tento rozsudek je vymáhán exekucí, vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 62 EXE 1551/2020. Dále soud z listin v řízení sp. zn. 11 C 280/2021 zjistil, že žalovaný v lednu 2019 sjednal další peněžitý závazek, úvěr se [právnická osoba], a. s , s jistinou [částka] a se splatností 30 dnů, který rovněž neuhradil a v říjnu 2019 tak žalovaný byl prokazatelně v prodlení i s tímto závazkem. Obdobně z řízení sp. zn. 11 C 178/2021 vyplynulo, že v únoru 2019 žalovaný sjednal závazek spotřebitelského úvěru („ Twisto účet“ s charakterem revolvingového úvěru/kreditní karty), který se v částce [částka] stal splatným již dnem [datum] (dle smlouvy č. l. 42 a dle návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a nebyl dle věřitele uhrazen ani v průběhu dalších let.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. To lze beze zbytku vztáhnout i na žalobkyni, která uplatňuje v tisících (či spíše řádově více) pohledávky, které dle právního názoru soudu splňují jeden ze skutkových znaků lichvy (faktickou úrokovou sazbu na 65 % ročně, k tomu viz dále). Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. V rámci pátrání pak soud činil i další šetření k pobytu i dalším splatným peněžitým závazkům z rozhodné doby, která ze zjištěných údajů logicky vyplynula. [příjmení] aktivitu soud nečinil.

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, jak vyplývá z desítek předchozích analogických řízení, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], Centrální evidence exekucí - dále jen„ [příjmení]“), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. V projednávané věci však soud nezjistil, že by údaje v [příjmení] v rozhodné době října 2019 o neutěšené finanční situaci žalovaného mohl vypovídat. Je však otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když dle zjištění soudu v říjnu 2019 byl v prodlení nejméně vůči třem poskytovatelům spotřebitelských úvěrů. Takové informace dle znalosti soudu z předchozích řízení vyplývají ze stavu BRKI (zahrnující i údaje z NRKI), neboť drtivá většina (ne-li všichni) poskytovatelé spotřebitelských úvěrů dle povolení [obec] národní banky takové údaje do NRKI rutinně zapisuje. Přistup do této databáze, zřízené právě za účelem elementárního posouzení úvěruschopnosti dlužníka, je přitom nutno považovat za naprosté minimum (smysluplného) úsilí jakéhokoliv institucionálního věřitele o posouzení úvěruschopnosti, které lze nahradit snad jen posouzením několika měsíců bankovní historie klienta (v této věci však věřitel informaci o existenci bankovního účtu žalovaného zcela záměrně potlačil, viz dále).

13. V případě žalovaného byla na místě zvýšená opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav finančních závazků BRKI/NRKI (které žalovaný v zákaznické kartě nepravdivě nepřiznal). Případně lze konstatovat, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu), neboť soud předpokládá, že stav BRKI/NRKI musel být věřiteli znám, rozhodl se však zjevně tyto údaje ignorovat.

14. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v BRKI/NRKI či [příjmení] učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány a jaká šetření budou provedena a jak budou zjištěné údaje vyhodnoceny.

15. V projednávaném případě žalobkyně navíc neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Bylo zjištěno, že žalovaný měl nejméně tři finanční závazky po splatnosti s jistinami v řádech pouhých tisíců Kč. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém dosavadních pohledávek řešit, vylučuje to však poskytnutí úvěru na základě zatajení těchto závazků, nadto úvěr s takto vysokým (lichevním) navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí (a pozdější exekuční řízení a další nalézací řízení proti žalovanému to jen retrospektivně stvrzují). S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistin, ale až z částky [částka], kterou má dlužník reálně uhradit a která je násobkem jeho měsíčního příjmu) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velmi pečlivé a to tím spíše, že stav BRKI/NRKI v té době nepochybně signalizoval velmi špatnou platební morálku u částek podstatně nižších v nejméně třech případech (spíše však více, viz řízení u Okresního soudu v Chomutově, či řízení sp. zn. 41 C 57/2020 46 EXE 3777/2020, kde z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu č. l. 77 vyplývá prodlení s podstatně vyšší částkou již k srpnu 2019 a toto plnění je v současnosti exekučně vymáháno). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které věřitelce musely být známy (z předchozí úřední činnosti soudu vyplývá, že dlužníci jsou prověřováni na základě žádostí těchto terénních zprostředkovatelů z„ centrály“) byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, ani počet (1) či věk vyživovaných osob, natož pak poměry domácnosti žalovaného, na kterých byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. Žalovaný má nadto pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tyto okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [anonymizována tři slova] Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně a prokazatelně má bankovní účet) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčku by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatek za administrativní činnost, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezních závazků z pojištění a asistenčních služeb, které v důsledku navázanosti na předmět úvěru i trvání úvěrové smlouvy nepochybně představují tzv. závislé smlouvy (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud.

16. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak samozřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů (a současně lichvy). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění. Předložená smlouvy o zápůjčce tak dosahuje lichevního úrokového navýšení a postačovali by naplnění již jen jediného dalšího skutkového znaku (zneužití něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení…), aby bylo namístě podání trestního oznámení proti věřiteli i jeho právnímu zástupci (který je dle zjištění soudu z předchozích řízení jednou a tou samou osobou – nově od ledna 2022 je skutečným majitelem v nespecifikovaném rozsahu osoba [jméno] [příjmení], nar. [rok], dále [anonymizováno] [jméno] [příjmení], s níž právní zástupce zasedá v dozorčí radě společnosti [právnická osoba], či která vykonává jednatelství v jím vlastněné společnosti [právnická osoba]) a ani stávající uspořádání údajů o skutečném vlastníkovi žalobkyně tak nevyvrací podezření soudu, že podnikání žalobkyně čerpá konkurenční výhodu ze skutečnosti, že je činěno advokátem a součástí podnikatelského zisku je tak i mimosmluvní odměna.

17. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či pojistné z identického (resp. adhezního) závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (zbylá část jistiny, úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2020 až 2021 již 3 exekuce. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku – [částka] ku přiznaným [částka]), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.