20 C 298/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 214 867,14 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 65 913,84 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 3 200 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 148 953,30 Kč, úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 24 356,30 Kč od [datum] do zaplacení a smluvního úroku z prodlení v sazbě 0,1 % denně z částky 66 882 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] s jistinou 60 000 Kč, sjednanou prostředky elektronické komunikace na dálku. Dále se domáhala plnění z doplňkové služby„ Podpora“. Závazky byly zesplatněny ze strany žalobkyně předčasně, žalovaný uhradil toliko 2 595 Kč a 1 Kč a k předčasné splatnosti došlo dnem [datum]. Konkrétně se domáhala 59 646,76 Kč na jistině, 57 716 Kč na úrocích, 13 348 Kč na službě odklad, 26 767 Kč na službě nemoc, 26 767 Kč na službě práce, 800 Kč na nákladech upomínkování, 104,93 Kč na úrocích z prodlení, 29 823,38 Kč na smluvní pokutě, dále úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z jistiny 90 270,14 Kč od [datum] do zaplacení a v sazbě 0,1 % denně z jistiny 66 882 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Soud se s tímto typem nároku nesetkal poprvé a již učinil opatření, aby v takové věci nebyl vydáván platební rozkaz pro zjevný rozpor nároku se zákonem (přinejmenším co do navýšení úvěrové jistiny). Nejprve soud žalobkyni upozornil na četné nedostatky návrhu (č. l. 43) a vyžádal si jeho doplnění (k podobě kontraktace, ke zkoumání úvěruschopnosti, k poskytování pojišťovacích služeb). Právní zástupce žalobkyně podáním ze dne [datum] (č. l. 46) doplnil, že žalobkyně se pokoušela kontaktovat žalovaného s nabídkou smíru. Soudu je známo, že žalobkyně tak činí, v minulosti ostatně smír, který zněl právě na výši původně žalovaného plnění, neschválil (pro rozpor s hmotným právem). Obsáhle se vyjadřovala ke službě podpora, opakovaně vyzdvihla i její charakter pojištění. Ke kontraktačnímu procesu podrobně popsala následnost jednotlivých kroků, čímž však v žádném případě neuspokojila požadavek soudu na autentické zprostředkování obsahové stránky dokumentů, které žalovaný zobrazuje na svém přístupovém zařízení, nijak se nevyjadřuje k podpisu dokumentu se službou„ Podpora“. K posuzování úvěruschopnosti uvedla, že získala údaje od samotného spotřebitele (zejm. zjistila příjem [anonymizováno] tis. Kč a měsíční výdaje toliko [anonymizováno] tis. Kč na bydlení), prověřila dostupné databáze (IR, [příjmení], [příjmení], REPI, Neplatné doklady) a provedla interní skóring, který obecně rozebrala. Doplnila, že z jistiny 60 000 Kč bylo 31 297 Kč použito na úhradu předchozího úvěru [číslo] mezi účastníky, 9 000 Kč bylo započteno na náklady věřitele (tzn. žalobkyně ve skutečnosti neposkytla jistinu 60 000 Kč, ale 51 000 Kč - sic!).

3. Soud nařídil jednání (a učinil by tak i v případě, že by na tom žalobkyně dle návrhu výslovně netrvala) a poučil žalobkyni (č. l. 43, 123), že trvá na demonstraci obsahu kontraktačního jednání prostředky elektronické komunikace na dálku, dle něhož měl žalovaný výslovně požádat i o sjednání„ doplňkové služby Podpora“. Nadto pokud ze skutkových tvrzení vyplynulo, že úvěr byl částečně refinancováním jiného úvěr, soud poučil žalobkyni, že k historii splácení tohoto úvěru bude třeba rovněž tvrzení doplnit. Právní zástupce se nejprve pokusil o odročení jednání z důvodu kolize, čemuž soud nevyhověl, když jednání nařídil dříve, než bylo nařízeno kolidující jednání v [obec]. Žalobkyně doplnila podáním ze dne [datum] žalobu o skutková tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti k již„ velmi obsáhlému a rozsáhlému“ podání, znovu vysvětlovala soudu podstatu zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. O odročení jednání již výslovně nežádala. Soud věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků. Žalovaný měl na adrese svého (čerstvě změněného) trvalého pobytu doručeno náhradním způsobem, písemnost mu poté byla vhozena do označené domovní schránky. K věci se žalovaný nijak nevyjádřil, soud však měl dostatek podkladů k rozhodnutí, včetně posouzení způsobu splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka před sjednáním závazku.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Byla předložena analogická úvěrová smlouva ze dne [datum] (č. l. 65 a násl.), dle které žalovaný čerpal jistinu 24 000 Kč (z jistiny 30 000 Kč bylo totiž 6 000 Kč odečteno na administrativní poplatky) a zavázal se uhradit v 72 měsíčních splátkách 55 584 Kč, resp. 93 456 Kč po přičtení plateb za službu Podpora, která vyplývá z článku VII. smlouvy (kde ovšem není uvedena výše plateb), resp. z přílohy [číslo] smlouvy (přílohu [číslo] tvoří přehled posouzení úvěruschopnosti spotřebitele). Jistina 24 000 Kč byla dle výpisu platby č. l. 80 na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne [datum] skutečně poskytnuta, úvěr je bilancován na č. l. 82 a je v souladu s potvrzením č. l. 32 k jeho předčasnému konsenzuálnímu splacení. Soud se tak nemusel zabývat okolnostmi splácení tohoto závazku, neboť předcházel předmětnému úvěru o pouhý den a předmětný úvěr tak má spíše charakter změny závazku – navýšení úvěru (a všech jeho parametrů), než-li poskytnutí druhého samostatného úvěru. Ze shodných důvodů soud nerozlišuje mezi listinami, které mohly žalobkyni sloužit k posouzení úvěruschopnosti a všechny takové listiny soud vztahuje i k posuzování úvěruschopnosti předmětného úvěru tak, jak to mohla a učinila, resp. měla učinit sama žalobkyně.

5. K posouzení úvěruschopnosti tak měla žalobkyně následující podklady. Žalobkyně disponovala fotokopií občanského průkazu žalovaného č. l. 113 a 115 a fotokopií jeho rodného listu (č. l. 116). Výpisem č. l. 60 prokázala, že občanský průkaz žalovaného [číslo] nebyl ke dni [datum] veden jako neplatný. Výpisem č. l. 56 žalobkyně prokázala, že žalovaný měl ke dni [datum] záznam v [příjmení], výpisem č. l. 57 pak že neměl záznam v REPI. Výpisem č. l. 59 z insolvenčního rejstříku vyplývá, že žalobkyně si byla k [datum] vědoma, že žalovaný měl skončené oddlužení, zahájené v roce 2015. Výpisem z obchodního rejstříku č. l. 61 žalobkyně prokázala, že si ověřila existenci [právnická osoba] [číslo], deklarované žalovaným jako jeho zaměstnavatele.

6. Byly předloženy výpisy z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za měsíce únor až duben 2021 (č. l. 62 – 64), z něhož žalovaný zasílal verifikační platbu dle č. l. 29 a kam obdržel zbytek jistiny dle č. l.

31. Z těchto výpisů vyplývá, že žalovaný jej nevyužíval k příjmu výplaty ani k běžným denním transakcím, ale pouze k čerpání mikroúvěrů či revolvingového úvěru od nezjištěného věřitele (právě služba„ The Pay“ je v těchto případech dle úřední znalosti soudu velmi často používána), jejichž jistiny obratem převáděl na jiný účet (č. [bankovní účet]). Soud doslova nedohledal jedinou transakci, která by z tohoto vzorce vybočovala (s výjimkou rozdělení jednoho odčerpání do dvou plateb). Tato informace je zcela zásadním signálem, že žalovaného tíží další úvěrové závazky, aniž by se tato skutečnost jakkoliv projevila na posouzení úvěruschopnosti nebo alespoň v bilanci výdajů žalovaného. Pokud byly současně předloženy výplatní pásky žalovaného (č. l. 117 – 119) za leden až březen 2022, vyplývá z nich výplata na účet, zjevně však na účet jiný. Z těchto výplatních pásek ale především vyplývá, že celý leden 2022 byl žalovaný v pracovní neschopnosti, od zaměstnavatele tak čerpal pouze náhradu mzdy do 14. dne pracovní neschopnosti v rozsahu 9 231 Kč. V únoru pak žalovaný rovněž neopracoval pro nemoc ani den, jediným příjmem tak byla částka 4 700 Kč na daňové vratce. V březnu 2022 byl již žalovaný v pracovní neschopnosti již jen 4 pracovní dny, pokud však na účet obdržel 34 190 Kč, ani tak se nejednalo o běžný měsíční příjem, ale o mimořádný příjem v důsledku toho, že obdržel prémii ve výši 12 650 Kč (odtud čistá mzda 32 309 Kč), přičemž nelze určit, zda se jedná o prémii např. kvartální, pololetní či roční, a dále cestovné 1 881 Kč, které věřitel (potud správně a logicky) do průměrného příjmu nezapočítal, neboť se jedná o pouhou kompenzaci již vynaložených výdajů.

7. Poměry žalovaného byly shrnuty v 1. příloze úvěrové smlouvy (taktéž na č. l. 69 v předchozí smlouvě, kde nemohlo na výdajové stránce být započteno splácení prvního úvěru) tak, že žalovaný měl průměrný měsíční příjem 32 309 Kč, na bydlení vynakládal toliko 3 000 Kč a neměl žádné jiné závazky, včetně výslovně zmíněných„ mikroúvěrů“. Dále je zde zmíněn neproblematický výsledek lustrací všech výše uváděných externích databází. Pozornosti soudu neušlo, že v bilanci původního úvěru na č. l. 82 je výslovná poznámka věřitele v tom smyslu, že navýšení úvěru je nemožné pro špatný status.

8. Sjednání smlouvy zřejmě předcházel informativní dokument č. l. 12 až 15, který rekapituluje parametry úvěru, náklady služby podpora nezapočítává do RPSN (která tak činí pouhých 39,23 %) a náklady služby podpora jsou vyjádřeny jen nepřímo až na 7. straně ve formě tabulky anuitních splátek, formou 6. sloupce zleva, který navyšuje celkovou splátku dle sedmého sloupce zleva. Jiné náklady nejsou zmíněny ani např. v tabulce v kolonce„ veškeré případné další náklady vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“. Navzdory zjevně nepraktické a nepřívětivé obsáhlosti dokumentu, jehož smysl spočívá (resp. má spočívat) v přehledném poskytnutí informací o obsahu závazku spotřebiteli, tento neobsahuje ani zmínku o platební povinnosti dle volitelné smlouvy. Soudu neušlo pozornosti, že první splátka byla splatná již [datum], tedy pouhých 10 dnů od poskytnutí jistiny, což lze již jen s ohledem na placení„ doplňkové služby“ měsíční platbou jen stěží považovat za korektní přístup, pravděpodobně však jde především o důsledek skutečnosti, že smlouva je adhezní, neměnná a poměry dlužníka nad rámec kalkulace splátky dle jistiny nezohledňuje. Samotná úvěrová smlouva č. l. 16 odsouvá úpravu podstatných parametrů úvěru a splácení až na 4. stranu. Zde je upravena povinnost žalovaného zřídit si souhlas s inkasem splátek, žalobkyně tak již upustila od předstírání sofistikovanosti a nákladnosti„ inkasní služby“, která poměrem výše plnění i způsobem kontraktace (přílohou smlouvy) v předchozích řízeních odpovídala stávající službě„ podpora“. Dále jsou upraveny smluvní pokuty (denní sazba z dlužného plnění i poplatkové za upomínání). V kapitole VII. je sjednána„ nepovinná doplňková služba Podpora“, zahrnující možnost odkladu tří splátek ročně o měsíc, možnost přerušení splácení až na 9 měsíců při úrazu, onemocnění, hospitalizaci či ztrátě zaměstnání. Není zmíněna žádná platební povinnost a je odkazováno na„ samostatnou smlouvu“. Na deváté straně smlouvy je příloha [číslo] obsahující vstupní údaje pro posouzení úvěruschopnosti klienta na dalších šesti stranách textu, teprve poté následuje příloha [číslo] jejíž obsahem je smlouva o zřízení služby Podpora. Tato je vázána na sjednanou úvěrovou smlouvu, za jednotlivé položky služby je ujednána měsíční platba 188 Kč, 377 Kč a 377 Kč (tj. 942 Kč měsíčně na dobu 72 měsíců), když pro případ předčasného zesplatnění úvěrové smlouvy je sjednán smluvní úrok z prodlení 0,1 % denně a to ze zbývající části sjednané služby podpora, čímž je zjevně míněna částka 66 882 Kč, které se žalobkyně domáhá. Žádost žalovaného o sjednání této služby má dokládat dokument„ žádost o doplňkové služby Podpora“ č. l. 25, který nenese podpis žalovaného ani jiným způsobem sám o sobě nevyjadřuje projev vůle žalovaného. Vysloveně matoucí je pak emailová zpráva č. l. 26, která zjevně postihuje komunikaci zaměstnance žalobkyně se žalovaným a která tak svým obsahem přímo konkuruje i informačnímu formuláři č. l. 12 a násl. V tomto textu jsou výhody služby„ Podpora“ podávány jako inherentní součást úvěru. Pod sdělením, že součástí splátky je i 188 Kč, 377 Kč a 377 Kč za jednotlivé složky služby„ Podpora“ je vysloveně nepravdivá informace o celkem splatné částce – 123 420 Kč (ačkoliv při 72 měsíčních splátkách po 2 595 Kč by zde soud očekával sumu 186 840 Kč. Soud považuje za notorietu (kterou netřeba prokazovat), že za částku 942 Kč měsíčně lze zcela bez problému sjednat komplexní životní a úrazové pojištění občana, tedy službu, která není vázána jen na konkrétní úvěrovou smlouvu a ze které mohou v případě nastalé pojistné události vyplývat pro pojistitele podstatně vyšší sumy plnění. Z důvodu, který soudu uniká, byl dopisem č. l. 27 žalovaný požádán, aby měsíční inkaso zřídil nikoliv s limitem okolo běžné měsíční splátky (tj. 2 595 Kč), což ostatně odpovídá výslovnému ujednání smlouvy na č. l. 17 p. v. (která v ní početně dokonce již zahrnuje i službu Podpora), ale v částce 6 190 Kč, což žalovaný dle printscreenu z mobilního telefonu na č. l. 28 skutečně téhož dne učinil.

9. Soud vyzýval žalobkyni, aby soudu demonstrovala podobu webové prezentace, dle které měl žalovaný sjednat obě smlouvy. Žalobkyně této důkazní povinnosti i přes poučení nedostála.

10. Výpisy z účtu žalobkyně č. l. 29 - 31 tato prokázala, že dne [datum] obdržela kontrolní platbu 1 Kč (tutéž transakci doložil věřitelce i žalovaný dle č. l. 120) a na takový účet následně druhého dne poskytla 19 703 Kč, částku 31 297 Kč převedla na jiný svůj účet č. [bankovní účet]. Potvrzením č. l. 32 ze dne [datum] žalovaného informovala, že úvěr [číslo] tímto považuje za zcela splacený. Současně dopisem č. l. 33 informovala žalovaného o vyplacení plnění dle následné úvěrové smlouvy a informovala jej, že k inkasování splátek úvěru bude využívat inkasa, které si žalovaný pro tento účel měl zřídit (v minulosti žalobkyně poskytovala u svých úvěru volitelnou službu, spočívající v údajném zřízení inkasní služby za obdobně horentní odměnu, od této praxe však již zřejmě upustila). Upomínkou č. l. 34 žalobkyně prokázala, že žalovaného upomínala již pro zaplacení 2. splátky, splatné [datum] a naúčtovala smluvní pokutu za upomínku 300 Kč. Upomínkou č. l. 36 žalobkyně prokázala, že žalovaného upomínala pro zaplacení 2. splátky, splatné [datum] a naúčtovala další smluvní pokutu za upomínku 500 Kč. Právní zástupce žalobkyně doložil dvěma dopisy (č. l. 38, 39 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 41) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, spojené s nabídkou dodatečné úhrady dlužných tří splátek a smluvní pokuty 800 Kč, či (dle volby klienta) se zesplatněním úvěru, přičemž výslovně advokátem bylo požadováno zaplacení 214 973,06 Kč ze shodných důvodů, jako v následně uplatněném žalobním návrhu. Dokumenty dle tohoto odstavce tvořily jediné přílohy původně podaného žalobního návrhu, který neobsahoval žádné listiny k povinnému zkoumání úvěruschopnosti, což značně kontrastuje s povědomím žalobkyně o rozhodnutí Soudního dvora EU ve sp. zn. C [číslo] (které spontánně citovala a rozebírala na č. l. 139 p. v.).

11. Dle databáze [obec] národní banky [příjmení] (č. l. 142) činila pro květen 2022 sazba UK16 (úvěry domácností v kategorii ostatní se splatností nad 5 let) 3,27 % ročně, trojnásobek této sazby tedy 9,81 % ročně, tedy méně, než činí sazba úroku z prodlení (15 % p. a.) dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Žalobkyně na č. l. 52 doložila, že má oprávnění poskytovat spotřebitelům nebankovní úvěry, oprávnění k poskytování pojistných služeb netvrdila ani neprokázala (ač v tomto smyslu byla soudem poučena/vyzvána). Certifikáty č. l. 53 až 55 od nestátního subjektu jsou pro věc zcela bez významu a jejich zamýšlený význam pro řízení soudu není zřejmý. V minulosti však žalobkyně soudu předkládala odborné vyjádření od soudního znalce k souladu některé ze svých služeb s běžnou obchodní praxí, lze tedy usuzovat, že jde o podobnou formu„ podpory autoritou“ pro problematická ujednání, která následně soud shledává absolutně neplatnými - a nejinak je tomu v projednávané věci.

13. K poměrům žalovaného bylo dle registru obyvatel č. l. 121 zjištěno, že je bezdětný a svobodný, poslední exekuci čelil v roce 2015 až 2017, kdy byla dle sdělení soudního exekutora zastavena vymožením. Dle výsledku řízení sp. zn. 6 T 139/2021 měl v průběhu první poloviny roku 2022 uhradit 32 000 Kč.

14. Soud se nespokojil s výpisem [příjmení] č. l. 56 a REPI č. l. 57 od žalobkyně a vyžádal si zprávu NRKI a BRKI. Dle výpisu NRKI (č. l. 125) byl v minulosti klientem [právnická osoba] (jejíž úvěrové podmínky soud považuje rovněž za lichevní), a nejméně od května 2019 (dále historie úvěru tohoto výpisu nesahá, zjevně se však jedná o vývoj dluhu v oddlužení) do dubna 2021 byl žalovaný po splatnosti s částkou okolo 200 tis. Kč (což je však důsledek lichevního navýšení jistiny toliko 50 000 Kč) v dubnu 2022 byl jako dlužník odmítnut společnostmi [právnická osoba], a [právnická osoba], aby již dne [datum], resp. [datum] čerpal další úvěry od jiných věřitelů s jistinami po 15 000 Kč (čerpání těchto dvou úvěrů však již přirozeně nejde k tíži posouzení úvěruschopnosti žalobkyní). Dle výpisu BRKI (č. l. 132) byl žalovaný v dubnu 2022 odmítnut ze strany [právnická osoba], s žádostí o úvěr s jistinou 90 000 Kč a kontokorent s rámcem 5 000 Kč, více z výpisu nevyplynulo. Více však vyplynulo z insolvenčního rejstříku, který byl a je dostupný i žalobkyni. Dle návrhu žalovaného na oddlužení z října 2015 tento čelil splatným pohledávkám 15 různých věřitelů v celkové výši okolo 318 Kč jen na souhrnu jistin. V žádosti uvedl, že je stavebním dělníkem s průměrným měsíčním příjem 19 000 Kč a je schopen měsíčně splácet 5 000 Kč. Dle usnesení zdejšího insolvenčního soudu ze dne [datum], číslo jednací KSUL 69 INS [číslo], žalovaný splnil oddlužení splátkovým kalendářem, dluhy uhradil v rozsahu 71 % - což odpovídá 264 tis. Kč, a byl osvobozen od povinnosti placení zbytku specifikovaných pohledávek.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Navzdory okolnostem z předchozího procesu oddlužení (z něhož se žalovaný zjevně konstruktivně nepoučil), zjevným signálům o souběžném čerpání nezjištěných mikroúvěrů žalovaným, stejně jako navzdory zcela zjevnému přecenění průměrného měsíčního příjmu žalovaného, soud neshledal v době poskytnutí úvěru dostatek důvodů pro vyslovení absolutní neplatnosti závazku pro porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost ve smyslu § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., když i s příjmem okolo 20 000 Kč by žalovaný měl být schopen hradit měsíčně 2 595 Kč, resp. 1 653 Kč, když platbu 942 Kč jednak nelze jednoznačně spojit s placením úvěru a jednak soud neshledal, že by takový závazek byl sjednán platně (viz dále). Povaha pravděpodobných„ mikroúvěrů“ dle výpisu z účtu č. l. 62 až 64 z výpisu NRKI nevyplynula, soud tak nemá postaveno najisto, zda se skutečně jedná o jiné úvěrové závazky či službu jiné povahy (např. sázkové hry). Ani okolnost toho, že žalovaný krátce před sjednáním tohoto úvěru dosáhl oddlužení, což nepochybně pro zodpovědného věřitele představuje významný varovný signál, nemůže sama o sobě vést k závěru, že by žalovaný nemohl sjednat nový úvěr. Soud tak závazek úvěru považuje za platný (přinejmenším částečně).

16. Současně však soud dospěl k závěru, že neplatným je ujednání o úrokové sazbě, o úvěrovém poplatku a dále co do adhezní smlouvy„ Podpora“.

17. Pokud se týká úrokové sazby, soud první stupně konstatuje následující. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá (neboť se již setkal s argumentací„ průměrné roční úrokové míry“ aj.), že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na případné chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů (pokud by se tak dělo, soud by to na tomto místě nemusel zdůrazňovat). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud prvního stupně a žalobkyně se ve způsobu výpočtu úroku shodují, je aplikováno anuitní splácení a soud provedl kontrolní výpočet na č. l. 143 a rovněž dospěl při úroku 26 % p. a. k navýšení úvěrové jistiny o 59 tis. Kč.

18. Bez povšimnutí nezůstala úvěrová sazba 26 % ročně, která je zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Soud zde přihlédl k sazbě UK16, když ze žádného důkazu nevyplynulo, že by se jednal o úvěr, účelově vázaný (na spotřebu), resp. smlouva to výslovně vylučuje (srov. č. l. 14) a splatnosti přesahovala 5 let. Ve prospěch žalobkyně soud přihlédl k sazbě sběrné (ostatní), která je vyšší než úvěry v UK4.

19. K databázi [příjmení] soud opět z procesní opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je explicitní zákonnou podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním a výjimkou ze zákazu diskriminace) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání průměrného spotřebitele (či osobu„ průměrného rozumu“), činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše cen služeb, plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum].

20. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani (případné) tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů (jejichž definice však není jednotná). [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. [příjmení] [příjmení] však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu (či spíše„ pyramidové hře“ s nevyhnutelným koncem) sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k plošnému růstu nákladů a k inflaci měny.

21. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované aktuálně povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.), o to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Tak je tomu i v projednávané věci, kde soud usiloval o předvedení způsobu, jakým byly informace dlužníkovi zobrazovány, zejména pro charakter smlouvy se službou„ Podpora“ v rámci dodatku smlouvy a vysloveně zavádějící informace, poskytnuté informačním formulářem a emailovou komunikací. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (dle současné právní úpravy § 580 odst. 1 n. o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry, přičemž hranici absolutní neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy (dle současné právní úpravy § 588 n. o. z., dle předchozí s odkazem na § 40a a contrario o. z.) zcela zjevně nelze (tedy ani při zohlednění individuálních okolností závazku) klást výše, než je v daném případě více než dvojnásobné překročení trojnásobku obvyklé sazby. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

22. Soud by tak za přípustnou míru úroku přiznal toliko 3x 3,27 %, tedy 9,81 % p. a. S ohledem na současně platnou výši úroku z prodlení (15 % ročně) však soud ve spojení s § 122 odst. 4 a § 168 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. však soud tuto sazbu nahradil právě sazbou 15 % ročně, neboť v současné době je úrok z prodlení mimořádně vyšší a soudem stanovená náhradní sazba by jej zásadně neměla podkročit. Soud tak přiznal na navýšení poskytnuté jistiny 45 000 Kč navýšení toliko o 23 509,84 Kč (a snížené o již zaplacených 2 595 Kč a 1 Kč).

23. Pokud se týká současně požadované smluvní pokuty 29 823,38 Kč, soud konstatuje, že přiznání nejvyššího přípustného obchodního úroku coby maximálního navýšení jistiny již vyčerpalo prostor pro uplatnění smluvní sankce. Smluvní pokutu proto již soud z úvěru nepřiznal. Ostatně již přiznání částky 29 823,38 Kč je na hranici přípustnosti s ohledem na omezení dle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., a stejně tak i omezení dle odst. 4 tamtéž, když soud přiznal navýšení, které bylo sjednáno za celou dobu trvání úvěru, i když došlo k jeho předčasné splatnosti. Pokud by soud respektoval § 122 odst. 4, mohl by následně přiznat část smluvní pokuty (konkrétně 22 500 Kč coby poloviny z poskytnutých 45 000 Kč), aritmeticky by však nedospěl k výsledku, který by byl pro věřitele výhodnější, když žalobou není požadován obchodní úrok do zaplacení, ale toliko úrok, vyjádřený pevnou částkou a žalovaný je v prodlení teprve necelého půl roku, nikoliv pět let, na které byla smlouva sjednána.

24. Kde se pohled soudu s žalobkyní dále rozchází, je výše jistiny, z níž má být takový úrok počítán. Administrativní poplatek ve výši 9 000 Kč (sestávající dle čl. 4 smlouvy z 400 Kč z nákladů lustrace, 100 Kč z expresního vyplacení, 3 700 Kč z nespecifikovaných„ ostatních administrativních nákladů poskytovatele“, z 3 600 Kč na odměně zprostředkovateli a 1 200 Kč na„ ověření úvěrového případu“) není skutečnou dodatkovou službou, kterou by bylo možno takto vyčlenit z poskytnuté úvěrové jistiny (kterou dlužník splácí, aniž by měl z bezprostředně strženého poplatku reálný prospěch). Poplatky, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů, nepožívá právní ochrany, neboť je toliko dalším způsobem obcházením hranice přijatelné úrokové míry. Všechny vyjmenované složky jsou inherentním nákladem věřitele, který má být podnikatelsky uspokojen z úrokové sazby, o kterou je navýšena poskytnutá jistina. Vztah věřitele a zprostředkovatele úvěru nelze takto přenášet na dlužníka, stejně jako jej nelze zatěžovat náklady na splnění zákonné povinnosti věřitele (prověření úvěruschopnosti dlužníka pod sankcí absolutní neplatnosti závazku). Snad jedinou výjimkou je zde 100 Kč za expresní vyplacení, což by mohlo představovat skutečnou volitelnou službu, které však dle smlouvy (čl. 4 písm. a) má proběhnout do 5 pracovních dnů od účinnosti smlouvy a je tak zjevně rovněž bezobsažnou„ službou“, představující jen běžný bezhotovostní převod s velkou časovou rezervou ve prospěch věřitele. Soud proto shledal, že žalobkyně neposkytla dlužníkovi 9 000 Kč a poskytla na úvěrové jistině toliko 51 000 Kč.

25. S ohledem na splacení předchozího úvěru z předchozího dne, který měl s přihlédnutím k odlišné jistině totožné parametry, soud dále shledal, že se nejedná o konsolidaci úvěru, ale o novaci závazku a přihlédl tedy k tomu, že totožného jednání (v rozsahu poplatku 6 000 Kč) se na dlužníkovi věřitelka dopustila i o den dříve v předchozím závazku, který byl předmětnou úvěrovou smlouvou nahrazen. Soud proto za důvodnou považoval žalobu toliko v rozsahu úročení jistiny 45 000 Kč a v rozdílu proto rovněž II. výrokem shora žalobu zamítnul.

26. Konečně se soud zabýval platnosti služby„ Podpora“. Podle § 1727 o. z. platí, že každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. Služba„ Podpora“ je tedy zjevně závislou smlouvou na úvěrové smlouvě, v užším smyslu je více závislá na úvěrovém navýšení, nežli na povinnosti vrátit poskytnutou jistinu (což je povinnost, která není podmíněna jen platnou úvěrovou smlouvou, ale vyplývá i z bezdůvodného obohacení či § 87 zákona č. 257/2016 Sb.). Přinejmenším s ohledem na částečnou neplatnost úvěrové smlouvy (co do excesivního příslušenství) by tak bylo nutno poměrně snížit i sazbu odměn za jednotlivé složky této závislé smlouvy. K dalšímu (a mnohem podstatnějšímu) snížení by bylo třeba se uchýlit s ohledem na skutečný charakter smlouvy, kterým je pojištění (úvěru). Přitom dle § 2782 odst. 1 o. z. ohledně pojistného platí, že pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Smlouva přitom zanikla již po několika měsících trvání, žalobkyně se však domáhá plnění za celých 6 let. Doslova do očí bijící je pak konečně i nepoměr hodnot plnění, kdy věřitel získává na průběžné (a preventivní) platbě podstatně více, než by vůbec tratil na příslušenství z každé případně odložené splátky. Smlouva zjevně toliko zakrývá skutečnost lichevního navýšení skutečné ceny úvěru pro dlužníka, přičemž se tuto skutečnost snaží vyčlenit z vlastního úrokového navýšení. Žalobkyně (a skrze shodného skutečného vlastníka i [právnická osoba]) s prakticky identickými smlouvami se snaží excesivního navýšení ceny úvěru dosáhnout i dalšími„ inovativními“ smluvními typy (zejm.„ inkasní služba“).

27. Soud však v prvé řadě neměl za prokázané, že by vůbec došlo k platnému právnímu jednání stran ohledně závazku s takovým obsahem. Ze zákonem povinně vyžadovaných předsmluvních informací nevyplývá, že by k této službě byly poskytnuty předchozí informace, naopak je výslovně vyjádřeno, že se smlouvou nejsou spojeny další náklady či povinné další závazkové vztahy. Jediná (nepřímá) zmínka o další platební povinnosti nad rámec měsíční splátky 1 653 Kč tak vyplývá z tabulky umoření na str. 7 dokumentu, která nadto trpí přehledností proto, že názvy sloupců jsou na samém konci str. 6 (soud v důsledku nesplnění důkazní povinnosti žalobkyní přirozeně neví, jak se každý jednotlivý dokument zobrazoval žalovanému před projevem vůle podpisem skrze webovou prezentaci žalobkyně). Teprve v této tabulce je uveden samostatný sloupec„ služba Podpora“ a„ celková výše splátky“, které tak činí dalších 942 Kč, resp. 2 595 Kč. Je tedy ponecháno na pozornosti dlužníka, že obsah odtažité tabulky v závěru informativního dokumentu se práv dlužníka týká nikoliv příkladmo, ale zcela zásadně a každým jednotlivým sloupcem. Soudu však není vůbec zřejmé, jak mohly strany dospět k dohodě na dalším závazku (žalobkyně tvrdí, že žalovaný o službu požádal – musela by jej tedy rovněž nejprve o službě transparentně a prokazatelně informovat) dříve, než věřitel vůbec poskytl předsmluvní informaci k hlavnímu závazku (úvěru). Přitom závazek služby„ Podpora“ je v samotné smlouvě v kapitole VIII sjednán bez platební povinnosti (sic!), duplicitně pak i jako příloha hlavní smlouvy - a to navíc jako až druhá příloha, když první přílohu tvoří posouzení úvěruschopnosti věřitele, tedy materie, která je starostí věřitele a nikoliv dlužníka. Teprve v příloze Zařazení samostatného a údajně volitelného závazku„ podpora“ jako 2. přílohy smlouvy tak vzbuzuje podezření soudu, že dlužník o tomto závazku, resp. o jeho významném zpoplatnění a volitelnosti v okamžiku podpisu dokumentu vůbec nevěděl, ačkoliv se jedná o 36 % celkové výše splátky. Dokument„ žádost o doplňkové služby Podpora“ (č. l. 25) nenese žádné vyjádření souhlasu dlužníka, pro soud tedy zůstává tato listina bez významu. Naopak bez významu není podoba emailové zprávy, která naznačuje předchozí komunikaci účastníků řízení, obsahuje však zjevně matoucí kalkulaci, která v sumě 123 420 Kč zastírá celkové navýšení úvěru o cenu služby„ Podpora“ a současně žalobkyně nesplnila důkazní povinnost ani k samotné podobě (průběhu) kontraktačního procesu, na základě kterého měl žalovaný obě smlouvy podepsat. Předložené listiny jsou totiž pouhou dodatečnou reprezentací jednání, které mělo proběhnout prostředky elektronické komunikace na dálku a soud s ohledem na vše výše uvedeného nemá důvod žalobkyni bez požadovaných důkazů důvěřovat, že proces proběhl zcela transparentně.

28. Ohledně částečné platnosti úvěrové smlouvy soud pochybnosti neměl, smlouvu„ Podpora“ však soud nepovažuje za sjednanou platně. Vedle výše uvedené objektivní zmatečnosti předsmluvní komunikace, předsmluvního formuláře a smlouvy samotné a současně neprokázání podoby listin, jak se s nimi seznamoval či mohl seznamovat žalovaný prostřednictvím nespecifikované webové prezentace, je dále třeba přihlédnout k následujícím ustanovením: Podle § 1811 odst. 1 o. z. platí, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Podle § [číslo] tamtéž platí, že (1) lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. (2) K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § [číslo] tamtéž dále platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. platí také to, že k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Podle § 1753 o. z. dále platí, že ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

29. V projednávané věci je totiž zřejmé, že ujednání služby„ Podpora“ coby samostatného (byť na úvěru stále technicky závislého) závazku nebylo učiněno na základě jasného a srozumitelného jednání věřitele, které je stiženo jak vysloveně zavádějícími informacemi, tak zcela nestandardním rozdělením pasáží o výhodách od pasáží, vyjadřujících zpoplatnění těchto výhod. V této souvislosti třeba přihlédnout i k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Ujednání lze chápat různým způsobem, nelze se tak přiklonit k výkladu ve prospěch věřitele, který nese plnou odpovědnost za obsah a podobu veškerých listin, předložených soudu. Současně platí, že služba„ Podpora“ s ohledem na již tak značnou cenu úvěru přináší dlužníkovi povinnosti, které jsou v oblasti úvěrování běžná součást výhod úvěru, kterými navíc v principu nelze kompenzovat nedostatek posouzení úvěruschopnosti (a tím méně si za ně nechat dodatečně platit) a v porovnání s obvyklými sazbami životního, úrazového a„ nemocenského“ pojištění se jedná o pojistné excesivní – s přihlédnutím k tomu, že se jedná o pouhý odklad splatnosti a finanční ekvivalent pojistného plnění je tak až směšně malý oproti plněním, která by vznikla pojištěnému dle klasické pojistné smlouvy s měsíčním pojistným 942 Kč. Připravenost žalobkyně k exploataci žalovaného ostatně nejlépe vyjadřuje požadavek na souhlas s limitem inkasní platby 6 190 Kč, který nelze rozumně odůvodnit jinak, než připraveností vymáhat již s první dlužnou splátkou i smluvní sankce. Lze tak s odkazem na § 1813 o. z. konstatovat, že se jedná o ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu v právech stran, k němuž soud dle § 1815 o. z. přihlíží z moci úřední (žalovaný se platnosti nedovolává). Dalším samostatným důvodem neplatnosti této smlouvy je skutečnost, že se dle soudu jedná o závazek pojištění (zejm. ve smyslu § 2868 občanského zákoníku – pojištění úvěru) a žalobkyně zcela zjevně není oprávněna poskytovat takové služby. Není tak vyloučeno, že závazek je ve skutečnosti porušením veřejného práva a případně se může jednat i o neoprávněné podnikání. Soud z těchto všech (kumulativních) důvodů závazek„ Podpora“ vyhodnotil jako absolutně neplatný a žádné plnění z něj nepřiznal. Tím je dána i neplatnost smluvní sankce (smluvní úrok z prodlení 0,1 % denně), kterou soud rovněž ve II. výroku zamítnul. Soud tak již nemusel brát v potaz, zda toto plnění ve skutečnosti není jen dalším způsobem obcházení nepřípustného navýšení úrokové sazby, dosahující v konečném důsledku parametrů lichvy (§ 1796 o. z., § 218 tr. z.), když ekvivalent úrokového navýšení (nadto v kontextu omezení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) by v takovém případě dosahoval doslova závratné výše, vysoko nad běžně rozpoznávanou lichevní sazbu 60- 65 % p. a. Ani o další skutkové znaky přečinu lichvy přitom v případě osoby žalovaného není nouze – přihlédne-li soud ke skutečnosti, že žalovaný se v důsledku své nerozvážnosti již jednou ocitl v oddlužení.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím (per analogiam) § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a žalobkyně se na žalovaném po zesplatnění domáhala excesivního plnění – povinnost předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. tak sice formálně splnila, nemohla však (legitimně) očekávat, že žalovaný uhradí přes 200 000 Kč poté, co mu v květnu 2022 poskytla 45 000 Kč. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na postupné vymožení a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce a v konečném důsledku zřejmě povede k témuž výsledku – ke srážkám ze mzdy. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty.

31. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.