20 C 299/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 1 738,87 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u Okresního soudu ve [obec] dne [datum] (zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením ze dne [datum]), zaplacení 1 738,87 Kč s úroky 116,28 Kč a dále do zaplacení a obchodního úroku 25,08 % ročně od [datum] do zaplacení (navzdory ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) z titulu úvěru z kreditní karty [číslo] ze dne [datum], zesplatněného dnem [datum] pro nehrazení splátek, který byl sjednán s původní věřitelkou, společností [právnická osoba] Soud po zkušenostech z předchozích řízení ohledně této původní věřitelky vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení ohledně vzniku pohledávky v této výši. Žalobkyně doplnila, že žalované plnění sestává z položek (poplatků a smluvních pokut), vzniklých pouze za období od [datum] až [datum].

2. Proti soudem původně vydanému platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor, uvedla, že ještě nečerpá požadovaný rodičovský příspěvek a žádá o splátkový kalendář.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná si písemnost převzala na adrese trvalého pobytu do vlastních rukou dne [datum], k věci samé se již více nevyjádřila.

4. Soud konstatuje, že rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř. nerozhodl, neboť nárok žalobkyně shledal přinejmenším částečně v rozporu s právními předpisy (§ 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 168 odst. 1 tamtéž), což ve spojení s § 99 odst. 2 o. s. ř. takový postup vylučuje. Následně pak soud shledal nárok absolutně neplatný v celém rozsahu (viz dále).

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již oznámením původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 24), žalobkyně jej ale prokazovala i jinak. Smlouvou č. l. 26 ze dne [datum] prokázala žalobkyně, že původní věřitelka se žalovanou sjednala revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 8 000 Kč s parametrem splácení„ Proc. výše pro výp. min. splátky z čerp. prostředků: 10 %“, který je pro soud nesrozumitelný, s „ orientačním datem platby k : 9. dni v měsíci“, které je pro soud neurčité. Žalobkyně předložila sazebník poplatků (č. l. 28), platný k [datum], který není podepsán žalovanou a kde je v závěru položka smluvní pokuty za pozdní platbu 500 Kč. Listiny s žádostí a doklady od žalované neměly pro řízení význam, v době sjednání úvěru nebyla stanovena povinnost zkoumání úvěruschopnosti klienta. Upomínkou č. l. 31 prokázala žalobkyně zesplatnění úvěru a upomínání ze dne [datum], i odeslání do dispoziční sféry žalované dle podacího archu č. l.

39. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování i zaslání (č. l. 33) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Domáhal se částky 5 272,94 Kč, jejíž skladbu neobjasnil a soud by proto takovou výzvu nepovažoval za účelnou (pro výsledek řízení to však nemá význam).

6. Dodatečně předložený sazebník č. l. 37, platný od [datum], obsahoval položku poplatku„ zaslání každé upomínky“ 600 Kč, což však žalobkyně netvrdila a předložením aktuálního sazebníku pouze mlčky reagovala na poučení soudu o nutnosti dokládat i případné změny ujednání o poplatcích závazkového vztahu se spotřebitelem. Žalobkyně netvrdila, zda a proč žalovanou případně zavazoval nový sazebník.

7. Dále žalobkyně předložila úplnou úvěrovou historii úvěrového účtu od [datum] do [datum] (č. l. 40 až 57), na které soud po zkušenostech trval (nedopatřením, neboť žalobkyně již k žalobě předložila jednotlivá měsíční vyúčtování, která však nebyla soudem vytištěna).

8. Z těchto výpisů a historie soud (ve stručnosti) zjistil následující. Předně se soud neztotožnil s tvrzením žalobkyně ohledně skladby žalovaného plnění. Žalovaná„ čerpala úvěr“ (tj. účet vykazoval záporný zůstatek) souvisle od září 2011 (zpravidla v řádu nižších tisíců Kč) a soud se tak neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že by žalovaná částka byla odvoditelná pouze z časově nejmladších položek. Ty sice požadované plnění odůvodňují aritmeticky, avšak množství smluvních pokut 600 Kč bylo doslova zarážející (50x, á 500 Kč 6x aj.) a to navzdory průběžnému splácení úvěru. Žalovaná prakticky přestala úvěr čerpat v únoru 2014 (dále soud dohledal drobná čerpání v roce 2017). Soud proto dopočítal bilanci úvěrového účtu za období září 2011 až září 2020 (tj. devíti let trvání smluvního vztahu) tak, že na sankčních poplatcích (smluvních pokutách) bylo žalované naúčtováno celkem 34 450 Kč, žalovaná celkem čerpala 5 430 Kč a na splátkách celkem uhradila 62 222 Kč. [příjmení] nákladů úvěrového účtu tvoří měsíční poplatky (např. 49 Kč za vedení karty, 30 Kč za zaslání měsíčního výpisu poštou, 69 Kč za pojištění schopnosti splácet/pojištění výdajů – do září 2014, 20 Kč za dotaz na zůstatek účtu, 89 Kč za výběr z bankomatu) a průběžné měsíční úroky (s odlišnou úrokovou sazbou za platby kartou a za výběry z bankomatu).

9. Dále z nich soud zjistil, že žalované byl účtován poplatek 600 Kč za upomínku i v případech, kdy při čerpání úvěru do výše cca 3-4 tis. Kč uhradila splátku značně převyšující 10 % dlužné jistiny v předchozím měsíci, ale již nikoliv v měsíci, za který je poplatek 600 Kč opět účtován. V některých případech je poplatek 600 Kč dokonce účtován i za měsíc, v němž žalovaná uhradila splátku, která značně převyšovala 10 % aktuálně čerpaného úvěru (např. listopad 2019, leden 2020). Z měsíčních vyúčtování soud zjistil, že žalobkyně považovala tuto smluvní pokutu za splatnou ihned (nepřičítala ji tedy k úvěrové jistině) a v důsledku toho požadovala, aby tyto poplatky navýšily minimální měsíční splátku. Způsob určení samotné minimální měsíční splátky soud z vyúčtování dovodit nedokázal, jednalo se někdy o méně, než 10 % dlužné jistiny v příslušném měsíci, někdy naopak více. Soud se pokusil dohledat ujednání, které by žalobkyni opravňovalo k modifikaci minimální měsíční splátky o smluvní pokuty, ve všeobecných obchodních podmínkách z [datum], které žalobkyně soudu předložila (104 stran) dohledal ustanovení 229m a 229n na straně 49, dle kterého se procentní minimální měsíční splátka navyšuje o případné poplatky a částky po splatnosti. Podmínky podpis žalované neobsahují.

10. Soud tak uzavírá, že zejména díky smluvní sankci 600 Kč (resp. 400 Kč, resp. 500 Kč), jejíž prioritní splatnost dle obchodních podmínek způsobovala v následujících měsících (při nerespektování minimální měsíční splátky žalovanou dle písemného vyúčtování) její opětovné účtování v dalších měsících, nebyl úvěr žalovanou splacen již okolo roku 2014, případně 2017 (několik dalších drobných čerpání úvěru) a žalovaná tak žalobkyni uhradila za reálně čerpaných 5 430,40 Kč v průběhu 9 let celkem 62 222 Kč (sic!).

11. K osobě žalované přitom soud zjistil z registru obyvatel, že má dvě nezletilé děti (2011 a 2022). Již původní žalobkyně poměry žalované znala z žádosti o úvěru (č. l. 26 p. v.) potud, že žalovaná měla toliko odborné/učňovské vzdělání a pracovala s příjmem dělnice 6 922 Kč (v roce 2006), z něhož již splácela jiný závazek 400 Kč (současně deklarované vlastní bydlení/byt si tak zjevně mohla dovolit pouze proto, že současně deklarovala další příjem domácnosti 12 tis. Kč).

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dílem platně sjednaly závazek úvěru ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, na který se vztahují (zejména) ustanovení o ochraně spotřebitele dle tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Platnost ujednání o možnosti čerpání jistiny do výše 8 000 Kč a povinnost k jejich splácení při úroku 25,08 % ročně, je dle soudu dána bez dalšího. Podle § 56 odst. 1 tamtéž ve znění platném a účinném ke dni kontraktace však současně platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dle odst. 3 písm. g) tamtéž současně platilo, že nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která (…) g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Soud shledal, že smluvní konstrukce, dle které se případné smluvní sankce stávají splatnými ihned a navyšují tak průběžně splatnou minimální měsíční splátku úvěru, je v rozporu s právem na ochranu spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními a to již na základě generální klauzule shora citovaného odstavce 1. Toto ujednání nelze posuzovat izolovaně bez skutečnosti, že se jedná o sankci značně vysokou (vzhledem k úvěrovému rámci), současně účtovanou dle vůle věřitele libovolně opakovaně (až 1x měsíčně) a současně sjednanou v rámci ceníku a všeobecných obchodních podmínek, u nichž ani není prokázáno (než předtištěnou deklarací ve smlouvě adhezního typu), že s nimi byl spotřebitel před podpisem smlouvy seznámen. Ani pasivita žalované, která se po několik let snažila (více či méně úspěšně) žalobkyni účtovaná plnění hradit, aniž by usilovala o změnu či skončení takového predátorského smluvního vztahu, na věci ničeho nemění – následkem porušení tohoto práva na ochranu spotřebitele je totiž neplatnost absolutní (§ 40a tamtéž a contrario). V této souvislosti nadto i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, svou povahou blízké smluvní pokutě, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Zde nebyla součástí všeobecných obchodních podmínek upravena samotná platební povinnost, došlo však k modifikaci jiného ujednání, v důsledku čehož se platební povinnosti žalované značně pozměnily a ani pro soud nebylo jednoduché zjistit z vyúčtování a následně z obchodních podmínek, proč je žalované neustále účtována smluvní pokuta navzdory„ excesivnímu“ splácení, které by této žalované u poctivého (jiného) věřitele přineslo výhody a vzorovou bonitu. Nadto i samotná smluvní pokuta za prodlení s platbou byla sjednána odkazem na samostatný a nepodepsaný dokument. V této souvislosti je třeba zmínit i odůvodnění (a právní větu) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit.

13. I bez toho, aby soud posuzoval soulad dobrých mravů s dalšími poplatky a smluvními pokutami, které byly žalované v průběhu let účtovány a které rovněž přispěly k tomu, že žalovaná splácela úvěr tím způsobem, že jej za posledních 9 let více než 11x přeplatila, již samotný způsob prioritní splatnosti smluvní pokuty 600 Kč za prodlení se splátkou je dostatečnou příčinou toho, že žalovaná úvěr zcela nesplatila již v roce 2015, resp. 2018. Pokud by se smluvní pokuta 600 Kč přičítala k jistině úvěru, žalované by nemohla být účtována velká část, ne-li většina z částky 34 450 Kč (suma smluvních pokut od září 2011). Nemravné (a absolutně neplatné) by ostatně dle soudu bylo již samotné účtování smluvní pokuty v situaci, kdy žalovaná v předchozím měsíci na úvěr odvedla několikanásobně větší splátku, než byla minimální měsíční splátka, a v následujícím měsíci již splátku nehradila. Nejedná se totiž o nic jiného, než o předplacení budoucích splátek spotřebitelem, za které však věřitel dlužníka obratem a vždy bez výjimky potrestá nepřiměřeně vysokou smluvní sankcí. Soud tak uzavírá, že žalobkyně neměla nárok na většinu z částky 34 450 Kč, kterou v průběhu posledních 9 let od žalované získala.

14. Soud tak shledal, že žalobkyni pro absolutní neplatnost části smluvních ujednání (která aktivně vymáhala a již vymohla) nelze přiznat nárok na jakékoliv další plnění, a to navzdory implicitnímu písemnému uznání uplatněného nároku ze strany žalované. Nebylo tak již ani příležitosti krátit uplatněný nárok na obchodní úrok v sazbě 25,08 % ročně do zaplacení, což ustanovení § 122 odst. 4 ve spojení s § 168 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, po uplynutí 90 dnů prodlení výslovně zapovídají (a žalobkyně to z předchozích četných řízení dobře ví a přesto se stále domáhá téhož). Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet plnění, která uhradila z důvodů, které soud považuje za absolutně neplatná ujednání a žalobkyně se jich touto žalobou nedomáhá) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání některých platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (62 222 Kč za posledních 9 let) a jeho zápočtu na (dílem absolutně neplatné) smluvní sankce z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná již prokazatelně uhradila (a takový důkaz poskytla žalobkyně soudu sama již s původním žalobním návrhem) na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 39 tehdy platného a účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (nejinak by tomu bylo i dle aktuálně platného práva), které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož odpor proti platebnímu rozkazu vypracovala a podala sama žalovaná, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, ba spíše naopak – soud považuje jednání věřitelů za lichvu (přinejmenším) ve smyslu § 1796 o. z.