20 C 30/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 17 899 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 041 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 007 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 11 858 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z částky 11 987 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 27. 1. 2026, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 6. 12. 2024 č. hodnota, dle které měl žalovaný po postupném načerpání 17 600 Kč (12 000 Kč, 800 Kč, 2 000 Kč, 2 200 Kč a 600 Kč) uhradit splácet s navýšením150 % ročně (RPSN dokonce 311,30 %). Eventuelně žádala o vydání bezdůvodného obohacení. V rámci tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele takový úvěr splácet ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) uvedla, že původní věřitel zkoumal databáze CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI. Nelze než konstatovat, že pokud se tak skutečně stalo, obsah registrů opět ignorovala a opět poskytla úvěr se zjevně lichevními parametry.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. Soud v rozkazním řízení správně platební rozkaz pro zjevné lichevní parametry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) úvěru nevydal a věc převedl soudci.

4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu v obdobných řízeních. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti. právnická osoba absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 17 600 Kč o 150 % ročně, dle RPSN 311 % však prakticky ještě více, a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním.

6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání právnická osoba, která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. Tato společnost používá různá lichevní schémata, včetně úvěrování neúvěruschopných, poplatků za odklad splatnosti/lichevních úroků a sériového úvěrování. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.

7. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť tento původní věřitel používá lichevní schémata sériového typu a rovněž poplatky za odklad splatnosti, což činí stanovení skutečné výše spotřebiteli poskytnutého plnění velmi problematickou. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu. Soud po žalovaném pátral, avšak marně, což je u obětí těchto lichevních úvěrů standardní důsledek mimo jiné nevybíravého vymáhání lichevních nároků. Nevyjádřil se. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.

8. Již v sankčním rozhodnutí od České národní banky ze dne 1. 12. 2023 byla společnost právnická osoba, postižena sankcí 7 500 000 Kč, mimo jiné za to, že: v období od 3.1.2019 do 14.11.2019 poskytla spotřebitelské úvěry bez toho, aniž by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, (...) při posouzení úvěruschopnosti nepožadovala od žadatele o úvěr doložení jeho příjmů; (...) při posouzení úvěruschopnosti nezapočítala a tedy nebrala v potaz jeho závazek uvedený ve výpisu z Nebankovního registru klientských informací; (...) nezavedla a neudržovala vhodná pravidla a postupy z hlediska řádného poskytování spotřebitelských úvěrů, (...) při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů u úvěru s jednorázovou splatností měla nastaven systém posuzování příjmů žadatele tak, že nepožadovala po spotřebitelích, kteří v žádosti o úvěr uvedli příjmy ve výši nižší než 35 000 Kč měsíčně, žádné doklady pro účely ověření jimi deklarovaných informací o výši příjmu; (...) měla nastaven systém posuzování výdajů spotřebitele tak, že vycházela z částky životního minima spotřebitele navýšené o fixní částku 500 Kč za žadatele o úvěr a 100 Kč za každou vyživovanou osobu v domácnosti, násobené koeficientem dle bydliště, a neověřovala tak spolehlivě, průkazně a dostatečně deklarované výdaje spotřebitele a násobila závazky zjištěné z výpisu z Nebankovního registru klientských informací u splátkových produktů koeficientem 0,5, čímž takto zjištěné závazky ponižovala o polovinu, a při výpočtu disponibilního zůstatku spotřebitele tak nezohlednila skutečnou výši jeho výdajů (...). Je tedy velmi pravděpodobné, že tento věřitel pokračoval v protiprávním jednáním i po skončení takového správního řízení (a kdy již byly mnohé další společnosti postiženy za obdobné jednání). K neprokázaným tvrzením soud nepřihlíží a není-li schopen věřitel prokázat plnění zákonné povinnosti ani vůči soudu, pak zřejmě ani vůči České národní bance.

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

10. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud soud čistě v rámci argumentace vůbec teoreticky připustí, že dává smysl zkoumat úvěruschopnost pro absolutně neplatný úvěr s lichevními parametry). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.) (č. l. 39) a zjistil, že věřitel buď o lustraci lže, nebo obsah registrů opět použil neoprávněně – namísto odmítnutí spotřebitele pro zjevnou neúvěruschopnost jeho tíživé situace zneužil a dopustil se lichvy. Žalovaný měl od roku 2021 načerpán bankovní úvěr s jistinou 200 000 Kč a měsíční splátkou 3 600 Kč, od dubna 2022 revolvingový úvěr s rámcem 14 000 Kč, od října 2024 dále s jistinou 50 000 Kč a měsíční splátkou 1 781 Kč. Od roku 2020 dále měsíčně splácel 5 381 Kč na úvěru ze stavebního spoření s původní jistinou okolo 640 000 Kč. O úvěruschpnosti žalovaného tedy nemohlo být vážně míněných úvah již dle stavu BRKI. Obdobně zásadní byl i stav NRKI, kde žalovaný od září 2024 a listopadu 2024 již čelil úvěru se zjevně lichevními parametry od právnická osoba. (analogické sériové úvěry, jaké poskytuje právnická osoba, která je tak velmi dobře zná). Od listopadu 2024 pak úvěru od právnická osoba., o kterých lze konstatovat totéž. Dále od listopadu 2024 úvěru od právnická osoba, která má vlastní specifická lichevní schémata a specializuje se na osoby v exekučním inhibitoriu, podomní inkasování a týdenní splácení. Od října 2024 je zapsán úvěr od právnická osoba, které soud neumí pro nedostatek zkušeností s těmito posoudit jinak, než jako další nebankovní spotřebitelský úvěr. Výčet uzavírá úvěr od právnická osoba., tedy notoricky lichevně jednajícího věřitele, kterého vlastní sám advokát tituly před jménem jméno FO, skutečný vlastník žalobkyně. Dle stavu NRKI i BRKI tedy žalovanému nesměl být poskytnut žádný další úvěr, než ryze konsolidační a nelichevní. Takové úvěry nebankovní sektor v drtivě převažující míře neposkytuje, zejména ne právnická osoba Na veřejně dostupných stránkách právnická osoba, lze dohledat dokument „NRKI“. Jakákoliv hypotetická diskuze o nezbytnosti lustrace spotřebitele v NRKI tímto věřitelem je tedy bezpředmětná až nedůstojná. Z řízení sp. zn. spisová značka navíc soud již dříve zjistil, že žalovaný dále čelil úvěru od Anonymizováno. (dříve Anonymizováno), ovšem až z ledna 2025.

11. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Orange právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., koncernu Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaný měl byť jen na krátkou dobu živnost (a žalovaný ji měl), pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

12. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno dopisem původního věřitele č. l. 34, byly však doloženy i další důkazy postoupení – které se ostatně děje automatizovaně a hromadně, zřejmě k oddělení jednání poskytovatele úvěru, které odporuje omezením dle § 122 odst. 3 a 4 o. s. ř. a mohlo by vést ke ztrátě licence rozhodnutím ČNB. Ve vymáhání lichevní pohledávky tak pokračují jiné právnické osoby a advokáti, které jsou v současném nastavení tolerance fakticky beztrestní. Smlouvou č. l. 9 je prokázáno, že věřitel se pokusil prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku sjednat úvěrový závazek „revolvingového“ typu („Anonymizováno“) se zjevně lichevními parametry (RPSN 311,3 %) jak výše. Tento lichevní model je zjevně založen na schopnosti spotřebitele splácet nejvýše přirůstající úrok, což je účinně zbavuje schopnosti splatit jistinu a úvěr doplatit. U jiných typů úvěrů tento věřitel používá zejména sériové úvěrování a výběr poplatků za odklad splatnosti (které plní podobný účel, jako excesivní úrok). Takové smlouvy se snaží lákat po neúvěruschopných excesivní poplatky za odklad splatnosti, které se výší shodují s úrokem (tak jako u mnoha dalších společností, využívajících shodný model exploatace jako právnická osoba, zejm. dále Cool právnická osoba, právnická osoba, aj.), nevedou však k úhradě jistiny. Sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) je pro tohoto věřitele typické a soud má obavu, že právě tohoto věřitele napodobují další četní nebankovní poskytovatelé úvěrů se stejným lichevním schématem. Tento věřitel v NRKI některých spotřebitelů vytváří doslova záplavu záznamů - někdy přesahující i sto záznamů. Výše poplatku je v aktuálních modelech již dokonce ve fázi kontraktace tajena a je sdělena až diskrétním komunikačním rozhraní. O revolvingovou smlouvu se samozřejmě nejedná, neboť další čerpání je výslovně podmíněno žádostí a schválením věřitelem, jde tedy spíše o rámcovou úvěrovou (a lichevní) smlouvu. Kvitovat lze pouze to, že schválení věřitel váže na přezkoumávání úvěruschopnosti, což je kvalitativní posud od posledního pravomocného sankčního rozhodnutí ze strany ČNB, kterým bylo právě tomuto věřiteli připomenuto, že úvěruschopnost je za určitých situací (zejm. odklad splatnosti) třeba zkoumat i v průběhu úvěrového vztahu.

13. Soud i v této věci ověřoval, zda se věřiteli již nepodařilo na spotřebiteli vylákat platby, které měly zůstat před soudem utajeny. Po opakovaných neúspěších u žalobkyně se již soud bez dalšího obrací na původní věřitele. Takto i v této věci zjistil sdělením právnická osoba, č. l. 51, že žalovaný ve skutečnosti již uhradil na tento úvěr dne 7. 2. 2025 částku 4 226 Kč, dne 13. 2. 2025 částku 4 226 Kč a dne 25. 4. 2025 částku 3 107 Kč (poslední dvě platby uhradila jméno FO). Celkem tedy 11 559 Kč, které měly zůstat před soudem zcela utajeny a nalézací řízení mělo být opět zneužito k dokonání lichevního schématu tím, že nekriticky přizná částku poskytnutou, aniž by se věřitel zmiňoval o částce uhrazené. Postupy, kterými tito věřitelé spotřebitele doslova šikanují, vedou právě k pasivitě a skrývání spotřebitelů (změny adres, změny účastnických čísel, ignorování elektronické korespondence), kteří následně ignorují i soudní řízení či soudního exekutora.

14. Poskytnutí jistiny prokazují výpisy č. l. 29 až 32. Předchozí úvěry stejného věřitele (resp. dle právního posouzení soudu ve skutečnosti iterace lichevního schématu) soud z NRKI nezjistil, jinak by adekvátně upravil výši zjištěného obohacení spotřebitele, a soud tuto skutečnost dále neověřoval (ačkoliv i zde se již setkal s odlišnými výsledky dokazování v důsledku zmatení spotřebitele „fluidní“ identitou/obchodní značkou těchto věřitelů a mizejícími záznamy v NRKI po uplynutí evidenční doby). Ostatně jde o úvěr „revolvingový“, který sériové úvěrování nahrazuje postupným přidělováním jistiny. Žalovaný toto schéma zakusil od Anonymizováno právnická osoba. (dříve právnická osoba).

15. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 23 785,07 Kč (soud připomíná, že žalovaný již uhradil 11 599 Kč) a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Požadavek na mimosmluvní odměnu v ekvivalentu dvou úkonů právní služby je rovněž nepřijatelným požadavkem advokáta, který dobře ví, že nárok na takovou odměnu může vzniknout až rozhodnutím soudu, navíc se zjevně domáhá i náhrady z lichevního navýšení pohledávky a v neposlední řadě své návrhy zpracovává formulářovým způsobem a měl by tak nárok nejvýše na sníženou odměnu dle § 14b advokátního tarifu. Věřiteli tak nejen pomáhá (tj. lichevní pohledávku uplatňuje za jiného), současně usiluje i o přímý podíl na lichvě sám pro sebe.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

18. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, které tak jako žalobkyně ignorují své povinnosti ve smyslu § 86 ZSÚ, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

19. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v Anonymizováno trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u právnická osoba, používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. spisová značka). V předchozí věci sp. zn. spisová značka obdobného věřitele (který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno“/Anonymizováno, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno IČO IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k podezřelý výraz činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tak jako v této věci, následně advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně.

20. V projednávané věci je finanční tíseň žalovaného již z registru NRKI (kam sama žalobkyně své úvěry zadává a má tak do ní zřejmě bezplatný přístup) tak očividná, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením, což je typ úvěrů, které žalobkyně neposkytuje. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

21. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Tyto situace se s každým řízení opakují a jakákoliv zdrženlivost soudu ohledně předpokladů pouhého omylu věřitele byla v tomto ohledu již vyčerpána před několika lety.

22. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. To ostatně předpokládají již skutková tvrzení samotné žalobkyně. Potud realitu reflektovat umí.

23. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji doktrinálně zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl.

24. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

25. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci jméno FO jméno FO, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci jméno FO bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Anonymizováno, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci jméno FO Anonymizováno, C-243-08).

26. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci jméno FO a jméno FO proti právnická osoba., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. V této věci však zřejmě k výběru těchto poplatků nedošlo, stejně jako k „přeúvěrování“, jak žalovaný zná od jiných věřitelů z aktuálního stavu svého NRKI.

27. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ s potřebou opětovného zkoumání úvěruschopnosti sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. A nemůže jej získat ani soud. Soud tak nemá možnost ověřit ani zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Za zbavení spotřebitele možnosti domáhat se soudní ochrany je třeba u sériových úvěrů považovat rovněž vystavování nových smluv a obnovování poskytnutí jistiny, čímž jsou zneužívány ryze procesní zásady dispozitivní a projednací. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci, případně nezvládá hradit starší úvěr a mladší se tak mezitím úročí lichevním úrokem a narůstá lichevní sankční příslušenství. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto kontextu je třeba vnímat i masově rozšířené působení jedné nebo postupně i více inkasních agentur, které vůči spotřebiteli vystupují (telefonicky, emailem, osobními návštěvami) v postavení, které spotřebitel jen těžko právně kvalifikuje. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

28. Zcela chybí jakékoliv zhodnocení situace žalovaného, které samozřejmě lustrace databází nijak nevystihuje. Nebyl nijak zkoumán příjem, výdaje, způsob bydlení, vyživovací povinnosti atd.

29. Předchozí úvěry od žalobkyně soud zde nezjistil (a žalovaný nic netvrdil), jinak by předchozí lichevní zisky zohlednil a započítal. Ze shora odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů/jistin, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. S-Sp-2020/00150/CNB/573, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB.

30. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky (a navzdory spotřebitelské ochraně se neustále odkazovaly na překonanou zásadu projednací), jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tato advokátní kancelář pravidelně zatajuje plnění od spotřebitelů a soud takové jednání bude po vyčerpání možností České advokátní komory řešit prostředky trestního práva, neboť zjevně nejde o náhodný případ, ale o systematický obchodní model. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

31. Pokud by soud neověřoval, co žalovaný již na lichevní závazek uhradil, nemohl by spravedlivě rozhodnout o výši bezdůvodného obohacení. Takto soud sám zjistil, že žalovaný čerpal 17 600 Kč, ale již uhradil 11 559 Kč. Mohl tedy žalobkyni přiznat nárok jen na 6 041 Kč. Ve zbytku II. výrokem žalobu zamítnul.

32. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen, dalším řízením pro pohledávky obdobného charakteru (ve sp. zn. spisová značka je již jednou senát 20C ochránil před lichvou od téže žalobkyně, resp. od Anonymizováno. (dříve Anonymizováno, která rovněž s BRKI nespolupracuje (ač je bankou), a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

33. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění a žalovaný masivně předlužen z lichevních úvěrů (způsob jejich projednání jinými senáty zdejšího soudu přitom vůbec nemusí odpovídat výsledku tohoto řízení). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl šestiměsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Sankci ztráty výhody splátek soud neuložil zcela záměrně, neboť je to v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Nižší splátku žalovaný nežádal. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

34. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné takové náklady nevznikly, tomu odpovídá III. výrok.

35. I kdyby žalobkyně měla úspěch převažující, soud by dovodil, že předžalobní výzvu nelze považovat za účelnou, neboť pohledávku vyčíslila neadekvátně a výzva tak nebyla způsobilá předejít soudnímu řízení (leda by dokonala lichevní úmysl věřitele i jeho právního zástupce). Pomine-li soud lichevní navýšení jistiny, pak nedůvodným byl i požadavek na odměnu advokáta. Přinejmenším potud, že návrh je zjevně formulářový a advokát tak mohl požadovat nejvýše odměnu dle § 14b advokátního tarifu, tedy nejvýše 968 Kč, pokud soud připustí, že advokát má vůbec nárok na mimosmluvní odměnu, když o nároku ještě nerozhodl soud a dlužník by svou povinnost splnil i pouhou úhradou dluhu klienta advokáta. Proto by soud s odkazem na § 142a o. s. ř. nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení, řízení muselo proběhnout i proto, aby soud ochránil spotřebitele před lichevně jednajícím věřitelem a jeho právním zástupcem. Soud toliko kvituje, že tento právní zástupce se nesnížil k požadování trojnásobku mimosmluvní odměny, jako činil v minulosti tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO (ze shodného okruhu věřitelů), což již musel soud oznámit České advokátní komoře k přijetí adekvátního opatření proti takto nepřijatelně klamavému jednání advokáta vůči spotřebiteli - který si tak mohl myslet, že advokát má snad právo požadovat mimosmluvní odměnu za žalobu - kterou se teprve chystá napsat v případě, že spotřebitel plnění dobrovolně neuhradí. Kolik spotřebitelů, kteří nárok takto dobrovolně uhradili, takto mohlo být podvedeno, se soud neodvažuje odhadovat. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.