20 C 306/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 27 748 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18 267 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Žaloba se co do částek 7 237 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a co do částky 2 244 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 779 Kč, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], která měla být postupně čerpána s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, s „ první tranší“ 20 000 Kč. Úvěruschopnost zkoumala údajně nahlédnutím do databází, výslovně uvedla CNCB (což se ukázalo jako vysloveně lživé tvrzení) a s pomocí výpisů z účtů (což se rovněž ukazuje jako zřejmě lživé tvrzení), výplatních pásek či služby [anonymizováno]. Dospěla k závěru, že žalovaná měla příjem [částka] měsíčně. Domáhala se jistiny, poplatků 110 Kč za„ klidné spaní“, 165 Kč za„ Presto“, 29 Kč za informační servis, které jsou údajně volitelné, naúčtovala jí poplatek za odklad splatnosti o 7 dní (jehož výši soud dovodil jedině ze sazebníku částkou 1 733 Kč) a poplatku za poskytnutí úvěru 5 200 Kč. Dále úroku z prodlení z těchto všech částek. Konečně také 2 244 Kč na smluvní pokutě.

2. Soud musel nařídit jednání, neboť žalobkyně již v návrhu s jiným postupem nesouhlasila. Přitom se však z nařízeného jednání dle předpokladu podáním ze dne [datum] omluvila. Žalované bylo doručeno na adrese trvalého bydliště do vlastních rukou dne [datum], k jednání se bez omluvy či vyjádření k věci samé rovněž nedostavila. Soud jednal v nepřítomnosti obou účastníků.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Byla doložena kopie občanského průkazu žalované [číslo]. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že se nejedná o první úvěr mezi účastníky, neboť jsou tvrzeny lustrace žalované již v květnu 2022. Dle„ výpisu posouzení úvěruschopnosti…“ č. l. 30 žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná, bydlí s ekonomicky aktivním partnerem a jedním dítětem, splácí 6 000 Kč, za bydlení vynakládá 7 000 Kč, nezbytné výdaje nemá, zbytné výdaje má 3 000 Kč a její čistý měsíční ověřený příjem je 56 653 Kč, přestože sám spotřebitel měl uvést příjem 29 000 Kč. Dle úvěrové smlouvy, podepsané žalovanou„ elektronicky“ (soudu není zřejmé jak přesně byla vyhotovena reprodukce podpisové parafy žalované, pokud se nejedná o podpis za věřitele) mohla být jistina čerpána postupně po vyčerpání 20 000 Kč, dále po nejméně 500 Kč, splatná byla do pouhého jednoho měsíce částkou až 37 804 Kč, neboť na poplatku si věřitel neváhal nechat přislíbit 7 500 Kč (RPSN 1 410 %). Ze sazebníku č. l. 15 vyplývá možnost odkladu splatnosti o 7, 14 nebo 30 dnů, přičemž částky odpovídají proporčně již tak nehoráznému poplatku za poskytnutí úvěru. V žalobě je tvrzen odklad o 7 dnů, čemuž odpovídá při zkoumání službou„ Kontomatik“ částka 1 733 Kč. Soud žalobkyni informoval, že bude zaplacení této částky předpokládat, nevyjádří-li se jinak, což (ani v rámci omluvy z jednání) neučinila. Listiny č. l. 18, 20, 23 a 26 jsou pro výsledek řízení bez významu, ostatně nejsou ani podepsány, což je u informací před poskytnutím úvěru nezbytné a z listiny tak ani nevyplývá, že by byla žalované poskytnuta předem (což je její jediný smysl). Výplata jistiny je prokázána výpisem č. l.

31. Dle listiny č. l. 22 žalobkyně dne [datum] nahlížela na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Taková listina jen stěží představuje věrohodný důkaz, soud si vyžádal výpis z účtu žalované a obdržel jej (č. l. 52 až 62). Z něj za období ledna 2022 až května 2022 zcela nepochybně vyplývá, že na účet žalované byly připisovány dvě výplaty z práce u [anonymizována tři slova] (jedna z těchto výplat odpovídá tvrzení žalované o příjmu 29 000 Kč) a každý měsíc je hrazeno„ [příjmení] byt. fond“ 12 880 Kč, z čehož lze i bez znalosti této společnosti dovodit skutečné náklady bydlení. Údaje na listině č. l. 30 jsou tak zjevně nesmyslné a nepodložené a pokud žalobkyně na účet žalované opravdu nahlížela, jak tvrdí, tak jej vyhodnotila lživě.

4. Soud nedůvěřoval ani tvrzením žalobkyně ohledně lustrace externích databází, zejména NRKI (CNCB), ostatně žádný důkaz k takovému tvrzení nepředložila a nebylo tak k čemu přihlížet. Soud si opatřil alespoň aktuální výpis. I z něj je patrné (č. l. 43 a násl.), že žalobkyně buď lustraci ve skutečnosti neučinila, nebo údaje záměrně potlačila. Z úvěru od [právnická osoba], ze dne [datum] dlužila v říjnu 2022 97 435 Kč a splácela 4 367 Kč, z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 2022 15 784 Kč a splácela 2 656 Kč, z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 189 270 Kč a splácela 3 691 Kč, z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 2022 91 395 Kč a splácela 2 031 Kč, z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 2022 19 888 Kč a splácela 1 992 Kč, z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 2022 9 668 Kč a splácela nestanovenou splátku (kreditní karta), z úvěru od [právnická osoba], dlužila v říjnu 2022 102 438 Kč a 50 098 Kč a splácela nestanovené splátky (kreditní karty). Celkem tedy v říjnu 2022 již dlužila 590 034 Kč a jen na pevně stanovených splátkách měla hradit 16 588 Kč měsíčně. Dále jsou zde úvěry od žalobkyně z května 2022 (zřejmě nebyl čerpán) a září 2022 (zřejmě rovněž nebyl čerpán), které vysvětlují historické lustrace žalované.

5. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 36) vypracování i zaslání (č. l. 37) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., adresoval ji však na adresu předchozího trvalého bydliště a nikoliv na adresu dle (poslední?) smlouvy, proto soud dovodil, že ji nezaslal do dispoziční sféry žalované. O tomto soud žalobkyni předem poučil, ani k adrese se nevyjádřila.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 1 733 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu (výši musel soud dovodit ze sazebníku).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení (za pouhý měsíc) natolik extrémní, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry úsilí, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění. V projednávané věci se paradoxně ukázalo, že poctivější zde byla žalovaná, která netvrdila, že by měla vyšší mzdu, než byla jedna z mezd, která jí docházela na účet (druhá zjevně patřila někomu jinému, neboť zaměstnanecký poměr u [anonymizováno] prakticky není v silách lidské bytosti vykonávat dvojitě).

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let). Soud ověřil toliko stav NRKI (jejíž lustraci žalobkyně tvrdila) a zjistil, že údaj, který zapsala do poměrů žalované na č. l. 30 je v hrubém rozporu s tehdejší realitou. Žalobkyně přitom sama v návrhu tvrdí, že tuto lustraci činila dne [datum].

10. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila vyhodnocení poměrů a tvrdila lustrace, které ale zjevně neuchovává, resp. nebyly předloženy. Soud přitom zjistil, že žalovaná byla v době sjednávání úvěru masivně předlužena. S ohledem na notorietu, že úvěry od společností [právnická osoba] a [právnická osoba], mají navýšení s lichevními parametry (resp. ještě mnohem vyšší), je zřejmé, že žalovaná byla v době čerpání tohoto úvěru ve značné finanční tísni. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. V projednávané věci jsou však žalobní tvrzení vysloveně lživá, pokud deklarují lustraci v NRKI (CNCB) v době poskytnutí úvěru, stejně jako nahlížení na účet žalované (z jehož historie by soudný pracovník jen těžko mohl dospět k závěru, že žalovaná má dvojnásobný příjem, než sama tvrdí – sic!).

11. V případě žalovano však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o krajně vysokém navýšení úvěru (RPSN 1564 %), čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečný rozsah závazků žalované (který již údajem 6 000 Kč měsíčně byl znepokojivě vysoký), resp. že zjištěné údaje zakamuflovala, aby úvěr vůbec mohla poskytnout. Pokud jí údaje o skutečném příjmu žalované či o rozsahu jejích závazků, které zřejmě dosahovaly výše jejího měsíčního příjmu, byly známy, pak takové údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (pokud má skutečně k dispozici tehdejší lustraci). Věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce či pracovníka na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. V projednávané věci soud mnohem více znepokojuje případná trestněprávní odpovědnost žalobkyně, protože poskytnutí takového úvěru osobě s takovou mírou předlužení může naplňovat všechny potřebné znaky trestného činu lichvy.

12. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela, resp. jí učiněné závěry (na č. l. 30) stavu těchto podkladů přímo odporují. Soud naopak nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. To je ostatně situace, která se v praxi soudce nalézacího soudu, který projednává úvěry nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů objevuje natolik pravidelně, až to vyvolává skepsi o smyslu dohledu [obec] národní banky nad tímto tržním segmentem. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, což je nepochybně projednávaný případ. S ohledem na krátkou splatnost a výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaná byla předlužena a jen stěží bylo možno očekávat, že by mohla ze svého příjmu poskytovat výdělek žalobkyni. [jméno] měla vyživovací povinnost, dělnickou profesi a byla existenčně závislá na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího), přičemž je reálné očekávat, že i taková osoba byla zatížena úvěrovými závazky a příjmy tak jen stěží bylo možno sčítat. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy a v desítkách řízení ročně se potvrzuje, že důvěra soudu těmto společnostem, navyšujícím úvěry o vyšší desítky procent ročně, není na místě. Nebylo tak ani možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách 7 000 kč a 3 000 Kč (resp. 0 Kč) nápadně nízké, ani počet (1) či věk vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu (pokud byl její prací pohyb v [anonymizována dvě slova], což je fyzicky a zdravotně vyčerpávající). V neposlední řadě pak výše jejích splátek předchozích úvěrů dosahovala více téměř celého jejího vlastního čistého příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje, či přinejmenším byla sama o sobě dostatečným důvodem ke extrémní míře pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout, již proto, aby neriskoval svou trestněprávní odpovědnost. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

14. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Tím je v projednávané věci zejména poplatek za odklad splatnosti, který zjevně supluje měsíční splátku – pokud lze vůbec v právním a civilizovaném státě s běžnou mírou inflace za splátku považovat navýšení o více než 1 000 % ročně.

15. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění z identického závazkového vztahu, jakkoliv jej žalobkyně považuje za zaplacený a nedomáhá se jej. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně tento postu se začíná v praxi soudů rozšiřovat a žalobkyně není jediným věřitelem, který se u soudu situuje do role skromného věřitele, který se domáhá prakticky jen jistiny. Zjevně se jedná o jeden z mnoha způsobů, jak se domoci plnění, které by již soudním přezkumem nemuselo projít ani pokud je vydán a doručen platební rozkaz. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

16. V daném případě tak byla jistina prvně úvěru deklarovanou úhradou uhrazena v rozsahu 1 733 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 18 267 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 66,54 % (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, což soud prvního stupně činí vždy, neboť má za to, že jde o správný postup, zejména u absurdně vysokých úroků či značně vysokých úroků z prodlení, požadovaných do zaplacení u stále předluženějších dlužníků), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (33,08 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 110 Kč a 278 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za zaslání kvalifikované předžalobní výzvy soud náhradu nepřiznal, neboť byla užita starší adresa (trvalého pobytu žalované) a žalobkyně nedoplnila důvod, proč takovou adresu považovala za správnou. Nelze tak dovodit zaslání výzvy do dispoziční sféry žalované. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalované k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně„ konvalidovaly“.

18. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Ostatně proměnné datumové údaje jsou zjevně vyplněny strojově ve formátu rrrr-mm-dd a skutečnost toliko formulářového zpracování by ostatně mohla posloužit žalobkyni a jejímu právnímu zástupci v obraně proti dalším krokům, které zdejší soud podstoupí, neboť návrh jinak obsahuje vysloveně lživé údaje ohledně úvěruschopnosti žalované.

19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a u žalované lze předpokládat mnoho souběžně uplatňovaných pohledávek (o který věřitel věděl a které se snaží krátkou lhůtou k plnění a promptním zesplatněním a uplatněním„ předběhnout“). Je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. O případných předchozích exekucích před rokem 2021, kdy byl obecným soudem žalované Okresní soud v Chomutově, nemá zdejší soud přehled. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn ještě více. A to navzdory tomu, že soud žalovanou výslovně upozorňoval na důležitost dostavení se k soudu, což zjevně nevyslyšela, ač převzala do vlastních rukou. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit.

20. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).