20 C 308/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 388 833 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 380 523,47 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, na kapitalizovaném úroku 5,18 Kč a na plné náhradě nákladů řízení dále částku 17 215,39 Kč, a to vše do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 8 309,53 Kč, 5 809,01 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 8 309,53 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 5,9 % ročně z částky 388 833 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. HU01032400 ze dne [datum] s jistinou 400 000 Kč, která byla předčasně zesplatněna dnem [datum] věřitelem pro nehrazení sjednaných splátek a domáhala se tak zaplacení 388 833 Kč na jistině, 5 809,01 Kč na dlužném úroku do zesplatnění, obchodního úroku 5,9 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Současně se domáhala dlužného obchodního úroku 5,18 % ročně z kontokorentní úvěrové smlouvy s poskytnutým úvěrovým rámcem 5 000 Kč, sjednané dne [datum], zesplatněné spolu s předchozím úvěrem. Ke zkoumání úvěruschopnosti v obou případech uvedla, že zkoumala údaje od spotřebitele a provedla i lustrace, zejména v BRKI a interních registrech. K výzvě soudu tato tvrzení doplnila podáním ze dne [datum] (č. l. 68), že kromě údajů od spotřebitele dotazuje databáze BRKI i NRKI (s tvrzením, že databáze BRKI obsahuje i informace z databáze NRKI, což je v rozporu se zkušeností soudu, který pravidelně dotazuje obě databáze), dále insolvenční rejstřík a využívá i své interní zdroje dat. Žalovaný doložil tři výplatní pásky z předchozích měsíců a byl zjištěn jeho čistý průměrný měsíční příjem (29 631 Kč) s tím, že prokázal, že jeho pracovní poměr je na dobu určitou (nebylo však sděleno, do kterého data). Dále žalovaný uvedl, že je ženatý, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v družstevním bytě, nemá jiné úvěry dle svého tvrzení, avšak dle zjištění žalobkyně splácí 4 077 Kč měsíčně a má revolvingové úvěry s úvěrovým rámcem 115 000 Kč. Obecně uvedla, že zkoumání úvěruschopnosti bylo uzákoněno především pro excesy nebankovních poskytovatelů úvěrů a žalobkyně si je jako banka vědoma, že úvěruschopnost zkoumá i ve svém nejlepším ekonomickém a reputačním zájmu.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, s jiným postupem ani žalobkyně v návrhu nesouhlasila. Soud po žalovaném pátral, nezjistil však jeho skutečný pobyt, ani jeho současné zaměstnání., když poslední známé ([IČO]) ukončil dnem [datum]. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud mu doručil na trvalém bydlišti náhradním způsobem, obálku poté bylo možno vhodit do tam označené domovní schránky. Na téže adrese má trvalý pobyt i manželka žalovaného, avšak z informací o dalších řízení žalovaného vyplývá, že spolu nejspíše společnou domácnost nesdílejí, na zjištěné emailové adrese [email] (což rovněž napovídá ukončení soužití manželů) soud rovněž žalovaného informoval – bez odezvy. Soud tak věc projednal a rozhodnul v jeho nepřítomnosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

4. Žalobkyně prokázala, že evidovala i předchozí žádosti žalovaného o úvěru, když dle přehledu č. l. 70 žalovaný žádal dne [datum] o poskytnutí kontokorentního úvěru s rámcem 5 000 Kč, deklaroval příjem 30 000 Kč, a úvěr mu byl bez dalšího schválen. Téhož dne požádal o úvěr 322 000 Kč za účelem„ převedení půjček“, ke svým poměrům uvedl, že bydlí v družstevním bytě, je vyučen, ženatý, vyživuje jednu osobu, má příjem 30 000 Kč na dobu určitou do konce roku 2021 u [právnická osoba], a ničeho nesplácí, zatímco za bydlení vynakládá 6 000 Kč, za„ léky-jídlo-doprava“ 7 000 Kč a za splátky ostatních členů 5 877 Kč. Tento úvěr nebyl poskytnut, byl„ stornován“. Následně dne [datum] požádal o předmětný (hlavní) úvěr s jistinou 400 000 Kč, deklaroval identické údaje, rozšířené pouze o počátek pracovního poměru ([datum]). Výše příjmu byla doložena potvrzením o příjmu s razítkem zaměstnavatele (č. l. 73), dle níž pracovní poměr na dobu určitou trvá až do [datum] a průměrný čistý měsíční příjem (zámečníka) činí téměř 30 tis. Kč, tomu byly přiloženy i mzdové výpisy č. l. 77 a 78. K zamítnuté žádosti o úvěru 100 000 Kč o pouhý měsíc později již soud (v rámci posuzování řádného zkoumání úvěruschopnosti) nepřihlíží. Dle úvěrové zprávy žalobkyně již ze dne [datum] (č. l. 74) však žalovaný (jako spoludlužník) předchozí úvěr měl, od července 2019 (na dobu 8 let) měsíčně splácel 4 077 Kč a zbývalo mu doplatit 293 430 Kč. Dále měl sjednané celkem tři kontokorentní úvěry, čerpal však jediný s rámcem 50 000 Kč a v době poskytování úvěru mu zbývalo uhradit 22 tis. Kč.

5. Rámcovou smlouvou č. l. 17 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že žalovanému začala poskytovat bankovní služby, včetně běžného účtu. Dle dodatku 1 z téhož dne žalovanému poskytla k běžnému účtu [bankovní účet] kontokorentní úvěr s rámcem 5 000 Kč a úrokovou sazbou 18,90 % ročně, splatný nejpozději do roka. Dle dodatku 4 ze dne [datum] pak žalovanému dále poskytla úvěr s jistinou 400 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet 96 měsíčními splátkami po 5 238 Kč, včetně pojistného 456 Kč (dle přistoupení k rámcovému pojištění u pojistitele [právnická osoba]), vždy do 20. příslušného měsíce. Obchodní podmínky, podmínky užívání úvěru a podmínky pro používání kontokorentu byly pro věc bez významu. Výpisem z běžného účtu č. l. 52 prokázala, že jistinu 400 000 Kč poskytla dne [datum], výpisem č. l. 53 prokázala záporný zůstatek běžného účtu 5,18 Kč ke dni [datum]. Výpisem č. l. 54 a 56 žalobkyně prokázala, že žalovaný na závazek úvěru uhradil celkem 19 476,53 Kč, včetně šesti splátek pojistného. Řádně a včas uhradil pouze splátku první, další již přinejmenším s prodlením. Žalobkyně prokázala předžalobní výzvu ze dne [datum] (č. l. 57), adresovanou na jedinou známou adresu žalovaného dle smlouvy (č. l. 58).

6. Dle registru obyvatel (č. l. 9) žalovaný na adrese stávajícího trvalého pobytu bydlí od května 2019, kdy se současně oženil. Dle zjištění soudu, je žalovaný nezaměstnán (zpráva OSSZ Teplice ze dne [datum] na č. l. 61), u dosavadního zaměstnavatele byl propuštěn ke dni [datum] pro„ neustálé absence“. Manželka žalovaného má shodnou adresu trvalého pobytu, rovněž od května 2019 (č. l. 65) a má nezl. dceru ([číslo]). Dle sp. zn. 24 C 147/2021 však byl v květnu 2021 podán ke zdejšímu soudu návrh na rozvod manželství, v řízení sp. zn. 22 PaNc 124/2021 byl projednáván návrh na úpravu výchovy a výživy k nezletilé dceři. Skutečný pobyt žalovaného nevyplynul ani z takového řízení (viz výše).

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 19 476,53 Kč k hlavnímu úvěru) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. V případě kontokorentního úvěru s rámcem 5 000 Kč soud shledal, že úvěr byl sjednán platně, požadavky na zkoumání úvěruschopnosti jsou zde přirozeně minimální a žalobkyně prokázala adekvátní snahu. V rozsahu 5,18 Kč na kapitalizovaném úroku tak soud neměl důvod návrhu nevyhovět a žalovaného zavázal platební povinností. Pokud se však týká úvěru v rozsahu 400 000 Kč, dospěl soud k odlišnému závěru.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu (což si žalobkyně dobře uvědomuje, jak sama rozepsala v podání), byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá, v případě BRKI přinejmenším nikoliv úplné (chybí např. názvy subjektů, což soudu znesnadňuje orientaci i posouzení rizik). Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Pokud se týká [příjmení], nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaný měl exekuci (zdejší soud je prakticky trvale obecným soudem žalovaného a žádnou nepovoloval). Soud však v této souvislosti považuje za zcela nepominutelný i výpis NRKI a nesouhlasí s tvrzením, že by výpis BRKI pokrýval i oblast nebankovních úvěrů (NRKI), neboť to odporuje dlouhodobé zkušenosti soudu, který si oba typy výpisů nezřídka žádá (např. ve sp. zn. 20 C 207/2022 je patrné, že každý výpis obsahuje údaje jen z dané množiny úvěrujících). V řízení tak zůstalo neprokázáno, zda žalovaný čerpal i jiné úvěrové produkty, nežli úvěry bankovní.

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila úvěrovou zprávu a listiny, které jí byly předloženy nebo si opatřila. Problematickými tak zůstaly pouze nevyžádané podklady, resp. samotné vyhodnocení úvěruschopnosti. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ani ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů (jak argumentují jiné subjekty), neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila výdaje a další příjem domácnosti žalovaného, neodstranila nejasnost ohledně existujícího závazku a neprověřila případné nebankovní závazky žalovaného, v důsledku čehož pak dostupné údaje nutně vyhodnotila nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně soud ani žalobkyně nemají bližší informace o tehdejším záměru žalovaného setrvat v soužití s manželkou či opětovně zrušit společnou domácnost (k čemuž mělo dojít právě v průběhu srpna 2021, což však vyplynulo až po vyhlášení rozsudku při pokračujícím pátrání po doručovací adrese žalovaného a nemá to tak vliv na výsledek řízení). Věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty pravděpodobně sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

13. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, s výjimkou toho, že uvedl jako své splátkové závazky„ 0“, ačkoliv u žalobkyně nejprve sepisoval žádost o refinancování závazku ve výši 322 tis. Kč. Dle úvěrové zprávy zde byl žalovaný společný dlužník, což sice může vést k nevědomosti o správném kategorizování takového závazku u žalovaného - laika, u banky však nikoliv. To sice zachování úvěruschopnosti samo o sobě nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený charakter/účel úvěru a poměry spoludlužníka, či přinejmenším vázat poskytnuté plnění na konkrétní účel, aby byl předchozí závazek nahrazen novým, nikoliv aby se závazek znásobil. S ohledem na výši dlouhodobé splátky je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé nejen co do příjmu a jeho perspektivnosti (po brzkém skončení doby určité), ale především co do skutečných výdajů domácnosti a příjmu a poměrů (výdajů a závazků) druhého dlužníka - bez čehož nelze stanovit, zda žalovaný byl či nebyl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího, přitom již byl zatížen splátkami 5 877 Kč). Stejně tak se u jistiny 400 000 Kč bez jakéhokoliv zajištění nelze spokojit s pouhým doložením příjmu, aniž by byly současně zkoumány i výdajové poměry, např. skutečné výdaje domácnosti, které v srpnu 2021 mohly být deklarovaných pouhých 6 000 Kč, ale jde o spíše výjimečnou situaci (např. obecní byt nebo nájem družstevního bytu) a taková částka zpravidla ani nezahrnuje zálohy na služby spojené s bydlením - což představuje buď nedůslednost formuláře žalobkyně či zanedbání úvěr nabírajícího zaměstnance věřitelky. V případě takto vysokého závazku a měsíční splátky je běžnou bankovní praxi hodnocení např. kompletních výpisů z účtu za poslední dva měsíce či požadavek na předložení dalších listin (nájemní smlouva, výpis SIPO, lustrace v [příjmení] apod.)

14. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, resp. dostatečně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila (a pouze netvrdila i další oblasti zkoumání), došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se nejvíce projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Současně se může jednat o klientskou vstřícnost a politiku vůči klientům, soud by však takto benevolentní přístup očekával nejvýše u úvěrů s jistinou okolo 100 tis. Kč či u refinancování dosavadních závazků, které byly podstatnou dobu řádně spláceny. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení (resp. optimistických částek, deklarovaných žalovaným). Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách výdajů na bydlení nápadně nízké, výdajů domácnosti s vyživovanou osobou, natož pak další příjem domácnosti, na kterém mohla být (v závislosti na skutečných výdajích) úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového dalšího příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Tím spíše to platí u společného závazku, jak vyplynulo z úvěrové zprávy. U druhého dlužníka však nelze bez dalšího předpokládat, že nemá další závazky (pokud by se věřitelky o tyto skutečnosti zajímala, nejspíše by se rozkrylo, že domácnost dlužníka byla poznamenána následným ukončením soužitím manželů).

15. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a během několika měsíců mu měla uplynout délka pracovního poměru, který ani po dvou letech nebyl na dobu neurčitou – což signalizuje nejistotu zaměstnavatele či zaměstnance. V neposlední řadě pak věřitel (a ani soud) neměla přehled o případných souběžných nebankovních úvěrech, které by vyplynuly jedině z databáze NRKI. Výše jmenované samo o sobě představovalo dostatečné důvody ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

16. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, pojistné či poplatky z identického (resp. v případě pojištění ze závislého) závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů a pojištění možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

17. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 19 476,53 Kč, přiznat lze (k plnění, přiznaném již dle odstavce 7 výše) tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 380 523,47 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, pojistné) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře (nad 90 %) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 554 Kč. Paušálních náhrad za jednotlivé úkony se žalobkyně výslovně vzdala, stejně jako daně z přidané hodnoty. Požadovala tak již pouze uhradit cestovní výdaje s účastí na jednání u soudu, které v rozsahu 1 661,39 Kč soud shledal důvodnými (položky byly účtovány ještě dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. a soud to respektoval), technický průkaz vozidla s kombinovanou spotřebou nafty 3,8 litru na 100 ujetých km byl řádně předložen (č. l. 85).

19. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o značně vysoké plnění a je namístě poskytnout žalovanému alespoň minimální příležitost dosáhnout refinancování svého závazku, než bude zatížen náklady exekučního vymáhání. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil základní třídenní lhůtu k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost situaci vyřešit. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. O splátkovém kalendáři ostatně ani nebylo možno realisticky uvažovat, soud nikdy nepřekračuje hranici dvou let splácení, což by u takto vysoké částky zřejmě beztak násobně převyšovalo možnosti žalovaného. Je zjevné, že vzniklou situaci musí vyřešit dlouhodobý režim splátek a je na žalovaném, zda si je zařídí sám, či si (velmi draze)„ nechá vnutit“ např. soudním exekutorem. Pokud má někdo nést tíži případného splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Ostatně ani žalobkyně ani soud nemají žádnou jistotu ohledně úmyslu žalovaného dobrovolně dostát svým závazkům alespoň v budoucnu, když tak již téměř rok nečinil.