20 C 319/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 211 528,43 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 166 635 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 3 182,04 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 166 635 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 70 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 44 893,43 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 857,29 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 44 893,43 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku 36 929,57 Kč a úroku 8,25 % ročně z částky 210 928,43 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 11 868 Kč, a to do 70 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u Okresního soudu v Kladně dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost usnesením ze dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], sjednané pro jistinu 221 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet 96 měsíčními splátkami po 5 135 Kč, celkem uhradil pouze 54 365 Kč, než došlo k předčasnému zesplatnění úvěru dnem [datum]. Konkrétně se domáhala 210 928,43 Kč na jistině při zesplatnění, 100 Kč na nákladech vymáhání, 500 Kč na smluvních pokutách, 36 929,57 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a na kapitalizovaném úroku z prodlení 4 039,33 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 211 528,43 Kč od [datum] do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že byla zkoumána řádně, byla posouzena příjmová a výdajová stránka, bylo nahlíženo do externích registrů a žalovaný byl skórován. Soud se s tímto obecným tvrzením s ohledem na přehled dalších závazků žalovaného u téže žalobkyně nespokojil, žalobkyni vyzval k doplnění (č. l. 43) a ta podáním ze dne [datum] (mimo obsáhlou rekapitulaci judikatury) doplnila, že využívá statistický model, posuzuje poměry žalovaného i jeho domácnosti a specificky uvedla, že lustrovala databázi NRKI a předložila příslušný výstup.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem (i na č. l. 24 výslovně) a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, nereagoval ani na pokusy soudu obeslat jej na známé emailové adresy.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí v tomto řízení, kde je zřejmé, že žalobkyně je připravena ohledně zkoumání úvěruschopnosti tvrdit nejrůznější skutečnosti, aniž by pro ně bylo možno najít oporu v listinných důkazech.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

5. Žalobkyně předložila interní výpis údajů o žalovaném (č. l. 73), kde rekapituluje příjmovou stránku jeho domácnosti (jak již výše ve smlouvě), dále i stránku výdajovou – 10 000 Kč a deklaruje, že se jedná o konsolidační úvěr. V posouzení poměrů žalovaného („ MLS klienta“) dochází k závěru, že po poskytnutí úvěru bude nadále disponovat 102 Kč měsíčně, když dosud splácí [právnická osoba], 4 373 Kč, jiným společnostem 3 807 Kč a po konsolidaci bude splácet [právnická osoba], 5 135 Kč (tedy více – sic!). V posouzení poměrů domácnosti žalovaného („ [anonymizována dvě slova]“) nevyužívá reálných údajů o výdajích, ale normativních (11 858 Kč včetně„ bufferu“), pro vyjádření úvěrů využívá shodné údaje jak výše a díky tomu dochází k závěru, že po poskytnutí úvěru bude mít domácnost se dvěma příjmy k dispozici 12 024 Kč. K tomu předkládá tehdejší zprávu (zřejmě ze září 2019), obsahující redukované údaje, odpovídající datům z NRKI níže (tehdy šlo„ pouze“ o 13 stran).

6. Úvěrovou smlouvou č. l. 11 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaným usilovala o sjednání závazku úvěru s jistinou 221 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet 96 měsíčními splátkami po 5 135 Kč při úrokové sazbě 23,39 % ročně, přičemž úvěr byl účelově omezen na konsolidaci předchozích závazků žalovaného. Již ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je invalidní důchodce s příjmem 15 000 Kč, ženatý, se dvěma vyživovacími povinnostmi, bytem v [obec] ve vlastním domě, s emailovou adresou [email], když další člen domácnosti má příjem 18 500 Kč. Dokonce i v této (konsolidační!) smlouvě je současně adhezním způsobem a formou„ opt-out“ sjednáván revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč a sazbou 26,28 % ročně. Obsáhlé úvěrové podmínky„ Konsolidace“ (č. l. 13) neměly na výsledek řízení vliv. Bilancí úvěru (č. l. 16) bylo prokázáno, že žalovaný skutečně dosud celkem uhradil 54 365 Kč. Žalobkyně prokázala zesplatňující dopis ze dne [datum] (č. l. 17) i jeho odeslání (č. l. 14). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 9) vypracování i zaslání (č. l. 10) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. K poměrům žalovaného bylo z registru obyvatel (č. l. 21) zjištěno, že v [obec] bydlel do října 2020, poté se přestěhoval do [obec], dle č. l. 81 má od října 2022 již toliko evidenční adresu a má dvě nezl. děti ([číslo], 2015), je ženatý od roku 2011 s [jméno] [příjmení]. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu (č. l. 36) žalovaný již v předchozím řízení sp. zn. 25 C 71/2022 (nyní již exekučně vymáhaném) čelil nároku od téže žalobkyně s jistinou 40 tis. Kč, který tak zřejmě nebyl součástí konsolidovaných závazků. U Okresního soudu v Kladně (č. l. 79) jiné věci žalovaného vedeny nejsou. Dle příslušného návrhu (č. l. 37) se jednalo o revolvingový úvěr [číslo] ze dne [datum] s rámcem 10 000 Kč a úvěr [číslo] ze dne [datum] s jistinou 29 990 Kč - tedy v obou případech poskytnutých před předmětným konsolidačním úvěrem (který sám zakládal další revolvingový úvěr – sic!). O těchto skutečnostech se obsáhlé a evropskou judikaturu citující podání právního zástupce žalobkyně ke způsobu zkoumání úvěruschopnosti nezmínilo. Z Centrální evidence exekucí (č. l. 65) nevyplynulo, že by žalovaný v září 2019 čelil exekuci. Žalobkyně disponovala oznámením o výši důchodu žalobce (č. l. 72) ze dne [datum] a ten dosahoval 15 583 Kč měsíčně a nebyl postižen srážkami.

8. Soud si vyžádal výpis BRKI (č. l. 45) a zjistil, že žalovaný má od [datum] sjednán kontokorentní úvěr i k účtu u [právnická osoba], s rámcem 17 000 Kč, přičemž není k dispozici historie za dobu před zářím 2020, nicméně úvěr byl přečerpán již v prosinci 2019 a od září 2020 byl nepřetržitě čerpán v plné výši, jen krátce (v srpnu 2021) byl téměř doplacen. Dále žalovaný čerpal úvěr z kreditní karty z [datum] s úvěrovým rámcem 70 000 Kč u [anonymizována čtyři slova] Ani zde úvěrová historie nesahá za září 2020, kdy bylo vyčerpáno 56 124 Kč a žalovaný byl v prodlení s platbou 6 697 Kč (2 splátky). Oba tyto dva bankovní závazky tedy měl v době poskytnutí předmětného úvěru.

9. Soud si rovněž vyžádal výpis NRKI (č. l. 51) a zjistil, že kromě pozdějších úvěrů ([právnická osoba], z [datum]) je zde výše zmiňovaný úvěr od téže věřitelky ze [datum] s jistinou 29 990 Kč, s měsíční splátkou 859 Kč, jehož historie nesahá za září 2020. Rovněž je zaznamenán úvěr ze dne [datum] u [právnická osoba], s jistinou 26 606 Kč, s měsíční splátkou 1 614 Kč, jehož historie nesahá za září 2020. Dále je zaznamenán úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum], s jistinou 104 000 Kč a se zjevně lichevními parametry, neboť již o dva měsíce později byla doplacena částka 215 152 Kč. V květnu 2019 byl čerpán další revolvingový úvěr s rámcem 20 000 Kč od [právnická osoba], který byl zcela čerpán a k červenci 2019 doplacen. Vedle již výše zmiňovaného revolvingového úvěru s rámcem 10 000 Kč od žalobkyně (exekučně vymáhaném) je zde dále revolvingový úvěr s rámcem 70 000 Kč ze dne [datum], který byl ihned čerpán v maximální výši a hned následujícího měsíce doplacen. Soud tak usuzuje, že právě na tento úvěr byla určena část jistiny předmětného úvěru. Není však zřejmý důvod čerpání úvěrů, ani zdroj jejich předčasné úhrady.

10. Soud dále ve výpisu NRKI zaznamenal nezvykle vysoký počet sjednaných úvěrů, které byly obratem zrušeny (doplaceny?) – únor 2019 s jistinou 5 000 Kč u [právnická osoba], březen 2019 s jistinou 5 000 Kč u [právnická osoba], duben 2019 s jistinou 8 000 Kč u [právnická osoba], květen 2019 s jistinou 8 000 Kč u [právnická osoba], červen 2019 s jistinou 28 000 Kč u [právnická osoba] Z těchto údajů je zřejmé, že tok financí v domácnosti žalovaného nelze bez dalších podchytit (pochopit) a v bilanci soud dovozuje existenci dalšího aktéra. Je však zcela zjevné, že financování je s největší pravděpodobností realizováno čerpáním excesivního množství úvěrů od nejrůznějších úvěrových společností. Výčet obdobných úvěrů, čerpaných po září 2019 (což již nemá vliv na posouzení úvěruschopnosti v předmětné věci), je ostatně doslova dechberoucí, sám výpis má 26 stran, s čímž se soudce dosud nesetkal.

11. Soud si proto vyžádal výpisy BRKI a NRKI i k osobě manželky žalovaného (které ostatně zjevně patří emailová adresa [email]). Z výpisu NRKI (č. l. 84), který má 15 stran, vyplývá, že i ona čerpala četné úvěry, které byly obratem doplaceny, pouze u úvěru od [právnická osoba], čerpaného [datum], se jí jistinu 25 000 Kč podařilo částkou 63 460 Kč doplatit až po 12 měsících v září 2020. Žádný bankovní úvěr dle BRKI (č. l. 93) manželka žalovaného nemá. Z toho je zřejmé, že manželka se žalovaným může hospodařit způsobem, který by na první pohled chaotické, resp. živelné sjednávání a splácení četných úvěrů žalovaného přinejmenším částečně vysvětloval.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 54 365 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z provedených důkazů (bilancí úvěru), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen tyto úhrady, které mohl soud v rozhodnutí zohlednit.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně. Jedná se ostatně o povinnost, na jejíž řádné plnění dohlíží [obec] národní banka.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, stejně tak má právo odmítnout žadatele o úvěr, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy a skutečností, které zohlednila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. To je významné zejména v tomto případě, kdy rozhodnutí věřitele zcela zjevně záviselo na užití normativní dat o výdajích domácnosti, nikoliv na skutečně zjištěných údajích.

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že rezignovala na zjištění skutečných výdajových poměrů celé domácnosti a ověření příjmu manželky, resp. i tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud v daný okamžik pomíjí, byť ji nelze vyloučit. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty/smlouvy sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

17. V projednávaném případě soud ani nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a bylo na žalobkyni, aby jej procesem zkoumání úvěruschopnosti sama provedla. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů/exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. V projednávané věci se žalobkyně se soudem o informace ohledně původu či výše konsolidovaných závazků nepodělila. Soud tak neví, zda v rámci konsolidace došlo k úhradě pouhé jistiny, či obsahovala i navýšení o příslušenství původně sjednaného závazku. Stejně tak soud neví, jak velkou částku případně žalobkyně poskytla žalovanému na účet k volné dispozici. Soud však z č. l. 73 p. v. vyčetl, že výše splátky po konsolidaci se dokonce zvýšila a nic tak nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o konsolidaci s cílem pomoci dlužníkovi dostát svým závazkům (menší splátkou/prodloužením doby splácení). Vše naopak nasvědčuje tomu, že se jedná o privativní novaci závazku v podobě navýšení úvěru. Nadto soud překvapivě zjistil, že nedošlo k novaci všech závazků mezi účastníky, když další dva starší úvěry (z [datum] a [datum]) byly u zdejšího soudu uplatněny samostatnou žalobou (sp. zn. 25 C 71/2022) a aktuálně jsou exekučně vymáhány (sp. zn. 62 EXE 4141/2022).

18. S ohledem na výši jistiny (221 000 Kč bez jakéhokoliv zajištění) a měsíční splátky, která činí třetinu jediného příjmu žalovaného, který již má splátky u jiných věřitelů ve výši 3 800 Kč měsíčně, a současně invalidního důchodce se dvěma vyživovacími povinnostmi, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být přepečlivé a to již proto, že žalovaný byl takto existenčně zcela závislý na dalším příjmu domácnosti - o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího a soud pouze dovozuje, že by se mělo jednat o příjem manželky žalovaného. Pokud se žalobkyně v takové situaci spolehla na výdaje domácnosti v normativní výši a rezignovala na ověření skutečných nákladů, zcela zjevně nepostupovala s náležitou péčí. Informace o domácnosti žalovaného napovídaly, že se v žádném případě nejedná o standardní situaci přehledných příjmů a výdajů, počet úvěrů ve výpisu NRKI byl alarmující sám o sobě. Při tomto počtu bylo zcela nezbytné přesvědčit se o dosavadním řádném splácení všech trvajících úvěrů, aby bylo ustanoveno, že částka 3 800 Kč odpovídá skutečné výši závazků, nespočívá v sankčním navýšení a je také skutečně hrazena. Žalobkyně zcela zjevně dospěla k nesprávnému závěru, pokud s vědomím excesivního počtu úvěrových smluv shledala své úvahy dostatečnými a nezajímala se o situaci, v níž se domácnost žalovaného nacházela a která zcela zjevně nasvědčuje tomu, že se ocitl v neřešitelné platební neschopnosti v důsledku neustálého sjednávání spotřebitelských úvěrů, které (včetně jejich navýšení) mohl splácet zjevně pouze čerpáním dalších. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy.

19. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení (výdaj domácnosti 10 000 Kč, další příjem domácnosti 18 500 Kč), ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady domácnosti žalovaného, které jsou v částce 10 000 Kč nápadně nízké i pro rok 2019, ani počet či věk vyživovaných osob (o které se nezajímala žalobkyně, soud již ano), natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu a byl na něj zjevně zcela odkázán, jsa invalidní. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují, přinejmenším jsou však samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Resp. žalovanému by již neměl být poskytnut žádný další úvěr a dosavadní věřitelé žalovaného již měli delší dobu uvažovat nad faktem předlužení žalovaného. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

20. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 54 365 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 166 635 K, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 3 182,04 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 166 635 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (63,84 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (27,68 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 9 180 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 462 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za doplnění žaloby o tvrzení k řádnému zkoumání úvěruschopnosti soud další náhradu nepřiznal, neboť takové podání již nelze považovat za účelné. Věřitel má tato tvrzení označit již v samotné žalobě, soud je povinně zkoumá z úřední povinnosti (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) a toliko obecná tvrzení, která v návrhu byla obsažena, nejsou sto odůvodnit poskytnutí úvěru s jistinou 221 000 Kč, která má být uhrazena invalidním důchodcem se dvěma vyživovacími povinnostmi za 8 let s nepochybně vysokým navýšením 23,39 % ročně. Dodatečným podáním tak právní zástupce toliko zhojil původní nedostatek žalobního návrhu, za který v žádném případě není odměňován skromně.

23. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o značně vysokou částku. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“) by sice soud obvykle uvažoval o splátkovém kalendáři, v případě žalovaného je však zřejmé, že svou situaci může vyřešit pouze oddlužením, případně se smíří s doživotním krácením invalidního důchodu pro jistinu v takové výši, že i úrok z prodlení pravděpodobně znemožní jejich reálnou úhradu z vlastních zdrojů žalovaného. Splácení takto vysokého závazku ve splátkách několika pouhých let by pravděpodobně kolidovalo s nároky ostatních věřitelů žalovaného (jakkoliv se mezi nimi vyskytují notoricky známé lichevní úvěry, které by neměly před soudním přezkumem rovněž obstát již pro samotné excesivní navýšení jistiny). Proto soud toliko oddálil povinnost splnění obou částek, aby měl žalovaný reálnou příležitost případně řešit návrhem na oddlužení, před podáním dalšího důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.